11 Tcu 264/2003
Datum rozhodnutí: 11.12.2003
Dotčené předpisy:




11 Tcu 264/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. prosince 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky J. B., rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. 1c Vr 9877/94 - Hv 6265/94.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Zemského soudu pro trestní věci ve Vídni, Rakouská republika, ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. 1c Vr 9877/94 - Hv 6265/94, jenž nabyl právní moci dne 15. 10. 1994, byl J. B. uznán vinným zločinem těžké krádeže s výdělečným cílem spáchané ve skupině vloupáním podle § 127, § 128 odst. 2, § 129, § 130 trestního zákoníku Rakouské republiky, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil spolu s dalšími neztotožněnými spolupachateli tím, že:

I. v noci na 25. 8. 1994 odcizil v obci G. u V. M. N. osobní motorové vozidlo značky Mitsubishi Pajero spz WU 81 DN v hodnotě převyšujíí 500.000 rakouských šilinků;

II. v noci na 6. 9. 1994 odcizil

1. ve V. W. M. osobní motorové vozidlo značky Mitsubishi Pajero, SPZ W 9770, mající hodnotu nejméně 650.000,- rakouských šilinků, a peněženku s hotovostí ve výši 30.000,- rakouských šilinků;

2. ve V. odcizil zaměstnancům firmy R. O. s. r. o. osobní motorové vozidlo značky Nissan Terano, SPZ W 347 AG, včetně autotelefonu a CD přehrávače v hodnotě 40.000,- rakouských šilinků, dále pak odcizil tři svazky klíčů, jeden řetěz pro psa, dva plánky města, dva pásya na surfovací prkno a jeden nůž s pochvou, to vše v celkové hodnotě 10.000,- rakouských šilinků;

3. v obci D. odcizil W. G. osobní motorové vozidlo značky Mitsubishi Pajero, SPZ GF 838 W, v hodnotě nejméně 400.000,- rakouských šilinků.

Dne 20. 11. 2003 pod sp. zn. 2178/2002-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení rakouského soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle § 4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Jinými slovy takový cizí rozsudek má na území České republiky tzv. jiné (jiné než vykonání trestu) účinky ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona (srov. k tomu blíže č. 37/1997 Sb. rozh. tr.).



Dříve, než Nejvyšší soud mohl přistoupit k přezkumu naplnění podmínek postupu podle § 4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů, musel s ohledem na specifika projednávané věci nejprve posoudit otázku jeho časové působnosti, tzn. zda je zákonným podkladem pro rozhodnutí o zaznamenání těch cizozemských rozsudků do evidence Rejstříku trestů, které byly učiněny a nabyly právní moci před účinností této zákonné úpravy.

Dospěl přitom k závěru, že rozhodnout o zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem lze toliko ve vztahu k cizozemským rozhodnutím, jež byla vydána a nabyla právní moci po účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, tj. po 1. 1. 1995, což dovozuje z následující argumentace:



Uvedeným zákonem byl zřízen jak samotný Rejstřík trestů, tak zaveden institut zaznamenávání údajů o odsouzeních občanů České republiky cizozemskými soudy do jeho evidence s důsledky uvedenými v § 4 odst. 3 tohoto zákona. Do jeho účinnosti byl nejblíže podobný postup upraven ustanovením § 2 odst. 4 nařízení vlády č. 54/1970 Sb., o rejstříku trestů, v jehož rámci byla do rejstříku trestů, vedeného Generální prokuraturou České republiky, zapisována odsouzení vyslovená cizozemskými soudy toliko přikázal-li tak ministr spravedlnosti (§ 2 odst. 4). K zápisu cizozemského odsouzení do tehdejšího rejstříku trestů tedy docházelo na základě úkonu, založeného na odlišném procesním postupu spočívajícího na jiných principech, přičemž podstatné je, že tento zápis neměl důsledky z hlediska tzv. jiných účinků trestního rozsudku cizího státu. Zápis vlastně sloužil jen k informaci o osobě pachatele. Trestní zákon v tehdy platném znění ustanovení § 21 odst. 2 jednoznačně vylučoval, aby trestní rozsudek cizího státu byl na území České republiky vykonán nebo tu měl jiné účinky, nestanovila-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou byla Česká republika vázána, něco jiného.

Pro úplnost je třeba dodat, že účinky cizího rozsudku se rozlišují na negativní a pozitivní. První vyžadují ze strany uznávajícího státu pasivitu, tj. jeho orgány nemohou v téže věci znovu provést trestní stíhání, popř. znovu vykonat trest vytrpěný pro týž čin v cizině. Druhé vyžadují aktivitu, tj. provedení určitých opatření na základě cizího rozhodnutí. Vedle výkonu cizího trestního rozsudku jsou dalšími (ve smyslu ustanovení 21 odst. 2 trestního zákona "jinými") pozitivními účinky trestního rozsudku především zohlednění právních skutečností, s nimiž právní řád podle domácího práva váže určité důsledky, zejména recidivu podle vlastního zákona.

Je tedy zřejmé, že změna ve významu zápisu rozsudku cizího státu do Rejstříku trestů, ke které došlo přijetím zákona č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, je zcela zásadní povahy. Rozhodující pro závěr o časové působnosti jej upravujících ustanovení je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že odsouzením občanů České republiky cizozemskými soudy z doby před jejich účinností byl přiznán vnitřním právním řádem určitý právní režim, který nemůže být dodatečně měněn v neprospěch odsouzených. Nemá-li citovaný zákon zvláštní ustanovení, jež by přímo stanovilo, že Nejvyšší soud může rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, k němuž došlo před jeho účinností, je proto nutno mít za to, že upravuje takový postup jen pro nová odsouzení, na která dosavadní právní režim nedopadal.



Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl J. B. odsouzen cizozemským soudem před nabytím účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (a pochopitelně před tím se dopustil též činu, pro nějž byl odsouzen), Nejvyšší soud České republiky z výše podrobně rozvedených důvodů návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík



Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář