11 Tcu 43/2009
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:




11 Tcu 43/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. července 2009 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny V. M. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 2 To 88/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2008, sp. zn. 1 Nt 214/2007, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 2 To 88/2008, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2008, sp. zn. 1 Nt 214/2007,

s e z r u š u j í .

Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Generální prokuratura Ukrajiny požádala na základě čl. 12 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), jejímiž smluvními státy jsou Ukrajina i Česká republika, dopisem ze dne 15. října 2007, č. j. 14/2-30407-07, o vydání státního občana Ukrajiny V. M. P. , k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin obchodu s lidmi nebo jiné nezákonné dohody o předávání člověka podle čl. 149 část druhá trestního zákona Ukrajiny. Trestné činnosti se měl dopustit v podstatě tím, že v období od roku 2003 do roku 2005 na území Ukrajiny najímal mladé dívky pro práci servírek, které pak vozil do České republiky, kde je za finanční odměnu předával blíže nezjištěné osobě jménem F. k práci v nočním klubu S. , kde měly být využívány k prostituci.

Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně dne 29. listopadu 2007 pod sp. zn. 4 KZV 16/2007 u Krajského soudu v Brně návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání V. M. P. (dále také obviněného ) k trestnímu stíhání na Ukrajinu.

Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 14. prosince 2007, sp. zn. 1 Nt 214/2007, tak, že podle § 397 odst. 1 tr. ř. vydání ukrajinského státního občana V. M. P. , k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin obchodu s lidmi nebo jiné nezákonné dohody o předávání člověka, jehož se dopustil způsobem výše popsaným, je přípustné; předběžná vazba byla obviněnému přeměněna na vazbu vydávací.

Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. ledna 2008, sp. zn. 2 To 6/2008, tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení krajského soudu v celém rozsahu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí s tím, že se soud nezabýval splněním právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání také z hlediska mezinárodních závazků České republiky na ochranu lidských práv.

Po vrácení věci vrchním soudem Krajský soud v Brně znovu rozhodl usnesením ze dne 17. července 2008, sp. zn. 1 Nt 214/2007, tak, že podle § 397 odst. 1 tr. ř. vydání ukrajinského státního občana V. M. P. , k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin obchodu s lidmi nebo jiné nezákonné dohody o předávání člověka, jehož se dopustil způsobem výše popsaným, není přípustné; z předběžné vazby byl obviněný propuštěn na svobodu. Krajský soud dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že na Ukrajině stále dochází k porušování základních lidských práv, užívání mučení a ke špatnému zacházení s obviněnými ve výkonu vazby nebo výkonu trestu, což zakládá důvodnou obavu, že by obviněnému v případě vydání hrozilo nebezpečí mučení a špatného zacházení ve vyšetřovacím řízení.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 2 To 88/2008, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř. předložil dne 13. května 2009 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že soudy nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a jejich rozhodnutí vybočuje i ze současné judikatury soudů u již povolených a realizovaných vydání osob k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu na Ukrajinu. Krajský soud v Brně své v pořadí již druhé rozhodnutí v této věci opřel o zprávy nevládních organizací, a to A. I. , Českého helsinského výboru a Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky, k aktuálnímu stavu dodržování lidských práv na Ukrajině a vyhodnotil je tak, že obviněnému v případě jeho vydání hrozí nebezpečí špatného zacházení ve vyšetřovacím řízení a hrozí zásah do jeho práv na zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. Podle názoru ministra však nelze pominout, že Ukrajina je v tomto ohledu pod silným mezinárodním tlakem, dochází k postupnému zlepšování situace, mučení je zakázáno a případní pachatelé jsou vystaveni riziku potrestání. V právním řádu jsou zakotvena práva vyšetřovaných a vězněných osob. Problémem sice je jejich uplatňování, ale právní řád těmto osobám umožňuje podávání stížností. Bez významu není ani okolnost, že informace ze zprávy A. I. byly získány mimo jiné od Ch. skupiny na ochranu lidských práv a ukrajinské ombudsmanky, kteří působí přímo na Ukrajině. To nasvědčuje tomu, že práva zde nejsou potlačována systematicky a zřízení lze označit jako demokratické. Soudy také pochybily, pokud vycházely toliko ze zpráv nevládních organizací, které své informace získávají většinou přímo od stíhaných nebo vězněných osob, bez možnosti státních orgánů se k podávaným informacím vyjádřit. Jinými podstatnými zdroji informací, které jsou podle práva České republiky i mezinárodních smluv relevantní, se soudy nezabývaly. Skutkový stav věci tak nebyl zjištěn s využitím poznatků exekutivy České republiky, ačkoliv je soudy mohly získat s odvoláním na zákon č. 2/1969 Sb., ani údajů vládních mezinárodních organizací. Informace přitom soudy mohly získat např. od Rady Evropy nebo od Evropského výboru pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání. Soudy tedy v posuzovaném případě podle ministra neshromáždily objektivní podklady pro závěr, že v daném případě obviněnému P. hrozí porušení základních lidských práv a svobod. I žádost obviněného o udělení mezinárodní ochrany byla rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky jako zjevně nedůvodná zamítnuta. Samo ministerstvo spravedlnosti, i přes vyskytující se dílčí nedostatky, na Ukrajině nezjistilo v posledních letech v rámci výkonu své pravomoci v právním styku s cizinou soustavné, hrubé, trvalé nebo masové porušování závazků z úmluv, chránících tyto hodnoty, které by představovalo závažnou hrozbu pro vydávané osoby. Ukrajinu lze považovat za stát s převážně fungujícími demokratickými principy. Zlepšující se situaci v dodržování lidských práv lze vysledovat i ze zprávy Ukrajiny ze dne 20. června 2007 o opatřeních k odstranění nedostatků na základě doporučení Výboru Rady Evropy pro prevenci mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení či trestání (dostupná z: www.cpt.coe.int). I generální prokuratura Ukrajiny se v dopise ze dne 20. února 2009, č. j. 13/3-300407-07, zaručila za to, že základní lidská práva budou vůči obviněnému dodržena, a to včetně přístupu k lékařské péči. Během svého pobytu ve vězeňském zařízení na Ukrajině by obviněný v případě zájmu mohl být navštěvován diplomatickými nebo konzulárními úředníky České republiky a mohl by se na ně i obracet s případnými žádostmi. Soudy se pak konečně nezabývaly tím, zda lze (ve smyslu zásady aut dedere, aut judicare) dosáhnout efektivního výsledku trestního řízení jinou cestou než vydáním obviněného na Ukrajinu. V posuzovaném případě totiž existují pro takový postup závažné překážky (obviněný nebyl po svém propuštění z předběžné vazby nijak omezen a svědkyně poškozené mají své bydliště na Ukrajině). Ministr spravedlnosti ve svém opravném prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně, a sám podle § 397 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 1. ledna 2009, ve spojení s čl. II odst. 1 zákona č. 457/2008 Sb., kterým se mění trestní řád, rozhodl, že vydání obviněného na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro jednání kvalifikované jako trestný čin obchodu s lidmi a jiné nezákonné dohody o předávání člověka podle čl. 149 část druhá trestního zákona Ukrajiny je přípustné.

Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.

Podle § 394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 393 odst. 1 tr. ř.

Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§ 393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání sdělení č. 549/1992 Sb.), ale musí se zabývat rovněž splněním právních podmínek vyplývající z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).

Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.). Čl. 3 odst. 1 posledně jmenované Úmluvy stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení; toto ustanovení lze považovat za přímo vykonatelné, neboť v něm je obsažen striktní pokyn směřující vůči České republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují-li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státě nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr.).

Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána. V posuzovaném případě se ovšem soud věcí z tohoto pohledu ve skutečnosti nezabýval. Rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v ukrajinských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu.

V posuzované věci však soud v podstatě založil své rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného na zprávách nevládních organizací, z nichž ovšem vyplývá pouze tolik, že stav ukrajinského vězeňství není příliš uspokojivý (v praxi vyšetřovacích orgánů opakovaně dochází k porušování základních lidských práv vězněných osob). Jinak řečeno soud v posuzovaném případě dospěl k závěru o nepřípustnosti vydání obviněného na základě obecných zjištění o stavu dodržování lidských práv v ukrajinských věznicích, aniž by si opatřil jakékoliv podklady k posouzení otázky, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod také hrozí přímo obviněnému P. , a to i s přihlédnutím k povaze stíhané trestné činnosti. V úvahu by přitom přicházely např. zprávy ministerstva zahraničních věci, ministerstva vnitra, zastupitelského úřadu a zdrojem informací se soudu mohly stát také zprávy Rady Evropy nebo Evropského výboru pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání. Na tyto zmíněné nedostatky, jimiž bylo zatíženo meritorní rozhodnutí Krajského soudu v Brně, potom nijak nereagoval Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížností, když v řízení o stížnosti státní zástupkyně proti výše označenému usnesení krajského soudu nesplnil svoji přezkumnou povinnost (§ 147 tr. ř.) a stížnost státní zástupkyně nesprávně zamítl jako nedůvodnou. V posuzovaném případě přitom lze mít o existenci takového nebezpečí, už s ohledem na obsah předloženého spisu, jisté pochybnosti. V této souvislosti stojí za zmínku především přípis ze dne 20. února 2009, č. j. 14/3-30407-07, kterým se Generální prokuratura Ukrajiny (mimo jiné) zavázala, že obviněnému P. budou v případě jeho vydání zaručena základní lidská práva, bude mu umožněn přístup k lékařské péči a ve výkonu vazby (popř. trestu) budou obviněného moci navštívit diplomatičtí nebo konzulární zástupci České republiky, na něž se bude moci obracet se svými případnými stížnostmi. Zástupci České republiky také budou moci požádat ukrajinské orgány činné v trestním řízení o sdělení stavu řízení a účast na něm. Přehlédnout pak nelze ani povahu trestné činnosti obviněného (obchodování s mladými dívkami). Jedním z důvodů nepřípustnosti vydání podle § 393 odst. 1 tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2008) je politický nebo vojenský charakter trestné činnosti nebo trestná činnost spočívající v porušení daňových, celních devizových předpisů nebo v porušení jiných finančních práv státu. To ovšem není posuzovaný případ obviněného, který se měl trestné činnosti (pro kterou je žádáno jeho vydání) dopustit v podstatě tím, že na území Ukrajiny najímal mladé dívky pro práci servírek a následně je vozil do České republiky, kde je za finanční odměnu předával k práci v nočním klubu, kde pak měly být využívány k prostituci Obviněný se tak dopustil jednání, které by podle českého trestního zákona vykazovalo znaky trestného činu kuplířství podle § 204, tedy velmi závažné trestné činnosti, k jejímuž potírání je Česká republika vázána i mezinárodními úmluvami - Mezinárodní úmluvou o potírání obchodu se ženami a dětmi (č. 123/1924 Sb.) a Mezinárodní úmluvou o potírání obchodu zletilými ženami (č. 32/1936 Sb.), obě ve znění pozdějších protokolů. Prvně jmenovaná úmluva dokonce stanoví závazek smluvních států učinit všechna opatření pro zajištění vydání osob obviněných z výše uvedeného trestného činu nebo osob, které již byly pro takový trestný čin odsouzeny.

Z těchto důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 2 To 88/2008, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2008, sp. zn. 1 Nt 214/2007, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení a poté opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda pro vydání V. M. P. k trestnímu stíhání na Ukrajinu jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání.

V této souvislosti Nejvyšší soud však připomíná, že obviněný byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu. Pokud by se již nepodařilo jej zajistit pro účely vydávacího řízení (např. z důvodu, že již není na území České republiky), pak soud nemůže rozhodovat o přípustnosti či nepřípustnosti vydání, ale v takovém případě by musel návrh státního zástupce zamítnout (srov. č. 26/1996 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tcu 4/2007).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík