11 Tcu 223/2003
Datum rozhodnutí: 13.10.2003
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. října 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. Z. rozsudkem

I. Obvodového soudu v Bautzenu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. 7a Ls 210 Js 6540/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Bautzenu, ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 1 Ns 210 Js 6540/99, a to pro trestný čin podvodného převádění cizinců podle § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 č. 1, § 92 odst. 1 č. 1 a č. 6, § 92a odst. 1 č. 1 a 2 zákona o cizincích a § 25 odst. 2, § 52 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, a

II. Rozsudkem Obvodového soudu v Bautzenu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 10 Ls 210 Js 8344/00, a to pro trestný čin převádění cizinců, pro nepovolené přicestování, pro nepovolený pobyt po odsunu a pro pokus o převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1 a 2, odst. 3, § 92 odst. 2 č. 1a, b německého cizineckého zákona a § 52, § 53 německého trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodového soudu v Bautzenu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. 7a Ls 210 Js 6540/99, jenž dne 9. 12. 1999 nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Bautzenu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 1 Ns 210 Js 6540/99 byl J. Z. uznán vinným trestným činem podvodného převádění cizinců podle § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 č. 1 § 92 odst. 1 č. 1 a č. 6, § 92a odst. 1 č. 1 a 2 zákona o cizincích, § 25 odst. 2, § 52 německého trestního zákona. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že na základě dohody se zadavatelkou jménem H. společně se svým švagrem někdy kolem 12. 5. 1999 převzal ve svém bytě S. 577, Š. 10 rumunských státních příslušníků, které následně za pomocí třetí osoby ve skupince po pěti postupně dopravili osobním vozem Ford na skládku v R., odkud je převedli pěšky do R. mimo povolený hraniční přechod přes česko německou hranici do S., avšak byli ještě 12. 5. 1999 předběžně zadrženi úředníky spolkové hraniční stráže, přičemž věděli, že žádná z osob nedisponuje povolením k pobytu potřebným k cestě do Spolkové republiky Německo, popř. potřebným vízem. Za to jim byla předána záloha ve výši 200,- DM a následně měli obdržet dalších 500,- DM.

Za tento trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců.

Rozsudkem Obvodového soudu v Bautzenu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 2. 2001, sp. zn. 10 Ls 210 Js 8344/00, jenž nabyl právní moci dne 30. 4. 2001, byl J. Z. uznán vinným trestným činem převádění cizinců, nepovoleným přicestováním, nepovoleným pobytem po odsunu a pokusem převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1 a 2, odst. 3, § 92 odst. 2 č. 1a, b německého cizineckého zákona a § 52, § 53 německého trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se dopustil tím, že

1. dne 29. 3. 2000 jako jeden ze spolucestujících osobního vozu BMW české SPZ BL 26 85, které jelo jako navigační vozidlo před minibusem Suzuki české SPZ HU 88-24 se sedmi afgánskými státními příslušníky a s jedním syrským státním příslušníkem, kteří měli být dopraveni přes zelenou hranici na spolkové území a dále pak do cílového místa Spolkové republiky Německo. Obě vozidla však byla v oblasti obce S. v blízkosti státní hranice zadržena.

2. dne 28. 6. 2000 v ranních hodinách jako spolujezdec a navigátor přejel zelenou hranici u obce S. v malém transportéru Peugeot Boxer české SPZ ULB 00- 45, ve kterém bylo naloženo pět afgánských státních příslušníků a sedm syrských státních příslušníků, kteří měli být převezeni na spolkové území do hraničních prostor u obcí R. S. Byli však zastaveni.

V obou případech při úspěšném splnění akce by z toho obžalovaný finančně profitoval.

Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedených odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.



Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že J. Z. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutku, které vykazují znaky trestných činů i podle právního řádu České republiky (přinejmenším trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.) Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. Z. se pro finanční prospěch podílel na ilegální organizované přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu a nelze přehlédnout, že se trestné činnosti dopouštěl opakovaně i za situace, kdy byl pro stejnou trestnou činnost již odsouzen. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen v obou případech již nikoliv zanedbatelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou v obou případech splněny.



Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík