11 Tcu 31/2008
Datum rozhodnutí: 31.10.2008
Dotčené předpisy:




11 Tcu 31/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 31. října 2008 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny V. C. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, s e z r u š u j í .

Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Generální prokuratura Moldavské republiky požádala dopisem ze dne 8. května 2008, č. 7-129/08-1742, o vydání státního občana Moldavské republiky V. C., k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 190 odst. 2 písm. c) trestního zákona Moldavské republiky. Trestné činnosti se měl dopustit v podstatě tím, že v červenci 2005 převzal 400 EUR od D. C. k opatření potřebných dokladů k jejímu vycestování do ČR, ovšem doklady neopatřil a peníze si ponechal.

Po předběžném šetření podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dne 3. června 2008 pod sp. zn. 3 KZV 14/2008-68 u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání V. C. (dále také obviněného ) k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.

Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, tak, že podle § 397 odst. 1, 3 tr. ř. vydání moldavského státního občana V. C., k trestnímu stíhání do Moldavské republiky pro trestný čin zpronevěry, jehož se dopustil způsobem výše popsaným, je přípustné; předběžnou vazbu obviněného přeměnil soud na vazbu vydávací.

Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř. předložil dne 14. srpna 2008 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že se státní zástupce ani soudy, v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06), nijak nezabývali otázkou přípustnosti vydání V. C. z hlediska souladu se závazky České republiky, které pro ni vyplývají z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod (v tomto směru si nevyžádali žádné hodnotící zprávy). Ministerstvo spravedlnosti má v současnosti k dispozici toliko zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických ke stavu dodržování lidských práv v Moldavské republice za rok 2007 (dostupná na adrese www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2007/100573.htm), z níž ovšem vyplývá, že podmínky v moldavských věznicích jsou velmi tvrdé, věznice jsou nebezpečně přeplněné a v některých případech i život ohrožující. Obzvláště tvrdé jsou podmínky výkonu vazby. Tyto okolnosti soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily. Postup, který předjímá ustanovení § 399 odst. 2 písm. b) tr. ř. není v posuzovaném případě vhodný, vyžádání hodnotících zpráv ministerstvem by si vyžádalo poměrně hodně času a obviněný by se navíc k jejich obsahu (na rozdíl od veřejného zasedání před soudem) nemohl vyjádřit, proto ministr spravedlnosti postoupil věc Nejvyššímu soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, s tím, že Městský soud v Praze si před novým rozhodnutím ve věci v nezbytném rozsahu vyžádá zprávy o stavu dodržování lidských práv a základních svobod v podmínkách moldavských věznic.

Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.

Podle § 394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v § 393 odst. 1 tr. ř.

Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§ 393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání sdělení č. 549/1992 Sb.), ale musí se zabývat rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/2006).

Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.). Čl. 3 odst. 1 posledně jmenované Úmluvy stanoví, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení; toto ustanovení lze považovat za přímo vykonatelné, neboť v něm je obsažen striktní pokyn směřující vůči České republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují-li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státě nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky, zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, a rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr.).

Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána. V posuzovaném případě se ovšem soud věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval (srov. str. 2 usnesení soudu prvního stupně). Soud vůbec nezvažoval, zda není na místě zvážit např. aplikaci výše citovaného ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, ani si v tomto směru neopatřil žádné podklady k posouzení těchto otázek, když si nevyžádal v úvahu přicházející zprávy např. ministerstva zahraničních věci, ministerstva vnitra, nevládních institucí nebo zastupitelského úřadu. Na tyto zmíněné nedostatky, jimiž bylo zatíženo meritorní rozhodnutí Městského soudu v Praze, potom nijak nereagoval Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, když v řízení o stížnosti obviněného proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze nesplnil řádně svoji přezkumnou povinnost (§ 147 tr. ř.), výše naznačenými právními podmínkami přípustnosti vydání se rovněž nezabýval a stížnost obviněného tak nesprávně zamítl jako nedůvodnou.

Pro úplnost je třeba upozornit, že z extradičních listin (z úředního překladu žádosti o vydání obviněného V. C. k trestnímu stíhání do Moldavské republiky č. l. 102, úředního překladu listiny, jíž bylo obviněnému sděleno obvinění č. l. 104 a zatykače, vydaného na obviněného dne 22. listopadu 2007 - č. l. 106) i z návrhu státní zástupkyně na vydání rozhodnutí podle § 397 odst. 1 tr. ř. (č. l. 81) vyplývá, že vydání obviněného k trestnímu stíhání do Moldavské republiky je požadováno pro skutek, kvalifikovaný podle trestního zákona Moldavské republiky jako trestný čin podvodu. Městský soud v Praze nicméně ve výroku usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, (zjevně nesprávně) uvádí, že vydání V. C. je přípustné pro trestný čin zpronevěry .

Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2008, sp. zn. 5 To 55/2008, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, sp. zn. Nt 422/2008, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu a se zřetelem na ustanovení § 397 odst. 6 tr. ř. zůstává V. C. i nadále v předběžné vazbě.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík