11 Tcu 123/2002
Datum rozhodnutí: 11.06.2002
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2002 na návrh předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 15/2002 o tom, zda a do jaké míry je obžalovaný PhDr. J. O., vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Obžalovaný PhDr. J. O. n e n í v y ň a t z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o jednání, jež má spočívat v tom, že společně s dalšími odděleně stíhanými pachateli realizoval a organizoval akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na vytypované organizátory a sympatizanty akce Ch. 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem ministra vnitra ČSSR J. O. ze dne 21. 12. 1977, opakovaně zahrnovali do náplně činností svých útvarů, průběžně tuto akci vyhodnocovali, schvalovali, čímž zajistili, aby jejich podřízení s jejich vědomím v rámci této akce za tímto účelem vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylakticko rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním, jako alternace nevystěhování se, znemožnění výkonu zaměstnání, opakovaných domovních prohlídek, výhrůžek použití fyzického násilí, čímž zasáhli nezákonně do základního ústavního práva a svobody poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu, zaručeného čl. 31 Ústavy ČSSR ve znění zákona č. 100/1960 Sb., kdy část poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovala, přičemž obžalovaný O. a odděleně stíhaní S. a N. takto jednali nejméně vůči poškozeným M. B., Z. B., V. B., P. C., Z. F., K. F., Ing. J. H., M. H., J. M., J. P., K. S., F. S., Z. T. a V. T,

v čemž je spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.

O d ů v o d n ě n í :

Na obžalovaného PhDr. J. O. a další osoby byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 6 podána obžaloba pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., pro skutek který je uveden ve výroku tohoto usnesení.

Věc byla vedena Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 30/2001. Usnesením ze dne 7. 2. 2002, jež nabylo právní moci v souvislosti s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 9 To 146/2002, byla trestní věc obžalovaného PhDr. J. O. podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že bude nadále vedena pod sp. zn. 2 T 15/2002. Stejným rozhodnutím bylo podle § 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam trestní stíhání jmenovaného přerušeno. To vše za účelem postupu podle § 10 odst. 2 tr. ř ve vztahu k obžalovanému O.

Dne 20. 5. 2002 byl předsedkyní senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 15/2002 podán k Nejvyššímu soudu České republiky návrh na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř., tzn. na rozhodnutí o tom, zda nebo do jaké míry je PhDr. J. O. vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu.

V návrhu se uvádí, že z výpovědi obžalovaného v průběhu hlavního líčení dne 7. 2. 2002 a dále ze zprávy Kanceláře Poslanecké sněmovny vedoucí oddělení archivu bylo zjištěno, že obžalovaný O. byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR v období od května 1973 do roku 1976, dále od roku 1976 do roku 1981, od roku 1981 do roku 1986 a od roku 1986 do roku 1989, kdy dne 27. 12. 1989 podal žádost o uvolnění z funkce poslance a k zániku poslaneckého mandátu došlo dne 16. 1. 1990. Obžalovaný je tedy stíhán pro shora uvedený skutek, kterého se měl dopustit v době, kdy byl současně poslancem Federálního shromáždění. Podle čl. 50 ústavního zákona o Československé federaci poslance Federálního shromáždění nelze trestně ani kárně stíhat, ani jej vzít do vazby bez souhlasu Sněmovny, jejímž je členem. Za této situace tedy vzniká pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je obžalovaný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a proto soud žádá o rozhodnutí Nejvyšší soud. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 je známo rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tcu 45/2002, přičemž ale s ohledem na tu skutečnost, že trestní řízení bylo již pravomocně přerušeno z důvodu pochybností o vynětí obžalovaného z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a soudu nepřísluší tuto předběžnou otázku samostatně řešit, nezbylo než spis předložit Nejvyššímu soudu.

Na základě tohoto návrhu Nejvyšší soud podle § 10 odst. 2 tr. ř. přezkoumal v předložené věci všechny rozhodné skutečnosti a dospěl k závěru, že obžalovaný PhDr. J. O. není v této věci osobou vyňatou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu.

Je faktem, že v době, kdy se měl žalovaného jednání dopustit, byl poslancem Federálního shromáždění Sněmovny lidu, a poslancem tohoto zákonodárného sboru byl až do 16. 1. 1990 (viz. vyjádření Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z č. l. 2 240 trestního spisu). Logicky tedy vyvstává otázka, zda by ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu, měl být považován za osobu vyňatou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Proti takovému závěru však svědčí již samotný účel poslanecké imunity. Účelem poslanecké imunity není především ochrana poslance, ale ochrana svobody jednání Parlamentu. Teorie rozeznává imunitu absolutní, tedy exempci hmotněprávní a imunitu relativní, exempci procesní. Exempce hmotněprávní znamená v podstatě beztrestnost. V současnosti je upravená např. čl. 27 odst. 1 nebo čl. 65 odst. 1, 3 (exempce prezidenta) Ústavy České republiky. Exempce hmotněprávní je v zásadě trvalá, tj. působí i poté, co její důvod odpadl. Exempce procesní znamená nestíhatelnost osoby, která tuto imunitu požívá pro trestné činy (pokud problém zúžíme na řízení podle trestního řádu), resp. možnost takovou osobu stíhat pouze po předchozím souhlasu příslušného orgánu (Parlamentu, jeho komory atd.). Exempce procesní je obvykle přechodné povahy a tedy trvá jen po dobu, pokud existuje důvod, který ji zakládá, tzn. po dobu existence poslaneckého mandátu. Jakmile odpadne, trestní stíhání je možné. Procesní exempce se vztahuje jak na jednání, kterého se nositel imunity dopustil v období výkonu poslaneckého mandátu, tak na jednání, kterého se mohl dopustit před nabytím poslaneckého mandátu.

Podle čl. 50 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, poslance Federálního shromáždění nelze trestně ani kárně stíhat ani jej vzít do vazby bez souhlasu sněmovny, jejímž je členem. Odepře-li sněmovna souhlas, je stíhání navždy vyloučeno. Podle čl. 51 téhož ústavního zákona poslance Federálního shromáždění nelze vůbec stíhat pro hlasování ve sněmovně, v jejich orgánech nebo v předsednictvu Federálního shromáždění. Za výroky při výkonu funkce poslance učiněné v některé sněmovně, v jejím orgánu nebo v předsednictvu Federálního shromáždění podléhá poslanec jen v disciplinární pravomoci své sněmovny. Současná Ústava obsahuje úpravu poslanecké imunity v čl. 27. Úprava je obdobná, tedy poslance nelze vůbec stíhat nebo jakkoli postihnout za hlasování v Poslanecké sněmovně nebo v jejich orgánech (článek 27 odst. 1) a podle čl. 27 odst. 4 nelze poslance stíhat bez souhlasu komory, jejíž je členem. Odepře-li tato komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

Z výše uvedeného je zřejmé, že na základě zákonné úpravy imunity poslanců v projednávané věci hmotněprávní exempce v úvahu nepřichází (obžalovaný se činu neměl dopustit v souvislosti s výkonem funkce poslance, např. při hlasování v zákonodárném sboru) a je třeba řešit pouze otázku možného vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v důsledku procesní exempce.

Vycházeje ze znění příslušného ustanovení ústavního zákona č. 143/1968 Sb. (poslance nelze stíhat), ale zejména ze smyslu a účelu imunity poslanců, když imunita není osobním privilegiem poslance, ale má sloužit k zajištění řádné a nezávislé činnosti zákonodárného sboru, k jeho ochraně před možnými nedůvodnými zásahy především ze strany moci výkonné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zánikem poslaneckého mandátu zaniká i procesní exempce s tímto mandátem spojená a tedy i vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Tento názor je koneckonců konformní i s převládajícím názorem teorie, prezentovaným v příslušné odborné literatuře (komentáře, učebnice) a lze jej též vyvodit z několika předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných případech, ale též z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 68/95, v jehož odůvodnění Ústavní soud konstatoval, že zánikem zákonodárného sboru zaniká i imunita z poslaneckého mandátu uvedeného sboru vyplývající.

Z těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 11. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch