11 Cmo 1/2013
11 Cmo 1/2013-124 ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní ve věci žalobce Česká republika-Správa státních hmotných rezerv, se sídlem Praha 5, Šeříková 1/616, PSČ 150 85, IČ: 48133990, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, IČ: 69797111, proti žalovanému Ing. Lee Loudovi, se sídlem Praha 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, insolvenčnímu správci dlužníka KORDÁRNA, a.s.-v likvidaci, se sídlem Velká nad Veličkou 890, PSČ 696 74, IČ: 00012157, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem Praha 1, V Jámě 1, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.10.2012, č.j. 39 Cm 12/2009-91, tak to:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e .

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. m ě n í tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 9.928 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odův odně ní:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení o žalobě ve věci určení pohledávky žalobce, uplatněné v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka KORDÁRNA, a.s., ve výši 31.299.185,06 Kč, z titulu faktury č. FV/005/216/2009 a FV/005/309/2009, zastavil (výrok I.), žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka KORDÁRNA, a.s. pod sp.zn. KSBR 39 INS 2462/2009 ve výši 27.591.792,24 Kč je po právu jako nezajištěná, zamítl (výrok II.) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.600 Kč (výrok III.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při přezkumném jednání, které se konalo u Krajského soudu v Brně dne 15.9.2009, dlužník popřel pravost pohledávky žalobce č. 72 a insolvenční správce popřel pohledávku žalobce č. 72 co do pravosti, výše i pořadí s odůvodněním, že pohledávka neexistuje. Uvedl, že danou právní věc posuzoval dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. (dále jen IZ ), s ohledem na čl. II. zákona č. 69/2011 Sb. a vzhledem ke skutečnosti, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14.5.2009, tj. před účinností tohoto zákona a k popření pohledávky žalobce došlo na přezkumném jednání konaném dne 15.9.2009, tj. také před účinností zákona č. 69/2011 Sb. Dále se zabýval otázkou včasnosti podané incidenční žaloby dle ust. § 197 odst. 2 a § 198 odst. 1 IZ a uzavřel, že žaloba je včasná, neboť žalobce se sice účastnil přezkumného jednání dne 15.9.2009, na němž byla popřena jeho pohledávka, avšak vyrozumění od insolvenčního správce o nutnosti podat incidenční žalobu neobdržel a tudíž lhůta k podání žaloby žalobci dosud nezačala běžet. Dále se zabýval otázkou aktivní a pasivní věcné legitimace. Poukázal na ust. § 16, § 197 a § 336 IZ a uzavřel, že žalobce je sice aktivně věcně legitimován k podání incidenční žaloby o určení pravosti o přihlášené pohledávky, nicméně na straně žalované je pasivně legitimovanou stranou insolvenční správce spolu s dlužníkem, neboť pohledávku popřel nejenom žalovaný, ale rovněž i dlužník, přičemž insolvenční správce a dlužník mají postavení nerozlučných společníků, a proto měla incidenční žaloba směřovat jak proti žalovanému insolvenčnímu správci, tak proti popírajícímu dlužníkovi. V tomto svém závěru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2011, sp.zn. 29 Cdo 1426/2010, v němž Nejvyšší soud ČR uzavřel, že nesměřuje-li žaloba o určení pravosti nevykonatelné pohledávky v konkursu proti všem osobám (nerozlučným společníkům), o nichž tak stanoví zákon o konkursu a vyrovnání (§ 23 odst. 2), tedy proti všem popírajícím konkursním věřitelům i proti správci konkursní podstaty, který pohledávku sám nepopřel, soud ji zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace; to platí bez zřetele k tomu, že žalobci se dosud nedostalo ve výzvě správce konkursní podstaty žádného poučení o tom, proti komu má žalobu podat, s tím, že toto rozhodnutí lze aplikovat v poměrech insolvenčního řízení a shodné závěry lze dovodit také z aktuální insolvenční judikatury týkající se oddlužení, kterou lze aplikovat vzhledem k obsahové shodnosti ust. § 410 a § 336 IZ analogicky i při reorganizaci a poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25.2.2010, č. j. 1 VSPH 544/2009-P-6-8. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 o.s.ř. s tím, že insolvenční správce jako žalovaný měl v řízení plný úspěch, a proto mu byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.

Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Uvedl, že soud prvního stupně sice správně postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31.3.2011, nesprávně však vyložil změnu tohoto předpisu provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. Poukázal na znění ust. § 198 IZ před novelou provedenou zák. č. 69/2011 Sb. a vyslovil názor, že určovací žaloba musí směřovat výlučně proti insolvenčnímu správci jako žalovanému a dlužník nemůže být žalovaným, i kdyby pohledávku popíral, ale může být toliko vedlejším účastníkem na straně insolvenčního správce. Dále poukázal na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu a na poznámky k ust. § 198 IZ s tím, že z důvodové zprávy i z poznámek vyplývá, že proti eventuálnímu popření pohledávky dlužníkem, s nímž není spojen žádný účinek pro zjištění pohledávky, není v rámci insolvenčního řízení možná žádná obrana a vytýkal soudu prvního stupně pochybení v tom směru, že na věc aplikovat insolvenční zákon ve znění účinném po novele provedené zák. č. 69/2011 Sb., přestože v insolvenčním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona již bylo vydáno rozhodnutí o úpadku s tím, že na straně žalované byl správně označen pouze insolvenční správce, neboť žaloba byla vypracována a podána k soudu v souladu s insolvenčním zákonem ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 69/2011 Sb. Poukázal na to, že způsob vedení incidenčního sporu byl ze strany soudu prvního stupně nesrozumitelný, neboť, ačkoliv žalobce označil v žalobě jako žalovaného toliko insolvenčního správce, k žalobě se vyjádřil i dlužník a o dva roky později, dne 1.7.2011, podal insolvenční správce návrh na vydání částečného rozsudku a v tomto svém návrhu opět označil jako žalovaného i dlužníka, přičemž insolvenční soud na rozšíření účastníků na straně žalované nijak nereagoval a zástupce žalobce tak nebyl schopen vysledovat důvody počínání žalovaného, dlužníka ani soudu a namítal, že tato nepřehledná procesní situace, která vznikla díky pochybení insolvenčního soudu, nemůže jít k jeho tíži. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích II. a III. zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že odvolání žalobce je nejasné a nesrozumitelné, neboť žalobce provádí srovnání ust. § 198 IZ ve znění účinném před a po novele provedené zákonem č. 69/2011, která však nevedla ke změně ust. § 198 IZ, nýbrž toliko došlo k doplnění nadpisu nad toto zákonné ustanovení. Poukázal na znění ustanovení § 336 odst. 2, věta první IZ a uvedl, že soud prvního správně vyložil, že v daném případě s ohledem reorganizaci dlužníka měla žaloba směřovat jak proti insolvenčnímu správci, tak i proti dlužníkovi, neboť jsou pasivně legitimováni jen společně v postavení nerozlučných společníků, což platilo před i po nabytí účinnosti zákona č. 69/2011 Sb. Výklad žalobce, že popření pohledávky dlužníkem v případě reorganizace nemá žádný účinek, tudíž není správný. Dále uvedl, že je výlučně právem žalobce, aby podle svého uvážení ve svém prvotním podání určil okruh žalovaných, případně tento upravil v průběhu řízení a pokud žalobce okruh pasivně legitimovaných procesních subjektů řádně nevymezil, nemůže na tom nic změnit chybné uvedení dlužníka jako dalšího žalovaného soudem či dlužníku zaslána výzva k vyjádření k žalobě.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích II. a III., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce směřující proti výroku II. napadeného rozsudku není důvodné, důvodné je však odvolání žalobce proti souvisejícímu výroku III. napadeného rozsudku o nákladech řízení.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 9.10.2009, ve znění jejího upřesnění podáním žalobce ze dne 2.8.2012, doručeným soudu dne 3.8.2012, se žalobce původně domáhal určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka KORDÁRNA, a.s., vedeného pod sp.zn. KSBR 39 INS 2462/2009, ve výši 58.890.977,30 Kč je po právu nezajištěnou pohledávkou. Žalobu odůvodnil tím, že do insolvenčního řízení dlužníka postupně přihlásil své pohledávky v celkové výši 58.890.977,30 Kč sestávající ze tří položek: z částky 27.455.755,75 Kč za neuhrazený materiál vyúčtovaný fakturou č. FV005/309/2009, z částky 136.036,49 Kč představující úroky z prodlení vyúčtované fakturami č. FV003/5/2009, FV003/6/2009 a FV 003/7/2009 a z částky 31.299.185,06 Kč představující cenu za odebraný materiál vyúčtovaný fakturou č. FV 005/216/2009 a FV005/309/2009. Na zvláštním přezkumném jednání dne 15.9.2009 byla jeho pohledávka v položce 1 a 3 popřena žalovaným co do pravosti a výše s tím, že se jedná o neexistující nároky, položka č. 2 byla uznána žalovaným do výše částky 27.811,32 Kč s tím, že částka 108.225,17 Kč se nezařazuje na přezkumné jednání, neboť se jedná o pohledávku vyloučenou z uspokojení dle ust. § 170 písm. a) IZ. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 3.8.2012 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu, v jakém se domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 31.299.185,06 Kč, s odůvodněním, že přihláška této pohledávky byla pravomocně odmítnuta a nadále se domáhal určení pravosti přihlášené pohledávky toliko ve výši 27.591.792,24 Kč. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby. Ve vztahu k pohledávce č. 1 ve výši 27.455.755,45 Kč namítal, že byla do insolvenčního řízení přihlášena opožděně, neboť žalobce původně dne 12.6.2009 přihlásil do insolvenčního řízení tuto částku z titulu faktury č. FV005/434/2009 ze dne 28.5.2009, která však již zanikla jednostranným započtením a jednalo se tedy o neexistující pohledávku, což si žalobce následně uvědomil, a proto až po skončení lhůty pro podání přihlášek (dne 15.6.2009) přihlásil do insolvenčního řízení existující pohledávku ve stejné výši z jiného právního důvodu, totiž z titulu faktury ze dne 30.4.2009, č. 2009/FV005/309. Rovněž u pohledávky č. 3 ve výši 31.299.185,06 Kč namítal, že byla podána opožděně, a proto byla insolvenčním soudem odmítnuta. Soud prvního stupně věc projednal u jednání dne 29.10.2012, u něhož provedl dokazování listinami a poté ve věci rozhodl napadeným rozsudkem.

Odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování čtením následujících listin: -usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14.5.2009, č.j. KSBR 39 INS 2462/2009-A-11, z něhož zjistil, že tímto usnesením byl zjištěn úpadek dlužníka KORDÁRNA, a.s., -usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.8.2009, č.j. KSBR 39 INS 2462/2009-B-40, z něhož zjistil, že tímto usnesením bylo dlužníku KORDÁRNA, a.s. povoleno řešení úpadku reorganizací, -přihláškou pohledávky žalobce do insolvenčního řízení sp.zn. KSBR 39 INS 2462/2009 evidovanou pod č. P72 ze dne 11.6.2009, z níž zjistil, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka KORDÁRNA, a.s. dne 12.6.2009 pohledávku č. 1 ve výši 27.455.755,75 Kč z titulu neuhrazené ceny za odebraný materiál vyúčtované fakturou č. FV005/434/2009 ze dne 28.5.2009 a pohledávku č. 2 ve výši 136.036,49 Kč z titulu úroků z prodlení, -doplněním přihlášky pohledávky žalobce evidované pod č. P72 ze dne 26.6.2009, z něhož zjistil, že žalobce doplnil výše uvedenou přihlášku pohledávky o další pohledávku č. 3 ve výši 31.299.185,06 Kč, představující neuhrazenou cenu za dodaný materiál, vyúčtovaný fakturami č. FV005/216/2009 a FV005/309/2009, -opravou přihlášky pohledávky žalobce evidované pod č. 72 ze dne 3.8.2009, z níž zjistil, že žalobce opravil nesprávně uvedené číslo faktury uvedené v přihlášce u pohledávky č. 1 z původní faktury č. FV005/434/2009 ze dne 28.5.2009 na správné číslo FV005/309/2009 ze dne 30.4.2009, -protokolem o přezkumném jednání ze dne 4.8.2009, č.j. KSBR 39 INS 2462/2009-B-35, z něhož zjistil, že u tohoto přezkumného jednání žalobce před zahájením jednání předložil krátkou cestou podání ze dne 3.8.2009, označené jako oprava přihlášky pohledávky č. 72 a z tohoto důvodu nebyla přihláška pohledávky žalobce č. 72 u přezkumného jednání přezkoumána s tím, že k jejímu přezkumu dojde na dalším přezkumném jednání, -protokolem o druhém přezkumném jednání ze dne 15.9.2009, č.j. KSBR 39 INS 2462/2009-B-63, z něhož zjistil, že u tohoto přezkumného jednání byla přezkoumána přihláška pohledávky žalobce č. 72, insolvenční správce zcela popřel co do pravosti a výše pohledávku č. 1 a č. 3 s tím, že se jedná o neexistující nároky, pohledávka č. 2 byla správcem uznána co do výše 27.811,32 Kč s tím, že částka 108.225,17 Kč se nezařazuje na přezkumné jednání, neboť se jedná o pohledávku vyloučenou z uspokojení dle ust. § 170

písm. a) IZ. V protokolu je dále uvedeno, že poznámky uvedené na přezkumném listě jsou stanoviskem dlužníka k uplatněným nárokům. U jednání přítomní nebyli poučeni dle ust. § 336 IZ o tom, jaké účinky má popření pohledávky dlužníkem za trvání reorganizace, -seznamem přítomných věřitelů u přezkumného jednání ze dne 15.9.2009, z něhož zjistil, že žalobce se přezkumného jednání dne 15.9.2009 účastnil, -přezkumným listem k pohledávce žalobce č. 72, z něhož zjistil, že pohledávka žalobce č. 72 byla popřena v rozsahu pohledávky č. 1 a č. 3 dlužníkem i insolvenčním správcem, dlužník i insolvenční správce uznal částečně pohledávku č. 2 v rozsahu částky 27.811,32 Kč a v rozsahu částky 108.225,17 Kč byla pohledávka č. 2 vyloučena z uspokojení dle ustanovení § 170, písm. a) IZ. U pohledávky č. 3 ve výši 31.299.185,06 Kč je poznámka, že byla přihlášena opožděně, a proto byl podán návrh na její odmítnutí, u pohledávky č. 1 ve výši 27.455.755,75 Kč je poznámka, že se nezařazuje, neboť se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou.

Podle ustanovení § 16 IZ, ve znění účinném do 30.3.2011, účastníky řízení v incidenčních sporech jsou žalobce a žalovaný, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, je buď žalobcem, nebo žalovaným v incidenčním sporu insolvenční správce (odstavec 2).

Podle ustanovení § 192 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 30.3.2011, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotlivý věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit.

Podle ustanovení § 198 IZ, ve znění účinném do 30.3.2011, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo v pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3).

Podle ustanovení § 200 IZ, ve znění účinném do 30.3.2011, není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

Podle ustanovení § 336 IZ, ve znění účinném do 30.3.2011, není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci obdobně § 190 až 202 (odstavec 1). Popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky (odstavec 2).

Odvolací soud se především ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba žalobce byla podána včas, tedy ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání (§ 198 odst. 1 IZ).

Pro výsledek tohoto odvolacího řízení bylo dále stěžejní vyřešit otázku, proti kterým subjektům měla být za účinnosti insolvenčního zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. podána incidenční žaloba, když v rámci reorganizace popřeli přihlášenou pohledávku, která není vykonatelná, jak insolvenční správce, tak dlužník .

Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 31.7.2012, sp.zn. 29 ICdo 1/2011, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách www.nsoud.cz, byť se jednalo o situaci, že nevykonatelnou pohledávku popřel jak insolvenční správce, tak dlužník v rámci oddlužení, nikoliv v rámci reorganizace (srov. ustanovení § 410 odst. 2 a § 336 odst. 2 IZ), tyto závěry jsou však použitelné i na posuzovanou věc a dále pak ve svém rozsudku ze dne 23.1.2013, sp.zn. 29 Cdo 4515/2011, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách www.nsoud.cz., a jež se týkal právě situace, kdy popřel nevykonatelnou nezajištěnou pohledávku věřitele dlužník poté, co nastaly účinky povolení reorganizace, a v němž Nejvyšší soud na své závěry uvedené v prvně citovaném rozsudku odkázal. Popření pohledávky dlužníkem v reorganizaci má totiž tytéž účinky jako popření pohledávky za trvání účinků schválení oddlužení, tzn. tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích mimo jiné uvedl, že jakkoli se z výslovného znění ustanovení § 198 insolvenčního zákona na první pohled jeví, že pasivně legitimovaným v řízení o určení pravosti, výše či pořadí nevykonatelné pohledávky je vždy (pouze) insolvenční správce, v poměrech předvídaných ustanovením § 410 odst. 2 IZ a ustanovením § 336 odst.2 IZ, tj. v situaci, kdy pohledávku nezajištěného věřitele popře dlužník, a to za trvání účinků schválení oddlužení, resp. za trvání účinků reorganizace nebo při přezkumném jednání, které se konalo před (následným) schválením oddlužení či reorganizace, výše zmíněná premise neplatí. Má-li mít popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, nelze totiž ustanovení § 16 odst. 1 a 2, § 192 odst. 1 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona vykládat izolovaně bez vazby právě na ustanovení § 410 odst. 2 IZ, resp. ustanovení § 336 odst.2 IZ. Insolvenční správce je účastníkem incidenčního sporu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak (§ 16 odst. 2 IZ), vždy, a to bez ohledu na skutečnost, zda pohledávku popřel (v poměrech předvídaných ustanovením § 410 odst. 2 IZ a též ustanovením § 336 odst. 2 IZ), jen dlužník. Současně nelze přehlédnout, že insolvenční správce i dlužník mohou popřít pohledávku každý z jiných důvodů a žádnému z nich nelze upřít právo hájit svoje popření právě v incidenčním sporu zahájeném žalobou věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena. Byť insolvenční zákon v případě popření pohledávky dlužníkem výslovně pasivní legitimaci dlužníka (vedle insolvenčního správce) v incidenčním sporu neupravuje, lze ji dovodit právě z účelu sledovaného ustanovením § 410 odst. 2 IZ, resp. ustanovením § 336 odst. 2 IZ, které popření dlužníka přiznává stejné účinky jako popření insolvenčního správce a které v mezích daného ustanovení přiznává dlužníku právo aktivně ovlivnit, jaké pohledávky a v jaké výši budou v rámci oddlužení uspokojovány. Opačný názor, podle něhož by i v případě popření pohledávky dlužníkem ve smyslu § 410 odst. 2 IZ, resp. § 336 odst. 2 IZ, nebyla v řízení o určení popřené pohledávky (respektive její výše) dána (i) pasivní legitimace dlužníka, by přitom omezoval právo popírajícího dlužníka (jen) na holé popření , bez možnosti aktivní obhajoby takové popření v incidenčním sporu a tím v podstatě činil popěrné právo dlužníka bezzubým a zcela závislým na následném chování insolvenčního správce v incidenčním řízení, a v konečném důsledku by tak popřel samotný smysl § 410 odst. 2 IZ a § 336 odst. 2 IZ.

Promítnuto na poměry projednávané věci je třeba vyjít z ustanovení § 336 odst. 2, které v poměrech reorganizace přiznává popření pohledávky dlužníkem tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem a právě ve vazbě na toto ustanovení nutno vykládat též ustanovení § 16 odst. 1 a 2, § 192 odst. 1 a § 198 odst. 1 IZ. Byť insolvenční zákon v případě popření pohledávky dlužníkem v ustanovení § 198 odst. 1 IZ ve znění účinném do 30.3.2011 výslovně pasivní legitimaci dlužníka (vedle insolvenčního správce) v incidenčním sporu neupravuje, lze ji dovodit právě z účelu sledovaného ustanovením § 336 odst. 2 IZ, které popření dlužníka přiznává stejné účinky jako popření insolvenčního správce a které v mezích daného ustanovení přiznává dlužníku právo aktivně ovlivnit, jaké pohledávky a v jaké výši budou v rámci reorganizace uspokojovány.

Byla-li předmětná incidenční žaloba podána pouze proti insolvenčnímu správci, a to za situace, že pohledávku č. 1 v celé výši 27.455.755,75 Kč popřel též dlužník, soud prvního stupně zcela správně ve vztahu k této popřené pohledávce dovodil nedostatek věcné pasivní legitimace.

K odvolací námitce žalobce, že způsob vedení incidenčního sporu byl ze strany soudu prvního stupně nesrozumitelný, neboť, ačkoliv žalobce označil v žalobě jako žalovaného toliko insolvenčního správce, k žalobě se vyjádřil i dlužník a o dva roky později podal insolvenční správce návrh na vydání částečného rozsudku a v tomto svém návrhu opět označil jako žalovaného i dlužníka, přičemž insolvenční soud na rozšíření účastníků na straně žalované nijak nereagoval a zástupce žalobce tak nebyl schopen vysledovat důvody počínání žalovaného, dlužníka ani soudu, je třeba uvést, že pánem sporu v civilním sporném řízení je žalobce, který určuje okruh účastníků řízení a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani mylné uvedení dlužníka jako žalovaného v podání žalovaného či špatný postup soudu, který v části řízení s dlužníkem jako se žalovaným jednal.

Pokud se týká části pohledávky č. 2 ve výši 108.225,17 Kč, pak tato nebyla s odkazem na ustanovení § 170 písm. a) IZ přezkoumána, a proto žaloba na určení nepřezkoumané pohledávky je předčasná (§ 198 odst. 1IZ). Stejně tak nebyl dán důvod domáhat se určení části pohledávky č. 2 ve výši 27.811.32 Kč, která byla uznána dlužníkem i insolvenčním správcem a v této části byla žaloba bez dalšího nedůvodná, neboť tato uznaná pohledávka byla zjištěna (§ 201 IZ).

Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta, úspěšný a v části, v níž bylo řízení zastaveno, zavinil zastavení řízení žalobce zpětvzetím žaloby a tudíž žalovaný by měl právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 142 odst. 1, § 146 odst. 2, věta první o.s.ř.). Odvolací soud však zohlednil skutečnost, že žalobce nebyl u přezkumného jednání poučen o nutnosti podat žalobu jak proti popírajícímu insolvenčnímu správci, tak také současně proti popírajícímu dlužníkovi a takového poučení se mu nedostalo ani od insolvenčního správce ve vyrozumění o popření pohledávky , resp. vyrozumění mu nebylo vůbec zasíláno, jakož i zohlednil skutečnost, že u přezkumného jednání byla přezkoumána a popřena i žalobcova pohledávka č. 3, ačkoliv přihláška této pohledávky byla podána opožděně a měla být odmítnuta, což se také následně stalo, a to tak, že výrok III. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení za použití ustanovení § 150 o.s.ř. změnil tak, že žalovanému insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil a ve výroku III. dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

V odvolacím řízení již nebylo důvodné použití ustanovení § 150 o.s.ř., neboť žalobce byl seznámen v rámci rozhodnutí soudu prvního stupně s aktuální judikaturou, která danou problematiku řeší v neprospěch žalobce a s právním názorem soudu, žalobce přesto na podané žalobě, jakož i na podaném odvolání setrval. Žalovanému, který byl v odvolacím řízení úspěšný, bylo podle ust. § 142 odst. 1, 224 odst. 1 o.s.ř. přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.928 Kč, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem ve výši 6.200 Kč za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), z paušální náhrady výdajů ve výši 600 za dva výše uvedené úkony právní služby po 300 Kč, z cestovních výdajů ve výši 1.005 Kč za cestu, kterou absolvoval advokát žalovaného osobním autem tovární značky OCTAVIA, reg.zn. 6B 49327 z Brna do Olomouce k jednání odvolacího soudu dne 28.8.2013 a zpět, celkem ujeto 164 km, při spotřebě 7l/100km benzinu automobilového 95 oktanů za cenu 36.10 Kč a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,60 Kč, z náhrady za ztrátu času v souvislosti s touto cestou za 4 započaté půlhodiny a 100 K ve výši 400 Kč a č z náhrady za 21% DPH ve výši 1.723 Kč. Výše odměny byla určena podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4, písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění a výše náhrady nákladů řízení byla určena dle § 13 odst. 3, 4, § 14 odst. 1, písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, vyhl. č. 472/2012 Sb. a § 137 o.s.ř.

P ou če ní: Proti tomuto rozhodnutí ve výroku I. j e dovolání přípustné do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže na základě podaného dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí ve výrocích II. a III. n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 28. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu