11 Tcu 141/2003
Datum rozhodnutí: 19.08.2003
Dotčené předpisy:




11 Tcu 141/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. srpna 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. B. rozsudkem Okresního soudu v Lipsku, Spolková republika Německo, ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 54 Ls 702 Js 49125/98, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Lipsku ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 8 Ns 702 Js 49125/98, a to pro trestný čin převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, 2, § 92b odst. 1 cizineckého zákona, § 52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lipsku, Spolková republika Německo, ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 54 Ls 702 Js 49125/98, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Lipsku ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 8 Ns 702 Js 49125/98, jenž nabyl právní moci dne 7. 4. 1999, byl M. B. uznán vinným trestným činem převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, 2, § 92b odst. 1 cizineckého zákona, § 52 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že po předchozí dohodě s dalšími osobami účastnícími se na převádění cizinců, dne 3. 9. 1998 naložil do mikrobusu zn. Ford, české státní poznávací značky AHM 07-58, skupinu 14 jugoslávských a kosovsko-albánských státních příslušníků a dovezl je do bezprostřední blízkosti česko-německé státní hranice, odkud byly tyto osoby převedeny na území Spolkové republiky Německo. Mezitím odsouzený sám přejel hranici a na předem dohodnutém místě cizince opět naložil do vozidla s tím, že je dále dopraví do L. Na spolkové dálnici č. 14 v oblasti obce N. byl i s přepravovanými osobami zadržen. Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za svůj podíl na převedení cizinců obdržel odměnu ve výši 500 DM.

Dne 10. 7. 2003 pod sp. zn. 3014/2001-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německých soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.



Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemskými soudy, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. B. se pro finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě velkého počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v nikoli zanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.



Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. srpna 2003

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch