11 Tcu 24/2002
Datum rozhodnutí: 11.02.2002
Dotčené předpisy:




11 Tcu 24/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. února 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky F. B., rozsudkem Okresního soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 25. 7. 1997, sp. zn. 5 Ds 951 Js 3191/97, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 25. 7. 1997, sp. zn. 5 Ds 951 Js 3191/97, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl F. B. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, 2 cizineckého zákona, § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že dne 6. 2. 1997 okolo 6.00 hod. na území Spolkové republiky Německo, v blízkosti česko-německé státní hranice na silnici mezi obcemi E. a L., převzal do transportéru zn. Ford Tranzit, české státní poznávací značky, 39 cizích státních příslušníků, kteří krátce předtím byli v tomto prostoru převedeni pěšími převaděči přes zelenou hranici z České republiky, s tím, že je dále přepraví do L. Krátce poté byl na cestě mezi obcemi O. a G. i s přepravovanými osobami zadržen. Vzhledem k okolnostem činu přitom jednal s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a odnětí řidičského oprávnění pro území Spolkové republiky Německo na dobu jednoho roku.

Dne 29. 1. 2002 pod sp. zn. 2990/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. F. B. se podílel na organizované ilegální přepravě značného počtu cizinců (39 osob) přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o, v posledních letech velmi rozšířenou, nebezpečnou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Je třeba přihlížet také ke způsobu provedení činu, kdy bylo na relativně malou úložnou plochu dodávkového vozidla vtěsnáno celkem 39 osob. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání, které již nelze označit za krátké. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch