10 ICm 2806/2015
Číslo jednací: 10ICm 2806/2015-20 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 31590/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEMREPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Vlastimilou Potoczkovou ve věci žalobce: INVESA, s. r. o., IČO 28544293, Revoluční 725/11, 110 00 Praha, proti žalovanému: Mgr. Ivo Šotek, Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka Radoslava anonymizovano , anonymizovano , Domašov u Šternberka 79, 785 01 Domašov u Šternberka, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že dílčí pohledávka žalobce č. 6/2 do výše 351.900 Kč za dlužníkem Radoslavem Vráblíkem, anonymizovano , bytem Domašov u Šternberka 79, PSČ 785 01, z titulu Smlouvy o úvěru č. 8100000470 ze dne 15.12.2010 a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 15.12.2010 je po právu co do pravosti, pořadí i výše.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění: Žalobou ze dne 21. 7. 2015 (došlou procesnímu soudu téhož dne) se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že dílčí pohledávka žalobce č. 6/2 do výše 351.900 Kč za dlužníkem Radoslavem Vráblíkem, anonymizovano , bytem Domašov u Šternberka 79, PSČ 785 01, z titulu Smlouvy o úvěru č. 8100000470 ze dne 15.12.2010 a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 15.12.2010 je po právu co do pravosti, pořadí i výše. Svou žalobu zdůvodnil následovně: -Přihláškou ze dne 4. 5. 2015 uplatnil žalobce vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp.zn. KSOL 10 INS 31590/2014 pohledávku v celkové výši 781.377,-Kč evidovanou v insolvenční řízení pod č. 6, která je tvořena dílčí pohledávku nezajištěnou a nevykonatelnou číslo 6/1 ve výši 386.477,-Kč a dílčí pohledávku zajištěnou a nevykonatelnou č. pohledávky 6/2 ve výši 394.900,-Kč. Pohledávka byla přihlášena z titulu nesplaceného úvěru, který byl poskytnut na základě Smlouvy o úvěru č. 8100000470 ze dne 15. 12. 2010 (dále i Smlouva o úvěru či SÚ ), a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15. 12. 2010. Smlouvy byly uzavřeny mezi dlužníkem a původním věřitelem- společností Smart Hypo s.r.o., kdy pohledávka ze Smlouvy o úvěru byla následně postoupená na žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek číslo 201110 ze dne 31. 5. 2011, jak vyplývá z přílohy Přihlášky pohledávky ze dne 4. 5. 2015. -Při přezkumném jednání konaném dne 24. 6. 2015 byly žalovaným popřeny dílčí pohledávky tak, že dílčí pohledávka číslo 6/1 byla žalovaným popřena ve výši 81.856,18 Kč co do pravosti a důvodu a dílčí pohledávka číslo 6/2 byla žalovaným popřena v celém rozsahu částky 394.900,-Kč, co do pravosti a důvodu. -Žalobce obdržel dne 7. 7. 2015 od žalovaného Vyrozumění o popření výše uvedené pohledávky ze dne 24. 6. 2015 s poučením o tom, že žalobu na určení popřené pohledávky je věřitel oprávněn podat u insolvenčního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne účinků oddlužení; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů ode doručení tohoto výrozumění. -Ve vztahu k dílčí pohledávce číslo 6/2 žalobce uvádí následující: tak stane běžně se smluvní pokutě ve výši 351.900,-Kč je nutno uvést, že smluvní pokuta je občanským zákoníkem zařazena mezi instituty, jejichž účelem je zajištění práva z tak odsezení dluhu. Žalobce si smluvní pokutou nárokuje v souladu s článkem IV odst. 1 smlouvy o úvěru. Ujednání o smluvní pokutě je konstruován srozumitelný zřetelně přímo ve smlouvě s připojeným podpisem a nikoliv v obchodních podmínkách vyjma jako, taková je věcným očekávaným, nikoliv překvapivým ujednáním ve smlouvě. Samotná smluvní pokuta je pojímána jako sankční plnění (respektive motivační schéma se sankčním charakterem), jehož vyobrazení dlužníka nezbavuje povinnosti splnit zajištěný závazek. Jelikož dlužník nehradil splátky ve smlouvě o úvěru řádně a včas, to je v dané chvíli a termín stanoveném ve smlouvě o úvěru, dostal se do, a tím

ICM R

se dlužník porušil povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru. Podporou své argumentace se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 3622/2011 ze dne 18. 12. 2012, který uvedl, že na nepřiměřenost smluvní pokud je nelze odhlédnout a jejich celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení (omezeného navíc vedeném prohlášení o úpadku) a s tím spojeným navyšováním o, jinak přiměřenou denní sazbou smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plní ujednání o smluvní pokutě v případě prodlení dlužníka se splácením dluhu není samo o sobě nemravné či jednostranně poškozující dlužníka. Jde o běžný upravený zákonnými institut sloužící k zajištění plnění smluvních povinností dlužníkem. Jedná se tedy zcela jednoznačně a ujednání platné ty v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 CD ROM 42 86/2009 ze dne 22. 2. 2011, který judikoval, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, popřípadě i ve spojení se sjednáním nepřiměřené vysoké smluvní pokuty. Pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku). Výše smluvní pokuty byla dohodnuta ve výši 0,2 % denně z jistiny. Podle úst ustálené judikatury přitom hranice pochybností o výši smluvní pokuty z hlediska mravnosti opakovaně nalézá na zhruba 3 výše smluvní pokuty 0,5 % ze jistiny denně. Takto stanovená výše smluvní pokuty odpovídá požadavku na její motivační funkci, ale nepřesahuje hranici, pro kterou by měla být dovozena její nemravnost. V této souvislosti žalobce poznamenává, že v rámci insolvenční přihlášky nárokoval pouze jednu poloviny z celkové částky představující běžící smluvní pokutu, na kterou měl ve skutečnosti nárok ze Smlouvy o úvěru.

Žalovaný nárok žalobce neuznal ani co do důvodu, ani co do výše z důvodů, že:

-Při přezkumném jednání, které se konalo dne 24.6.2015, popřel dílčí pohledávky žalobce a to pohledávku č. 6/1 co do částky 81.856,18 Kč a pohledávku č. 6/2 co do částky 394.900,-Kč z důvodu, že výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. -Z žaloby je patrné, že žalobce nerozporuje popěrný úkon u pohledávek č. 6/1 a č. 6/2 co do celkové výše 124.856,18 Kč. Spornou zůstává pouze dílčí pohledávka č. 6/2 a to ve výši 351.900,-Kč. -Žalobce částku ve výši 351.900,-Kč do insolvenčního řízení Radoslava anonymizovano přihlásil z titulu smluvní pokuty, kdy v žalobě uvádí, že dle Rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 ze dne 18.12.2012 na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. S tím že má za to, že opačný závěr je nepřijatelný, neboť by se ve svých důsledcích

ICM R

zvýhodňoval dlužníka a znamenalo by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. -S tímto názorem se neztotožňuje, jelikož má za to, že posouzení, zda je výše smluvní pokuty přípustná či nikoli je potřeba činit s ohledem na souhrnnou částku nikoli z denní sazby smluvní pokuty. Tím se umožní dostatečná sankce za první dny prodlení, avšak rozumně předchází dluhové spirále při dlužníkově neschopnosti splácet dle rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2012 sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod č. 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Předmětné posouzení se sice týká posuzování úroků z prodlení, ale s ohledem na příbuznost obou institutů jsou uvedené úvahy aplikovatelné i na smluvní pokutu. Při posuzování přípustnosti výše smluvní pokuty nelze vycházet pouze z denní sazby smluvní pokuty, ale potřeba přihlédnout i k dalším okolnostem jak již bylo mnohokrát judikováno. -Má za to, že za situace, kdy byla pohledávka žalobce zajištěna také zástavním právem k nemovitosti, je již za hranicí dobrých mravů žádat smluvní pokutu ve výši 460,-Kč denně, kdy se jedná o 0,2% denně z původní výše jistiny. Při prodlení jeden měsíc činí tedy smluvní pokuta 14.260,-Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15.12.1998 sp. zn. 33 Cdo 237/98 vyjádřil názor, že je neadekvátní, aby smluvní pokuta již při nepříliš velkém prodlení dosahovala výše samotné splátky. V našem konkrétním případě, měla měsíční splátka činit 10.350,-Kč a jak je uvedeno výše měsíční smluvní pokuta činí 14.260,-Kč. Navíc výše smluvní pokuty je stanovena z původní výše jistiny, tedy nedochází k žádné reflexi s ohledem na uhrazenou jistinu. -Žalovaný uznává sankční charakter smluvní pokuty, ale trvá na nemravnosti smluvní pokuty ve výši, jakou si nárokuje žalobce, kdy toto ujednání je pro dlužníka zcela likvidační a nutně ho musí dovést do dluhové spirály. -Je jednoznačně přesvědčen, že smluvní pokuta ve výši 703.800,-Kč respektive nyní nárokovaná smluvní pokuta ve výši 351.900,-Kč je nemravná a nepřiměřená při jistině 230.000,-Kč a úhradě ze strany dlužníka ve výši 245.750,-Kč. -Vyslovuje názor, že skutečnost, že si žalobce nárokuje pouze jednu polovinu z částky představující běžící smluvní pokutu, na kterou má dle jeho názoru nárok, svědčí o tom, že sám žalobce si je vědom krajnosti jeho Smlouvy o úvěru. Dále i skutečnost, že předmětná pohledávka je vykonatelná, ale žalobce si jí záměrně přihlašuje do insolvenčního řízení jako nevykonatelnou s odůvodněním, že očekává popěrné úkony insolvenčního správce a z tohoto důvodu chce mít výhodu možnosti podání žaloby, kdy si určí sám výši sporu, dokresluje obchodní praktiky a firemní kulturu žalobce, které jsou dle jeho názoru zcela nepřijatelné, a právní řád jim nemůže poskytovat ochranu.

Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojením s ustavením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili, což soud dovodil v souladu s ustanovením § 101 odst.4 o.s.ř. , když usnesení o výzvě k vyjádření, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím věci soudem prvního stupně bez nařízení jednání ze dne 6.4.2016 bylo

ICM R

žalobkyní doručené 7.4.2016, žalovanému dne 11.4.2016 a lhůta soudem stanovena k vyjádření marně uplynula.

V daném případě především soud zkoumal , zda žaloba byla uplatněna včas a osobou oprávněnou v souladu s ustanovením § 198 odst. 1 IZ a v tomto směru z obsahu insolvenčního spisu KSOL 10 INS 31590/2014 (a nakonec i nesporného tvrzení účastníků) zjistil, že přezkumné jednání, na kterém byl popěrný úkon žalovaného učiněn ve vztahu k předmětným pohledávkám, se konalo dne 24. 6. 2015 a žaloba byla uplatněna u soudu dne 21. 7. 2015, tedy včas a osobou k tomu oprávněnou, když žalobce je věřitelem popřené pohledávky.

Z nesporných tvrzení účastníků vyplývá, že předmětem tohoto řízení je pouze popěrný úkon žalovaného vztahující se k pohledávce číslo 2 (v celkové přihlášené výši 394.900 Kč), týkající se smluvní pokuty ve výši 351.900 Kč mající základ ve Smlouvě o úvěru číslo 8100000470 ze dne 15. 12. 2010, která byla přihlášená jako pohledávka nevykonatelná a zajištěná.

Ke sporným skutečnostem pak soud ze spisu Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci sp.zn. KSOS 10 INS 31590/2014 pak soud zjistil:

Z přihlášky pohledávky žalobce, která došla soudu dne 6. 5. 2002, že tento mimo jiné přihlásil pohledávku číslo 2 jako pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka, v celkové výši 394.900Kč z titulu smluvní pokuty dle článku IV Smlouvy o úvěru číslo 8100000470 dne 15. 12. 2010 . V bodu 13 Další okolnosti je pak uvedeno, že celková dlužná částka byla 508.800,-Kč, sestávající z jistiny ve výši 230.000Kč; smluvní úrok výši 184 000 Kč, úplaty ve výši 82.800Kč a poplatku za uzavření smlouvy ve výši 12.000Kč. Ke dni sepisu přihlášky bylo celkem uhrazeno 245.750,-Kč (z toho 12.000,-Kč na poplatek za uzavření smlouvy a 233.750,-Kč na splátky úvěru, respektive po zesplatnění na sesplatněný závazek). Z celkové úhrady 245.750,-Kč dlužník uhradil do zesplatnění poplatek za uzavření smlouvy částku 22.350,-Kč (12.000,-Kč +10 350 Kč) dne 17.12. 2010. Následně pak vzhledem k tomu, že dlužník neuhradil svůj závazek Smlouvy o úvěru č. 810000047 ze dne 15. 12.2010 řádně a včas, byl závazek dlužníka v souladu s článkem III body 2 této smlouvy zesplatněn ke dni 29. 1. 2011. Na zesplatněný závazek dlužník zaplatil dne 4. 3. 2011 částku 10.300,-Kč a dne 30. 3. 2011 pak částku 20.600,-Kč. Následně byla pohledávka postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek číslo 2011110 ze dne 31. 5. 2011 společností SMART HYPO, s. r. o. IČO 27774082 na společnost současného věřitele, žalobce. Jelikož dlužník nehradil svůj závazek řádně a včas dne 2. 1. 2012 vydal rozhodce JUDr. Ilona Šubrtová rozhodčí nález sp.zn. 9305/2011. Po vydání rozhodčího nálezu byla poskytnuta dlužníkem další nepravidelná plnění v přihlášce přesně specifikována. Smluvní pokuta dle článku IV smlouvy o úvěru číslo 810000047 ze dne 15. 12. 2010 pak byla vypočtena ve výši 0,2 % denně z původní výše jistiny, to je 0,2 % z částky 230.000,-Kč po 460,-Kč za každý započatý den prodlení za 1530 dnů prodlení od 29. 1. 2011 do 8. 4. 2015 , tj. 1530 × 460,-Kč = 703.800,-Kč. Věřitel uplatňuje pouze jednu polovinu smluvní pokuty, to je 351.900,-Kč. Současně pak požaduje

ICM R jednorázovou smluvní pokutu ve výši 23.000,-Kč dle článku IV smlouvy o úvěru číslo 810000047 ze dne 15.12. 2010 a paušální náhradu nákladů ve výši 20.000,-Kč dle článku IV smlouvy o Úvěru číslo 8100000470 ze dne 15. 12. 2010. Tato pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka ani uplatňováno právo na uspokojení ze zajištění. Důvodem zajištění smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15.12. 2010. V části bodu 17 přihlášky vztahující se k předmětné pohledávce je specifikován majetek tvořící předmět zajištění na základě smlouvy darovací a zřízení věcného břemene-úplatné ze dne 7. 1. 2007 s právním účinkem vkladu práva ke dni 8. 1. 2007, pod číslem VT-13075/2007-805 , nemovitosti zapsané na LV číslo 74 katastrální území Domašov u Šternberka, obec Domašov u Šternberka, okres Olomouc, u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc pozemky parcelní čísla st. 89-zastavěná plocha a nádvoří, a stavby stojící na tomto pozemku specifikovanou Domašov u Šternberka, č.p. 79 objekt bydlení, parcely č. st. 94-zastavěná plocha a nádvoří, na pozemku stojí stavba bez čísla popisného a čísla evidenčního, jiná stavba, pozemek p.č. 1236/9 zahrada, zemědělský půdní fond a parcely číslo 1236/35-ostatní plocha, manipulační plocha. Pod bodem 18 přihlášky je pak specifikován okamžik vzniku zajištění dnem 16. 12. 2010.

Ze smlouvy o úvěru číslo 8100000470 ze dne 15.12.2010 2 , že byla uzavřená dlužníkem a předchůdcem žalobce společností SMART HYPO s.r.o., IČ 27774082. v článku I, odst, 1 byl vymezen předmět smlouvy, kterým se věřitel s na základě této smlouvy zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 230.000,-Kč (dále také jistina). V článku II , odst. 1 byla dohodnuta úplata v celkové výši 82.800 Kč a výše úroku 20% z jistiny za každý rok s tím, že úrok a úplata a jsou spolu s jistinou splatné měsíčně. Měsíční splátka uvedená v článku III této smlouvy v sobě zahrnuje jak splátku jistiny, tak splátku úroku a úplaty. Účastníci smlouvy se dohodli, že dnem splatnosti každé jednotlivé splátky přirůstá část úroků, připadající na tuto splátku k jistině a stávají se tak jistinou.Také v případě zesplatnění závazku dle článku III odst. 2 nebo článku V odst. 2, 3 této smlouvy smlouvy přirůstá nesplacená část úroků k jistině.

V článku III odst. 1 se dlužník zavázal uhradit věřiteli celkem částku 508.800,-Kč z toho poplatek za uzavření smlouvy ve výši 12.000,-Kč a částku 496 800 Kč ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10.350,-Kč s tím, že první splátka bude splatná ke dni vyplacení druhé části úvěru, to je 17. 12. 2010 a každé další pak vždy k 28.dne každého následujícího měsíce počínaje měsícem lednem 2011 až do úplného zaplacení dlužné částky pod ztrátou výhody splátek neuhrazením jedné splátky řádně a včas. Řádně znamená v plné výši dle splátkového kalendáře, v částce znamená termínu uvedeném ve splátkovém kalendáři. Splátkový kalendář tvoří nedílnou přílohu této smlouvy. Smluvní strany se dohodly, že v případě částečné úhrady splátky před zesplatněním úvěrů bude nejdříve uhrazena jistina, následně úrok a úplata. V případě částečného finančního plnění ze strany dlužníka po zesplatnění úvěru budou nejdříve uhrazený úroky, poté úplata a následně jistina. V odstavci 2 téhož článku se pak smluvní strany dohodly, že neuhrazení splátky v plné výši nebo v termínu má za následek zesplatnění úvěru, čímž se stává splatný celý dluh, včetně příslušenství, úplaty, smluvních pokut a paušální náhrady nákladů vynaložených na vymáhání

ICM R pohledávky. Právo okamžitého zesplatnění úvěru ze strany věřitele nastává i tehdy, jestliže se věřitel dozví, že úvěr byl poskytnut na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů ze strany dlužníka, nebo že byly podstatné údaje zamlčeny. V článku IV pak byly ujednány sankce , kde se dlužník nad rámec zákonného úroku z prodlení dohodl s věřitelem na smluvní pokutě ve výši 0,2 % z původní výše jistiny za každý započatý den prodlení. Dále se smluvní strany dohodly na jednorázové smluvní pokutě ve výši 23.000,-Kč, která se stává splatnou, jestliže prodlení dlužníka se splácením úvěru přesáhne 1 měsíc. Dlužník výslovně prohlásil, že s touto výší smluvní pokuty na základě svého svobodného rozhodnutí souhlasí a nepovažuje ji za jakkoliv nepřiměřenou či odporující dobrým mravům, což potvrzuje svým podpisem na této listině. Po dohodě smluvních stran se dlužník zavázal uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20.000,-Kč, jež po dohodě smluvních stran nepodléhá vyúčtování. Tato paušální náhrada nezahrnuje náklady rozhodčího, popřípadě soudního řízení, ani náklady právního zastoupení. Ze seznamu přihlášených pohledávek bylo zjištěno, že na přezkumném jednání konaném dne 24. 6. 2015 byla žalovaným přezkoumána přihlášená pohledávka žalobce, který ve vztahu k pohledávce číslo 2 přihlášenou pohledávku ve výší 394.900,-Kč s právním důvodem vzniku smluvní pokuta ze smlouvy o úvěru číslo 8100000470 ze dne 15. 12. 2010 zajištěná v plné výši s datem zajištění 16. 12. 2010 smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 15. 12. 2010 popřel tuto pohledávku, co do pravosti v celém rozsahu. Celkem byla na přezkumném jednání přezkoumána pohledávka v celkové výši 781.377,-Kč z toho zjištěna byla částka ve výši 304.620,82 Kč a popřená částka do výše 476.756,18 Kč. Důvodem popření pohledávky číslo 2 , že , dle názoru insolvenčního správce, výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dlužník pohledávku v celém rozsahu částky 781.377 Kč uznal (resp. nepopřel).

Z uvedeného vyplývá, že spor mezi účastníky spočívá v rozdílném posouzení platnosti ujednání smluvních stran ve Smlouvě o úvěru č. 8100000470 ze dne 12.12.2010, v čl. IV, tj. ujednání o smluvní pokutě, tvořící předmět stávajícího sporu, tj. ujednání, kterým se dlužník zavázal věřiteli zaplatit 0,2% denně z jistiny.

Soud se proto zabýval otázkou přiměřeností sjednané smluvní pokuty, a to z hlediska ust. § 3 odst. 1 ObčZ, § 265 ObchZ a § 56 odst. 1 ObčZ. V této souvislosti soud odkazuje na závěry, které k otázce zda a za jakých předpokladů přihlíží soud k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31.5.2007, sp.zn.29 Odo 784/2005.

Podle ust. § 3 odst. 1 ObčZ, výkon práv a povinnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí ze dne 27.6.2007, sp.zn. 29 Odo 756/2005, ve kterém Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že výkon práva může být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 ObčZ i když takové jednání vzešlo z obchodního závazkového vztahu).

ICM R

Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující části společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdo 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1997 sp.zn. 2 Cdo 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998 sp.zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, a který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Judikatura soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.12.2002, sp.zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, ročník 23 ust. § 3 odst. 1 ObčZ) hovoří o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a že ust.§ 3 odst.1 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Za situace, že zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování souladu či v rozporu s dobrými mravy vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny předpoklady pro použití ust. § 3 odst. 1 ObčZ nebo § 39 ObčZ, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze a v jejím rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Nejvyšší soud ČR již ve svém rozsudku ze dne 10.4.2001, sp.zn. 29 Cdo 1583/2000 vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnuté smluvní pokutě) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

Podle ust. § 265 ObchZ, výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Zásady poctivého obchodního styku jsou institutem navazujícím na kategorii dobrých mravů, kterou dále rozvíjí. Jde o určitý soubor morálních pravidel, přece jen však jiného druhu, než je tomu v oblasti dobrých mravů. Jde o souhrn zásad, které nejsou právem definovány. Ustanovení § 265 ObchZ má na mysli jednání, které sice z pohledu dobrých mravů obstojí, tedy není v rozporu s právem, neobchází jej, a není ani v rozporu s mravností,

ICM R přesto však je přece jen ještě problematické. Nepochybně půjde o rozpor s morálkou o slabší intenzitě, než je tomu v případě rozporu s dobrými mravy. Tomu také odpovídá sankce, která je s tím spojena. Rozpor s poctivostí obchodování k neplatnosti právního jednání nevede, jde o jednání platné. Lze se však bránit jejich přiznání a výkonu.

Smlouva o úvěru dle ust. 457 ObchZ se podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., podle kterého je třeba na smlouvu o úvěru použit i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V daném případě jde o úvěr spotřebitelský, takže je třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům dle č. 321/2001 Sb, o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen z.č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ust. § 55 odst.1, věta první ObčZ, ve znění účinném do 31.7.2010, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ust. § 55 odst. 2 ObčZ, ve znění účinném do 31.7.2010, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 ObčZ se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Toto ustanovení o relativní neplatnosti bylo vypuštěno z občanského zákoníku novelou účinnou od 1.8.2010 (z. č. 155/2010), proto lze vycházet z absolutní neplatnosti, neboť toto ustanovení o relativní neplatnosti je, resp. bylo v příkrém rozporu s komunitárním právem. Navíc je třeba vyjít i z možného gramatického, logického a v tomto případě i teleologického výkladu ust. § 40a ObčZ, ve kterém je pouze odkaz na § 55, který má však tři odstavce, přičemž důvod relativní neplatnosti zcela jistě nemůže být dán podle § 55 odst.3. Důvod relativní neplatnosti je tak dán pouze pro ust.§ 55 odst.2 a tudíž je třeba neplatnost podle § 55 odst.1 považovat za neplatnost absolutní (srov. článek Jana Krampery, Neplatnost nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, publikovaný v Bulletinu advokacie, 1/2009, str.44 a násl.), navíc s přihlédnutím i ke skutečnosti, že smlouva byla uzavřena až dne 15.12.2010.

Podle § 56 odst. 1 ObčZ, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Pokud se týká ujednání o smluvní pokutě, ta byla v posuzované věci sjednána za nesplnění závazku splácet úvěr, a to ve výši 0,2% denně z původní výše jistiny 230.000Kč (tj. 460,-Kč), a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru (čl. II. Smlouvy o úvěru). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22.2.2011, sp.zn. 23 Cdo 4286/2009 formuloval a odůvodnil závěr, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako platný právní úkon pro rozpor

ICM R s dobrými mravy podle § 39 ObčZ pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, popř. i ve spojení se sjednáním nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta neodůvodňuje aplikaci § 265 ObchZ, tedy že by výkon práva byl v rozporu s poctivým obchodním stykem. Současně odkazoval na svá předchozí rozhodnutí ze dne 14.10.2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 a ze dne 19.5.2001, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007 s tím, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu lze za podmínek daných ust. § 301 ObchZ moderovat. Z uvedeného plyne, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ust. § 39 ObčZ, příp. § 265 ObchZ, nýbrž postup soudu podle § 301 ObchZ (rozhodnout NS ČR ze dne 19.5.2009, sp.zn. 32 Cdo 1281/2008).

Promítnuto na poměry projednávané věci nutno konstatovat, že okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána se dobrým mravům nepříčí, neboť ve smlouvách o úvěru se jedná o zcela běžný zajišťovací prostředek, třebaže kombinovaný s dalším zajišťovacím institutem, k nimž beze sporu náleží i zajištění závazku nemovitostí. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku; zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivý následek v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Samotné ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2004, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007). Smluvní pokuta byla sjednána procentem z dlužné částky ve výši 0,2% za každý den prodlení s povinnosti závazku splácet úvěr.

Z uvedeného vyplývá, že výše smluvní pokuty nebyla sjednána v závislosti na výši dlužné částky, ale na délce prodlení se splácením jedné splátky, čemuž odpovídá požadavek žalobce na smluvní pokutu za prodlení od 29.1.2011 do 8.4.2015, tj. 1.530 dnů prodlení á 460,-Kč, celkem 703.800 Kč a žalobce v insolvenčním řízení přihlásil z této pohledávky pouze 1/2 , tj. částku ve 351.900 Kč. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně (z dlužné částky!) je sice zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006), ovšem závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.1.2008, sp. zn. 32 Cdo 4502/2007, ve kterém byla shledána přiměřenou smluvní pokuta ve výši 1% denně, ze dne 9.8.2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ve kterém byla shledána přiměřenou ještě i smluvní pokuta ve výši 2% denně nebo ze dne 26.6.2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ve kterém byla shledána přiměřenou dokonce smluvní pokuta ve výši 3% denně). V projednávané věci nelze nezohlednit rizikovost úvěru, která je v porovnání s úvěrem v bankovním sektoru, na který by dlužník s ohledem na své poměry stěží dosáhl, nesrovnatelně vyšší. K tíži dlužníka nutno vyhodnotit skutečnost, že řádně zaplatil pouze

ICM R první splávku a proto byl sjednaný úvěr (dne 15.12.2010) sesplatněn dle čl III. bod 2 smlouvy ke dni 29.1.2011 a teprve na základě vydaného rozhodčího nálezu ze dne 2.1.2012 rozhodcem JUDr. Ilonou Šubrtovou, sp. zn. 9305/2011 prováděl nepravidelné úhrady dluhu. Se splácením splátek úvěru byl v prodlení v rozsahu 1530 dnů, což představuje více jak 4 roky prodlení. Dlužník si zjevně je svého porušení základní smluvní povinnosti řádně splácet dohodnuté splátky vědom, když pohledávku žalobce v celém uplatněném rozsahu uznal, respektive ji nepopřel.

Soud tak uzavírá, že neshledává sjednanou smluvní pokutu za nepřiměřeně vysokou, a proto ji nepovažuje za neplatnou dle ust. § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy dle ust. 3 odst.1 ObčZ ani neplatnou z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran dle ust. 56 odst.1 ObčZ. Není dán proto ani důvod bránit jejímu přiznání pro rozpor s ust. § 265 ObchZ.. I kdyby bylo možno shledat smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, nebylo by možné s ohledem na spotřebitelský charakter smluvní pokutu moderovat.

Na rozdíl od insolvenčního správce soud neshledává postup žalobce coby věřitele za rozpor se zásadami poctivého obchodního styku (ani dobrými mravy), když pohledávku přihlásil jako nevykonatelnou z důvodu možností zvážení případné incidenční žaloby.Žalobce je věřitel a je jeho právem se rozhodnout, zda a jakou částku bude po dlužníkovi z celkového dluhu požadovat, když požadavek na zaplacení nižší částky zcela zjevně není v rozporu se zákonem. Navíc nelze odhlédnou od skutečnosti, že sporná smlouva o úvěru byla uzavřena dne 15.12.2010 a od té doby se podstatně změnila judikatura soudů, týkající se posuzování smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách, a soud má za to, že nelze v neprospěch žalobce coby věřitele posuzovat jako nemravné jednání, pokud reflektuje ve svých úkonech stávající judikaturu soudů.

Řídě se uvedenou úvahou rozhodl soud tak, jak ve výroku v odst. I. uvedeno.

Nákladový výrok v odst. II. výroku vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 28.4.2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vlastimila Potoczková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně

ICM R