11 Tcu 50/2005
Datum rozhodnutí: 16.08.2005
Dotčené předpisy:




11 Tcu 50/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2005 opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny I. A. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, s e z r u š u j e .

Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Generální prokuratura Ruské federace požádala dne 22. 12. 2004 pod sp. zn. 35/3-560-04 prostřednictvím Velvyslanectví Ruské federace v České republice o vydání občana Ruské federace I. A. Z. k trestnímu stíhání pro trestnou činnost podrobně specifikovanou mimo jiné v rozhodnutí prokuratury Traktorozavodského obvodu města Čeljabinsk ze dne 17. 12. 1999, č. 25696. Rozhodnutím Traktorozavodského okresního soudu města Čeljabinsk ze dne 21. 10. 2004 bylo rozhodnuto ve vztahu ke jmenovanému o volbě preventivního opatření ve formě vzetí do vazby.

Po předběžném šetření podala dne 29. 3. 2005 v posuzované věci státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni u Krajského soudu v Plzni návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do Ruské federace.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 1 Nt 56/2005, bylo podle § 397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že je vydání občana I. A. Z, R. f., bytem Č., ulice C., R. f., občana R. f.,, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 2/2004, ze dne 20. 4. 2004, v trvání tří let, k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin podle č. 4 čl. 111 trestního zákoníku Ruské federace, pro skutek, že dne 15. 9. 1999 v T. obvodu města Č. R. f., ve V. ulici, ve vchodu domu úmyslně mnohočetnými údery rukou a kopanci do hlavy, těla a končetin během hádky napadl V. A. J., jemuž způsobil poranění hlavy a zhmoždění obličeje, následkem čehož poškozený J. zemřel, přípustné po výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 2/2004, ze dne 20. 4. 2004. Podle § 397 odst. 3 tr. ř. pak bylo rozhodnuto, že se občan I. A. Z., bere do vydávací vazby okamžikem skončení výkonu trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 2/2004, ze dne 20. 4. 2004.

Proti tomuto usnesení podal I. A. Z. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, zamítnuta, a to v části směřující proti výroku o přípustnosti vydání podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v části směřující proti rozhodnutí o vazbě podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) k přezkoumání správnosti uvedeného druhostupňového rozhodnutí s odůvodněním, že s ohledem na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, je toho názoru, že vrchní soud pochybil, když stížnost jmenovaného proti rozhodnutí o přípustnosti vydání zamítl s odůvodněním, že proti výroku o přípustnosti vydání není stížnost přípustná. Protože rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby je podle něj plně závislé na rozhodnutí o tom, zda vydání přípustné je či není, považuje napadené rozhodnutí vrchního soudu za nesprávné i ve výroku o zamítnutí stížnosti proti výroku o vzetí do vydávací vazby.

V závěru pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 8 Tmo 3/2005, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k opětovnému provedení stížnostního řízení a rozhodnutí.

Nejvyšší soud podle § 397 odst. 5 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadeného rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům:

Jak již bylo výše konstatováno, stížnost I. A. Z. (dále též jen vydávaný ) proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta. V odůvodnění usnesení vrchní soud konstatoval, že proti usnesení podle § 397 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání do ciziny zákon stížnost vůbec nepřipouští, neboť podle znění § 397 odst. 4 tr. ř. je přípustná stížnost pouze proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení (tj. pouze proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby, popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací, anebo proti rozhodnutí o propuštění z vazby), ale nikoliv proti vlastnímu rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Podle § 397 odst. 1 tr. ř. ve znění novely č. 539/2004 Sb. platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Jestliže soud vysloví, že vydání není přípustné a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění z vazby (§ 397 odst. 2 tr. ř.). Pokud krajský soud vysloví, že vydání je přípustné, tak vezme osobu, o jejíž vydání jde do vydávací vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle § 396 odst. 1 tr. ř. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle odst. 1 nacházela v předběžné vazbě podle § 396 odst. 1 tr. ř., tak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§ 397 odst. 3 tr. ř.).

Dále je třeba připomenout, že podle § 397 odst. 4 tr. ř. platí, že proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle § 397 odst. 5 tr. ř. je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou (§ 397 odst. 6 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutím podle § 397 odst. 3 tr. ř. je nejen rozhodnutí o vazbě vydávaného ve smyslu jeho vzetí do vydávací vazby či přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, ale také i vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání. Jedině na základě rozhodnutí o přípustnosti vydání lze vzít vydávaného do vazby ( resp. změnit u něj povahu dalšího trvání vazby v extradičním řízení). Přitom zákonodárce návaznost obou těchto rozhodnutí obsažených v tomto ustanovení vyjadřuje slovy: Vysloví-li soud, že vydání je přípustné, . Jedině v závislosti na rozhodnutí o přípustnosti vydání lze aplikovat institut obligatorní vydávací vazby předvídané tímto ustanovením. Bez rozhodnutí o přípustnosti vydání by nebylo možno vzít vydávaného do této vazby. Na tuto situaci pak pamatuje postup podle odstavce 2, podle něhož rozhodnutí o nepřípustnosti vydání zpravidla odůvodňuje propuštění vydávaného nacházejícího se ve vazbě na svobodu. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o vydávací vazbě (popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací) je podmíněno rozhodnutím o přípustnosti vydání. Na něj pak obligatorně navazuje rozhodnutí o vazbě vydávaného. Odstavce 1 až 3 posuzovaného ustanovení tak nelze vykládat izolovaně, bez přihlédnutí k jejich vzájemné provázanosti. Je skutečností, že výše citované znění ustanovení § 397 odst. 3 tr. ř. může být poněkud nejasné či nejednoznačné, zejména pokud se v něm výslovně neuvádí, že jeho obsahem je též vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání, což patrně vedlo Vrchní soud v Praze k závěru o nepřípustnosti stížnosti. Kromě výše již uvedeného nelze na podporu opačného právního názoru, než který zastává vrchní soud, přehlédnout ani to, že ustanovení odstavce prvního § 397 tr. ř. zakotvuje pouze některé otázky procesního postupu při rozhodování o přípustnosti vydání, tzn. zejména kdo je oprávněn podat příslušný návrh, který soud o něm rozhoduje a v jaké formě soudního zasedání. I z toho lze dovodit, že vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání se činí podle § 397 odst. 3 tr. ř. a proti tomuto rozhodnutí je podle § 397 odst. 4 tr. ř. stížnost přípustná. Bylo by také nelogické, aby v řízení o vydání do ciziny bylo možno stížností napadat pouze rozhodování o otázkách v zásadě procesní povahy (tj. rozhodování týkající se vazby vydávaného), zatímco meritorní rozhodovaní v tomto řízení (tj. zda vydávaný bude proti své vůli vydán z území České republiky do ciziny) by bylo vyloučeno z přezkumu v rámci dvouinstančního řízení. Přitom v případě rozhodnutí o přípustnosti vydání je vzetí vydávaného do vydávací vazby (popř. přeměna předběžné vazby ve vazbu vydávací) obligatorní. Takže i z tohoto pohledu by postrádalo smyslu, aby stížností bylo možno napadnout pouze výrok o vazbě a nikoliv výrok o přípustnosti vydání, když výrok o vazbě je již pouze povinným důsledkem rozhodnutí o přípustnosti vydání. Lze tak uzavřít, že proti rozhodnutí o přípustnosti vydání lze uplatnit řádný opravný prostředek stížnost ve smyslu ustanovení § 397 odst. 4 tr. ř. Stejné platí i pokud jde o rozhodnutí o nepřípustnosti vydání učiněné podle § 397 odst. 2 tr. ř.

S ohledem na výše uvedené závěry nejsou pak ani pochybnosti o tom, že Nejvyšší soud je oprávněn na podkladě opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky podaného podle § 397 odst. 5 tr. ř. přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Ze shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v celé jeho výrokové části. Rozhodnutí o stížnosti proti výroku usnesení krajského soudu o vzetí do vydávací vazby je v podstatné míře závislé od způsobu rozhodnutí stížnostního soudu ve věci přípustnosti vydání. Nejvyšší soud proto zrušil i tento výrok.

V dalším řízení Vrchní soud v Praze v souladu se shora uvedeným právním názorem opětovně projedná stížnost vydávaného. Toliko pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na rozh. publ. pod č. 12/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek části trestní, podle kterého v řízení o vydání do ciziny soud podle (tehdy platného) § 380 odst. 1 tr. ř. pouze rozhoduje, zda je v konkrétní věci vydání přípustné z hlediska právních důvodů. V takovém rozhodnutí není oprávněn rozhodovat o tom, že vydání bude odloženo, aby bylo možno trestně stíhat osobu, o jejíž vydání jde, v České republice, popř. aby na ní mohl zde být vykonán trest odnětí svobody, za jiný trestný čin, než pro který je žádáno o vydání. Odložení předání vyžádané osoby z uvedených důvodů, např. podle článku 19 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.), je oprávněním ministra spravedlnosti České republiky (srov. dále současné znění § 400 odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch