10 ICm 236/2014
Číslo jednací: 10 ICm 236/2014-87 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 15659/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Mgr. Radoslav Lavička, IČ 10639250, Járy da Cimrmana 735/8, 779 00, Olomouc, insolvenční správce dlužníka MORA-TOP, s.r.o., IČ 25869001, Šumperská 1349, 783 91, Uničov, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, 750 00, Přerov, proti žalovanému: BRANO, a.s., IČ 45193363, Opavská 1000, 747 41, Hradec nad Moravicí, zast. JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 2/1, 746 01 Opava, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, odpůrčí žaloba,

takto:

I. 1) Určuje se, že dohoda o zápočtu, kterou dne 22. 12. 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný, jejímž předmětem je zápočet pohledávek dlužníka za žalovaným, na splacení faktury č. 102145 ze dne 20. 12. 2010 znějící na částku 13.664 Kč s datem splatnosti dne 7. 2. 2011, faktury č. 101979 ze dne 16. 12. 2010 znějící na částku 6.000 Kč s datem splatnosti 24. 1. 2011, faktury č. 101811 ze dne 16. 12. 2010 znějící na částku 6.000 Kč s datem splatnosti 20. 12. 2010, faktury č. 102078 ze dne 7. 12. 2010 znějící na částku 6.000 Kč s datem splatnosti 31. 1. 2011, faktury č. 102077 ze dne 7. 12. 2010 znějící na částku 81.406 Kč s datem splatnosti 31. 1. 2011, faktury č. 101980 ze dne isir.justi ce.cz

25. 11. 2010 znějící na částku 111.000 Kč s datem splatnosti 24. 1. 2011, faktury č. 101862 ze dne 9. 11. 2010 znějící na částku 21.949 Kč s datem splatnosti 27. 12. 2010, faktury č. 101861 ze dne 9. 11. 2010 znějící na částku 61.200 Kč s datem splatnosti 27. 12. 2010, faktury č. 101737 ze dne 29. 10. 2010 znějící na částku 8.819 Kč s datem splatnosti 13. 12. 2010, faktury č. 101553 ze dne 21. 10. 2010 znějící na částku 135.150 Kčs datem splatnosti 22. 11. 2010 a faktury č. 101605 ze dne 7. 10. 2010 znějící na částku 46.896 Kč s datem splatnosti 29. 11. 2010, tedy pohledávek v celkové výši 498.084 Kč, oproti části pohledávky žalovaného za dlužníkem ve výši 498.084 Kč vzniklé ze smlouvy o půjčce v původní výši 11.143.446,48 Kč ze dne 30. 9. 2010, je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinná.

2) Určuje se, že částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem, IČ 25869001, Uničov, Šumperská 1349, 783 91, vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. 10. 2011 na částku 71.483 EUR, uskutečněná dne 3. 5. 2013 ve výši 11.000 EUR, je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinná.

3) Určuje se, že částečná úhrada pohledávky žalovaného za dlužníkem, vyúčtované fakturou č. 1195500459, vystavenou dne 19. 10. 2011 na částku 71.483 EUR, uskutečněná dne 10. 5. 2013 ve výši 23.200 EUR, je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinná.

4) Žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a 34.200 EUR, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 52.127 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Čejny, advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042023614, soudní poplatek 2.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 27. 1. 2014 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že dohoda o zápočtu ze dne 22. 12. 2010, jak je specifikováno v bodě 1 žalobního petitu, je neúčinný právní úkon a že částečné úhrady pohledávek žalovaného za dlužníkem, jak je uvedeno a specifikováno v bodě 2 a 3 žalobního petitu, jsou právně neúčinné úkony s tím, že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a 34.200 EUR do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě,

ICM R pobočka v Olomouci, ze dne 7. 6. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka, na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Pokud jde o skutková tvrzení uvedená v části II bod A) žaloby-zápočty a úhrady, žalobce uvedl, že 22. 10. 2010 uzavřel dlužník a žalovaný dohodu o zápočtu, kterou její účastníci započetli pohledávky za žalovaným, jak jsou specifikovány v této části žaloby, tedy pohledávky v celkové výši 498.084 Kč oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem ve stejné výši vzniklé ze smlouvy o půjčce v původní výši 11.143.446,48 Kč z dne 30. 9. 2010. Dále že dne 3. 5. 2013 uhradil dlužník žalovanému část pohledávky, která byla dlužníkovi vyúčtována fakturou č. 1195500459 na částku 71.483 EUR z titulu kupní ceny za dodání zboží, tato úhrada byla provedena ve výši 11.000 EUR. Dne 10. 5. 2013 uhradil dlužník žalovanému část pohledávky, která byla dlužníkovi vyfakturována fakturou č. 1195500459 vystavenou dne 19. 10. 2010 na částku 71.483 EUR z titulu kupní ceny za dodání zboží, tato úhrada byla provedena ve výši 23.200 EUR. V části B) žaloby pokud jde o majetkovou strukturu dlužníka a žalovaného, žalobce uvedl, že na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 5. 11. 2010 uzavřené s Ing. Vojtěchem Vlčkem se stala společnost Brano Group, a.s., společníkem v dlužníku, a to s podílem 85 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku 8. 7. 2011. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že funkci předsedy představenstva vykonává od 10. 2. 2005 dodnes Ing. Pavel Juříček. Z příloh k účetním závěrkám žalovaného za období 2010-2012 vyplývá, že jediným akcionářem v žalovaném je společnost Brano Group, a.s. Z výpisu z obchodního rejstříku Brano Group, a.s., vyplývá, že jediným akcionářem Brano Group, a.s., od 1. 11. 2010 dodnes je Ing. Pavel Juříček. Ze zprávy o vztazích mezi propojenými osobami podle ust. § 66a odst. 9 obchodního zákoníku zpracované dne 31. 3. 2011 za rozhodné období vyplývá, že ovládající osobou jak dlužníka, tak žalovaného je Ing. Pavel Juříček.

Pokud jde o právní závěry tak, jak jsou popsány v čl. III. žaloby, žalobce cituje ust. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce má za to, že zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného popsaný v čl. II písm. A) bod a), platby popsané v čl. II. písm. A) bod b), c), jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalovanému jako věřiteli se dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Vzhledem ke skutečnostem popsaným v čl. II. B)-majetková struktura dlužníka a žalovaného je zřejmé, že v době, kdy byly učiněny vedené úkony, tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Žalobce odkazuje na znění ust. § 241 odst. 2 insolvenčního zákona.

U jednání soudu žalobce dále doplnil část žaloby spočívající v neúčinnosti právního úkonu zápočtu ze dne 22. 12. 2010, že tímto došlo k naplnění skutkové podstaty § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, neboť splatnost půjčky, na kterou se započítávalo, byla dohodnuta do 30. 4. 2011, a tudíž zde dlužník plnil dříve. Pokud žalovaný tvrdil, že dlužník nebyl v úpadku, dle žalobce v úpadku byl od roku 2007 nepřetržitě až do podání insolvenčního návrhu, přičemž žalobce odkazuje na důkaz-znalecký posudek a jeho doplnění. Žalobce navrhl, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemným podáním a uvedl, že předmětný zápočet závazků a pohledávek v celkové výši 498.084 Kč je bezvadným zápočtem v běžném obchodním styku, který obchodní partneři pravidelně využívají za účelem zániku vzájemných závazků a zjednodušení platebního styku. V době, kdy došlo k uzavření této dohody o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, vůči sobě obě smluvní strany evidovaly existující závazky k vzájemnému vypořádání těchto závazků a pohledávek, proto využily

ICM R běžný právní nástroj-institut započtení. V prosinci 2010, kdy došlo ke specifikovanému zápočtu, nebyl dlužník v úpadku, byl solventní, plnil své splatné peněžité závazky všem věřitelům. Provedeným zápočtem nemohlo dojít k poškození, zkrácení věřitelů dlužníka ani ke zvýhodnění žalovaného jako věřitele, ani ke znevýhodnění ostatních věřitelů dlužníka. Dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků uzavřená 22. 12. 2010 mezi žalovaným a dlužníkem je platná a účinná. Pohledávka žalovaného vůči dlužníkovi, která byla předmětem zápočtu, vznikla na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 9. 2010. Na tuto pohledávku žalovaného v celkové výši 11.143.446,48 Kč byly započteny pohledávky dlužníka v hodnotě pouhých 498.084 Kč. Zápočtem tak došlo k zápočtu pouhých necelých 5 % hodnoty celé pohledávky žalovaného. V další části vyjádření, bod 2., popisuje žalovaný majetkové poměry dlužníka k červnu 2011. Pokud jde o úhradu částek 11.000 EUR a 23.000 EUR, k tomuto se žalovaný vyjadřuje v části 3., kdy uvedl, že dlužník uzavřel s žalovaným v roce 2011 kupní smlouvu, na základě které žalovaný dodal dlužníkovi zboží, za které se dlužník zavázal zaplatit kupní cenu 71.483 EUR. Na tuto částku byla žalovaným 19. 10. 2011 vystavena faktura č. 1195500459 se splatností 18. 11. 2011. Dlužník úhradou částek 11.000 EUR a 23.200 EUR plnil svůj existující závazek vůči žalovanému, který v době úhrady byl již více než rok a půl po splatnosti. Úhradou těchto částek nedošlo k uspokojení byť poloviny celého závazku. Dle žalovaného tato plnění peněžitého závazku víc než rok a půl po jeho splatnosti, když navíc nedošlo k uspokojení ani poloviny z celé pohledávky, nejsou neúčinnými právními úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, jak vyžaduje ust. § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Pokud jde o právní závěry žalobce, žalovaný uvedl, že provedený zápočet ani žádná z provedených úhrad nemůže být interpretována jako zvýhodňující právní úkon, a to z důvodu, které žalovaný blíže popisuje v části II. vyjádření k žalobě pod písm. a)-l), kdy zápočet pohledávek je běžným klasickým právním nástrojem využívaným v obchodním styku k zániku vzájemných pohledávek, úhrada pohledávky je běžným právním nástrojem využívaným v obchodním styku k zániku pohledávky, zápočet vzájemných pohledávek a závazků je platný a účinný, byl realizován za podmínek v obchodním styku obvyklých, úhrady pohledávky byly realizovány za podmínek v obchodním styku obvyklých, zápočet vzájemných závazků a pohledávek byl realizován v době, kdy dlužník nebyl v úpadku, byl solventní a plnil své peněžité závazky věřitelům bez rozdílu, zápočet závazků a pohledávek nevedl ani nepřispěl k dlužníkově úpadku, úhrada uvedených částek nepřispěla k dlužníkovu úpadku, ale došlo k částečným úhradám, tedy poměrnému uspokojení věřitele, a to ve výši nedosahující ani 5 % z celkové hodnoty pohledávky žalovaného za dlužníkem. Odporovat lze pouze právním úkonům, které mají za důsledek zkrácení věřitelů, k tomu v daném případě nedošlo. Zápočet nemusel být proveden dvoustranně, zápočet mohl být realizován též jednostranným započtením pohledávek, a to právě žalovaným. Insolvenční zákon přesně definuje, které právní úkony jsou neúčinnými, je přitom zapotřebí naplnění několika kumulativních podmínek. Důvody pro neúčinnost právního úkonu nejsou splněny, jelikož v době realizace zápočtu byli věřitele úpadce postupně pravidelně uspokojeni, a kdyby nebyl realizován dvoustranný zápočet dohodou, provedl by žalovaný jednostranný zápočet svých pohledávek proti závazkům vůči úpadci. Pokud jde o zvýhodňující právní úkon, rozumí se pouze právní úkon, který dlužník učinil v období, kdy byl v úpadku nebo k jeho úpadku vedl. Není dán úpadek dlužníka, jak plyne z ekonomické analýzy k 30. 6. 2011, dlužník nebyl v úpadku a veškeré své závazky mohl uspokojit. Žalovaný odmítá, že by žalobcem napadené právní úkony-zápočet pohledávek a úhrada pohledávky byly odporovatelné a vůči majetkové podstatě dlužníka neúčinné. Dle žalovaného zápočet není odporovatelným právním úkonem, kdy je možné započíst pohledávky jednostranně, tedy nejde o zvýhodňující úkon. Žalobcem požadovaný nárok

ICM R zanikl na základě dvoustranného zápočtu realizovaného dne 22. 12. 2010 mezi žalovaným na straně jedné a úpadcem na straně druhé co do částky 498.084 Kč. Žalovaný má za to, že žalobce mylně interpretuje ust. § 241 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona. K platnosti zápočtu žalovaný uvedl, že tento byl realizován v době, kdy úpadce nebyl v úpadku, zápočet se týká pohledávek s nejzazší splatností 7. 2. 2011, zápočet mohl být realizován rovněž jednostranným započtením pohledávek, pokud by nebyla uzavřena dohoda, nemohlo by dojít k uplatnění neúčinnosti právního úkonu a není možné uplatnit neúčinnost vůči dohodě, a tudíž dohoda nemůže být zvýhodňujícím úkonem ve prospěch věřitele, když by věřitel dosáhl téhož cíle jednostranným úkonem, zápočet byl realizován za běžných obchodních podmínek, nepoškodil ostatní věřitele, nezvýhodnil žalovaného jako věřitele. Dále právní zástupce žalovaného u jednání doplnil, že v roce 2010, kdy došlo k zápočtu, se dlužník nacházel v dobrém ekonomickém stavu, vícero krátkodobých závazků po splatnosti bylo přefinancováno novým závazkem vůči mateřské společnosti, v té době nebylo možné uvažovat o úpadku dlužníka, dlužník vykazoval hodnotu majetku přes 10.000.000 Kč, což byla částka, ze které se mohli případní věřitelé uspokojit, a to dle stavu dlužníka k 30. 6. 2011, a lze proto očekávat, že podobná situace byla i 6 měsíců předtím. Z jednání žalovaného lze soudit, že neměl zájem poškodit věřitele nebo zvýhodnit sebe jako věřitele, ale že měl zájem na ozdravení předmětného podniku. Žalovaný byť je v koncernu se společností dlužníka, je rovněž věřitelem a má stejná práva včetně práva na poměrné uspokojení svých pohledávek. V době, kdy byla úhrada realizována, nebyly zastaveny platby a dlužník své věřitele uspokojoval. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, v rámci závěrečného návrhu navrhlo, aby žalobě bylo v celém rozsahu vyhověno s tím, že po provedeném dokazování je zřejmé, že žaloba byla podána důvodně. Bylo prokázáno, že došlo k úhradě pohledávek a zápočtu pohledávek tak, jak je uvedeno v žalobě, a je nepochybné, že dlužník a žalovaný tvořili koncern. Bylo prokázáno, že dlužník byl od roku 2007 v úpadku. Došlo k zápočtu pohledávek a k úhradě, přičemž došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů. K úhradě části pohledávek došlo ještě před datem jejich splatnosti, čímž byla naplněna skutková podstata § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, který takové splácení pohledávek považuje zvýhodňující právní úkon. Další pohledávky byly uhrazeny v roce 2013, tedy v době, kdy již byl jednoznačně dlužník předlužen a za této situace by se žalovanému v konkurzu nedostalo takového uspokojení.

Je třeba zdůraznit, že skutková tvrzení uvedená v žalobě s ohledem na vyjádření žalovaného nebyla zpochybněna, a je tedy možné učinit závěr, že mezi účastníky nebylo sporu ohledně skutkových tvrzení, ale podstatou sporu mezi účastníky je právní posouzení věci s ohledem na výklad ust. § 241 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona a dále § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona.

Soud zjistil:

Dohodou o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků z 22. 10. 2010, že žalovaný a dlužník se dohodli na zápočtu vzájemných pohledávek k 22. 10. 2010 ve výši 498.084 Kč, přičemž pohledávka žalovaného byla z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. 9. 2010 v hodnotě 11.143.446,48 Kč, na kterou byla započtena částka 498.084 Kč a pohledávka dlužníka byla ze zde uvedených faktur v celkové v částce 498.084,84 Kč.

ICM R

Smlouvu o půjčce 30/09/2010, že tato byla uzavřena 30. 9. 2010 mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem, kdy věřitel se zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 11.143.446,48 Kč. Dle části III. bod 3.1 půjčenou částku se dlužník zavázal zaplatit tak, že do 30. 4. 2011 uhradí částku 3.000.000 Kč, do 31. 5. 2011 částku 3.000.000 Kč, do 30. 6. 2011 částku 3.000.000 Kč, do 31. 7. 2011 částku 2.143.446,48 Kč.

Výpisem z účtu dlužníka, že tento uhradil ve prospěch žalovaného dne 3. 5. 2013 částku 11.000 EUR a dne 10. 5. 2013 částku 23.200 EUR.

Fakturou č. 1195500454 vystavenou žalovaným jako dodavatelem dlužníku jako odběrateli dne 19. 10. 2011, datum splatnosti 18. 11. 2011, že žalovaný fakturoval dlužníku částku 71.483 EUR, název položky kupní smlouva za dodání zboží, PK Meteor 18 ST, PK Meteor, PK Meteor 24 ST.

Znaleckým posudkem č. 771-1/2014 vyhotoveným na základě objednavatele Policie ČR Ing. Janem Juráňem, znalcem, dne 30.04.2014, kdy kromě jiného zadání znělo zjistit, zda společnost MORA-TOP, s.r.o., se dostala v období od 1. 11. 2007 do 4. 6. 2013 do úpadku, tzn. do stavu definovaného v § 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, a pokud ano sdělit, kdy tento stav nastal, a dále nechť je uvedeno, kdy nejpozději se mohli statutární zástupci společnosti MORA-TOP, s.r.o., při náležité pečlivosti o připravovaném úpadku společnosti dozvědět (bod 1.1 znaleckého posudku, znalecký úkol, účel posudku, otázky 2, 3), znalec odpověděl a učinil závěr (část 4.2 znaleckého posudku), že z dokladů je zřejmé, že společnost (dlužník) od roku 2007 nepřetržitě hospodařila se ztrátou, v bodě 4.3 pak znalec zodpověděl, že statutární zástupci dlužníka se při náležité péči o složité ekonomické situaci společnosti mohli dovědět již v průběhu roku 2009 a dlužník od roku 2009 měl výrazné problémy s financováním, což je doloženo ostatními půjčkami v roce 2010. Dále znalec uvedl, že hodnota vlastního kapitálu dlužníka dosahovala záporných hodnot od února 2011. Management by skutečnost, že společnost dosáhla záporného vlastního kapitálu, musela zjistit nejpozději při sestavování účetní závěrky za rok 2011. V části 4.8 pak znalec uvedl, že vzhledem k poklesu tržeb společnost (dlužník) neměla dostatek finančních prostředků na financování provozu firmy. Pokud by nebyly poskytnuty půjčky od společníků a ostatních osob, společnost by nebyla schopna zajistit financování základního chodu společnosti. Prohlubování poklesu tržeb a zhoršování ekonomické situace silně omezilo reálnost vrácení těchto půjček ve stanovených termínech. Od roku 2011 nebyly čerpány bankovní úvěry. Doloženým protokolem o výslechu znalce ze dne 14. 5. 2015 znalec uvedl, že stav, kdy dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník neplnil peněžité závazky po dobu delší než 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nastal již od 01.01.2007 a trval po celou dobu sledovaného období nepřetržitě, tedy až do 4. 6. 2013. Doplňkem č. 1/2015 ke znaleckému posudku č. 771-1/2014 pak znalec učinil závěr, že v intervalu od 1. 1. 2007 do 4. 6. 2013 dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Společnost neplnila peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti již po datu 1. 1. 2007.

Další důkazní návrhy žalovaného, a to rozvahou společnosti MORA-TOP k 31. 12. 2010 a účetnictvím společnosti MORA-TOP, soud zamítl jako nadbytečné, jelikož pro posouzení skutkového stavu a následného právního posouzení předmětné žaloby je dle názoru soudu obsahem spisu dostatek podkladů a navržené důkazy lze vyhodnotit jako již nadbytečné.

ICM R

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013 probíhá insolvenční řízení dlužníka, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, žalobce jako insolvenční správce podal předmětnou žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a to u příslušného soudu dne 27. 1. 2014, když usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 10 INS s 15659/2013-A6, ze dne 7. 6. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka. Žaloba byla podána včas dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona a byla podána správně proti žalovanému, a to ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona.

Po posouzení skutkového stavu, který mezi účastníky nebyl sporný, a zejména po posouzení právní argumentace žalobce dospěl soud k závěru, že s touto se plně ztotožňuje a na argumenty uvedené ve skutkových tvrzeních v žalobě zcela odkazuje.

Ve shodě s argumentací žalobce soud uzavírá, že právní úkony dlužníka, které napadá dle žalobního petitu, jsou vůči věřitelům dlužníka a majetkové podstatě dlužníka neúčinné. Tento závěr lze učinit s ohledem na obsah spisu a zjištěné skutečnosti z důvodu, že dlužník tyto úkony činila v době, kdy jak vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku, dlužník byl již od roku 2007 v úpadku, a to nejprve ve formě insolvence a později i ve formě předlužení, kdy jeho závazky převyšovaly hodnotu jeho majetku. Tím, že došlo k zápočtu pohledávek a úhradě pohledávek, došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších věřitelů. Za situace, kdy bylo nepochybné, že dlužník a žalovaný ve smyslu § 66a odst. 9 obchodního zákoníku tvořili koncern, je třeba aplikovat ust. § 241 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona, dle kterého má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Tento právní závěr lze učinit s ohledem na nezpochybněnou právní argumentaci žalobce popsanou v části žaloby označenou jako majetková struktura dlužníka a žalovaného.

Pokud jde o napadené zápočty a úhrady plateb, jak bylo popsáno v části II. bod A) žaloby-zápočty a úhrady-výrok I.-1), v této části dle názoru soudu jsou dále naplněny podmínky ust. § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. Dle tohoto zákonného ustanovení zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména právní úkony, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným. Pokud jde o dohodu o zápočtu, kterou dne 22. 12. 2010 uzavřel dlužník a žalovaný, kdy došlo k zápočtu pohledávek dlužníka za žalovaným oproti pohledávce žalovaného vůči dlužníkovi z titulu smlouvy o půjčce ze dne 30. 9. 2010 v původní výši 11.143.446,48 Kč, je třeba uvést, že jak vyplynulo ze zjištění z této smlouvy o půjčce, část III. bod 3.1, půjčenou částku se dlužník zavázal vrátit ve splátkách, přičemž první splátka byla splatná do 30. 4. 2011 a další vždy do 31. 5., 30. 6. a 31. 7. 2011. Pokud tedy došlo k zápočtu uvedených pohledávek dle dohody o zápočtu ze dne 22. 12. 2011, došlo k naplnění ust. § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona a pak se bezpochyby jedná o zvýhodňující právní úkon.

Pokud jde o zápočet a dohodu o zápočtu pohledávek ze dne 22. 12. 2011, na závěr o naplnění podmínek § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona nemůže mít vliv právní argumentace žalovaného, že z jeho strany mohlo dojít k jednostrannému zápočtu, a pak není správná argumentace žalovaného, že se nemohlo jednat o zvýhodňující právní úkon.

ICM R

Pokud jde o úhradu a platby, jak jsou popsány v části II. bod A) písm. b), c) žaloby-výrok I.-2), 3), je třeba uvést, že se jedná v této části o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle tohoto zákonného ustanovení se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Výše uvedené právní úkony jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť žalovanému jako věřiteli se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Je zřejmé, že v době, kdy byly tyto úkony učiněny, tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osobě, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Na základě naplnění zákonných podmínek tohoto zákonného ustanovení se žalobce důvodně domáhá předmětnou žalobou vyslovení neúčinnosti těchto právních úkonů.

S ohledem na výše uvedené není možné akceptovat argumentaci žalované, že pokud jde o úhradu částek 11.000 EUR a 23.000 EUR, jednalo se o pohledávky po splatnosti a pouze o částečnou úhradu předmětných závazků a je třeba nahlížet na úhradu těchto částek jako na poměrné uspokojení věřitele, tedy žalovaného. Bez dohledu na tuto argumentaci rovněž soud uzavírá, že jsou naplněny podmínky § 241 odst. 1, odst. 2 a je třeba tyto úhrady považovat za právní úkony neúčinné.

Žalobou napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern, pak platí fikce, že v daném momentu byl dlužník v úpadku. Jedná se tedy o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona, a pokud jde o zápočet pohledávek, ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona.

Dle § 236 odst. 1 insolvenčního zákona náleží plnění dlužníka z neúčinných úkonů do majetkové podstaty. V souladu s ust. § 237 odst. 1 insolvenčního zákona osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný úkon učiněn, a osoba, které měla z neúčinného úkonu prospěch, má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty.

S odkazem na citované zákonné ust. § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 insolvenčního zákona soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 498.084 Kč a 34.200 EUR, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Z důvodů výše uvedených soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení úspěšnému žalobci byly přiznány náklady řízení v celkové výši 52.127 Kč. Tyto náklady řízení přiznal soud žalobci, když vycházel z tarifní hodnoty předmětu sporu 1.439.268 Kč (ekvivalent 34.200 EUR při kurzu ČNB k 3. 1. 2014 27,52 Kč za 1 EUR + 498.084 Kč), přičemž za 1 úkon právní služby náleží odměna 14.060 Kč (§ 7 bod 6 vyhl. č. 177/96 Sb.). Právní zástupce žalobce učinil 3 úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání 20. 5. 2015. Ke každému úkonu právní služky náleží režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, tedy 900 Kč. Právní zástupce žalobce má dále nárok na 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., a to ze shora uvedených částek ve výši 9.047 Kč. Celkové

ICM R náklady řízení ve výši 52.127 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Při podání žaloby byl žalobce osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. d/ Sazebníku soudních poplatků), a to České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042023614, ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 25.05.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R