10 ICm 865/2014
Číslo jednací: 10 ICm 865/2014-46 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 8368/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

R OZS UD EK JM ÉN EM R EP UB LIK Y

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou, ve věci žalobce: JUDr. Dagmar Koláková, se sídlem Slovanská 7, 787 01 Šumperk, insolvenční správce dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Štíty-Březná 43, 789 91, zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, se sídlem Kozinova 2, Šumperk, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s. r. o., IČO 27221971, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem, se sídlem Pernštýnské nám. 80, 530 02 Pardubice, o popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že popření vykonatelné pohledávky co do pravosti a výše 7.254,84 Kč, kterou žalovaný uplatnil přihláškou č. 12 v insolvenčním řízení vedeném u KS v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. KSOL 10 INS 8368/2013, je po právu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 16.456 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martiny Pešákové, advokátky.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042086514, soudní poplatek 5.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odův o d ně ní:

Žalobkyně podala dne 12. 3. 2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhala určení, že popření vykonatelné pohledávky co do pravosti a výše 7.254,84 Kč je po právu, jak je specifikováno v žalobním petitu. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení nezajištěnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 18.814,24 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky je dohoda o uznání dluhu, ve které byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1 %. Pohledávka byla uplatněna jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu. Při přezkumném jednání byla žalobkyní pohledávka P12 popřena z důvodu pravosti a výše 7.254,84 Kč představující rozdíl mezi sjednaným úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně a zákonným úrokem z prodlení. Přihlášený úrok z prodlení za období od 17. 2. 2011 do zjištění úpadku z jistiny 8.894,26 Kč činil 9.169,98 Kč, zákonný úrok činí 1.915,14 Kč. V občanskoprávních vztazích však nelze dohodnout úrok z prodlení jinak, než stanoví právní předpis. Úprava úroků z prodlení je kogentní a odlišné sjednání úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy a je neplatné pro rozpor se zákonem § 39 občanského zákoníku. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu povaha ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.

K žalobkyně se žalovaná vyjádřila podáním ze dne 16. 2. 2015. Žalovaná uvedla, že nárok neuznává, když jako nepřípustný důvod popření je jiné právní posouzení, když o tomto nároku bylo rozhodnuto vykonatelným rozhodčím nálezem JUDr. Evy Vaňkové ze dne 24. 5. 2014, č.j. Va-PD452/2011-6. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 29 Cdo 392/2011-143, a další rozhodnutí č.j. 29 Cdo 31/2013, č.j. 29 Cdo 7/2013 a z rozhodnutí 29 Cdo 7/2013 žalovaný cituje v části III. vyjádření. Je nepochybné, že uvedené závěry se vztahují nejenom na formu rozsudku pro uznání, když popření pravosti nebo výše takové pohledávky je zapovězeno ust. § 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona (§ 153 odst. 3 o.s.ř.). Popření částky 7.254,84 Kč z důvodu uplatnění smluvního úroku z prodlení namísto úroku zákonného je nepřípustným důvodem popření, neboť dle citované judikatury lze závěry o nepřípustném důvodu popření spočívajícím v jiném právním posouzení vztáhnout i na vykonatelný rozhodčí nález. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta a žalované byly přiznány náklady řízení ve výši 4.356 Kč.

Na výše uvedené vyjádření žalované reagovala žalobkyně podáním ze dne 4. 3. 2015 a uvedla, že argumentace žalované s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky na předmětnou věc nedopadá, neboť předpokládaný rozhodčí nález je nicotný, když rozhodce neměl pravomoc jej vydat. Rozhodčí doložka, o kterou se vedený rozhodčí nález opírá, byla sjednána neplatně v rozporu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 342/09 a zejména s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 2164/10 z 1. 11. 2011, dle kterého je platně dojednána rozhodčí doložka pouze, pokud zaručuje procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatňování spotřebitelských práv). Rozhodčí doložka, o kterou se shora uvedený rozhodčí nález opírá, tyto parametry nesplňuje a byla ujednána neplatně. Navíc dle judikatury Ústavního soudu musí být důležitá ujednání, typicky rozhodčí doložky a smluvní pokuty, sjednány přímo ve smlouvě, ani tato podmínka platnosti rozhodčí doložky nebyla dodržena.

Žalovaný se dále k žalobě vyjádřil dalším podáním ze dne 13. 4. 2015 a uvedl, že na danou věc předložená rozhodnutí dopadají viz § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, když naopak námitka nicotnosti rozhodčího nálezu, resp. neplatnosti rozhodčí doložky je nepřípustná, neboť dle § 199 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro kterou pohledávku popřel. V rámci přezkumného jednání tato skutečnost insolvenční správkyní uplatněna nebyla a z její strany k tomuto došlo až dodatečně v jejím podání ze dne 4. 3. 2015. Přes tuto skutečnost žalovaná s ohledem na námitku neplatnosti rozhodčí doložky odkazuje především na usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3413/12, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 33 Cdo 1616/2014, dále sp.zn. 33 Cdo 1354/14, sp.zn. 23 Cdo 2447/2011, sp.zn. 21 Cdo 3820/2009, a na rozsudky vrchního soudu. V těchto bylo dospěno k závěru, že se jedná o platné rozhodčí doložky. V části II. tohoto vyjádření žalovaná cituje z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a uvádí výňatky z těchto rozhodnutí, a to i z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Hradci Králové. Pokud se týče pravidel pro určení rozhodce, která byla obsažena v předmětné rozhodčí doložce, nelze je považovat za netransparentní a nejednoznačná. V dané rozhodčí doložce byl výběr příslušného rozhodce, nebyl podřízen režimu rozhodčího řádu vydaného právnickou osobou, ale přímo dohodou stran byl sjednán tak, že byl určen nejen počet rozhodců, ale přímo dohodou stran byla osoba rozhodců konkretizována. Dohoda navíc umožňovala podání žaloby k určenému rozhodci kterékoliv ze smluvních stran, čímž byl způsob určení rozhodce v dané věci završen a pouze v posledním případě, pokud by ani jeden z určených rozhodců nemohl spor rozhodovat, byl stanoven způsob určení této osoby prostřednictvím věřitele, když tento způsob v tomto případě nebyl použit a spor rozhodl jeden z rozhodců jmenovitě určených. Rozhodčí doložka neodkazovala na způsob určení rozhodce na rozhodčí řád. Byl zde sjednán okruh konkrétních fyzických osob. V otázce transparentnosti žalovaná pro úplnost odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 5 CMo 77/13, který se zabýval transparentnosti způsobu výběru rozhodce v obdobně postavené rozhodčí smlouvě. Dále žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 33 Cdo 1616/2014, kde konstatoval, že rozhodčí smlouva, ve které se strany dohody, že majetkový spor rozhodne jeden z osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem a nejde u jednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Dle žalované nelze ani jako nevýhodu považovat dohodnutá procesní pravidla, například vydání rozhodčího nálezu bez nařízení jednání, neboť na vedení rozhodčího řízní v písemné formě se žalovaná se dlužníkem dohodla, když navíc taková podoba rozhodčího řízení je s ohledem jeho povahu obvyklá a dopadá na obě strany sporu stejně, neboli nemůže zvýhodňovat jednu ze smluvních stran. Navíc rozhodce mohl za určitých podmínek nařídit ústní jednání. K problematice vzdání se práva na veřejné, resp. ústní projednání věci se vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva (ESLP) a žalovaná k tomuto argumentuje v další části svého vyjádření.

Podáním ze dne 28. 4. 2015 žalobkyně doplnila svoji žalobní argumentaci jako reakci na vyjádření žalované ze dne 13. 4. 2015 a uvedla, že argumentace žalované s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp.zn. 29 Cdo 392/2011, a další rozsudky Nejvyššího soudu řešící důvody popření dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jsou nepatřičné. V posuzované věci jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, kde v prvé řadě je třeba aplikovat předpisy EU, jež mají aplikační přednost před vnitrostátními předpisy, a rovněž je třeba přihlížet k judikatuře soudního dvora EU. Je třeba, aby soudy vždy zkoumaly, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není nekalým smluvním ujednáním, ačkoliv tato skutečnost nebyla dříve tvrzena spotřebitelem v průběhu rozhodčího řízení. Soudy ve všech stadiích řízení jsou dle judikatury soudního dvora EU povinny vždy zkoumat platnost rozhodčí doložky, pokud byla mezi spotřebitelem a podnikatelem ujednána. Soud zkoumá nejen platnost rozhodčí doložky, ale neposkytne ani ochranu plnění přiznanému rozhodčím nálezem, pokud takové plnění podle tuzemského práva je nemožné či nedovolené nebo v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Tato ochrana spotřebitele musí být zajištěna spotřebiteli shodně ve všech řízeních, tedy i v řízení insolvenčním, když nelze připustit, aby v některém řízení nebyla ochrana zajištěna. Bez ohledu na ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, dle uvedeného musí soud s ohledem na evropskou judikaturu zajistit spotřebiteli ochranu, tedy sám, i kdyby to nebylo namítáno, musí přezkoumat platnost rozhodčí smlouvy a přezkoumat, zda plnění přiznané rozhodčím nálezem není v rozporu s tuzemským právem, ve zjevném rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či předpisy na ochranu spotřebitele. Opačný výklad by vedl ke zjevnému neodůvodněnému zvýhodnění podnikatele na úkor spotřebitele v insolvenčním řízení, který by umožňoval, aby podnikatel v insolvenčním řízení vymohl i pohledávky, které by v běžném vykonávacím řízení (výkon rozhodnutí exekuce) vymoženy být nemohly. Pokud jde o věcný přezkum platnosti rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu, na tuto problematiku je třeba nahlížet z pohledu norem přijatých na ochranu spotřebitelů. Žalovaná cituje z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 342/2009 a z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 2401/2014. V posuzovaném případě z dohody o uznání dluhu, jež odkazuje na smluvní ujednání, je zřejmé, že dlužník jakožto spotřebitel byl ze smluvního ujednání o určení-jmenování rozhodce zcela vyloučen, když rozhodčí smlouva jako součást předtištěných smluvních ujednání má charakter formulářové smlouvy, nejedná se tedy o individuální sjednanou klauzuli. Dohoda včetně smluvních ujednání byla vyhotovena věřitelem a dlužníkovi pouze předložena k podpisu, navíc ujednání o určení rozhodce není dostatečně transparentní, neboť kromě vyjmenovaných rozhodcům může spor rozhodnout i rozhodce určený Rozhodčí společností, s.r.o., a dokonce je zde i věřiteli dána výlučná možnost určit rozhodce ze seznamu advokátů. Rozhodčí smlouvu nemohl dlužník nijak ovlivnit, ale dokonce umožňuje za určitých podmínek věřiteli výlučně osobu rozhodce určit, což způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech. Rozhodčí smlouva je v každém případě neplatná pro jednání příčící se dobrým mravům § 39 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku. Smluvní ujednání, v nichž je rozhodčí smlouva ujednána, mají být nedílnou součástí dohody o uznání dluhu, tedy dlužník po postoupení pohledávky novému věřiteli se oprávněně domáhá, že jde pouze o utvrzení dluhu novému věřiteli, nikoliv změnu podmínek smluvního vztahu, včetně nového sjednání rozhodčí doložky. Tuto změnu smluvních podmínek včetně sjednání rozhodčí doložky lze chápat jako uvedení spotřebitele v omyl. Soud zkoumá nejen platnost rozhodčí doložky, ale v případě spotřebitelských smluv neposkytne ani ochranu plnění uloženého dlužníkovi rozhodčím nálezem, který je ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo právním předpisem nedovolené. V tomto případě sjednaný úrok z prodlení je právním řádem nedovolený, neboť zákon neumožňuje se smluvně odchýlit zjevně v rozporu s dobrými mravy, tedy i kdyby byla rozhodčí doložka sjednána platně, soud k plnění takto uloženému rozhodčím nálezem nepřihlíží.

Soud rozhodl ve věci dle §115a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z přihláškového spisu odd. P, č. přihlášky P12, č. věřitele 12 vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 10 INS 8368/2013 následující: Z přihlášky pohledávky, že tuto věřitel podal u příslušného soudu 08.11.2014. Žalovaný jako věřitel přihlásil pohledávku č. 1, přičemž tuto uplatnil jako vykonatelnou pro částku 18.814,24 Kč, dle rozhodčího nálezu č. VA-PD 452/2011-6, kdy jako příslušenství uplatnil částku-úrok z prodlení-9.169,98 Kč, rozhodčí poplatek 750 Kč a jistinu ve výši 8.894,26 Kč.

Dohodou o uznání dluhu č. 1380434105, že tato byla mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem uzavřena 17.05.2010. V rámci smluvních ujednání v bodě 10, byla sjednána rozhodčí doložka, dle které veškeré vzniklé spory z dohody nebo v souvislosti s ní, se účastníci dohody zavazují řešit zákonem č. 216/1994 Sb. v platném znění v jednoinstančním rozhodčím řízení rozhodovaným kterýmkoliv z uvedených rozhodců. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle zvoleného rozhodce, případně v místě určeného tímto rozhodcem. Rozhodci pro tento účel jsou zde vyjmenovaní rozhodci JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Lansmann, rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o. ze seznamu rozhodců. Dále je zde uvedeno, že pro případ, že žádný z uvedených rozhodců nebude ochoten nebo moci funkci rozhodce přijmout či vykonat, dohodly se strany na tom, že jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou.

Rozhodčím nálezem ze dne 24.05.2011, právní moc 08.06.2011, vykonatelnost 11.06.2011, č. j. VA-PD 452/2011-6, že tento vydala JUDr. Eva Vaňková, rozhodce, ve věci zde označeného žalobce-věřitele, proti žalovanému-dlužníkovi, kdy dlužníkovi bylo uloženo zaplatit pohledávku 36.560,25 Kč, spolu s úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 38.460,25 Kč od 17.02.2011 do 22.03.2011, s úrokem z prodlení 0,1 % denně z částky 36.560,25 Kč od 23.03.2011 do zaplacení a dále náklady řízení ve výši 750 Kč.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 8368/2013 probíhá insolvenční řízení dlužníka, a že žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno přezkumné jednání, na kterém byla insolvenční správkyni částečně popřená pohledávka č. 1, ohledně úroku z prodlení nad rámec zákonem stanoveného způsobu určení a výpočtu úroků z prodlení, se konalo 05.03.2014. Insolvenční správkyně podala předmětnou žalobu o popření pohledávky, co do pravosti a výše 7.254,84 Kč u příslušného soudu dne 12.03.2014, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby jsou rozhodující následující skutečnosti. Jednak je to otázka toho, zda žalobkyně jako insolvenční správkyně je aktivně legitimována k podání předmětné žaloby, když popřela žalovaným přihlášenou pohledávku, která byla označena jako vykonatelná, dále s ohledem na tvrzení žalobkyně, zda nárok-pohledávka žalované strany, která byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu, je pohledávkou skutečně vykonatelnou, když žalobkyně zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky, a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Jak vyplývá z obsahu spisu a ze zjištěných skutečností, žalobkyně jako insolvenční správkyně popřela pohledávku žalované strany, která tuto přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka jako vykonatelnou. Žalobkyně pak ve smyslu § 199 insolvenčního zákona podala ve lhůtě žalobu o popření vykonatelné pohledávky. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že pohledávka žalovaného není pohledávkou vykonatelnou, a to z důvodu, které soud níže uvede, pokud bude hodnotit, zda byla či nebyla platně sjednána rozhodčí doložka a zda tedy vydaný rozhodčí nález je platným a vykonatelným rozhodnutím, popř. rozhodnutím nicotným. Nicméně platí, že i za tohoto stavu byla insolvenční správkyně aktivně legitimována k podání předmětné žaloby. Dle komentáře k ustanovení § 199 insolvenčního zákona totiž platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního řízení, že popřená vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z § 198 odst. 3 insolvenčního zákona analogicky dovodit, že by to nemělo být důvodem pro zamítnutí žaloby a mělo by toliko dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazního břemene ze správce na věřitele, jenž by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle § 198 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného důvodu tedy soud posuzoval, zda námitka žalobkyně, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná. Soud posuzoval tato tvrzení se závěrem, že uplatněná pohledávka ze strany žalované společnosti je pohledávkou nevykonatelnou, jelikož zaujal názor, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná dle § 39 občanského zákoníku a následně pak vydaný rozhodčí nález je nicotným právním aktem, který nemohl založit žádná práva a povinnosti.

Je třeba uvést, že argumentace žalované není správná, pokud tato uvedla, že pokud insolvenční správkyně v rámci popěrného úkonu nezpochybnila platnost rozhodčí doložky a netvrdila nicotnost následně vydaného rozhodčího nálezu, nemůže takto učinit následně v rámci podané žaloby. Je třeba zdůraznit a odkázat na správnou argumentaci žalobkyně, že soud z úřední povinnosti má zkoumat, zda uplatněná pohledávka je skutečně vykonatelnou pohledávkou zejména tak, jak je v posuzované věci, když jde o spor ze spotřebitelské smlouvy. Je třeba, aby soud vždy ve všech řízeních, vč. vykonávajícího zkoumal, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není nekalým smluvním ujednáním. Jak argumentovala žalobkyně soudy, tak ve všech stádiích řízení povinně vždy přezkoumají platnost rozhodčí doložky, pokud byla ujednána mezi spotřebitelem a podnikatelem.

Pokud jde o sjednanou rozhodčí doložku, soud zaujal jak je výše uvedené názor, že se jedná o neplatnou rozhodčí doložku a tudíž následně vydaný rozhodčí nález je nicotným, tudíž je možné akceptovat popěrný úkon ze strany žalobkyně a nelze tedy dovodit podmínky ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Dle názoru soudu se jedná o nevykonatelnou pohledávku a potom žalobkyně měla oprávnění namítat jiné právní posouzení uplatněného nároku, tedy přihlášené pohledávky-úroku z prodlení. V této části soud odkazuje na nález ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ve kterém Ústavní soud vyslovil, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskuteční dle tranporentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek rozhodování. V tomto případě rozhodce svoji pravomoc opírá o rozhodčí doložku, sjednanou ve smluvních podmínkách, smluvních ujednání, dohody o uznání dluhů bod 10. Žalovaný jako věřitel a dlužník se v bodě 10 smluvních ujednání, jež jsou součástí dohody o uznání dluhu, dohodli, že pravomoc v řešení veškerých sporů v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení, má kterékoliv z rozhodců, a že se bude rozhodčí řízení konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel byli uvedeni JUDr. Eva Vaňková a Mgr. Marek Lansmann a dále jediný rozhodce určený Rozhodčí společností, s. r. o., ze seznamu rozhodců. Takto formulovaná rozhodčí doložka neobsahuje transparentní a jednoznačná pravidla, pro určení osoby rozhodce a dohodnutá pravidla negarantují spravedlivé řízení. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze totiž připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru, budou účastníkům garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, vč. možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci. V dané doložce bylo uvedeno, že pro případ, že žádný z uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout či vykonávat bylo dohodnuto, že jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou, přičemž rozhodce rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podkladů, předložených stranami (bod 10.1 písm. c) rozhodčí doložky). V dané doložce byla tedy dána možnost, že výběr rozhodce bude ponechán na vůli žalovaného, coby věřitele, přitom právo na výběr rozhodce nemůže být zneužito ve prospěch jedné strany. Za přípustný by mohl být považován přístup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tj. výběr by neměl být ponechán na vůli jediného účastníka, neboť jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky. Kromě dvou uvedených rozhodců, byla možnost, pokud by tito nebyli ochotni nebo by nebyli moci funkci rozhodce vykonat, aby rozhodce volil pouze žalovaný jako věřitel, tedy aby zvolil libovolnou jinou osobu, coby rozhodce k řešení případného sporu s dlužníkem a to ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. Dále v rozhodčí doložce bylo stanoveno, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční a písemné, což je nepřípustné s ohledem na potřebu garance rovného zacházení. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní pravidla srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdyby se spotřebitel k jednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací, instance, absence jiných překážek v uplatňování spotřebitelského práva). S ohledem na uvedené, je rozhodčí doložka neplatná podle § 55 a 56 občanského zákoníku, neboť naplňuje znaky nepřiměřených podmínek vyvolávajících nerovnováhu mezi účastníky dosahující takové intenzity, jež ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků.

Dále soud posuzoval, zda žalobkyně jako insolvenční správkyně z důvodů, které skutkově vylíčila v žalobě, byla oprávněna popřít část pohledávku č. P12-č. 1 představující smluvené úroky z prodlení, s tím, že není možné použít smluvené úroky z prodlení, ale je třeba použít ustanovení občanského zákoníku upravující úroky z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku.

Dlužník jakožto účastník smlouvy-dohody o uznání dluhu vystupoval v pozici fyzické osoby nepodnikatele, a proto vztah mezi účastníky je třeba posuzovat podle občanského zákoníku. Proto soud v dané věci smlouvu posuzoval dle ustanovení občanského zákoníku a v této části lze dát zapravdu žalobkyni, že v dané věci nebylo možné sjednat úroky z prodlení, ale bylo nutno použít ustanovení občanského zákoníku upravující úroky z prodlení při prodlení peněžitého závazku dle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku, zákonné úroky z prodlení. Povaha ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.

Z důvodu výše uvedených soud žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla žalobkyně úspěšná, a proto ji přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tyto se stávají z odměny za právní zastoupení dle § 9 odst. 4 písm. c) a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobkyní přísluší za čtyři úkony právní služby odměna 4x 3.100 Kč tj. 12.400 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne 04.03.2015-reakce na vyjádření žalovaného, vyjádření ze dne 28.04.2015-reakce na vyjádření žalovaného). Ke každému úkonu právní služby náleží dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky paušální náhrada á 300 Kč, tedy 1.200 Kč. Z takto přiznané odměny za právní zastoupení pak náleží právnímu zástupci žalobce 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.856 Kč. Celkem náklady řízení ve výši

16.456 Kč, je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Žalobkyně byla při podání žaloby osvobozena od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. o) zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 citovaného zákona je-li navrhovatel v řízení od poplatků osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledků řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatků osvobozen. Soud proto uložil žalovanému, aby zaplatil České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. a) Sazebníku) a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 22.06.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně