11 ICm 3401/2016
č. j. 11 ICm 3401/2016-32 (KSOS 22 INS 7164/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Slaběňákovou ve věci žalobkyně: Mgr. Eva Budínová sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek insolvenční správkyně dlužníka Josefa Doležala, narozeného dne 16. 11. 1958 bytem Bulharská 1417/5, 708 00 Ostrava-Poruba zastoupená advokátkou Mgr. Zuzanou Sedláčkovou sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek proti žalované: AB 4 B.V., reg. č. 34186049 sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemsko zastoupená advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M. sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2-Vyšehrad o určení pravosti pohledávky

takto: I. Návrh, aby bylo určeno, že věřitel č. 8-AB 4 B.V., reg. č. 34186049, sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemsko nemá vůči dlužníku Josefu Doležalovi, narozenému dne 16. 11. 1958, bytem Bulharská 1417/5, 708 00 Ostrava-Poruba dílčí pohledávku č. 1 ve výši 91 573,86 Kč a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 20 020,70 Kč, které byly přihlášeny do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 7164/2016 přihláškou pohledávek č. 8, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová. isir.justi ce.cz

Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 9. 2016 do datové schránky soudu domáhala popření pravosti pohledávek věřitele č. 8-právního předchůdce žalované (přihláška P8), konkrétně dílčí pohledávky č. 1 ve výši 91 573,86 Kč přihlášené z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. 5710161784 ze dne 25. 5. 2007 a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 20 020,70 Kč přihlášené z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení u Okresního soudu v Ostravě č. j. 18 C 266/2015-31. Obě tyto dílčí pohledávky přihlásila žalovaná jako vykonatelné dle rozsudku pro uznání č. j. 18 C 266/2015-31 vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 24. 2. 2016, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2016 a vykonatelnosti 5. 4. 2016. 2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že dílčí pohledávka č. 1 žalované, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka, je pohledávkou ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. 5710161784 (včetně úvěrových podmínek společnosti Home Credit Finance a.s.), kterou dlužník uzavřel se společností Home Credit Finance a.s. dne 25. 5. 2007 (dále jen Smlouva o úvěru ). Tato pohledávka byla následně postoupena na žalovanou. Dílčí pohledávka č. 2 žalované je přihlášena z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení u Okresního soudu v Ostravě č. j. 18 C 266/2015-31. Žalobkyně tvrdila, že dlužník uzavřel výše uvedenou úvěrovou smlouvu s právním předchůdcem žalované, a to společností Home Credit a.s. Úvěrová smlouva představuje smlouvu spotřebitelskou, neboť v ní vystupuje na jedné straně právní předchůdce žalované, který ji uzavíral v rámci své podnikatelské činnosti, a na druhé straně insolvenční dlužník, který při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejednal. Úvěrová smlouva byla sepsána na předtištěném formuláři vytvořeném žalovanou, na kterém byly doplněny osobní údaje dlužníka, tento ji pouze podepsal, aniž by měl možnost cokoli pozměnit. Podpisem smlouvy měl dlužník přistoupit rovněž k úvěrovým podmínkám společnosti Home Credit a.s.-TRIO s kódem TRIOCRI042007 (dále jen úvěrové podmínky ), které jsou psány drobným písmem, jsou složitě formulovány a běžný spotřebitel téměř nemá šanci se v nich vyznat a posoudit, jaké následky pro něj jednotlivá ujednání mají. Významné body týkající se nákladů úvěru a sankcí při porušení povinností jsou uvedeny uprostřed jednolitého textu bez jakéhokoliv zvýraznění. Žalobkyně odkazuje na aktuální soudní judikaturu, ve které byl opakovaně vysloven názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem samo o sobě postačuje, že smlouvu nelze přečíst bez užití zvláštních prostředků umožňujících zvětšení textu (např. rozhodnutí Vrchního osudu v Praze č. j. 103 VSPH 84/2011-106 ze dne 7. 9. 2011). Spotřebitel dle žalobkyně neměl možnost se v procesu uzavírání smlouvy podílet určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele- chce-li dosáhnout poskytnutí určité půjčky nebo úvěru-pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh učiněný podnikatelem. Nelze proto hovořit o tom, že byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele coby slabší smluvní strany (30 Cdo 2401/2014). Ustanovení spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skrývají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou (nález Ústavního soudu III ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013). 3. Žalobkyně dále odkázala na ust. § 55 a § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona ve znění platném do 31. 12. 2013, jakož i na čl. 3 odst. 1 a čl. 7 Směrnice Rady 93/13/EHS. Dále odkázala na rozhodovací praxi soudů Evropské unie, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky 6M Cdo 9/2012 ze dne 16. 1. 2013 a rozhodnutí Krajského soudu v Prešově č. j. 3 Co 151/2013 ze dne 25. 9. 2013. Z odkazů na rozhodovací praxi žalobkyně dále zmínila rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 a z toho dovodila, že jednotlivá smluvní ujednání zakládají více povinností dlužníku než žalované a způsobují nerovnováhu smluvních stran

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová.

v neprospěch spotřebitele. Ke sjednávání spotřebitelských smluv žalobkyně odkázala na Nález ÚS sp. zn. II ÚS 2877/10, jakož i Nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3512/11. 4. Žalobkyně dále ve své žalobě uvedla, že z listin přiložených k přihlášce P8 vyplývá, že dlužníku byla poskytnuta částka v celkové výši 224 107,33 Kč, přičemž dlužník na tuto pohledávku zpočátku řádně splácel. Dle přiloženého splátkového kalendáře uhradil dlužník celkem 222 952 Kč. Insolvenční správkyně proto uznala žalované u dílčí pohledávky č. 1 částku ve výši 1 210,04 Kč, která představuje neuhrazenou jistinu pohledávky žalované a zákonný úrok z prodlení. Výše úroků stanovená v úvěrové smlouvě je k výši půjčené částky nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy. Ostatní nároky žalované považuje insolvenční správkyně za nepřiměřené. 5. K rozsudku vydanému Okresním soudem v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 žalobkyně uvedla, že jde o rozsudek pro uznání č. j. 18 C 266/2015-31, kterým bylo uloženo dlužníku uhradit žalované částku ve výši 55 366,88 Kč s úrokem 22 328,26 Kč, s 21,48% úrokem ročně z částky 54 194,92 Kč od 10. 9. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 5 618,59 Kč a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 55 366,88 Kč od 10. 9. 2015 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení ve výši 20 020,70 Kč. Vydaný rozsudek ale neobsahuje žádné skutkové posouzení věci, neboť soud se při jeho vydání nezabýval tím, zda požadovaná jistina a úroky jsou v souladu s dobrými mravy a zejména s ujednáními na ochranu spotřebitele či nikoli. Z toho žalobkyně dovodila, že její námitky nepředstavují jiné právní posouzení věci, ale jsou namítány skutečnosti, jimiž se soud před vydáním rozsudku vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku není dle žalobkyně zřejmé, na základě čeho měl dlužník uznat nárok věřitele, z jakého konkrétního jednání dlužníka soud k tomuto závěru dospěl a zda tedy vůbec mohl účinně hájit svá práva. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 102 VSPH 154/2012 a výše uvedenou smlouvu považuje za spotřebitelskou. 6. Žalovaná ve svém vyjádření doručeném soudu 30. 5. 2017 oznámila soudu, že s účinností ke dni 18. 10. 2016 zanikla společnost AB 5 B.V. se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX, Amsterdam, Nizozemsko, registrační číslo 34192873, a to v důsledku fúze sloučením se společností AB 4 B.V. se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX, Amsterdam, Nizozemsko, registrační číslo 34186049. Na základě této skutečnosti právní nástupce vstoupil ex lege do všech práv a povinností zaniklé společnosti. Současně žalovaná navrhla, aby soud rozhodl o právním nástupnictví podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ ). 7. K věci samé pak žalovaná uvedla, že nárok uplatněný žalobou neuznává, a to zejména proto, že na přezkumném jednání dne 9. 1. 2017 byla přihláška žalované přezkoumána jako vykonatelná, proto dle § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ) nemůže být důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky jiné právní posouzení věci. Dle § 191 odst. 2 IZ pak při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. Předmětná pohledávka byla právnímu předchůdci žalované již jednou pravomocně přiznána, a tedy byla zkoumána po právní i skutkové stránce soudem, proto ji následně uplatnil i v insolvenčním řízení jako vykonatelnou. Popření pohledávky ze strany insolvenční správkyně považuje žalovaná za účelové, a proto je přesvědčena, že tyto důvody již samy o sobě postačují k zamítnutí žaloby. 8. Z procesní opatrnosti ale žalovaná svoji obranu ještě rozšířila o další argumenty. V první řadě jde o odůvodnění popření pohledávky, kdy dle žalované je popření pohledávky ze strany insolvenční správkyně naprosto nedostačující, neboť popření pohledávky co do pravosti a výše bez udání jakéhokoliv důvodu s pouhým konstatováním, že zde je rozpor s ujednáními o spotřebitelských smlouvách a že dlužník je spotřebitelem, neprolamuje

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová.

zásadu soukromého práva Pacta sunt servanda a dlužník je proto stále povinen dodržovat své závazky, které mu ze smlouvy vyplývají. 9. Žalovaná dále považuje popření pohledávky insolvenční správkyní za neurčité, z něhož nelze zjistit, co konkrétně vytýká popřeným pohledávkám a proč. Odůvodnění popření přihlášených pohledávek postrádá jakoukoliv argumentaci, proč přihlášenou pohledávku žalobkyně popírá, když sám dlužník pohledávku žalované uznal v plném rozsahu. Takové popření má žalovaná za zcela nedostatečné, když není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností insolvenční správkyně pohledávku popřela. Popření je dle žalované zcela nepřezkoumatelné. 10. Žalovaná odkázala i na komentář k ust. § 192 odst. 1 IZ, v němž se mimo jiné praví: Popření pohledávky ze strany insolvenčního správce i dlužníka musí být srozumitelné, odůvodněné a zejména přezkoumatelné. Nestačí, pokud insolvenční správce nebo dlužník vysloví popěrný úkon, musí jej rovněž zdůvodnit. Zejména v případě popření pohledávky dlužníkem se na tuto povinnost v praxi velmi často zapomíná. Odůvodnění popěrného úkonu je totiž zcela zásadní pro obranu věřitele při podání incidenční žaloby. Pouze konkrétní důvod, který insolvenční správce či dlužník uvedli při popření pohledávky věřitele, totiž může být předmětem řízení o incidenční žalobě u insolvenčního soudu a jen proti jednoznačně vymezenému důvodu popření pohledávky může následně věřitel podat kvalifikovanou žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky. Jen důvod, pro který insolvenční správce či dlužník pohledávku popřel, tak může být předmětem posouzení ze strany insolvenčního soudu. Insolvenční správce ani dlužník nemohou po přezkumném jednání měnit důvod popření pohledávky, mohou jej v rámci incidenčního sporu pouze dokládat důkazními prostředky. Změna důvodu popření v rámci incidenčního sporu by popírala význam přezkumného jednání pro zjištění či popření pohledávky. Důsledná příprava na přezkumné jednání tak patří mezi nejdůležitější povinnosti insolvenčního správce." (Budín, P., Dadam, A., Pachl L., Kozák, J.: Insolvenční zákon a předpisy související: Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář, Wolters Kluwer, Praha, 2008, stav k 1.11.2012, komentář k ust. § 192 odst. 2). 11. Žalovaná rovněž odkázala na komentář k ustanovením § 165-204 IZ, v němž se mimo jiné praví: Popření pohledávky (popěrný úkon) je procesním úkonem se všemi důsledky z toho plynoucími. Popření pohledávky tedy musí být učiněno k tomu oprávněným subjektem, musí mít stanovené náležitosti (obsahové i formální), musí být učiněno včas a musí být projednatelné v tom smyslu, že musí být odůvodněné, srozumitelné a přezkoumatelné. Z popření pravosti pohledávky musí být patrné, která pohledávka je popřena, že je popřena co do pravosti a z jakého důvodu je pohledávka popírána. Mezi obsahové náležitosti popření pohledávky přitom patří i uvedení konkrétních důvodů, pro které byla pohledávka popřena. Nepostačuje tedy jen uvedení, že pohledávka je popřena co do pravosti, ale je třeba uvést, proč je popření co do pravosti činěno. Náležitostí popření pohledávky je tedy uvedení námitek proti pravosti pohledávky. (Richter, O: Věřitelé a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 307 s., str. 204-205). Popření pohledávky je procesním úkonem. Platí pro něj přiměřeně § 41 odst. 2 OSŘ, podle kterého se procesní úkony posuzují podle svého obsahu, a nikoliv podle svého označení. Z popření pohledávky musí být patrné, která pohledávka je popřena, jak (zda co do pravosti, co do výše nebo co do pořadí) a proč (důvody popření, tedy jaké konkrétní námitky jsou proti popřené pohledávky vzneseny). Popření pohledávky musí být srozumitelné, odůvodněné a přezkoumatelné; popření pohledávky též nesmí být zjevně svévolné. Platí přitom, že pro závěr, jak byla pohledávka popřena (zda co do pravosti, výše nebo pořadí), je určující obsah popření-tedy důvody popření-a nikoliv označení popěrného úkonu. (Richter, O: Věřitelé a uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 307 s., str.196). 12. Mimo to žalovaná poukázala (pokud jde o popěrný úkon) na závěr pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7 .2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 a rovněž na ust. § 36 odst. 1 IZ, dle něhož je insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Žalovaná je přesvědčena, že insolvenční správkyně nesplňuje tato kritéria právě v korelaci s řešeným sporem, proto je žalovaná přesvědčena, že má právo

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová.

na náhradu nákladů řízení dle § 202 odst. 2 IZ, neboť insolvenční správkyně s ohledem na uvedené tento spor zavinila. Odkázala přitom na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve věci KSOS 36 INS 4834/2008 č. j. 12 Cmo 3/2010-41. 13. K namítanému omezení autonomie vůle z hlediska volby druhé strany, nerovnosti smluvních stran žalovaná uvedla, že na trhu spotřebitelských úvěrů je velké množství rozličných společností nabízejících tyto služby, kdy spotřebiteli je dána skoro neomezená možnost výběru obsahu smluvního závazkového vztahu na základě výběru druhé smluvní strany. Spotřebitel je tedy tím, kdo fakticky volí obsah závazku, který uzavírá s poskytovatelem úvěru. Princip autonomie vůle se totiž zobrazuje nejen ve svobodě volby obsahu závazku, ale také ve svobodné volbě buď do smluvního závazkového vztahu vstoupit či nevstoupit a ve volbě druhé smluvní strany takového závazku (tato se ve specifické oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů následně promítá do volby obsahu takového závazku). To, že spotřebitel nemůže ovlivnit znění takových úvěrových podmínek, jej zásadním způsobem neomezuje v jeho autonomii vůle, a není tedy možné bez dalšího kategoricky uzavřít, že by spotřebitel byl v zásadně slabším postavení. Dle žalované jsou smluvní podmínky v korelaci s formou samotné smluvní listiny minimálně stejně přehledným dokumentem, vypracovaným stejnou velikostí písma. Pakliže dlužník nerozuměl smluvním podmínkám jakožto nedílné součásti smlouvy, pak nemohl rozumět ani samotné smlouvě. Argumentum a contrario, rozuměl-li tento samotné úvěrové smlouvě, nemohl mít s pochopením či přečtením smluvních podmínek jakýkoliv problém. Samotný fakt, že dlužník pohledávku nepopřel, svědčí o tom, že si dlužník byl a je vědom svých závazků vůči žalované a jejich výše. Žalovaná odkázala na judikaturu, konkrétně rozhodnutí 39 ICm 1316/2011-65, 2 VSOL 36/2012-78, či 2 VSOL 29/2012-84. 14. K obchodním podmínkám pak žalovaná uvedla, že jejich jednotná úprava ve své podstatě spotřebitele chrání, neboť zajišťuje právní jistotu stran práv a povinností vůči věřiteli. Dle ust. § 273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Žalovaná rovněž odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 318/2007, který v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že úvěrové podmínky, na které smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky. Z výše uvedených důvodů tedy žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. 15. Soud nejprve zkoumal, zda jsou dány podmínky pro vedení incidenčního sporu, a zjistil, že jsou dány, neboť na základě návrhu dlužníka bylo dne 31. 3. 2016 zahájeno u Krajského soudu v Ostravě insolvenční řízení vedené pod sp. zn. 22 INS 7164/2016 a současně byl zjištěn úpadek dlužníka. Žalovaný dne 12. 5. 2016 přihlásil svou vykonatelnou pohledávku, jež je evidována pod č. P8. Na přezkumném jednání dne 6. 9. 2016 žalovaná insolvenční správkyně popřela dílčí pohledávku č. 1 ve výši 91 573,86 Kč a zcela dílčí pohledávku č. 2, dlužník pohledávky nepopřel. Žaloba byla insolvenční správkyní podána doručením do datové schránky soudu dne 21. 9. 2016, tedy včas. 16. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 17. Z provedených důkazů učinil soud tento skutkový závěr :

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová.

18. Bylo prokázáno, že přihláškou pohledávky č. P8 doručenou insolvenčnímu soudu 12. 5. 2016 přihlásila žalovaná vykonatelné pohledávky na základě pravomocného rozsudku (rozsudku pro uznání) vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 24. 2. 2016, č. j. 18 C 266/2015-31, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2016 a vykonatelnosti 5. 4. 2016. Konkrétně se jednalo o dílčí pohledávku č. 1, která byla přihlášena ve výši 92 783,90 Kč jako vykonatelná, nezajištěná peněžitá, nepodmíněná a splatná (částku 92 783,90 Kč tvořila jistina ve výši 55 366,88 Kč a příslušenství ve výši 37 417,02 Kč). Bylo prokázáno, že jako důvod vzniku této dílčí pohledávky č. 1 bylo uvedeno: Dlužník uzavřel dne 25. 5. 2007 s původním věřitelem Home credit, a.s., IČ: 26978636, se sídlem Moravské náměstí 249/8, 602 00 Brno (dále jen původní věřitel) Smlouvu o poskytnutí úvěru(dále jen Úvěrová smlouva). Úvěrový rámec byl sjednán Úvěrovou smlouvou s možností navýšení. Jako další okolnosti bylo uvedeno: V souladu se zněním Úvěrových podmínek ustanovení hl. 7 § 3 byl úvěr k 26. 5. 2014 zesplatněn a dlužník byl vyzván k zaplacení úvěru včetně smluvní pokuty, a to ve sjednané lhůtě. Tato výzva byla zaslána dlužníkovi doporučeně. Dlužník svým podpisem smlouvy stvrdil, že je seznámen s ustanoveními smlouvy a její součástí úvěrovými podmínkami a že jsou mu všechna ustanovení srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje svůj souhlas být vázán smlouvou i těmito podmínkami. Příslušenství bylo dle přihlášky vypočteno takto: Pravomocně přiznaný úrok v celkové výši 37 417,02 Kč vyčíslený jako součet kapitalizovaného úroku 22 328,26 Kč, úroku 6 848,17 Kč stanoveného ve výši 21,48 % ročně z částky 54 194,92 Kč ode dne 10. 9. 2015 do dne předcházejícího dni vydání rozhodnutí o úpadku, tj. do 11. 4. 2016, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 5 618,59 Kč a zákonného úroku z prodlení 2 621,97 Kč stanoveného ve výši 8,05 % ročně z částky 55 366,88 Kč ode dne 10. 9. 2015 do dne předcházejícího dni vydání rozhodnutí o úpadku, tj. do 11. 4. 2016. 19. Pokud jde o dílčí pohledávku č. 2, bylo prokázáno, že ta byla přihlášena ve výši 20 020 Kč jako vykonatelná, nezajištěná, peněžitá, nepodmíněná a splatná. Bylo prokázáno, že jako důvod vzniku této dílčí pohledávky č. 1 bylo uvedeno: Náhrada nákladů nalézacího řízení OS v Ostravě č. j. 18 C 266/2015-31 . Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2016 č. j. 18 C 266/2015-31 bylo prokázáno, že byl vydán jako rozsudek pro uznání, kterým bylo uloženo dlužníku uhradit právnímu předchůdci žalované částku ve výši 55 366,88 Kč s úrokem 22 328,26 Kč, s 21,48% úrokem ročně z částky 54 194,92 Kč od 10. 9. 2015 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 5 618,59 Kč a s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 55 366,88 Kč od 10. 9. 2015 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení ve výši 20 020,70 Kč. Rozsudek nabyl právní moci 30. 3. 2016 a vykonatelnosti 5. 4. 2016. Odůvodněním tohoto rozsudku bylo dále prokázáno, že tento rozsudek byl vydán poté, co dlužník pohledávku právního předchůdce žalované, a to pohledávku vyplývající ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. 5710161784 ze dne 25. 5. 2007, uznal. 20. Tím, že bylo prokázáno, že žalovaná do insolvenčního řízení KSOS 22 INS 7164/2016 přihlásila přihláškou pohledávek č. 8 tu pohledávku, která jí byla pravomocně přiznána citovaným rozsudkem, nečinil soud skutková zjištění z dalších provedených důkazů, a to z úvěrové smlouvy č. 3705347841, úvěrových podmínek společnosti Home Credit, a.s. TRIO, ani interního dokladu žalovaného o čerpání úvěru, neboť tyto důkazy s ohledem na omezení vyplývající z ust. § 199 odst. 2 IZ považoval za nadbytečné, a učinil tento právní závěr: 21. Nárok žalobkyně, aby bylo určeno, že věřitel č. 8-AB 4 B.V., reg. č. 34186049, sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemsko nemá vůči dlužníku Josefu Doležalovi, narozenému dne 16. 11. 1958, bytem Bulharská 1417/5, 708 00 Ostrava-Poruba dílčí pohledávku č. 1 ve výši 91 573,86 Kč a dílčí pohledávku č. 2 ve výši 20 020,70 Kč, které byly přihlášeny do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 7164/2016 přihláškou pohledávek č. 8, není dán, neboť důvodem popření

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová.

pravosti žalobkyní přihlášených pohledávek bylo jiné právní posouzení věci, což je dle § 199 odst. 2 IZ vyloučeno, a tedy žaloba nebyla podána důvodně. 22. Žalovanou přihlášené pohledávky (přihláška P8) byly přihlášeny jako vykonatelné a takto i byly insolvenční správkyní přezkoumány. Takovéto pohledávky může žalobkyně- insolvenční správkyně popřít pouze v rámci vymezeném ustanovením § 199 odst. 2 a 3 IZ, podle kterého jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci a uplatněny mohou být pouze skutečnosti, pro které byla pohledávka č. 1 a č. 2 popřena. Výklad posledně zmíněného zákonného ustanovení podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 29 ICdo 7/2013, dále pak např. v usnesení ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 ICdo 31/2013. Pro stručnost tento soud na závěry prezentované v obou rozhodnutích odkazuje. 23. Tím, že Okresní soud v Ostravě vydal rozsudek pro uznání, kdy dlužník pohledávku právního předchůdce žalované, a to pohledávku vyplývající ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. 5710161784 ze dne 25. 5. 2007, uznal, pravomocně osvědčil, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených věřitelem v žalobě a uznaných dlužníkem. 24. Jelikož důvodem popření pravosti dílčí pohledávky č. 1 a č. 2 (obou vykonatelných) není skutečnost dříve v nalézacím řízení neuplatněná, nezbývá než dospět k závěru, že daný skutkový stav má vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání rozsudku pro uznání, učinil Okresní soud v Ostravě. Jinak vyjádřeno, argumentace žalobkyně, pro kterou popřela pohledávku č. 1 a pohledávku č. 2, je kritikou správnosti právního posouzení věci, tedy jiným právním posouzením věci, které ust. § 199 odst. 2 IZ zapovídá. 25. Nad rámec toho, co je shora uvedeno, soud považuje za vhodné zmínit, že omezení dané ust. § 199 odst. 2 IZ se týká jakýchkoliv vykonatelných pohledávek, tedy nejen těch, kde stranou sporu je spotřebitel. Argumentace existencí spotřebitelského smluvního vztahu by proto nemohla vést k prolomení omezení daného ustanovením § 199 odst. 2 IZ ani v případě, že by se jednalo o vztah spotřebitelský. Jelikož ale bylo prokázáno, že dlužník do právního vztahu s právním předchůdcem žalované nevstupoval jako spotřebitel, ale jako podnikatel (což je ve smlouvě uvedeno v kolonce 27) a žalobkyně žádné jiné důvody, jež by vedly k možnosti opětovného rozhodování o nároku právního předchůdce žalované, v incidenčním sporu neuvedla, soud její návrh zamítl. 26. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 202 odst. 1 IZ, kdy ve sporu o pravost přihlášené pohledávky nemá úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenční správkyni, a jelikož v tomto sporu nebyl shledán důvod pro aplikaci ust. § 202 odst. 2 IZ, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Ostrava 12. ledna 2018

JUDr. Eva Slaběňáková, v.r. samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Iveta Kukiová.