11 Tcu 221/2003
Datum rozhodnutí: 13.10.2003
Dotčené předpisy:




11 Tcu 221/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. října 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. H. rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 7. 7. 1997, sp. zn. 5 Ds 951 Js 4580/97, ve spojení s rozhodnutím Zemského soudu Görlitz ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 5 Ns 951 Js 4580/97, a to pro trestný čin pašování cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1 a 2 německého cizineckého zákona a § 25 odst. 2, § 74 odst. 1 a 2 č. 1, § 74b odst. 1, § 69, § 69a, § 69b německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a k odnětí oprávnění řídit motorová vozidla na dobu jednoho roku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodového soudu v Görlitzu, Spolková republika Německo, ze dne 7. 7. 1997, sp. zn. 5 Ds 951 Js 4580/97, jenž nabyl právní moci dne 14. 10. 1997, ve spojení s rozhodnutím Zemského soudu Görlitz ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 5 Ns 951 Js 4580/97, byl P. H. uznán vinným trestným činem pašování cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1 a 2 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 74 odst. 1a 2 č. 1 a § 74b odst. 1, § 69, § 69a, § 69b německého trestního zákona.

Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 24. 2. 1997 po předchozí domluvě fungoval se svým vozem Škoda, česká SPZ LBD 63 - 21 jako navádějící vůz pro dodávkový vůz Ford Tranzit s českou SPZ LBD 73 49, který převážel šestnáct cizinců z různých států, zejména arabských zemí, do B. a kteří před tímto přešli zelenou hranici z České republiky do Spolkové republiky Německo, přestože neměli požadované povolení k pobytu, resp. toleranční povolení ke vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo, čehož si byl vědom. Byli však v G. zastaveni členy spolkové ochrany hranic. Za to mu byla přislíbena finanční odměna v blíže neurčené výši, kterou měl dostat vyplacenu po návratu do České republiky. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců a k odnětí oprávnění řídit motorové vozidlo na dobu jednoho roku.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.



Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. H. se pro finanční prospěch podílel na ilegální přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nikoliv zanedbatelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.



Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík