11 Tcu 20/2004
Datum rozhodnutí: 30.01.2004
Dotčené předpisy:




11 Tcu 20/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. ledna 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky V. V., rozsudkem Obvodového soudu v Zittau, Spolková republika Německo, ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 3 Ds 950 Js 20506/96, a to pro trestný čin pašeráckého převádění cizinců v organizované skupině ve čtyřech případech podle § 92 odst. 1 č. 1 a 6, § 92a odst. 1 č. 1, § 3 odst. 1, § 58 odst. 1 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 52 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodového soudu v Zittau, Spolková republika Německo, ze dne 18. 9. 2000, sp. zn. 3 Ds 950 Js 20506/96, jenž nabyl právní moci dne 24. 10. 2000, byl V. V. uznán vinným trestným činem pašeráckého převádění cizinců v organizované skupině ve čtyřech případech podle § 92 odst. 1 č. 1 a 6, § 92a odst. 1 č. 1, § 3 odst. 1, § 58 odst. 1 německého cizineckého zákona, § 25 odst. 2, § 52 německého trestního zákona. Uvedeného trestného činu se dopustil podle zjištění soudu tím, že přestože věděl, že neměli požadované povolení k pobytu, napomohl čtyřem cizím státním příslušníkům s vízovou povinností makedonské národnosti k jejich nepovolenému vstupu a úmyslnému nepovolenému pobytu tak, že dne 2. 3. 1996 kolem 06.00 hodin navštívil zvlášť stíhaného S. v jeho bytě v H., U. 39 a sdělil mu, že má vyzvednout v obci H. několik cizích státních příslušníků s vízovou povinností a převézt je do města B. do vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Tito cizinci se v té době nacházeli ještě v domě V. V., a měli být v brzké době převedeni z České republiky přes zelenou hranici mimo povolený hraniční přechod poblíž obce H. Za tuto akci mu přislíbil 200,- DM a dal mu k dispozici svůj vůz s českou SPZ LBB 97-31. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.



Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. V. V. se pro finanční prospěch podílel na ilegální organizované přepravě cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné podobě. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.



Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík