11 Tcu 119/2003
Datum rozhodnutí: 30.06.2003
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. června 2003 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky D. R., rozsudkem Okresního soudu v Ambergu, Spolková republika Německo, ze dne 24. 8. 1998, sp. zn. Ls 12 Js 3538/98, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Ambergu ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 5 Ns 12 Js 3538/98, a to pro trestný čin ilegálního převádění cizinců ve spolupachatelství podle § 92a odst. 1, 2 cizineckého zákona a § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ambergu, Spolková republika Německo, ze dne 24. 8. 1998, sp. zn. Ls 12 Js 3538/98, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Ambergu ze dne 1. 2. 1999, sp. zn. 5 Ns 12 Js 3538/98, byl D. R. uznán vinným trestným činem ilegálního převádění cizinců ve spolupachatelství podle § 92a odst. 1, 2 cizineckého zákona a § 25 odst. 2 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo. Pro tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Uvedeného činu se podle zjištění soudu dopustil tím, že po předchozí dohodě s organizátory ilegálního převádění osob, dne 8. 4. 1998 přijel spolu se spoluodsouzenými M., K., F. a A. osobním automobilem zn. Ford-Sierra a dodávkovým automobilem zn. Fiat-Ducato na území Spolkové republiky Německo do bezprostřední blízkosti česko-německé státní hranice u S., místní části L., kde převzali spolu jako organizovaná skupina do dodávkového vozu celkem 28 osob, které byly krátce předtím převedeny neznámými pěšími převaděči přes zelenou hranici , z toho 14 kosovských Albánců a 14 Afghánců, k další přepravě do M. Ve W. byla obě vozidla zadržena policií. Jako odměna mu bylo přislíbeno 100 DM za jednu převedenou osobu, tedy celkem 2.800 DM. Jednal přitom s vědomím, že převáděné osoby nedisponují doklady potřebnými pro vstup a pobyt na území Spolkové republiky Německo.

Dne 13. 6. 2003 pod sp. zn. 945/2002-MO-M podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německých soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.



Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. D. R. se za přislíbený finanční prospěch podílel na organizované ilegální přepravě velkého počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v současnosti také velmi rozšířenou trestnou činnost, která zároveň poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již poměrně citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.



Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2003

Předseda senátu:

JUDr. Karel Hasch