11 Tcu 109/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy:




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 26. října 2005 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl t a k t o :

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky P. S., rozsudkem Zemského soudu Hof, Spolková republika Německo, ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 2 KLs 324 Js 4501/03, a to pro trestný čin výdělečného a organizovaného převádění cizinců v devíti případech podle § 25 odst. 2, § 53 německého trestního zákona, § 92b odst. 1, § 92a odst. 1 č. 1 a 2, § 92 odst. 1 č. 1, odst. 1 č. 2, odst. 1 č. 6 německého cizineckého zákona, k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců.

O d ů v o d n ě n í :

Výše označeným rozsudkem Zemského soudu Hof, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 5. 7. 2003, byl P. S. uznán vinným trestným činem výdělečného a organizovaného převádění cizinců v devíti případech podle § 25 odst. 2, § 53 německého trestního zákona, § 92b odst. 1, § 92a odst. 1 č. 1 a 2, § 92 odst. 1 č. 1, odst. 1 č. 2, odst. 1 č. 6 německého cizineckého zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že po seznámení na inzerát v prosinci 2002 s U. V. , dohodl se s ním a s dalšími osobami, že budou společně převádět cizince do Spolkové republiky Německo a na základě této dohody se v době od 5. 1. 2003 do 29. 1. 2003 v devíti případech podílel na převodu celkem čtyřiceti cizích státních příslušníků převážně indické a jiné asijské národnosti, když jeho úloha spočívala v tom, že tyto příslušníky, o nichž věděl, že nemají potřebné povolení k pobytu pro Spolkovou republiku Německo ani platné pasy, přivezl automobilem z P. do česko-německé pohraniční oblasti u R., odkud byli cizinci převedeni pěším převaděčem na území N., kde je opět naložil do auta a odvezl je dále do vnitrozemí, převážně do N., případně M. Za jednotlivý převoz obdržel odměnu v průměrné výši 7.000,- Kč.

Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.



Především je třeba uvést, že podle § 4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§ 4 odst. 3 zákona).

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.



V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. P. S. se pro finanční prospěch opakovaně podílel na ilegální organizované přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již citelný nepodmíněný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2005



Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík