11 Tcu 13/2002
Datum rozhodnutí: 19.02.2002
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. února 2002 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o:

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. T., rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 22. 2. 1999, sp. zn. 220 Ds 148 Js 065061/98, a to pro trestný čin společného ilegálního převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, 2, § 92 odst. 1 č. 1, 6, § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 cizineckého zákona, § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 22. 2. 1999, sp. zn. 220 Ds 148 Js 065061/98, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl P. T. uznán vinným trestným činem společného ilegálního převádění cizinců podle § 92a odst. 1 č. 1, 2, § 92 odst. 1 č. 1, 6, § 3 odst. 1, § 55 odst. 1, § 58 odst. 1 cizineckého zákona, § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že po předchozí domluvě s osobou organizující ilegální převádění, v noci z 26. na 27. 10. 1998 spolu se spoluodsouzeným H., převzal do nákladního automobilu zn. Liaz, na parkovišti v blízkosti obce L., 55 afghánských státních příslušníků, s tím, že je přepraví přes hraniční přechod Z. na území Spolkové republiky Německo, kde budou jednat podle dalších telefonických pokynů. Při závěrečné kontrole na česko-německém hraničním přechodu Z. byli okolo 0.20 hod. dne 27. 10. 1998 i s přepravovanými osobami zadrženi. Jednali přitom s vědomím, že převádění cizinci nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo. Za jejich účast na ilegálním převedení osob jim byla přislíbena odměna ve výši 300 DM. Z tento trestný čin byla P. T. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců.

Dne 22. 1. 2002 pod sp. zn. 3164/2000-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ČR. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. T. se pro přislíbený finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě značného počtu cizinců (55 osob) přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o v posledních letech velmi rozšířenou nebezpečnou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Byl mu také uložen již poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona, týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu, jsou splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. února 2002

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík