11 Tcu 204/2003
Datum rozhodnutí: 11.12.2003
Dotčené předpisy:




11 Tcu 204/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 11. prosince 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o jiném odsouzení občana České republiky D. D. rozsudkem Okresního soudu v Bambergu, Spolková republika Německo, ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. 10 Ls 102 Js 11208/93.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Bambergu, Spolková republika Německo, ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. 10 Ls 102 Js 11208/93, jenž nabyl právní moci ve vztahu k D. D. dne 8. 7. 1994, byl jmenovaný uznán vinným trestným činem společné krádeže ve čtyřech případech podle § 242 odst. 1, § 243 odst. 1 č. 1, § 25 odst. 2, § 53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a devíti měsíců.

Uvedené trestné činnosti se podle zjištění soudu dopustil spolu s dalším spoluodsouzeným tím, že:

1. dne 30. 9. 1993 se v B., Am W. 67, vloupali do sklepa, kde pomocí šroubováku otevřeli celkem sedm kójí tak, že vypáčili visací zámky nebo celé zabezpečovací zařízení, odkud odcizili různé předměty v celkové hodnotě nejméně 2.500 DM, přičemž poškozením zařízení způsobili škodu ve výši cca 350 DM;

2. dne 8. 11. 1993 v B. se v domě na H. Str. 12 vloupali do sklepní kóje č. 6, odkud odcizili různé předměty v celkové hodnotě cca 350 DM;

3. téhož dne se v S. 33 vloupali do 3 sklepních kójí, ze kterých odcizili různé předměty v celkové hodnotě nejméně 3.350 DM;

4. následně se ve F.-Str. 3 vloupali do několika sklepních prostorů, odkud odcizili různé předměty v celkové hodnotě nejméně 6.477 DM.

Dne 1. 9. 2003 pod sp. zn. 4780/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle § 4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Jinými slovy takový cizí rozsudek má na území České republiky tzv. jiné (jiné než vykonání trestu) účinky ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 trestního zákona (srov. k tomu blíže č. 37/1997 Sb. rozh. tr.).



Dříve, než Nejvyšší soud mohl přistoupit k přezkumu naplnění podmínek postupu podle § 4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů, musel s ohledem na specifika projednávané věci nejprve posoudit otázku jeho časové působnosti, tzn. zda je zákonným podkladem pro rozhodnutí o zaznamenání těch cizozemských rozsudků do evidence Rejstříku trestů, které byly učiněny a nabyly právní moci před účinností této zákonné úpravy.

Dospěl přitom k závěru, že rozhodnout o zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem lze toliko ve vztahu k cizozemským rozhodnutím, jež byla vydána a nabyla právní moci po účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, tj. po 1. 1. 1995, což dovozuje z následující argumentace:



Uvedeným zákonem byl zřízen jak samotný Rejstřík trestů, tak zaveden institut zaznamenávání údajů o odsouzeních občanů České republiky cizozemskými soudy do jeho evidence s důsledky uvedenými v § 4 odst. 3 tohoto zákona. Do jeho účinnosti byl nejblíže podobný postup upraven ustanovením § 2 odst. 4 nařízení vlády č. 54/1970 Sb., o rejstříku trestů, v jehož rámci byla do rejstříku trestů, vedeného Generální prokuraturou České republiky, zapisována odsouzení vyslovená cizozemskými soudy toliko přikázal-li tak ministr spravedlnosti (§ 2 odst. 4). K zápisu cizozemského odsouzení do tehdejšího rejstříku trestů tedy docházelo na základě úkonu, založeného na odlišném procesním postupu spočívajícího na jiných principech, přičemž podstatné je, že tento zápis neměl důsledky z hlediska tzv. jiných účinků trestního rozsudku cizího státu. Zápis vlastně sloužil jen k informaci o osobě pachatele. Trestní zákon v tehdy platném znění ustanovení § 21 odst. 2 jednoznačně vylučoval, aby trestní rozsudek cizího státu byl na území České republiky vykonán nebo tu měl jiné účinky, nestanovila-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou byla Česká republika vázána, něco jiného.

Pro úplnost je třeba dodat, že účinky cizího rozsudku se rozlišují na negativní a pozitivní. První vyžadují ze strany uznávajícího státu pasivitu, tj. jeho orgány nemohou v téže věci znovu provést trestní stíhání, popř. znovu vykonat trest vytrpěný pro týž čin v cizině. Druhé vyžadují aktivitu, tj. provedení určitých opatření na základě cizího rozhodnutí. Vedle výkonu cizího trestního rozsudku jsou dalšími (ve smyslu ustanovení 21 odst. 2 trestního zákona "jinými") pozitivními účinky trestního rozsudku především zohlednění právních skutečností, s nimiž právní řád podle domácího práva váže určité důsledky, zejména recidivu podle vlastního zákona.

Je tedy zřejmé, že změna ve významu zápisu rozsudku cizího státu do Rejstříku trestů, ke které došlo přijetím zákona č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů, je zcela zásadní povahy. Rozhodující pro závěr o časové působnosti jej upravujících ustanovení je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že odsouzením občanů České republiky cizozemskými soudy z doby před jejich účinností byl přiznán vnitřním právním řádem určitý právní režim, který nemůže být dodatečně měněn v neprospěch odsouzených. Nemá-li citovaný zákon zvláštní ustanovení, jež by přímo stanovilo, že Nejvyšší soud může rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, k němuž došlo před jeho účinností, je proto nutno mít za to, že upravuje takový postup jen pro nová odsouzení, na která dosavadní právní režim nedopadal.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl D. D. odsouzen cizozemským soudem před nabytím účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (a pochopitelně před tím se dopustil též činu, pro nějž byl odsouzen), Nejvyšší soud České republiky z výše podrobně rozvedených důvodů návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky nevyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík



Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář