11 Tcu 109/2014
Datum rozhodnutí: 29.10.2014
Dotčené předpisy: § 4a odst. 4 předpisu č. 269/1994Sb.



11 Tcu 109/2014-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. října 2014 k podnětu Krajského soudu v Ústí nad Labem na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 11 Tcu 96/2013, v trestní věci K. P. , t a k t o :

Podle analogie § 4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 11 Tcu 96/2013, v části , jíž bylo ve smyslu ustanovení § 4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně občana České republiky K. P., rozhodnuto, že se na jeho odsouzení rozsudkem Zemského soudu Dresden, Spolková republika Německo, ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 14 KLs 143 Js 706/12, hledí jako na odsouzení soudem České republiky, zrušuje .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Zemského soudu Dresden, Spolková republika Německo, ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 14 KLs 143 Js 706/12, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2012, byl K. P. uznán vinným trestnými činy těžkého loupežného vydírání ve dvou případech, těžké krádeže ve dvou případech, z toho v jednom případě ve skutkové jednotě s nebezpečným zraněním a pokusem o těžké loupežné vydírání, podle německého trestního zákona, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) let.

Nejvyšší soud k návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon ) rozhodl usnesením ze dne 23. října 2013, sp. zn. 11 Tcu 96/2013, tak, že se na odsouzení občana České republiky K. P., výše označeným rozsudkem cizozemského soudu hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

Dne 30. 9. 2014 pod sp. zn. 2 T 3/2014 podal Krajský soud v Ústí nad Labem Nejvyššímu soudu podnět ke zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu podle analogie § 4 odst. 4 zákona, neboť ve věci tohoto odsouzeného bylo již rozhodnuto, že se předmětné cizozemské rozhodnutí uznává na území České republiky.

Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení usnesení v části, jíž ohledně občana České republiky K. P., výše označeným rozsudkem cizozemského soudu rozhodl, že se na jeho odsouzení hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona platí, že do evidence Rejstříku trestů se zaznamenávají též údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozhodnutí takového soudu rozhodl soud podle zvláštního právního předpisu a uznané rozhodnutí bylo cizozemským soudem vydáno pro čin trestný i podle právního řádu České republiky.

Podle § 4 odst. 4 zákona platí, že pokud byly do Rejstříku trestů zaznamenány údaje o jiném odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby podle § 4 odst. 2 nebo 3 zákona a soud podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (zákon č. 104/2013 Sb.) následně rozhodne o uznání takového rozhodnutí, Nejvyšší soud z podnětu tohoto soudu zruší své předchozí rozhodnutí o zaznamenání údajů o odsouzení; Rejstřík trestů v takovém případě eviduje pouze rozhodnutí o uznání rozhodnutí. Na rozhodnutí cizozemského soudu nebo mezinárodního soudu zaznamenaná do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 1 až 3 zákona se hledí jako na odsouzení soudem České republiky (§ 4 odst. 5 zákona).

Podle § 4a odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají též údaje o pravomocných odsouzeních občanů České republiky soudy jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení a údaje navazující na tato odsouzení, a to na základě informací zaslaných jinými členskými státy Evropské unie.

Podle § 4a odst. 3 zákona Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti rozhodne, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 2 T 3/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 14 To 102/2014, bylo rozhodnuto, že podle § 124 odst. l zák. č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob (publ. pod č. 553/1992 Sb.) a čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob (publ. pod č. 26/2003 Sb. m. s.), se na území České republiky uznává:

- pravomocný rozsudek Zemského soudu Dresden, Spolková republika Německo, ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 14 KLs 143 Js 706/12, kterým byl K. P. uznán vinným trestnými činy závažného loupežného vydírání ve dvou případech, závažné krádeže ve dvou případech, z toho v jednom případě ve skutkové jednotě s nebezpečným ublížením na zdraví a pokusem o závažné loupežné vydírání, podle německého trestního zákona, a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) let.

Podle § 124 odst. 2 zák. č. 104/2013 Sb. o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních bylo rozhodnuto, že se výše citovaný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, uložený odsouzenému K. P. citovaným rozhodnutím vykoná a podle § 124 odst. 4 zák. č. 104/2013 Sb. a § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou.

Citovaným rozhodnutím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 2 T 3/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 14 To 102/2014, byl tedy výše uvedený pravomocný rozsudek Zemského soudu Dresden, Spolková republika Německo, ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 14 KLs 143 Js 706/12, ve smyslu ust. § 124 odst. 1 zák. č. 104/2013 uznán na území České republiky.

I když se současná úprava ustanovení § 4 odst. 4 zákona o Rejstříku trestů nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie (srov. § 4 odst. 2, 3 tohoto zákona), a v předmětné věci jde o odsouzení soudem Spolkové republiky Německo, (tedy členského státu Evropské unie), lze v posuzované věci aplikovat postup podle analogie § 4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb., které upravuje možnost zrušení předchozího rozhodnutí o zaznamenání údajů o jiném odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby cizozemským soudem podle odst. 2 nebo 3 tohoto ustanovení, jehož smyslem je zamezení situaci, kdy by v rejstříku trestů bylo jedno odsouzení zapsáno dvakrát. Z opisu Rejstříku trestů vyžádaného Nejvyšším soudem dne 7. 10. 2014 přitom vyplývá, že u odsouzeného K. P., je pod body 4) a 5) vykazováno dvakrát totéž předmětné odsouzení cizozemským soudem. A proto, byť dané ustanovení dopadá na odsouzení soudy jiných než členských států Evropské unie, tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový nežádoucí stav je nutno odstranit jeho analogickou aplikací.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud zrušil své usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 11 Tcu 96/2013, v části, v níž ohledně K. P., rozhodl, že se na jeho odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2014

Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík