10 ICm 2885/2014
Jednací číslo: 10 ICm 2885/2014-48 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 15659/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Finanční úřad pro Olomoucký kraj, územní pracoviště ve Šternberku, se sídlem Oblouková 2, 785 01 Šternberk, proti žalovanému: Mgr. Radoslav Lavička, Járy da Cimrmana 735/8, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka MORA-TOP, s.r.o., IČ 25869001, Šumperská 1349, 783 91, Uničov, o určení popření pohledávky,

takto:

I. Žaloba, aby soud určil, že žalobce má za žalovaným pohledávku ve výši 142.326 Kč z titulu nezaplacení DPH za období 05/2014 a že tato pohledávka má charakter pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 29. 8. 2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že žalobce má za žalovaným pohledávku ve výši 142.326 Kč z titulu nezaplaceného DPH za období květen 2014, a že tato pohledávka má charakter pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Skutkově žalobce uvedl, že dle žalovaného jde o nepřípustnou transformaci pohledávky, která byla původně přihlášena věřitelem KVS EKODIVIZE a. s., na pohledávku s jiným pořadím, kdy by došlo ke zvýhodnění České republiky jako věřitele a byly by porušeny zásady insolvenčního řízení ve smyslu § 5 insolvenčního zákona ve znění pozdějších předpisů. Následně podal žalovaný návrh insolvenčnímu soudu dle § 203a insolvenčního zákona, na základě kterého insolvenční soud vydal usnesení, kterým uložil žalobci podat žalobu na určení pořadí. Dne 1. 7. 2014 došlo k podání dodatečného daňového přiznání na DPH za květen 2014, kdy však došlo pouze k formálním úpravám, které neměly vliv na výši daňové povinnosti. Dle názoru žalovaného při výkladu § 44 zákona č. 235/2004 Sb. o daních z přidané hodnoty, v případě, že nastanou skutečnosti uvedené v tomto ustanovení, dojde ke vzniku nové daňové povinnosti za zdaňovací období, ve kterém tyto skutečnosti nastaly. Pokud tedy věřitel dlužníka provede opravu dle § 44 odst. 1 uvedeného zákona, vznikne dlužníkovi nová daňová povinnost za zdaňovací období, v němž byla provedena oprava. Tato povinnost musí být vykázána a vypořádána v příslušném daňovém přiznání. Na základě zjištění žalobce věřitel dlužníka MORA-TOP, s. r. o., KVS EKODIVIZE, a. s., uplatnil opravné daňové doklady, týkající se pohledávek za společností MORA-TOP, s. r. o., kdy postupoval v souladu s § 44 zákona o dani z přidané hodnoty. Z důvodu, že v tomto případě se jedná o pohledávku daně vzniklou po rozhodnutí o úpadku, je ze strany žalobce považována za pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, kdy za pohledávkami za majetkovou podstatou jsou také pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty. Proto by měla být uplatněna dle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, jako pohledávka za majetkovou podstatou. Názor žalovaného, že v tomto případě se jedná o nepřípustnou transformaci pohledávky původně přihlášenou věřitelem KVS EKODIVIZE, a. s., nemá dle názoru žalobce oporu v insolvenčním zákoně, naopak s ohledem na svůj vznik pohledávky naplňuje znaky pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 insolvenčního zákona.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním z 9. 6. 2015. Žalovaný uvedl, že nárok uvedený v žalobě neuznává, kdy kromě již vysloveného názoru, že pohledávky vzniklé opravou výše daně jsou v rozporu se zásadami a principy, na kterých spočívá insolvenčního zákon, dále uvádí a odkazuje na Výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo Ministerstva spravedlnosti ČR, ve kterém byl vysloven závěr, že pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje. Dále žalovaný odkazuje na rozhodnutí NS ČR, usnesení č. j. 29 NSČR 16/2011-P8-23 z 30. 11. 2011, ve kterém se jako příklad pohledávky neuspokojované v insolvenčním řízení považuje právě pohledávka vzniklá správci daně uplatněním opravných daňových dokladů. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

ICM R

Soud rozhodl o věci dle § 115a o. s. ř. ve spojení s ust. § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Usnesením KS v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. KSOL 10 INS 15659/2013-B10, bylo zjištěno, že insolvenční soud k návrhu insolvenčního správce v souladu s § 203a odst. 1 insolvenčního zákona, uložil žalobci podat žalobu na určení pořadí daňovým tvrzením dlužníka uplatněné pohledávky ve výši 142.326 Kč, vzniklé uplatněním opravných daňových dokladů přihlášeného věřitele č. 83, přihláška P-86, KVS EKODIVIZE, a. s., zahrnutých do daňového tvrzení dlužníka MORA-TOP, s. r. o. k DPH za měsíc květen 2014.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013 probíhá insolvenční řízení dlužníka a že insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Jak bylo shora konstatováno, žalobce jako věřitel byl dle usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31.7.2014, č.j. KSOL 10 INS 15659/2013-B100, vyzván k podání předmětné žaloby ve smyslu a ve lhůtě ustanovením § 203a odst. 1 insolvenčního zákona, tedy ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení, přičemž tato lhůta ze strany žalobce byla dodržena, když žaloba byla podána u příslušného soudu dne 29. 8. 2014 (§ 203a odst. 1 insolvenčního zákona).

Pokud jde o skutková tvrzení uvedená v žalobě, tak tato soud považuje za nesporná. S ohledem na argumentaci žalobce a vyjádření žalovaného jde o právní posouzení toho, zda pohledávka žalobce za dlužníkem z titulu toho, jak byla žalobcem uplatněna, je s odkazem na ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. 1. 2013 pohledávkou podřaditelnou pod ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 293/2013 Sb. Jedná se tedy o právní posouzení toho, zda pohledávka uplatněná žalobcem, jak tuto specifikoval v žalobě a následně v žalobním petitu, má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou.

Dle názoru soudu žaloba není důvodná s tím, že daná daňová pohledávka má pořadí pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení. V dané věci se jedná o právní posouzení otázky pořadí pohledávky vzniklé opravou daně z přidané hodnoty za dlužníkem v insolvenčním řízení dle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném od 1. 4. 2011, kdy žalobce tvrdí, že daná daňová povinnost má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou dle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona a soud ve shodě s žalovaným má naopak za to, že se jedná o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení.

Podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 platí, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociálních zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na důchodové spoření, pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty.

Ve Výkladovém stanovisku č. 6 expertní pracovní skupina pro insolvenční právo dospěla při výkladu ustanovení § 44 citovaného zákona a výkladu ustanovení § 168 odst. 2

ICM R písm. e) insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 k závěru, že pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 ZDPH není pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje. Tentýž závěr před 1. 1. 2014 přijal i Nejvyšší soud, který v důvodech usnesení z 30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek mimo jiné uvedl, že: Příkladem pohledávky, vzniklé v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o úpadku, poté, co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku), která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty.

S přihlédnutím k tomu, že se ve výčtu obsaženém v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona s účinností od 1. 1. 2014 výslovně objevily též pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty, vyvstala otázka, zda (případně v jakém rozsahu) se pro dobu od 1. 1. 2014 uplatní závěry formulované ve Výkladovém stanovisku č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. 10. 2011, k opravě výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení. Argumentace, z níž vychází závěr obsažený ve Výkladovém stanovisku č. 6, ani pro dobu před 1. 1. 2014 neupírala pohledávce státu vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty povahu daňové pohledávky (nebylo pochyb o tom, že jde o daň ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tím, že od 1. 1. 2014 jsou pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona zmíněny výslovně, tedy k žádnému rozšíření výčtu pohledávek, jež mohou být pohledávkami za majetkovou podstatou, nedošlo. Podstatné naopak je, že Výkladové stanovisko č. 6 nepokládalo takové pohledávky za pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Z odůvodnění Výkladového stanoviska č. 6 lze citovat: Zvláštní daňový režim se tu zavádí s tím důsledkem, že z neuspokojené pohledávky dlužníkových věřitelů (plátců daně) se v části, jež odpovídá dani z přidané hodnoty, stane (jen je-li dlužník v úpadku) nová daňová povinnost dlužníka vzniklá po rozhodnutí o úpadku. Děje se tak ovšem aniž by současně došlo k jakémukoliv snížení zjištěné pohledávky věřitele. Takto konstruované právo přednostního uspokojení státu (správce daně), by však bylo ve zjevném rozporu se zásadou, podle níž věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti (§ 5 písm. b) insolvenčního zákona). Zkoumaná úprava má všechny znaky transformace původní pohledávky přihlášeného věřitele. V rozsahu, v němž takovému věřiteli vrátí daň (nebo její část) po opravě její výše, nemůže mít stát (správce daně) i proto v insolvenčním řízení lepší postavení, než ve kterém se před opravou výše daně nacházel tento věřitel. To platí bez zřetele k tomu, že v důsledku snahy o jiné (lepší) pořadí při uspokojení pohledávky pro stát (správce daně) nekonstruuje § 44 ZDPH zákonnou cesi státu (správce daně) do postavení věřitele (v rozsahu, v jakém věřiteli vzniklo právo na vrácení daně) a že se věřiteli ponechává právo uplatňovat pohledávku v insolvenčním řízení v nezměněné výši. Vzhledem k tomu, že se novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 nezměnil charakter posuzovaných pohledávek, lze se i nadále přidržet závěrů obsažených ve

ICM R

Výkladovém stanovisku č. 6, jehož závěry převzal ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud České republiky.

S ohledem na výše uvedené pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. negativně, když úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Olomouc 24.8.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R