11 Cmo 209/2010
11Cmo 209/2010-54

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl vsenátu složeněm z předsedkyně JUDr. Evy Sekaninově a soudců JUDr. Evy Keměnyově a JUDr. Milady Lukáčově v právní věci žalobce: JUDr. Josef Janota, bytem 130 00 Praha 3-Žižkov, Koněvova 130/16, insolvenční správce obchodní společnosti Dacota, spol. s.r.o., IČ 27142931, zast. JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem, se sídlem 140 00 Praha 4, Na Hřebenech ll 1062, proti žalovaněmu: STATUS stavebnía.s., IČ 46679120, se sídlem Humpolec, Nádražní 998, zast. JUDr. Miroslavem Somrem, advokátem, 586 01 Jihlava, Benešova 21, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 29. dubna 2010 č.j. 178 Cm 7/2009-35, takto:

Rozsudek soudu |. stupně se z r u š u j e a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodněnh

Žalobce se proti žalovaněmu domáhal určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti, uzavřená dne 15.10.2008 mezi obchodní společností Dacota, spol. s r.o. a žalovaným, je právně neúčinná. Uvedl, že obchodníspolečnost Dacota spol. s.r.o., jejímž je žalobce insolvenčním správcem, uzavřela sžalovaným uvedenou zástavní smlouvu ve lhůtě kratší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení. Uzavření zástavní smlouvy zvýhodňovalo žalovaněho v tom, že by se mu na úkor ostatních insolvenčních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, nežjakě by mu jinak náleželo. Vden podepsání zástavní smlouvy byla totiž společnost Dacota, spol. s .r.o. již vúpadku, a jen tato skutečnost je překážkou účinnosti před mětně smlouvy.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že z důvodu uzavřeně zástavní smlouvy nedochází v insolvenčním řízení k jeho zvýhodnění, protože za zřízení zajištění závazku obdržela společnost Dacota, spol. s .r.o. přiměřenou protihodnotu ve formě stavebních prací, provedených podle smlouvy o dílo.

Napadeným rozsudkem soudu l. stupně zamítl žalobu o určení neúčinnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, datovaně dnem 22.9.2008, a podepsaně dne 15.10.2008 (výrok l.). Zalobce zavázal k náhradě nákladů řízení list č. 1 Sp. zn. llCmo 209/2010

žalovaněmu ve výši 11.800,-Kč krukám zástupce žalovaněho JUDr. Miroslava Somra, ve lhůtě třídnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok Il.).

Soud l. stupně vyšel ze skutkověho zjištění, že insolvenční návrh k řešení majetkových vztahů dlužníka Dacota,spol.s r.o., byl podán 1.12.2008, asmlouvao zřízení zástavního práva knemovitosti byla datována dnem 22.9.2008. Účastníky smlouvy byla podepsána dne 15.10.2008. Před tím, dne 10.6.2008, uzavřely společnost Dacota, spol. s r.o. a žalovaný smlouvu o dílo č. 211/08/4/SE, jejímž předmětem byla montáž střechy na nemovitosti dlužníka. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka Dacota, spol. s r.o. svoji pohledávku ve výši 1,464.822,50 Kč, jako pohledávku správem přednostního uspokojení přihlašovatele. Pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení byla dne 30.4.2009 přezkoumána, a nebyla popřena ani insolvenčním správcem, ani dlužníkem.

Zhlediska právního posouzení věci soud l. stupně odkázal na ust. § 201 insolvenčního zákona stím, že nevykonatelná přihlášená pohledávka je zjištěna, jestliže ji nepopřel insolvenční správce. Zjištěním přezkoumávaně pohledávky byl nastolen stav, kdy se již o její pravosti, výši ani pořadí dále nebude rozhodovat vsamostatněm soudním řízení zahájeněm žalobou, protože ohledně předmětně pohledávky nevznikly žádně pochybnosti. Soud tedy konstatoval, že správce zařadil přihlášenou pohledávku k přezkumu, tato pohledávka byla řádně přezkoumána, a správce nevyužil svěho práva pohledávku popřít. Za situace, kdy předmětná pohledávka byla vsouladu správní úpravou insolvenčního zákona pro potřeby konkrětního insolvenčního řízení vcelěm přihlášeněm rozsahu zjištěna, není dán nalěhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. na určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti není právně účinná. U předmětně pohledávky tedy není důvod o ní na základě určovací žaloby rozhodovat. Pro nedostatek nalěhavěho právního zájmu na požadovaněm určení se již soud nezabýval meritem věci. Z toho důvodu pak soud nepřistoupil ani na návrh žalovaněho zadat vypracování znaleckěho posudku k zjištění výše protihodnoty, která měla být vsouvislosti s uzavřením předmětně zástavní smlouvy společnosti Dacota spol. s .r.o. poskytnuta, a neprovedl ani navrhovaný výslech svědka Semeráda, který byl přítomen při uzavírání předmětně smlouvy, a to z důvodujejich nadbytečnosti. Žalobu proto zamítl a nákladový výrok odůvodnil úspěchem žalovaněho ve věci a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku podal včasně odvolání žalobce. Vytýkal soudu l. stupně především nesprávně právní hodnocení věci, pokud dospěl k závěru, že na určovací žalobě není dán nalěhavý právní zájem. Odkázal na zák. č. 182/2008 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, a to zejměna na ustanovení § 235, § 241 odst. 3, písm. d) tohoto zákona. Na základě citovaných zákonných ustanovení totiž existuje nalěhavý právní důvod ktomu, aby soud ve věci rozhodoval a určil, že smlouva o zřízení zástavního práva knemovitosti je právně neúčinná. Touto smlouvou totiž dlužník zvýhodnil zcela bezdůvodně žalovanou společnost na úkor ostatních věřitelů, a to zcela zásadním způsobem, protože vobdobí, kdy již byl předlužen, byla předmětná nemovitost prakticky jeho jediným majetkem. To je prokázáno obsahem konkurzního spisu. Zákonodárce totiž zmocnil jen insolvenčního správce k podání incidenční žaloby ve lhůtě do doby jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky list č. 2 Sp. zn. llCmo 209/2010 rozhodnutí o úpadku. Dal mu tak možnost ve stanoveně lhůtě odporovat vincidenčním řízení právním úkonům učiněným vzákonem uvedeně době před zahájením insolvenčního řízení, kterě zkracují možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňují některě věřitele na úkor jiných. Zákon přitom nestanoví žádně další podmínky kzjištění pohledávky, kterě snad stakovýmto právním úkonem soudu souvisí. Již z podstaty ust. § 239 odst. 3 lee patrně, že zákonodárce takověto právo insolvenčnímu správci přisoudil bez ohledu na stav zjištění pohledávky. Samotná skutečnost zjištění pohledávky v rámci přezkumněho řízení totiž nemůže mít zásadní vliv na účinnost v insolvenčním zákoně uvedených právních úkonů, ktere učinil protiprávně úpadce za podmínek zakládajících jejich neúčinnost. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svě písemně odvolací odpovědi vyvracel důvody odvolání a navrhoval potvrzení napadeněho rozsudku ze správných důvodů v něm uvedených. Žalovaný na rozdíl od žalobce souhlasís názorem, že nalěhavý právní zájem na určení neúčinnosti zástavní smlouvy není dán, když pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení na majetek dlužníka, byla žalobcem zjištěna v celěm přihlášeněm rozsahu, tedy co do důvodu, výše i pořadí.

Odvolací soud přezkoumal napadeně rozhodnutí včetně řízení, kterě jeho vydání předcházelo i z důvodů, kterě nebyly v odvolání výslovně uplatněny/ § 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o.s.ř. /, přihlížel kvadám řízení, kterě mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci / § 212a odst. 5 o.s.ř. /. Dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeněho rozsudku.

Především je třeba uvěst, že soud l. stupně svě zamítavě rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nemá nalěhavý právní zájem na požadovaněm určení žalobou podle ust. § 800 o.s.ř. Zuvedeněho důvodu se již nezabýval meritem věci. Tento právní názor však odvolací soud nesdílí. V těto souvislosti je třeba zmínit vývoj dosavadní právní úpravy. Právní úprava zákona o konkurzu a vyrovnání totiž upravovala jak neúčinnost právního úkonu ze zákona / § 15 ZKV /, tak na základě rozhodnutí soudu vydaněho podle § 16 tohoto zákona ve spojení s ust. § 42a ObčZ. Výklad k ust. § 42a ObčZ však vycházel z právního názoru, že se nejednalo o žalobu na určení podle ust. § 800 o.s.ř., jejímž předpokladem úspěšnosti je prokázání nalěhavěho právního zájmu na požadovaněm určení. Obě uvedeně formy neúčinnosti právního úkonu podle zákona o konkurzu a vyrovnání se lišily tím, že neúčinnost na základě odporovatelnosti se zakládala soudním rozhodnutím, kterě mělo konstitutivní povahu, zatímco neúčinnost na základě zákona se zjišťovala, tedy deklarovala rozhodnutím soudu. Při neúčinnosti na základě odporovatelnosti bylo možno příslušný majetek zahrnout do podstaty vzhledem ke konstitutivní povaze tohoto rozhodnutí až po právní moci rozhodnutí soudu o neúčinnosti právního úkonu / k tomu srovnej důvodovou zprávu kzák.č. 182/2006 Sb., popř. publikaci Insolvenční zákon-poznámkově vydání s důvodovou zprávou, nakladatelství Linde Praha a.s., 2007/.

Zák. č. 182/2008 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení / insolvenční zákon / však opustil koncepci neúčinnosti právního úkonu ze zákona, vyplývající z ust. § 15 ZKV. Nová právní úprava obsažená vust. § 235 a násl. IZ se přibližuje institutu odporovatelnosti upraveněmu v § 42a ObčZ / má však vlastní právní úpravu a neodkazuje již na § 42a ObčZ /, rozšiřuje však podmínky, za nichž lze odpůrčí žalobě list č. 3 Sp. zn. llCmo 209/2010 vyhovět. Legitimaci k podání odpůrčí žaloby tento zákon svěřuje výlučně správci konkurzní podstaty/ § 239 /, a neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům / § 235 odst. 2 /. Z dikce tohoto zákonněho ustanovení lze dovodit, že rozhodnutí soudu má konstitutivní povahu / ... neúčinnost se zakládá /, a nejde tedy o žalobu na určení podle § 80 písm.c o.s.ř., podle níž má vyhovující rozhodnutí o žalobě vždy povahu jen deklaratorní, a to za předpokladu, že na takověm určeníje nalěhavý právní zájem.

Je tedy zřejmě, že úvaha soudu l. stupně o nutnosti prokázání nalěhavěho právního zájmu správce konkurzní podstaty na určení neúčinnosti zástavní smlouvy není správná. Jen pro úplnost je třeba dodat, že předmětem sporu nebylo posouzení předmětně pohledávky", jak uvedl soud l. stupně, ale posouzení, zda jsou vdaně věci splněny zákonně předpoklady kzaložení neúčinnosti smlouvy o zřízení zástavního práva výrokem soudu / § 235 odst. 1, § 241 odst. 3 písm. d) IZ /, jak ostatně žalobce uvádíjak v žalobě, tak v odvolání.

Z vyložených důvodů byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu l. stupně k dalšímu řízení, neboť soud prvního stupně vycházel z nesprávněho právního názoru, a vdůsledku toho se splněním uvedených předpokladů nezabýval / § 219a odst. 3 o.s.ř. /. Je-li totiž ke správněmu rozhodnutí o věci samě zapotřebí podstatných, pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění, která neučinil soud l. stupně, případě která tento soud učinil, ale nezaložil na nich svě rozhodnutí, nejsou splněny podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu l. stupně (srovnej k tomu rozsudek Nejvyššího soudu Českě republiky publikovaný vsouboru rozhodnutí NS, svazek 22, pod č. C 1538).

V souvislosti se zrušením výroku o věci samě byl zrušen i akcesoricky výrok o nákladech řízení, neboť nákladový výrok souvisí svýrokem o věci samě, a oba výroky je třeba posuzovat ve vzájemně souvislosti. V nověm rozhodnutí bude soud vázán právním názorem odvolacího soudu v těto věci zaujatým / § 226 odst. 1 o.,s.ř./.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nenídovolání přípustně.

V Praze dne 21. října 2010

JUDr. Eva Se kani nová v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dagmar Chudlarská list č. 4 Sp. zn. llCmo 209/2010