11 Cmo 2/2012
11 Cmo 2/2012-27

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce KVAZAR akciová společnost, se sídlem Ostrava-Kunčičky, Střádalů 26, PSČ 718 00, IČ: 00560383, zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem Ostrava, Solná 5, PSČ 702 00, proti žalované JUDr. Heleně Strachotové, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Matiční 3/730, PSČ 702 00, insolvenční správkyni dlužníka ŠNAPKA STAVBY a.s., se sídlem Karviná-Nové Město, Závodní 540/51, PSČ 735 06, IČ: 60776650, o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 14 Cm 43/2009-17 ze dne 21.11.2011,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č.j. 14 Cm 43/2009-17 ze dne 21.11.2011 se ve výroku II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že žalobce má za dlužníkem pohledávku ve výši 1.068.237,-Kč a tato pohledávka se považuje za zjištěnou (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se vůči žalované domáhal určení své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka (vedeného pod sp. zn. 14 INS 2368/2009), kterou žalovaná přípisem ze dne 4.3.2011 (doručeným soudu dne 11.3.2011) v plném rozsahu uznala. Soud proto rozhodl podle ust. § 153a o.s.ř. rozsudkem pro uznání. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Proti tomuto rozsudku, výslovně do výroku II. (o nákladech řízení), podal žalobce odvolání. Uvedl, že na soudním poplatku zaplatil částku 1.000,-Kč, žalovaná dne 4.3.2011 jeho nárok uznala, na základě čehož soud prvního stupně rozhodl. Podle jeho názoru soud prvního stupně měl žalobci přiznat nárok na vrácení soudního poplatku ve výši 1.000,-Kč. Navrhuje proto, aby napadené rozhodnutí výroku II. bylo změněno tak, že žalobci bude vrácen soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podle § 201 odst. 1 písm. c) IZ, pohledávka je zjištěna, jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět.

Podle § 202 odst. 1 a odst. 2 IZ, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vede spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci. Náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Z obsahu spisu odvolací soud zejména zjistil, že žalobce podal dne 10.12.2009 u soudu prvního stupně žalobu, kterou se vůči žalované jako insolvenční správkyni dlužníka ŠNAPKA STAVBY a.s. domáhal určení své pohledávky ve výši

1.068.237,-Kč, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 2368/2009, kterou žalovaná co do pravosti popřela. Na výzvu soudu učiněnou usnesením č.j. 14 Cm 43/2009-10 ze dne 28.4.2010 žalovaná podáním ze dne 6.3.2011 (doručeným soudu dne 11.3.2011) uznala nárok žalobce na určení existence pohledávky ve výši 1.068.237,-Kč a současně sdělila, že insolvenčnímu soudu zasílá upravený seznam přihlášek pohledávek věřitele, dle kterého byla pohledávka žalobce v plné výši správkyní uznána.

Zákonná úprava obsažená v ust. § 202 odst.1 a odst. 2 IZ vychází z ust. § 25a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen ZKV ), zrušeného insolvenčním zákonem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Tato speciální právní úprava (lex specialis) má přednost před obecnou právní úpravou nákladů řízení v ust. § 142 a násl. o.s.ř. Insolvenční zákon (shodně jako ZKV) řeší toliko situaci, kdy ke vzniku nákladů řízení dochází zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Pouze v takovém případě náklady řízení nese samotný insolvenční správce, jenž je navíc povinen je ostatním účastníkům nahradit. Jde o obdobu separace nákladů řízení upravenou v ust. § 147 o.s.ř., podle kterého se rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním a náhodou. Zaviněním se přitom rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona anebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti (např. nedostavil-li se řádně předvolaný účastník k jednání, při němž měl být vyslechnut, a tímto jednání zmařil), náhodou je pak třeba rozumět nezaviněnou objektivní událost (např. nemoc, úraz). K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 150/2002 ze dne 3.9.2002 týkající se výkladu ust. § 25a ZKV (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 71/2004), ve kterém soud uzavřel, že dodatečné uznání pohledávky správcem konkursní podstaty (ve smyslu ust. § 24 odst. 3 ZKV) není důvodem k tomu, aby soud ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle ust. § 25a odst. 3 ZKV (dle kterého neplatí odstavec 1 tohoto ustanovení o tom, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení, jde-li o náklady, které vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila). Dodatečné uznání pohledávky správcem (a logicky ani její původní popření při přezkumném jednání) tedy nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by vylučovaly aplikaci ust. § 25a odst. 1 ZKV. Jedná se svou povahou o kvalifikované vyjádření náhledu správce na uplatněný nárok konkursního věřitele, nikoliv o porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona či v souladu s ním uložených soudem, jež by tzv. separaci nákladů umožňovalo. Opačný výklad by vedl k nesprávnému a neudržitelnému závěru, že správce, jenž na svém původním stanovisku popření setrvá, na tom bude z hlediska úhrady nákladů řízení lépe než správce, který v průběhu řízení svůj postoj změní a pohledávku uzná, neboť mu právě s ohledem na znění ust. § 25a ZKV nebude možno uložit povinnost tyto náklady procesní úspěšnému účastníku platit. Podle názoru odvolacího soudu toto rozhodnutí (č. R 71/2004) je plně aplikovatelné i na výklad ust. § 202 IZ.

V přezkoumávané věci žalovaná jako insolvenční správkyně dodatečně uznala pohledávku žalobce, tedy vzala účinně zpět své popření pohledávky žalobce (a ve smyslu ust. § 201 odst. 1 písm. c/ IZ tak přivodila jejich zjištění), neboť tento úkon učinila v průběhu incidenčního sporu (tj. do pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobě na určení pohledávky). V tomto nelze spatřovat zavinění žalované ve smyslu ust. § 202 odst. 2 IZ, a proto je nutno postupovat podle ust. § 202 odst. 1 IZ, dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Na základě shora uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Pokud žalobce ve svém odvolání poukazoval na povinnost vrátit zaplacený soudní poplatek podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, k tomu odvolací soud uzavírá, že toto zákonné ustanovení upravuje postup v občanském soudním řízení toliko v případě, že řízení bylo zastaveno před prvním jednáním. V dané věci však k zastavení řízení před prvním jednáním nedošlo, neboť ve věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, avšak žalované dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 12. dubna 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu