11 Tcu 213/2003
Datum rozhodnutí: 13.10.2003
Dotčené předpisy:




11 Tcu 213/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 13. října 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. T. rozsudkem Obvodového soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 4 Ls 4 Js 1910/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. JK 1 Ns 4 Js 1910/1999, a to pro trestný čin profesionálního převádění cizinců v šesti případech podle § 58 odst. 1, § 92 odst. 1 č. 6, § 92a odst. 1 č. 1 a 2, odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 53 německého trestního zákona, § 17, § 18 německého zákona pro mladistvé, k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodového soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 4 Ls 4 Js 1910/99, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu ve Weidenu i. d. OPf., Spolková republika Německo, ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. JK 1 Ns 4 Js 1910/1999, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2000, byl M. T. uznán vinným trestným činem profesionálního převádění cizinců v šesti případech podle § 58 odst. 1, § 92 odst. 1 č. 6, § 92a odst. 1 č. 1 a 2, odst. 2 č. 1 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 53 německého trestního zákona, § 17, § 18 německého zákona pro mladistvé. Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil tím, že v době od 1. 5. 1998 do 12. 10. 1998 v šesti případech jako pěší převaděč organizované skupiny převedl 54 cizích státních příslušníků převážně albánské národnosti, ve většině případů je převedl přes zelenou hranici u V. v České republice k parkovišti u N., přičemž mu bylo známo, že převáděné osoby nemají povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německo. Za to obdržel odměnu v celkové výši 1.120,- DM.

Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.



Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. T. se pro finanční prospěch ve více případech podílel na ilegální přepravě značného počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v citelné výši. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.



Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. října 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík