11 Tcu 113/2010
Datum rozhodnutí: 25.01.2011
Dotčené předpisy: § 393 odst. 1 tr. ř., § 377 tr. ř.



11 Tcu 113/2010-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. ledna 2011 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného G. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 14 To 17/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 423/2010, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 14 To 17/2010, a jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. Nt 423/2010, se z r u š u j e .

Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Úřad nejvyššího státního zástupce Ministerstva spravedlnosti Gruzie požádal dopisem doručeným Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22. 3. 2010/18, o vydání G. K., státního občana Ukrajiny, k trestnímu stíhání pro trestné činy příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 a vydírání podle čl. 18 § 2 a), c) trestního zákoníku Gruzie, kterých se měl dopustit tím, že se měl ve svém postavení zločince organizujícího podsvětí a s využitím svého vedoucího kriminálního postavení spolu s R. R. a třemi dalšími neustanovenými osobami rozhodnout získat majetek velkého rozsahu vydíráním G. K., rektora Gruzínské národní univerzity. Za tím účelem společník G. K. R. R. a tři dosud neustanovené osoby v době od 11. 10. 2009 do konce prosince 2009 podle pokynu G. K. volali pravidelně G. K. mobilním telefonem a požadovali 200 000 a vyhrožovali mu zabitím. Poté mu výše uvedené osoby slíbily, že ho nechají na pokoji, když jim dá 50 000 , a pro jeho jistotu navrhly, aby o tom osobně promluvil s R. R. a jeho společníkem, osobou ve vedoucím postavení v kriminálním prostředí. Podle plánu vydávaný G. K. kontaktoval dne 30. 12. 2009 G. K. mobilním telefonem a s použitím pravidel kriminálního podsvětí kategoricky požadoval dodání peněz, které po něm požadoval již dříve. Navíc G. K. vyjádřil svou nelibost nad tím, že jako vedoucí postava v kriminálním prostředí je vyrušován touto záležitostí a sdělil G. K., aby předal částku osobě, která bude vystupovat jeho jménem.

Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. Nt 423/2010, tak že podle § 397 odst. 1 tr. ř. není vydání obviněného přípustné a že se z předběžné vazby propouští na svobodu.

Na základě stížnosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 14 To 17/2010, zrušil napadené rozhodnutí v obou výrocích a rozhodl podle § 397 odst. 1 tr. ř. tak, že vydání obviněného je přípustné. Trestnou činnost obviněného ve výroku svého rozhodnutí popsal tak, že G. K. jako vedoucí osoba zločinecké skupiny, aktivně se účastnící nejméně od prosince 2005 z Ukrajiny vedení nebo ovládání aktivity kriminálních kruhů, tedy skupiny lidí žijících dle pravidel jimi přijatých a uznávaných, jejich účelem je získat prospěch pro ně samé nebo pro jiné prostřednictvím hrozeb, zastrašování, nátlakem, pravidlem mlčení, řešením, rozporů kriminálním způsobem, získáváním mladých lidí a pácháním zločinů nebo nabádáním jiných páchat zločin, když také od 11. 10. 2009 do konce prosince 2009 prostřednictvím R. R. a dalších tří zatím neustanovených osob opakovaně telefonicky komunikoval s rektorem Gruzínské národní univerzity v Tbilisi G. K. a pod pohrůžkou zabití na něm požadovali 200 000 , pak mu slíbili, že ho nechají na pokoji po zaplacení 50 000 , slíbili mu rozmluvu s G. K. a R. R. a 30. 12. 2009 ho G. K. z Ukrajiny telefonicky kontaktoval a kategoricky požadoval tyto peníze s tím, že nelibě nese, že se touto záležitostí musí zabývat sám jako vedoucí postava kriminálního prostředí a vyzval G. K., aby částku předal osobě, která bude vystupovat jeho jménem.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 3 tr. ř. předložil dne 9. 12. 2010 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) k přezkoumání správnosti výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s odůvodněním, že soudy obou stupňů nepostupovaly tak, aby byl v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Dále spatřuje nedostatky v právním posouzení zjištěných skutečností.

Městský soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti vydání obviněného tím, že nelze zaručit dodržování čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pokud jde o zákaz mučení a právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě nezávislým soudem. Podle názoru ministra spravedlnosti však ve svém rozhodnutí nevěnoval dostatečnou pozornost podkladům shromážděným za účelem posouzení této otázky. Vrchní soud v Praze se jednotlivými zprávami podrobněji zabýval, poukázal i na vládní záruky v žádosti Gruzie o vydání. Na rozdíl od vrchního soudu však ministr spravedlnosti považuje tyto záruky za obecné, zčásti jsou v nich opakovány povinnosti, kterými je gruzínská strana vázána již z titulu členství v Evropské úmluvě o vydávání. Podle názoru ministra lze za dostatečné z tohoto hlediska považovat ujištění zaslané Úřadem nejvyššího státního zástupce Ministerstva spravedlnosti Gruzie v dopise ze dne 27. 10. 2010, které však bylo doručeno po vydání napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Další nedostatek pak ministr spravedlnosti spatřuje v tom, že v žádosti o vydání i dalších gruzínskou stranou předložených extradičních materiálech chybí konkrétní popis jednání G. K., kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie za účelem posouzení oboustranné trestnosti ve smyslu článku 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání. Vrchní soud podle jeho názoru nepostupoval správně, pokud si před svým rozhodnutím nevyžádal ve smyslu článku 13 Úmluvy od gruzínské strany doplnění popisu skutku ve smyslu článku 12 odst. 2 písm. b) Úmluvy. Gruzínská strana uvedla pouze, že se G. K. stal zločincem organizujícím podsvětí již v roce 1984 a poté si tento status udržoval nepřetržitě až do současnosti, přičemž po 20. 12. 2005 se status příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí stal trestným činem podle práva Gruzie. G. K. se aktivně účastnil kriminálních diskusí a kontroly příspěvků od soukromých osob a jednotlivců do jejich kriminálního okruhu, nazývaných obščak .

Podklady však podle ministra spravedlnosti nejsou dostatečné, neboť nijak nepopisují místo, čas, dobu a způsob spáchání těchto kriminálních aktivit, není z nich patrno, kdy, a kým a o jakých trestných činech jmenovaný diskutoval, jakým způsobem měl kontrolovat příspěvky od soukromých osob a zejména, o jakou zločineckou skupinu se jedná, jak jsou v ní rozděleny úlohy, kteří další příslušníci jsou trestně stíháni, resp. byli odsouzeni, a kde tato skupina působí. Vrchní soud v Praze tak neměl dostatečné podklady k posouzení trestnosti jednání obviněného podle práva České republiky, tedy jeho účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), resp. jeho účasti na zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Toto vrchní soud neodstranil ani vysvětlením pojmu vor v zakoně .

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. Nt 423/2010, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010 (správně 7. 9. 2010), sp. zn. 14 To 17/2010, zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministra spravedlnosti a dospěl k závěru, že jsou v dále naznačeném směru opodstatněné.

Podle § 392 odst. 1 tr. ř. (srov. také článek 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání) je vydání osoby do cizího státu přípustné, jestliže skutek, pro který se vydání žádá, je podle trestního zákona České republiky trestným činem a horní hranice trestu odnětí svobody, který je možné za tento trestný čin uložit podle trestního zákona České republiky, je nejméně jeden rok. Z těchto ustanovení plyne pro soud rozhodující o přípustnosti vydání určité osoby nutnost mít k dispozici a následně i učinit součástí svého rozhodnutí takový popis skutkových okolností, jaký by byl vyžadován v případě, že by o vině a trestu rozhodoval soud České republiky. Evropská úmluva o vydávání za tímto účelem stanoví v článku 12 odst. 2 povinnost státu žádajícího o vydání uvést popis trestných činů, pro které se vydání žádá. Podle článku 13 Úmluvy pokud se zjistí, že informace poskytnuté dožadující stranou nejsou pro dožádanou stranu dostatečné na to, aby mohla rozhodnout podle této Úmluvy, tato strana si vyžádá potřebné informace a může též stanovit lhůtu pro jejich dodání. V žádosti o vydání i v ostatních extradičních materiálech však chybí dostatečně specifikovaný popis skutku kvalifikovaného gruzínskou stranou jako trestný čin příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 § 2 trestního zákoníku Gruzie. Tento popis se omezuje jen na obecné okolnosti, na které poukazuje ministr spravedlnosti ve svém podání. Je pak zřejmé, že z tohoto hlediska rozhodovaly oba soudy České republiky na základě neúplných podkladů, což ostatně vyplývá i z popisu skutkových okolností ve výrocích jejich rozhodnutí. K doplnění popisu skutku vrchním soudem nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně, je nutno dodat, že uvádí i některé skutečnosti, které byly v žádosti o vydání použity jako vysvětlení charakteru trestné činnosti, která je zařazena v trestním zákoníku Gruzie jako trestný čin příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí, a týkaly se tedy odkazu na právní předpisy nikoli popisu konkrétního skutku (čl. 12 odst. 2 písm. b) Úmluvy. Závěr vrchního soudu, že předmětný čin by naplňoval znaky zločinu účasti na zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, je přinejmenším předčasný. V případě organizované zločinecké skupiny totiž musí jít o stálé společenství zaměřené na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, společenství s vnitřní organizační strukturou, hierarchickým uspořádáním funkcí a dělbou práce. To zatím z obecného popisu skutku není možno dovodit. V extradičních materiálech se neuvádí, na páchání jaké konkrétní trestné činnosti se skupina zaměřovala, jediným konkrétním případem je popsaný skutek, v němž je spatřován trestný čin vydírání, z ničeho nelze tedy dovodit soustavnost páchání kriminálních aktivit. Dále se neuvádí, které další osoby byly členy společenství, o kolik osob se mělo jednat, jak byly organizovány. Místní vymezení působení zločinecké skupiny také nelze považovat za dostatečné, neboť se v rozhodnutí uvádí pouze to, že obviněný působil z Ukrajiny. Mimo jednoho popsaného případu tak není zřejmé, kde nastaly nebo měly nastat následky zločineckou skupinou páchané trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že nejsou blíže specifikovány jednotlivé kriminální aktivity, chybí také jejich časové určení.

Z uvedeného důvodu byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Doplnění chybějících informací naznačeným postupem podle čl. 13 Úmluvy je však v prvé řadě úkolem soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze. K jeho rozhodnutí je pak třeba dodat tolik, že se Nejvyšší soud ztotožňuje se stanoviskem vyjádřeným v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně hodnocení důkazních materiálů týkajících se úrovně ochrany lidských práv v Gruzii. Lze souhlasit i s ministrem spravedlnosti, že rozhodující význam pro posouzení závěru, že s vydanou osobou bude v tomto konkrétním případě zacházeno v souladu s dokumenty o ochraně lidských práv a základních svobod, má ujištění Úřadu nejvyššího státního zástupce Ministerstva spravedlnosti Gruzie zaslané Ministerstvu spravedlnosti České republiky dopisem ze dne 27. 10. 2010. Při novém projednání věci bude proto Městský soud v Praze hodnotit veškeré důkazní materiály jednotlivě a následně v jejich souhrnu, a to také v souvislosti s osobou obviněného a charakterem trestné činnosti, pro kterou je vydáván.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2011


Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch