11 Tcu 10/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2013
Dotčené předpisy: § 4a odst. 3 předpisu č. 269/1994Sb.



11 Tcu 10/2013-11

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky projednal dne 21. března 2013 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl t a k t o :

Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občanů České republiky V. D., a M. H. , rozsudkem Zemského soudu v Hofu, Spolková republika Německo, ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 1 KLs 32 Js 800/11, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

O d ů v o d n ě n í :

Výše uvedeným rozsudkem Zemského soudu v Hofu ze dne 29. 8. 2011 byli V. D. a M. H. uznáni vinnými trestnými činy pokusu o těžké loupežné vydírání ve dvou případech reálného souběhu a z plánování těžkého loupežného vydírání a byli odsouzeni: V. D. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a M. H. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a devíti měsíců.

Shora uvedené trestné činnosti se odsouzení dopustili podle zjištění Zemského soudu v Hofu tím, že se přibližně 17. 1. 2011 domluvili přepadnout banku v S. na ulici R. a tuto loupež se pokusili následně třikrát realizovat. Loupež vymyslel odsouzený D. a odsouzený H. jej měl svým osobním automobilem odvézt k bance a pak jej po provedení činu zase odvézt zpět do České republiky. Ukradenou hotovost si měli odsouzení podle prvotní domluvy rozdělit 50/50, při druhém pokusu se odsouzení domluvili na tom, že D. dostane větší podíl.

I.
Poprvé se pokusili loupež realizovat dne 19. 1. 2011 dopoledne. Kolem 10:46 hod. si odsouzený D. přede dveřmi banky natáhl kuklu a držící v kapse plynovou pistoli Voltran, typ Ekol, kalibr 9 mm, vstoupil do banky na ulici R., za účelem loupeže peněz. Když vstoupil do předsíně banky, zjistil, že je banka zavřená, a proto ji hned opustil a společně s H. odjeli zpátky do České republiky.

II.
Po příjezdu do České republiky se odsouzený D. informoval ohledně otvírací doby banky ve S. a dne 19. 1. 2011 opětovně kontaktoval odsouzeného H. s tím, že odpoledne dne 19. 1. 2011 pojedou opět do S. za účelem loupeže. Kolem 15:27 hod. si D. opět před bankou na ulici R. natáhl kuklu a s plynovou pistolí Voltran, typ Ekol, kalibr 9 mm, vstoupil do předsíně banky. V předsíni však odsouzený D. zjistil, že má banka stále zavřeno, a proto ji opět opustil. Při svém odchodu ale D. vrazil do skleněných dveří, čímž na sebe upoutal pozornost svědkyně K. Následně společně s odsouzeným H. opět odjeli zpátky do České republiky.

III.
Dne 19. 1. 2011 večer se oba odsouzení domluvili, že banku na ulici R. přepadnou příštího dne dopoledne, tedy 20. 1. 2011. Dne 20. 1. 2011 odsouzení D. a H. opět přijeli před banku. D. měl opět u sebe kuklu a plynovou pistoli Voltran, typ Ekol, kalibr 9 mm. Po příjezdu k bance se odsouzený D. domníval, že před bankou poznal civilní policejní vozy, a proto oba odsouzení od přepadení banky upustili a chystali se ujet zpátky do České republiky. Na základě upozornění svědkyně K . byla banka hlídána civilní hlídkou, která začala oba odsouzené pronásledovat. Při krátkém přerušení vizuálního kontaktu mezi hlídkou a osobním vozem odsouzených, vyhodil D. plynovou pistoli Voltran, typ Ekol, kalibr 9 mm zabalenou do kukly z okna, aby se jí zbavil. Osobní auto bylo následně zastaveno policisty krátce před českou hranicí a odsouzení byli zadrženi.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci návrh Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon ).

Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona.

Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzení V. D. a M. H. jsou občany České republiky, kteří byli odsouzeni soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (pokus trestného činu loupeže podle § 21 a § 173 tr. zákoníku). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona.

V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzení se dopustili úmyslné trestné činnosti směřující proti zájmu společnosti na ochraně osobní svobody a vlastnického práva. Jednali přitom v takovém rozsahu (zejména se pokusili o trestný čin opakovaně), že již lze tuto trestnou činnost označit za závažnou ve smyslu § 4a odst. 3 zákona. Pokud jde o druh trestu, byly jim uloženy citelné tresty odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2013

Předseda senátu: JUDr. Karel Hasch