11 Cmo 3/2012
11 Cmo 3/2012-45

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivana Wontrobové ve věci žalobce ELG-ELECTRIC, s.r.o., se sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova čp. 520, PSČ 698 01, IČ: 26254131, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem se sídlem Kyjov, Jungmannova 24, PSČ 697 01, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, insolvenčnímu správci dlužníka SLOVKORD, akciová společnost´ v likvidácii, se sídlem Továrenská č. 532, Senica, PSČ 905 01, Slovenská republika, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 1, PSČ 110 00, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 39 Cm 7/2009-31 ze dne 11.6.2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 39 Cm 7/2009-31 ze dne 11.6.2012 se ve výroku II. m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 11.520 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 960 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení představovaná náklady právního zastoupení ve výši 12.720 Kč (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se svou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že má za dlužníkem zajištěnou pohledávku. Podáním ze dne 7.6.2012 vzal žalobce svou žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný po zahájení řízení uznal nárok žalobce co do důvodu a výše a odpadl tak důvod pro pokračování řízení. Soud proto řízení zastavil (§ 96 o.s.ř.). Žalobce vzal podanou žalobu zcela zpět, aniž doložil důvody pro tento procesní krok, ani insolvenční soud neeviduje úkon označený žalobcem jako důvod pro zpětvzetí podané žaloby. Z procesního hlediska tedy žalobce zavinil zastavení řízení, žalovanému v takovém případě náleží náhrada nákladů řízení představující náklady právního zastoupení (§ 146 odst. 2 o.s.ř.), tj. odměna ve výši 10.000 Kč (§ 8 vyhl. č. 484/2000 Sb.), dále náhrada hotových výdajů za dva úkony právní pomoci po 300 Kč, vše zvýšeno o 20 % DPH, neboť advokát žalovaného doložil, že je jejím plátcem.

Proti tomuto usnesení, výslovně do výroku II., podal žalobce odvolání. Uvedl, že mělo být postupováno podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Poukázal na to, že při stanovení odměny soud prvního stupně nepostupoval správně, když ji nekrátil podle ustanovení § 13 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. Namítl, že zplnomocnění zástupce žalovaného a jeho náklady advokáta nejsou náklady řízení potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť u insolvenčního správce je dána dostatečná odborná materiální způsobilost k hájení práv dlužníka před soudem. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07. Zdůraznil, že advokát žalovaného se navíc v řízení pouze vyjádřil k věci písemnou formou a nevznikly zde další náklady pro přiznání plné náhrady nákladů řízení. Dále uvedl, že mu měl být z důvodu zpětvzetí žaloby vrácen soudní poplatek. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí bylo ve výroku II. změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že otázka zavinění zastavení řízení se posuzuje ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. pouze podle procesního výsledku. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu zpět, z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto je povinen hradit jeho náklady. Poukázal na to, že krácení odměny podle ustanovení § 13 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. neplatí v případech zpětvzetí žaloby, soud prvního stupně proto postupoval správně. Zdůraznil, že insolvenční správce není osobou právně vzdělanou, z tohoto důvodu zmocnil ke svému zastoupení advokáta. Navrhl proto potvrzení napadeného rozhodnutí.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné, byť z jiných důvodů.

Podle § 146 odst. odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal dne 27.8.2009 u soudu prvního stupně žalobu, kterou se vůči žalovanému domáhal určení, že nevykonatelná pohledávka žalobce vůči dlužníku ve výši 998.410 Kč vzniklá z titulu smlouvy o dílo ze dne 3.8.2008 a přihlášená v seznamu přihlášených pohledávek pod č. 5, je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka, a je uplatňováno právo na uspokojení ze zajištění. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný v rámci insolvenčního řízení popřel u přezkumného jednání pořadí jeho pohledávky, a proto jeho pohledávka byla zjištěna toliko co do pravosti a výše. Podáním ze dne 7.6.2012 (doručeným soudu prvního stupně dne 8.6.2012) vzal žalobce svoji žalobu zcela zpět s odůvodněním, že po podání žaloby předmět sporu odpadl a nárok žalobce byl uznán co důvodu a výše v rámci insolvenčního řízení.

Úprava rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení v případě zastavení řízení neumožňuje soudu rozhodnout v takovém případě bez dalšího tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provázanosti ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) s ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení (například z důvodu zpětvzetí návrhu, pro nedostatek podmínek řízení, pro nezaplacení soudního poplatku), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku, neboť nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoli z hmotného práva, ale z práva procesního. V případě zpětvzetí žaloby (jiného návrhu) na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je proto nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv, přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) většinou tehdy, jestliže žalovaný (jiný účastník řízení) po podání žaloby (jiného návrhu na zahájení řízení) uplatněný nárok zcela uspokojil. Použití ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, tj. žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). V tomto případě má žalobce (navrhovatel) právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.

V přezkoumávané věci se žalobce žalobou domáhal určení pořadí své pohledávky s tvrzením, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka při přezkumu uznal jeho pohledávku co do pravosti a výše, avšak popřel její pořadí. Z obsahu insolvenční spisu nevyplývá, že by v předmětném insolvenčním řízení žalovaný jako insolvenční správce dodatečně uznal pořadí pohledávky žalobce, a v rámci odvolacího řízení se takto vyjádřil rovněž insolvenční správce (podáním ze dne 11.9.2012). Žalobce navíc v rámci zpětvzetí žaloby pouze uvedl, že jeho nárok byl žalovaným uznán co do důvodu a výše v rámci insolvenčního řízení (tedy tvrdil skutečnosti uvedené již v žalobě), a že po podání žaloby předmět sporu odpadl. Lze proto uzavřít, že žalobce sice podal důvodně žalobu, kterou se domáhal určení pořadí své pohledávky, neboť žalovaný jako insolvenční správce v insolvenčním řízení dlužníka popřel pořadí jeho pohledávky, avšak není však splněna druhá (kumulativní) podmínka podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř., tedy že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného. O nákladech řízení je proto nutno rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř., neboť žalobce zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Žalovaný má z tohoto důvodu vůči žalobci právo, aby mu tento nahradil jeho náklady řízení.

Namítal-li žalobce, že žalovaný jako insolvenční správce je osoba dostatečně odborná a materiálně způsobilá k hájení práv dlužníka před soudem, a proto jeho náklady právního zastoupení advokátem nejsou účelně vynaloženými náklady řízení, tato jeho odvolací námitka neobstojí. Žádný právní předpis totiž nevylučuje a je běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem i v případech, je-li insolvenční správce sám advokátem. Insolvenční správce totiž vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními. V přezkoumávané věci navíc insolvenční správce ani právnické vzdělání nemá. Žalobcem uvedený ústavní nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9.10.2008 není k jeho odvolací námitce žalobce přiléhavý. Tímto ústavním nálezem je řešena zcela jiná situace, a to zastoupení v řízení účastníka, kterým je ústřední orgán státu vybavený pro výkon své působnosti odborem určeným k výkonu právních agend s dostatečným počtem odborných (právnicky vzdělaných) pracovníků, což v přezkoumávané věci není naplněno. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud rozhodl tak, že přiznal žalovanému vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně však nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení, neboť náklady právního zastoupení žalobce před soudem prvního stupně představují odměnu ve výši 9.000 Kč podle ustanovení § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012 a čl. II. přechodných ustanovení vyhl. č. 64/2012 Sb., kterou se mění se vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl. č. 177/1996 Sb., účinné od 1.3.2012, neboť řízení bylo zahájeno dne 27.8.2009 (před účinností vyhl. č. 64/2012) a ke dni 1.3.2012 nebylo v tomto stupni ukončeno, dále paušální náhradu za dva úkony právní služby po 300 Kč (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a písm. d) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, celkem 600 Kč, vše zvýšeno o 20 % DPH ve výši 1.920 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.; přitom krácení odměny podle ustanovení § 13 vyhl. 484/2000 Sb., v platném znění, se neuplatní, neboť toto ustanovení neplatí, bylo-li řízení zastaveno (částečně zastaveno) z důvodu zpětvzetí návrhu.

Nad rámec odvolací soud k námitce žalobce, že mu měl být vrácen zaplacený soudní poplatek z žaloby odkazuje na správné odůvodnění soudu prvního stupně v napadeném rozhodnutí, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo až po 1.9.2011.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

O nákladech odvolacího řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč představující odměnu ve výši 500 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění, paušální náhradu za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) podle § ustanovení 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, vše zvýšeno o 20 % DPH ve výši 160 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. Žalobce byl se svým odvoláním procesně úspěšný poměrně v nepatrné části, a proto odvolací soud přiznal žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení představující náklady právního zastoupení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 20. září 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu