11 Cmo 2/2011
11 Cmo 2/2011-170 ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce Nikolaje anonymizovano , anonymizovano , bytem Podolí 24/55, Ostrava-Muglinov, PSČ 712 00, proti žalovaným 1) Ing. Liboru Pavlíčkovi, Žižkova 33, Opava, PSČ 747 05, insolvenčnímu správci dlužníka WILMAX s.r.o., se sídlem Brumovice č.p. 102, PSČ 747 71, IČ: 62302761, zastoupenému Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 18, Opava, PSČ 747 05, a 2) WILMAX s.r.o, se sídlem Brumovice č.p. 102, PSČ 747 71, IČ: 62302761, o určení pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 Cm 3/2009-123 ze dne 13.9.2011

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 Cm 3/2009-123 ze dne 13.9.2011 se ve výrocích I. a III. ve vztahu k žalovanému 2) p o t v r z u j e.

II. Žalovaný 2) vůči žalobci nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 Cm 3/2009-123 ze dne 13.9.2011 se v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na určení pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení pod sp. zn. KSOS 22 INS 3517/2008 ve výši 2.203.146 Kč ve vztahu k žalovanému 1) m ě n í takto:

Určuje se, že pohledávka žalobce ve výši 2.203.146 Kč přihlášená do insolvenčního řízení pod sp. zn. KSOS 22 INS 3517/2008 z titulu plateb za úpadce za období od 7.7.2005 do 7.11.2006 je po právu.

IV. Ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 Cm 3/2009-123 ze dne 13.9.2011 z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobcem uplatněná pohledávka ve výši 2.938.146 Kč přihlášená do insolvenčního řízení pod sp. zn. 22 INS 3517/2008 je po právu co do důvodu i výše (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14.990,40 Kč (výrok II.), rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl, že ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Věře Skařupové budou Českou republikou prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě zaplaceny hotové výdaje a odměna za zastupování ve výši 9.885 Kč (výrok IV.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce podal včasnou žalobu o určení své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka WILMAX s.r.o. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 3517/2008, a to pohledávku ve výši 2.203.146 Kč představující jeho peněžní prostředky, které poskytl na zaplacení závazků dlužníka v období od 7.7.2005 do 7.11.2006 (které specifikoval) z titulu ústní smlouvy o půjčce uzavřené s jediným společníkem dlužníka-Maxem Hanz-Heinzem Wilflingem, a dále ve výši 735.000 Kč představující odměnu ve výši 30.000 Kč měsíčně za období od 8.11.2004 do 23.11.2006 za výkon funkce jednatele společnosti dlužníka, a to na základě ústní smlouvy o výkonu funkce uzavřené rovněž s jediným společníkem dlužníka. Soud uzavřel, že dne 7.11.2008 byl zjištěn úpadek dlužníka a dne 6.1.2009 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Žalovaný 1) na přezkumném jednání dne 6.1.2009 popřel v plném rozsahu pravost i výši obou pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení, a to pohledávku ve výši 2.401.966 Kč jako dluh za úhradu faktur za provoz podniku úpadce z vlastních zdrojů žalobce (dle doplnění přihlášky na základě smlouvy o půjčce sjednané ústně s jediným společníkem dlužníka), a dále pohledávku ve výši 882.000 Kč jako neuhrazenou mzdu za výkon funkce jednatele na základě dohody s jediným společníkem dlužníka, dle které byly sjednány mzda ve výši 30.000 Kč měsíčně, náhrada za pohonné hmoty ve výši 5.000 Kč měsíčně a náhrada za telefon ve výši 1.000 Kč měsíčně. Ve vztahu k pohledávce z titulu odměny jednatele ve výši 735.000 Kč je žaloba nedůvodná, neboť žalobce v řízení neprokázal, že by uzavřel písemnou smlouvou o výkonu funkce jednatele v souladu s ustanovením § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, a že odměna byla dohodnuta ve výši 30.000 Kč měsíčně. Naopak žalobce sám tvrdil, že smlouva byla uzavřena mezi ním a jediným společníkem dlužníka pouze ústně a rovněž ústně byla dohodnuta výše odměny. Ve vztahu k pohledávce ve výši 2.203.146 Kč z titulu ústně uzavřené smlouvy o půjčce je žaloba rovněž nedůvodná, neboť žalobce v řízení neprokázal, že mezi ním a společníkem dlužníka byla uzavřena smlouva, popřípadě více smluv o půjčce. Žalobce tvrdil, že smlouva byla uzavřena ústně v červnu 2005, aniž specifikoval bližší datum, přičemž od 26.8.2004 do 6.6.2005 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku dlužníka, správkyní podniku byla ustanovena JUDr. Anna Antlová a usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí prodejem podniku dlužníka nabylo právní moci až dne 2.7.2005. Smlouva o půjčce uzavřená bez souhlasu správce podniku by tak byla neplatná v souladu s ustanovením § 338k odst. 2 občanského soudního řádu, navíc z ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku s odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 obchodního zákoníku vyplývá, že smlouvu o půjčce s jednatelem společnosti lze uzavřít jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. V souladu s ustanovením § 132 odst. 1 obchodního zákoníku působnost valné hromady v dané věci vykonával jeden společník, rozhodnutí společníka při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí být společníkem podepsáno. Žalobce neprokázal řádné uzavření předmětné smlouvy o půjčce. V řízení sice bylo prokázáno, že z účtu žalobce byly placeny finanční částky řádově ve stovkách tisíc korun v červenci 2005, v srpnu 2005, v září 2005, říjnu 2005, v dubnu 2006, říjnu 2006 a listopadu 2006, když z výpisů z účtu žalobce bylo prokázáno, že žalobce prováděl platby ve výši tak, jak je specifikoval ve své žalobě. Soud však neuvěřil tvrzení žalobce, že před provedením plateb na svůj účet vkládal vlastní peněžní prostředky, neboť provedenými důkazy, zejména výpisy z účtu společníka dlužníka a z výpovědi současné jednatelky dlužníka Boženy Cubinetové má soud za prokázáno, že se jednalo o prostředky společníka dlužníka. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalovanému 1), který měl ve věci plný procesní úspěch, vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 14.990,40 Kč. Žalovanému 2) žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) vůči sobě právo na náhradu nákladů nemají. Dále soud rozhodl o úhradě hotových výdajů a odměny za zastupování ustanovené zástupkyni JUDr. Věře Skařupové v celkové výši 9.885 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Uvedl, že ve své žalobě se domáhal zaplacení odměny za funkci jednatele ve výši 735.000 Kč u společnosti dlužníka a dále částky 2.203.146 Kč za platby za provoz společnosti dlužníka, které za dlužníka hradil. Poukázal na to, že s majitelem společnosti dlužníka Maxem Wilflingem se ústně dohodl na odměně ve výši 30.000 Kč měsíčně za funkci jednatele dlužníka a dále náhrad ve výši 5.000 Kč měsíčně za dopravu a ve výši 1.000 Kč za telefon. Dále se s ním dohodl, že bude hradit účty společnosti dlužníka s tím, že dlužník mu vrátí veškeré jeho platby s 10 % úrokem do konce listopadu 2006. Podle jeho názoru je prokázáno, že vykonával funkci jednatele společnosti dlužníka a dále je i prokázáno, že ze svého účtu hradil platby společnosti dlužníka. Ve vztahu k odměně za výkon funkce jednatele poukázal na právní úpravu mandátní smlouvy v obchodním zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 994/2005 ze dne 31.1.2007, ze kterého vyplývá přiměřené použití ustanovení obchodního zákoníku o mandátní smlouvě ve vztahu k odměně jednatele s tím, že tento nemusí tvrdit a prokázat schválení takové odměny valnou hromadou a v takovém případě ani schválení výše odměny ani valné hromadě nepřísluší. Podle jeho názoru se dlužník vůči němu bezdůvodně obohatil tím, že za dlužníka plnil to, co dlužník měl plnit sám, a to i za situace, že soud neuznal jeho nárok na náhradu plnění, které poskytl za dlužníka, z důvodu, že dohoda mezi ním a společníkem dlužníka je neplatná. K tomu odkázal na ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Namítl, že skutečně vykonával funkci jednatele společnosti dlužníka od 7.11.2003 do 23.11.2006 a že v předmětném období skutečně měl k dispozici peníze v hotovosti k tomu, aby poskytl plnění za dlužníka. Navrhl, aby napadené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno.

Žalovaný 1) se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry, která učinil soud prvního stupně. Zdůraznil, že písemná smlouva o odměna jednatele společnosti dlužníka nebyla v řízení předložena a ani žalobcem tvrzena, když z ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku vyplývá pro platnost smlouvy o výkonu funkce požadavek písemné formy. Ve vztahu k pohledávce z titulu bezdůvodného obohacení poukázal na to, že původně se žalobce domáhal svou žalobou určení pravosti pohledávky z titulu smlouvy o půjčce, když takto byl nárok žalobce i přihlášen do insolvenčního řízení, a podle ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona může věřitel, jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu, kde může uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že obsahuje všechny náležitosti odvolání, včetně způsobilého odvolacího důvodu, který lze z hlediska vylíčení skutkového stavu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

Podle § 451 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 454 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Podle § 456 věty prvé občanského zákoníku, předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkon byl získán.

Podle § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinnosti. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně.

Podle § 566 odst. 1 obchodního zákoníku, mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.

Podle § 571 odst. 1 a odst. 2 věty prvé obchodního zákoníku, není-li výše úplaty ve smlouvě stanovena, je mandant povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil při zařízení záležitostí. Nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoliv.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se svou žalobou (podanou u soudu dne 23.1.2009 a změněnou u jednání dne 3.5.2011) domáhal určení pohledávky ve výši 2.938.146 Kč přihlášené dne 23.9.2008 přihláškou č. přihlášky P5 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 22 INS 3517/2008 dlužníka WILMAX s.r.o. tak, že tato pohledávka je po právu co do důvodu a výše a že představuje částku 2.203.146 Kč zaplacenou žalobce za dlužníka v období července 2005 až října 2006 (přičemž jednotlivé platby specifikoval co do data, výše a účelu platby tak, jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí), a to na základě ústní smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a jediným společníkem dlužníka se splatností v prosinci 2006 spolu s úrokem ve výši 10 % ročně ze zaplacených částek. Dále že představuje pohledávku ve výši 735.000 Kč jako odměnu za výkon funkce jednatele ve výši 30.000 Kč měsíčně za období od 8.11.2004 do 23.11.2006, a to na základě ústně uzavřené smlouvy s jediným společníkem dlužníka s tím, že za dobu výkonu jeho funkce mu dlužník nezaplatil ničeho. Žalovaný 1) se k žalobě vyjádřil tak, že v rámci své přihlášky do insolvenčního řízení žalobce přihlásil pohledávku představující jistinu ve výši 882.000 Kč z titulu nezaplacené mzdy jednatele dlužníka za období od 8.11.2004 do 23.11.2006, a pokud následně tvrdil tuto pohledávku z titulu smlouvy o výkonu funkce jednatele, tak mu pohledávka byla popřena, neboť žalobce nepředložil a ani netvrdil v souladu s ustanovením § 66 odst. 2 obchodního zákoníku písemnou smlouvu o výkonu funkce schválenou valnou hromadou nebo všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně, naopak tvrdil uzavření smlouvy toliko v ústní formě, a proto se jedná o smlouvu absolutně neplatnou. Ve vztahu k pohledávce ve výši 1.938.507 Kč (po změně žaloby ve výši 2.203.146 Kč) uvedl, že žalobce se domáhá vrácení peněž, které poskytl dlužníkovi na základě dohody uzavřené s jediným společníkem dlužníka, v rámci své přihlášky uváděl, že hradil výdaje za služby, materiál, pojištění a zabezpečení zaměstnanců, a proto opět uplatňuje jiný právní titul. S ohledem na uzavření dohody se společníkem dlužníka, by se měl obrátit se svým nárokem právě na tuto osobu, se kterou dohodu uzavřel. K tomu dále odkázal na doplnění přihlášky do insolvenčního řízení ze dne 15.12.2008, ve kterém žalobce uvedl, že smlouvu o půjčce měl uzavřenou s majitelem (společníkem) dlužníka, který mu rovněž půjčky vracel. Uplatněný nárok žalobce tak nemůže být důvodný.

Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 22 INS 3517/2008 a pro stručnost odůvodnění rozhodnutí na ně zcela odkazuje. Odvolací soud se ztotožňuje i se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která učinil z výpisů účtu žalobce, tedy že za období od 7.7.2005 do 7.11.2006 žalobce ze svých účtů prováděl platby za dlužníka tak, jak konkrétně uváděl v žalobě, respektive jejím doplnění (učiněném u jednání dne 3.5.2011), a dále která učinil z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalobce, tedy že žalobce byl v rozhodném období jednatelem dlužníka, na která rovněž pro stručnost odůvodnění odkazuje.

Odvolací soud ve vztahu k pohledávce žalobce ve výši 2.203.146 Kč sice přisvědčuje správnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o půjčce (případně více smluv o půjčce), avšak současně bylo prokázáno, že žalobce za dlužníka v této výši plnil (platbami ze svých účtů v období od 7.7.2005 do 7.11.2006). Odvolací soud však již nepřisvědčuje právnímu závěru soudu prvního stupně, že pro posouzení věci je rozhodné, kdo žalobci poskytl předmětné peněžní prostředky na jeho účet pro tyto platby, tedy že se nejednalo o prostředky žalobce, naopak tuto skutečnost považuje odvolací soud za zcela právně bezvýznamnou. Pro vznik nároku žalobce, který plnil za dlužníka, je právně relevantní toliko skutečnost, že žalobce skutečně prováděl platby ze svých účtů za dlužníka, což bylo v řízení bezpochyby prokázáno. Z ustanovení § 454 občanského zákoníku pak vyplývá, že ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, tedy v přezkoumávané věci žalobce od dlužníka. Žalobci tak vznikl vůči dlužníku nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na skutečnost, zda a na základě čeho (z jakého titulu) jiná osoba žalobci předmětné peněžní prostředky na jeho účet poskytla. Důvodnost případného nároku této jiné osoby vůči žalobci je pro právní posouzení věci zcela irelevantní, a proto i nadbytečné (právního významu by mohlo mít toliko v rámci sporu mezi žalobcem a touto jinou osobou). Přitom právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky je nutno rozumět skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 1 Odon 153/97 ze dne 27.10.1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, svazek 5, ročník 2000, pod pořadovým č. 58/2000, které se sice týká výkladu zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb., účinném do 31.12.2007, avšak dle odvolacího soudu je zcela aplikovatelné i ve vztahu k insolvenčnímu zákonu č. 182/2006 Sb., v platném znění). Žalobce podle odvolacího soudu jak v přihlášce pohledávky, tak v žalobě uvedl shodné skutečnosti, na nichž se předmětná pohledávka ve výši 2.203.146 Kč zakládá, tedy že plnil za dlužníka konkrétní platby za svého účtu (když uvedl jejich výši, důvod a datum plnění), a to bez ohledu na jeho případné tvrzení, že plnil na základě platně uzavřené smlouvy o půjčce, či zda ve skutečnosti plnil (z důvodu absence platné smlouvy) z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tato skutečnost je významná toliko pro právní posouzení nároku žalobce. Nárok žalobce ve vztahu k této pohledávce odvolací soud proto shledává zcela důvodný.

Pokud jde o nárok žalobce z titulu pohledávky ve výši 735.000 Kč představující nezaplacenou odměnu za výkon funkce jednatele dlužníka v období od 8.11.2004 do 23.11.2006, odvolací soud přisvědčuje správnému právnímu závěru soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a dlužníkem nebyla uzavřena smlouva o výkonu funkce podle ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť žalobce v řízení tvrdil uzavření toliko ústní smlouvy, pro absenci písemné smlouvy tak nemohla být smlouva o výkonu funkce platně uzavřena. Nicméně v řízení současně bylo prokázáno (výpisem z úplného obchodního rejstříku dlužníka), že žalobce byl jednatelem dlužníka od 8.11.2004 do 23.11.2006, a k tomu žalobce v řízení i tvrdil, že tuto funkci skutečně vykonával a neobdržel za její výkon od dlužníka ničeho. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky sp. zn. 29 Cdo 2379/2010 ze dne 26.10.2011 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky) a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 994/2005 ze dne 31.1.2007 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 20/2008), ze kterých vyplývá, že nebyla-li mezi společností s ručením omezeným a jejím jednatelem uzavřena platná smlouva o výkonu jeho funkce, má jednatel právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obchodního zákoníku, nedohodli-li účastníci jinak. Domáhá-li se jednatel odměny ve výkonu funkce ve výši určené s přiměřeným použitím právní úpravy mandátní smlouvy, musí tvrdit a prokazovat, že byl po období, za které se dožaduje odměny, jednatelem společnosti, a výši odměny, na kterou mu vznikl nárok. K tomu dále viz také rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 3992/2011 ze dne 20.12.2011 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu České republiky), ze kterého ohledně nároku mandatáře na úplatu vyplývá, že není-li účastníky v mandátní smlouvě ujednáno jinak, jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je jen jím řádně vykonávaná činnost.

Za situace, že v posuzované věci mezi žalobcem a společností dlužníka nebyla platně uzavřena smlouva o výkonu funkce jednatele, avšak žalobce tímto jednatelem po jím tvrzenou dobu skutečně byl (byl zapsán v obchodním rejstříku společnosti dlužníka jako její jednatel) má žalobce právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obchodního zákoníku, nedohodli-li účastníci jinak, ovšem její výši musí tvrdit a prokázat. Rozhodnutí soudu prvního stupně je ve vztahu k tomuto nároku žalobce předčasné.

Bude na soudu prvního stupně, aby žalobce poučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2, odst. 3 o.s.ř. o potřebě doplnit vylíčení rozhodných skutečností k posouzení jeho nároku ve smyslu shora citované judikatury a k prokázání těchto skutečností označit důkazy, jakož i o následcích nesplnění této povinnosti. Ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, neboť ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, tj. výše odměny podle § 571 odst. obchodního zákoníku nebylo dosud provedeno žádné dokazování (§ 213 odst. 4 o.s.ř.).

Žalobce uplatnil svoji žalobu vůči žalovanému 1), který je insolvenčním správcem dlužníka, a dále vůči žalovanému 2), tedy dlužníku. Z ustanovení § 198 odst. 1 IZ však vyplývá, že je-li insolvenčním správcem popřena nevykonatelná pohledávka věřitele, na základě vyrozumění věřitele o popření nevykonatelné přihlášené pohledávky (§ 197 odst. 2 IZ), podává věřitel žalobu proti insolvenčnímu správci (ve lhůtě uvedené v tomto zákonném ustanovení), jinak se k pohledávce popřené co do pravosti nepřihlíží, pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Z ustanovení § 192 odst. 3 IZ pak vyplývá, že popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění, není-li dále (insolvenčním zákonem) stanoveno jinak. Popření pohledávky věřitele dlužníkem v případě, že o způsobu řešení úpadku dlužníka bylo rozhodnuto konkursem, tak nemá na zjištění pohledávky žádný vliv. Insolvenční zákon totiž přiznává tytéž účinky jako popření pohledávky věřitele insolvenčním správcem jen popření pohledávky věřitele (nezajištěného) dlužníkem za trvání účinků schválení oddlužení a zákon výslovně upravuje, že věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy proti dlužníkovi (§ 410 odst. 2 IZ). V dané věci bylo ve vztahu k dlužníkovi rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem, a byť dlužník popřel pravost pohledávky žalobce, není žaloba vůči dlužníku z výše uvedených důvodů opodstatněná. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný 2) není ve věci pasivně věcně legitimován.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. ve vztahu k žalovanému 2) jako věcně správný potvrdil podle § 219 o.s.ř., dále v části výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba na určení pohledávky žalobce ve výši 2.203.146 Kč ve vztahu k žalovanému 1) podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že určil, že pohledávka žalobce v této výši přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka z titulu plateb za úpadce za období od 7.7.2005 do 7.11.2006 je po právu a ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaný 2) vůči žalobci nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce se svým odvoláním vůči žalovanému 2) nebyl procesně úspěšný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

V dalším řízení se soud prvního stupně bude ve vztahu k žalovanému 1) opětovně zabývat nárokem žalobce na odměnu za výkon funkce jednatele dlužníka při respektování shora uvedených závěrů a rozhodne též opětovně o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku, výroku I., n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Proti tomuto rozsudku, výroku III., j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Proti tomuto rozsudku, výrokům II. a IV., n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 8. srpna 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu