10 ICm 4490/2014
Číslo jednací: 10 ICm 4490/2014-49 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 29250/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou, ve věci žalobce: Evropaká leasingová, s. r. o., IČO 24820938, Za Mototechnou 114/4, 155 00 Praha 5-Stodůlky, proti žalovanému: Mgr. Radoslav Lavička, IČO 10639250, Járy da Cimrmana 735/8, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužnice Alice anonymizovano , anonymizovano , zastoupen JUDr. Jakubem Dohnalem, advokátem, Schweitzerova 50, 779 00 Olomouc, o určení pohledávky popřené insolvenčním správcem,

takto:

I. Žaloba, aby soud určil, že dílčí pohledávka žalobce č. P 7 ve výši 26.500 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSOL 10 INS 29250/2013 pod. č. 7, za Alicí anonymizovano , anonymizovano , je co do pravosti, výše i pořadí po právu, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.342 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jakuba Dohnala, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 18.12.2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že pohledávka č. P7 ve výši 26.500 Kč je co do pravosti, výše i pořadí po právu. Žalobce skutkově uvedl, že do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku v celkové výši 101.655 Kč. Na přezkumném jednání 19.11.2014 pohledávka č. 1 byla žalovaným popřena, výše popřené pohledávky činí 26.500 Kč a jednalo se o uložené smluvní pokuty. Dne 08.12.2014 bylo žalobci doručeno vyrozumění o popření pohledávky. Jedná se o pohledávku nevykonatelnou a žalobce podává žalobu dle § 198 insolvenčního zákona. Žalovaný popřel pohledávku pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku na ochranu spotřebitele (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11.11.2013). Ústavní soud dospěl soud k závěru, že smluvní pokuty sjednané ve všeobecných obchodních podmínkách je třeba považovat za neplatné v případě, že se spotřebitel neměl možnost s obsahem obchodních podmínek seznámit. Dle žalobce dlužnice měla možnost seznámit se s obchodními podmínkami, jak dokazuje její podpis na každé stránce všeobecných smluvních podmínek, které byly předloženy jako příloha přihlášky do insolvenčního řízení. Svým podpisem na každé straně VOP dlužnice potvrdila, že se s těmito osobně a při uzavírání smlouvy seznámila. Žalobce má za to, že nález Ústavního soudu se vztahu mezi dlužnici a věřitelem nedotýká a sjednané smluvní pokuty jsou platné. Žalovaný jiný popěrný důvod neuvedl. S odkazem na ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona má žalobce za to, že pohledávka č. P 7 je po právu.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním z 11.08.2015. Žalovaný uvedl, že žalobu neuznává, když žalobce staví svoji argumentaci na tvrzení, že všeobecné obchodní podmínky byly podepsány spotřebitelem, a proto má žalobce za to, že s nimi byl spotřebitel řádně seznámen. Žalobce se však nevypořádal s meritem nálezu Ústavního soudu I. US 3512/2011, který ve svém rozhodnutí kategoricky vylučuje přípustnost ustanovení o smluvních pokutách, které jsou vtěleny do textu pouze VOP a nikoliv do textu samotné spotřebitelské smlouvy. S odkazem na argumentaci Ústavního soudu v citovaném Ústavním nálezu, pak v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, zásadně nemohou být součástí VOP, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. V předmětné věci ujednání o smluvní pokutě nebylo součástí smlouvy samotné, což žalobce nerozporuje, ale toliko pouze součástí VOP. Nedošlo tedy k platnému sjednání ujednání o smluvní pokutě. Dále žalovaný argumentuje tím, že smluvní pokuta je neplatná, rovněž pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní pokuta dle článku 3.5 obchodních podmínek je stanovena ve výši 500 Kč za každý započatý den prodlení (částka 15.000 Kč za měsíc prodlení) a jde tedy o smluvní pokutu, stanovenou nepřiměřeně vysokou fixní částkou, která nemá žádný vztah k výši zajišťované povinnosti. Přihlášená smluvní pokuta dosáhla po 53 dnech prodlení částku 26.500 Kč, tedy za necelých 8 týdnů prodlení celková výše smluvní pokuty činí 35 % jistiny. Na stanovisku žalovaného nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient smlouvu podepsal a to i v situaci, kdyby klient učinil ujednání, že takto stanovené smluvní pokuty se nejeví jako nepřiměřené, či odporující dobrým mravům. Běžný klient nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat a ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Při zkoumání ujednání o smluvní pokutě je nutno uvážit funkce smluvní pokuty, celkové okolnosti úkonu, účel, který sledoval výši zajištěné částky a poměr původní a sankční povinnosti. Dle žalovaného smluvní pokuta je nepřiměřená, v důsledku toho rovněž neplatná. Dle žalovaného popření příslušenství přihlášené pohledávky bylo z jeho strany důvodné. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnutá.

ICM R

Žalobce doplnil dále svoji argumentaci podáním z 04.09.2015, označené jako replika k vyjádření žalovaného k podané žalobě. Tvrzení žalovaného, že rozhodnutí Ústavního soudu 3512/11 kategoricky vylučuje přípustnost ustanovení o smluvních pokutách, které jsou vtěleny pouze do textu VOP a nikoliv do textu samotné spotřebitelské smlouvy, se na předmětnou smlouvu nemůže vztahovat. V dané věci nedošlo k tomu, že by smlouva pouze odkazovala na všeobecné podmínky. Tyto jsou pevnou součástí smlouvy, jsou s touto neoddělitelně spojeny a na každé straně i ze strany dlužnice podepsány, tedy ustanovení o smluvních podmínkách jsou součástí spotřebitelské smlouvy, na níž dlužník připojil svůj podpis. Dlužnice podepsala smlouvu jako soubor listin, obsahující veškeré ujednání, vč. smluvních pokut. Součástí smlouvy je i ceník smluvních pokut, který dlužnice podepsala. Dlužnice v insolvenčním řízení pohledávku žalobce nepopřela, pokud žalovaný ve vyjádření argumentuje, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, žalovaný jako důvod popření při přezkumném jednání tuto skutečnost nenapadal, a proto se žalobce v žalobě k této argumentaci nevyjadřuje.

U jednání soudu pak žalobce dále uvedl, že ceník úkonu a pokut dlužnice podepsala a jsou zde uvedeny smluvní pokuty, vč. té, kterou žalobce uplatnil v přihlášce pohledávky. Sama dlužnice v návrhu na insolvenci uvedla i požadovanou pohledávku žalobce a v rámci ukončení leasingové smlouvy podepsala, že dluží i vyúčtovanou smluvní pokutu 500 Kč za den prodlení s úhradou. Dlužnice byla řádně seznámena s povinností hradit smluvní pokutu a ustanovení o smluvní pokutě jsou ve všeobecných obchodních podmínkách zvýrazněny. Před schválením oddlužení dlužnice podepsala ukončení smlouvy o finančním leasingu, kde potvrdila svůj závazek uhradit 26.500 Kč z titulu smluvní pokuty.

Žalovaný u nařízeného jednání doplnil, že pokud jde o ceník úkonů a pokut, pak se jedná o nový dokument, který nebyl uveden ani v příloze přihlášky pohledávky. Pokud jde o obsah tohoto ceníku, údaj pozdní platba 500 Kč/den je neurčitý, není uvedeno z čeho je takto stanoven tento údaj, v dané věci, z hlediska právního posouzení, jde o irelevantní dokument. Dále žalovaný uvedl, že pokud dlužnice pohledávku uznala, tak takto učinila, nicméně je věci následného právního posouzení ze strany insolvenčního správce, jestli takto uznané závazky ze strany dlužníka jsou, či nejsou důvodné.

Soud zjistil z přihláškového spisu odd. P, č. přihlášky P 7, č. věřitele 7 vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 29250/2013 následující:

Z přihlášky pohledávky, že žalobce jako věřitel přihlásil pohledávku v celkové výši 101.655 Kč jako nezajištěnou, nevykonatelnou, sestávající z jistiny 75.155 Kč (neuhrazené měsíční splátky ze smlouvy o finančním leasingu a smlouvy o půjčce 13042002) a dále smluvní pokutu jako příslušenství ve výši 26.500 Kč, v souladu se smlouvou o finančním leasingu při sazbě smluvní pokuty 500 Kč, za každý den prodlení se splácením měsíčních splátek, počet dní v prodlení 53 x 500 = 26.500 Kč.

Vyrozuměním o popření pohledávky v insolvenčním řízení ze dne 24.11.2014, že toto bylo žalovaným adresováno žalobci, dle dokladu o doručení doručeno žalobci 8.12.2013. Tímto byl žalobce vyrozuměn, že na přezkumném jednání 19.11.2014 byla popřená pohledávka co do výše 26.500 Kč, tedy smluvní pokuta s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3512/11 s tím, že jsou-li ujednání o smluvní pokutě umístěna ve všeobecných podmínkách, nepoužívají ochrany pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku.

ICM R

Soud dále zjistil:

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo dne 19.11.2014 a z celkem přihlášené pohledávky 101.665 Kč bylo popřeno 26.500 Kč a zjištěno 75.165 Kč. Dlužnice pohledávku nepopřela.

Smlouvou o finančním leasingu č. 13042002, že tato byla uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem a dlužnicí jako nájemkyní dne 20.04.2013.

Smlouvou o půjčce č. 13042002, že tato byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem a dlužnicí dne 20.04.2013. Dle článku I. se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 55.349 Kč s tím, že částka bude uhrazena nejpozději k 25.04.2016 v měsíčních splátkách min. ve výši 1.584 Kč.

Všeobecnými obchodními podmínkami, na kterých je podpis nečitelný a tyto byly označeny podpisem pouze v kolonce podpis klienta, za společnost zde podpis není žádný, že tyto všeobecné smluvní podmínky byly za klienta podepsány 20.04.2013. Kromě jiného zde v oddíle platby a platební režim bod 3.5 je uvedeno, že společnost je oprávněná nárokovat v případě prodlení klienta, se zaplacením jakékoliv platby podle smlouvy, smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každý započatý den prodlení.

Dokumentem ukončení smlouvy o finančním leasingu a smlouvy o půjčce č. 13042002, že tento byl vyhotoven 05.11.2013 mezi žalobcem a dlužnici. Strany se dohodly na ukončení leasingové smlouvy a smlouvy o půjčce, z důvodu insolvenčního řízení dlužníka. V rámci vyčíslení smluv je zde kromě jiného uvedeno smluvní pokuty, počet dnů 53, sazba smluvní pokuty 500 Kč/den, celkem 26.500 Kč.

Ceníkem úkonů a pokut, kde jsou uvedeny strany věřitel-žalobce a dlužník, je kromě jiného uvedeno pokuta za pozdní platbu 500 Kč/den.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soud v Ostravě, pobočka v Olomouc pod sp. zn. KSOL 10 INS 29250/2013 probíhá insolvenční řízení dlužnice.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno přezkumné jednání, na kterém insolvenční správce částečně popřel pohledávku přihlášeného věřitele se konalo dne 19.11.2014. Insolvenční správce zaslal vyrozumění o popření pohledávky přihlášeného věřitele co do částky 26.500 Kč, když toto vyrozumění bylo doručeno žalobci dne 08.12.2014. Žalobce podal žalobu u příslušného soudu dne 18.12.2014, tedy včas (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona) a to proti insolvenčnímu správci.

Po posouzení skutkového stavu, který účastníky nebyl zpochybněn, soud s ohledem na právní argumentaci žalobce a žalovaného, pokud jde o platnost ujednání o smluvní pokutě a důvodnost nároku žalobce, který smluvní pokutu přihlásil jako pohledávku do insolvenčního řízení, dospěl k závěru, že v této části pohledávka žalobce není důvodná a ze strany insolvenčního správce došlo k platnému a řádnému popření této části přihlášené pohledávky. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi žalobcem a dlužnici byla uzavřena smlouva o finančním leasingu a smlouva o půjčce. Pokud jde o všeobecné obchodní podmínky, tyto byly uzavřeny 20.04.2013 a jak soud zjistil, tyto byly podepsány pouze klientem, nikoliv společností, tedy za společnost zde není uveden podpis. Je tedy třeba uvést, že k platnému

ICM R sjednání podmínek uvedených ve všeobecných obchodních podmínkách pro absenci podpisu jedné smluvní strany nedošlo. S odkazem na argumentaci žalovaného, který na danou věc aplikoval podmínky a právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu I.ÚS 3512/11 je třeba uvést, že nedošlo k platnému sjednání smluvní pokuty, kdy je vyloučeno, aby ustanovení o smluvních pokutách byly součástí všeobecných obchodních podmínek a nikoliv smlouvy samotné, byť by bylo tvrzeno a prokázáno, že dlužník se s obsahem všeobecných obchodních podmínek seznámil a tyto i podepsal.

Soud konstatuje, že nebyla platně sjednána sankce, tedy smluvní pokuta dle obchodních podmínek smlouvy. V této části pak soud odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, z kterého cituje v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obvzláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek . Je třeba uvést, že obchodní podmínky mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Obchodní podmínky nesmí sloužit k tomu, aby do nich, jako v tomto případě, v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě byla skryta žalobcem jako věřitelem ujednání, která jsou pro dlužníka rozhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti dlužníka mohou uniknout, a to ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto věřitel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci smluv ujednání zakládající smluvní pokutu, zásadně nemohou být součástí tzv. obchodních podmínek, nýbrž toliko smlouvy samotné, listiny na nichž účastník smlouvy připojuje svůj podpis.

V předmětné věci ujednání o smluvní pokutě a nebylo součástí smlouvy samotné, která je podepsána smluvními stranami, ale toliko součástí obchodních podmínek. Pak lze uzavřít, že nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě.

Žalovaný pak důvodně popřel přihlášenou pohledávku žalobce, co do části tvořenou smluvní pokutou, neboť ustanovení o smluvní pokutě byla obsažena pouze v textu všeobecných obchodních podmínek, nikoliv ve smlouvě. Tvrzení žalobce, že VOP byly součástí smlouvy samotné, a že tyto dlužník podepsal jsou irelevantní, když toto tvrzení je v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu bez významu, neboť se stále jedná o všeobecné podmínky, nikoliv o vlastní smluvní vztah, podepsaný oběma smluvními stranami. V daném případě tedy sjednána smluvní pokuta nebyla sjednána platně.

Nad rámec výše uvedeného je třeba souhlasit i s argumentací žalovaného, že ujednání o smluvní pokutě (pokud by např. byla sjednána ve smlouvě) je neplatné i pro rozpor s ust. § 39 občanského zákoníku. Pokud jde o výši smluvní pokuty 500 Kč za každý započatý den prodlení, pak této sazbě odpovídá částka 15.000 Kč za měsíc prodlení. Jedná se tedy o smluvní pokutu, stanovenou nepřiměřeně vysokou fixní částkou a to s ohledem a v porovnání s výší zajišťované povinnosti. V konkrétní věci uplatněná smluvní pokuta za 53 dnů prodlení byla ze strany žalobce vyčíslená částkou 26.500 Kč, tedy dosáhla celková výše smluvní pokuty 35 % jistiny. Taková výše smluvní pokuty je v nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou a je třeba učinit závěr, že je v rozporu s dobrými mravy.

K argumentaci žalobce, že žalovaný popřel smluvní pokutu s odkazem na nález Ústavního soudu a nepřísluší mu rozšiřovat popěrný úkon o další argumenty soud zdůrazňuje, že insolvenční správce je povinen své popření pohledávky dostatečně určitě zdůvodnit, což

ICM R učinil a dále insolvenční správce není nijak omezen v tom, aby během řízení důvody popření doplnil či rozšířil. S ohledem na posuzování, zda smluvní pokuta byla sjednána platně či neplatně se závěrem výše uvedeným je třeba zdůraznit, že je irelevantní, že v této části pohledávku přihlášeného věřitele-žalobce dlužnice sama nepopřela. Dále je irelevantní i prohlášení dlužnice v rámci dokumentu z 05.11.2013, ukončení smlouvy o finančním leasingu a smlouvy o půjčce, kde v rámci vyčíslení byla položka smluvní pokuta 26.500 Kč, když soud konstatuje, že pokud dlužnice uznala v rámci přezkumu nárok žalobce na smluvní pokutu, je následně věci právního posouzení nároku žalobce ze strany insolvenčního správce, který přes uznání pohledávky ze strany dlužníka je zcela oprávněn a dokonce povinen v případě, že dle právního názoru insolvenčního správce nárok není důvodný, takto uznané závazky ze strany dlužníka popřít a posoudit, zda jsou či nejsou důvodné. Na závěru, že v části smluvní pokuty pohledávka žalobce není důvodná, nemůže ničeho změnit ani prohlášení dlužnice v rámci návrhu na insolvenci, pokud uvedla v tomto návrhu pohledávku žalobce jako věřitele na úhradu smluvní pokuty.

Z důvodu výše uvedených pak soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a soud přiznal v řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Tyto dle § 9 odst. 4, písm. c) ve spojení s § 7, položka 5 vyhlášky č. 177/96 Sb. přísluší ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalovaného učinil 3 úkony právní služby a to přípravu a převzetí věci, vyjádření k žalobě, účast u jednání. Dále náleží právnímu zástupci žalovaného 3 x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky. K takto účtovaným a přiznaným nákladů právního zastoupení dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náleží 21 % DPH ve výši 2.142 Kč. Celkem náklady řízení ve výši 12.342 Kč je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalovaného dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 21.10.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně

ICM R