10 ICm 235/2014
Číslo jednací: 10 ICm 235/2014-77 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 15659/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou, ve věci žalobce: Mgr. Radoslav Lavička, IČO 10639250, se sídlem Járy da Cimrmana 735/8, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka MORA-TOP, s. r. o., IČO 25869001, Šumperská 1349, 783 91 Uničov, zastoupen: JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem, Dr. Skaláka 10, 750 02 Přerov, proti žalovanému: BRANO INVEST, s. r. o., IČO 28642546, Opavská 1000, 747 41 Hradec nad Moravicí, zastoupen: JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem, se sídlem nám. Republiky 2/1, 746 01 Opava, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, o odpůrčí žalobě,

takto:

I. 1) Určuje se, že platba splátky ve výši 40.000 EUR ze dne 3. 5. 2013 na úvěr ze dne 4. 5. 2012 je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinná.

2) Určuje se, že zápočet pohledávky dlužníka za žalovaným ze dne 16. 5. 2013 ve výši 13.839,82 EUR, kterým byla započtena pohledávka dlužníka za

žalovaným na splacení části pohledávky ve výši 59.140,80 EUR vzniklé ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 27. 4. 2012 oproti

pohledávce žalovaného za dlužníkem vzniklé ze smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze dne 4. 5. 2012, ve výši 6.000.000 Kč, je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinný.

3) Žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 EUR, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 53.177 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Čejny, advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042023614, soudní poplatek 2.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 27.01.2014 u příslušného soudu žalobu-odpůrčí žalobu, kdy se domáhal určení, že právní úkony, tak jak je uvedeno v žalobním petitu pod bodem 1 a 2 jsou neúčinné a že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 07.06.2013, byl zjištěn úpadek dlužníka a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz. Žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Pokud jde o skutkový stav, tak jak je popsán v části II. žaloby, pak žalobce uvedl, že 03.05.2013 uhradil dlužník žalovanému částku 40.000 a to jako splátku úvěru na financování výroby pro vývoz poskytnutého žalovaným dlužníkům dne 04.05.2012. Dne 16.05.2013 byl proveden zápočet pohledávky dlužníka za žalovaným na splacení části pohledávky ve výši 59.140,80 , vzniklé ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 27.04.2012, oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem, vzniklé ze smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze 04.05.2012 ve výši 6 000.000 Kč. Zápočet byl proveden ve výši 13.839 , z toho 10.000 bylo započteno oproti jistině úvěru ze dne 04.05.2012 a 3.839,82 oproti úrokům z úvěru ke dni zápočtu. Pokud jde o majetkovou strukturu dlužníka a žalovaného, tak žalobce uvedl k majetkové struktuře žalovaného, že na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 20.09.2011 uzavřené mezi BRAXTON INVEST s. r. o., která byla v žalovaném společníkem s obchodním podílem ve výši 100 % a BRANO GROUP, se stal BRANO GROUP společníkem v žalovaném a to s obchodním podílem 70 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku 05.10.2011 a vymazána dne 28.05.2013. Na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 20.05.2013 mezi PeadDr. Romanem Laušmanem, a BRANO GROUP, a. s., mezi Ing. Vratislavem Víchou a BRANO GROUP, a. s., a mezi Ing. Jiřím Černým a BRANO GROUP, a. s., se stala společnost BRANO GROUP, a. s., společníkem v žalovaném, a to s obchodním podílem ve výši 100 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 28.05.2013 a je zapsána dodnes.

Pokud jde o majetkovou strukturu dlužníka na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 05.11.2010 uzavřené mezi Ing. Vojtěchem Vlčkem a BRANO GROUP, a. s., se stal BRANO GROUP, a. s., společníkem v dlužníku a to s obchodním podílem ve výši 85 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 08.07.2011 a je zapsána dodnes.

V části III. pak žalobce činí právní závěry a odkazuje na znění § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle žalobce zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného popsaný v článku IIA bod b) žaloby a platba popsaná v článku IIA bod a) jsou zvýhodňujícími právnímý úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insovlenčního zákona, neboť žalovanému, jako věřiteli, se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu. Vzhledem ke skutečnostem popsaným v článku IIB žaloby je zřejmé, že v době, kdy byly učiněny uvedené úkony tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Žalobce cituje ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalobce uvedl, že byly splněny podmínky pro postup, podle v žalobě citovaných ustanovení insolvenčního zákona, tedy že v dané věci se jednalo o právní úkony, které byly zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 1, 2 insolvenčního zákona. Žalobce navrhl, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemným podáním s tím, že s žalobou nesouhlasí a uvedl, že žalovaný se odmítá ztotožnit s názorem žalobce, když tento tvrdí, že účelem žalobou odporovatelných úkonů bylo dosažení stavu, kdy se žalovanému, jako věřiteli na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení než jaké by mu jinak náležu v konkurzu. Žalobce uplatnil nárok na určení neúčinnosti právních úkonů na pouhém tvrzení, že v době, kdy dlužník učinil tyto úkony, tvořil s žalovaným koncern, a proto je třeba považovat uvedené úkony za zvýhodnující věřitele na úkor ostatních věřitelů dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž vychází z vyvratilné právní domněnky dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaný je přesvědčen, že uvedné úkony učiněné před zahájením insolvenčního řízení nevedly k úpadku dlužníka. Je nesporné, že dlužník s věřitelem vůči sobě evidovali splatné pohledávky a k zániku části svých vzájemných peněžitých závazků využily běžný právní nástroj-započtení. K započtení došlo v souladu se zákonem a za podmínek obvyklých v obchodním styku. Započtením nedošlo ke znehodnocení majetku dlužníka a nelze v něm spatřovat ani znaky úmyslu znemožnit nebo vyloučit uspokojení ostatních věřitelů. Platba splátky ve výši 40.000 dne 03.05.2013 představuje plnění závazku vzniklého ze smlouvy o úvěru, na financování výroby pro vývoz, ze dne 04.05.2012. Ze smlouvy o úvěru, se úvěrovaný zavazuje poskytnuté peněžité plnění vrátit a zaplatit. Splácení úvěru bylo tedy základní povinností dlužníka (plněním dluhů) a s plněním tohoto dluhu dlužník snížil objem svých celkových závazků. V době, kdy došlo k platbě splátky úvěru, byl dlužník motivován plnit své závazky a účinně uplatňoval své pohledávky vůči třetím osobám. V napadených úkonech dlužníka nelze spatřovat nepoctivý záměr. Z uvedených důvodů, dle žalovaného, nelze považovat napadaná právní jednání dlužníka za zvýhodňující dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a nelze tudíž určit jejich neúčinnost vůči ostatním věřitelům dlužníka. Dále u jednání soudu právní zástupce žalovaného zdůraznil skutečnost ohledně zápočtu pohledávek ze 16.05.2013 a to, že ze strany žalovaného mohlo dojít k jednostrannému zápočtu jeho pohledávky, na pohledávky dlužníka a pak se nemůže jednat o neúčinný právní úkon zvýhodňující věřitele dlužníka. V závěrečném přednesu pak právní zástupce žalovaného uvedl, že platba 40.000 ze dne 03.05.2013, byla platba splátky úvěru po splatnosti. Byly splněny všechny podmínky pro tuto úhradu a nebylo důvodu proč úhradu nerealizovat. Pokud jde o postavení žalované, jako člena koncernu BRANO GROUP, pak byl největším věřitelem dlužníka a z hlediska celkového objemu závazků, dlužníka u žalovaného se částka 40.000 jeví jako necelé procento všech závazků. Pokud se dlužník v době platby nacházel v úpadku, pak rovněž tato úhrada byla toliko částečným plněním závazků, které lze definovat jako poměrné uspokojení věřitele. V době této platby dlužník neměl pozastavené platby, dlužník řádně fungoval a návrh na zahájení insolvenčního řízení, byl podán až v důsledku platební neschopnosti dlužníka, ke které došlo až poté co byla nařízena exekuce na majetek dlužníka. Pak předmětná platba nemůže být považována za zvýhodnující právní úkon. Pokud jde o zápočet pohledávek ze 16.05.2013, tak zápočet je možné učinit také jednostranným právním úkonem, který dlužník nikterak neovlivní, účinky zápočtu nastanou pouhým doručením. Byť dlužník a žalovaný tvořili koncern, za jednání dlužníka a žalovaného odpovídají statutární orgány a to za řádné obchodní vedení společnosti. Pokud by tedy porušily své povinnosti, odpovídaly by za škodu. Nelze se proto domnívat, že skutečnost, že dlužník tvořil koncern s žalovaným, by automaticky vedla k jakýmkoliv nekalým praktikám, či špatnému obchodnímu vedení obou subjektů. Důvodem je právě osobní odpovědnost statutárního orgánu. Pokud jde o předmětné závazky, tyto byly provozního charakteru, je možné na ně nahlížet jako na úvěrové fianncování, které je v rámci insolvence dokonce považováno za přímou pohledávku za majetkovou podstatou. V daném případě se žalovaný domnívá, že podobným způsobem by mohlo být nahlíženo i na pohledávky žalovaného. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Krajský státní zástupce uvedl, že žaloba je důvodná, je nepochybné, že došlo k právním úkonům tak, jak jsou specifikovány v žalobě, je také nepochybné že dlužník a žalovaný tvořili koncern. Dále je nepochybné, že nejméně od roku 2011 byl dlužník v úpadku ve formě předlužení což znamená, že jeho závazky byly vyšší než jeho majetek. K této skutečnosti pak byl doložen do spisu znalecký posudek č. 771/1/2014, který byl vyhotoven v trestním řízení a dle závěru tohoto posudku, je možné učinit závěr o předlužení dlužníka již koncem roku 2011. Pokud tedy došlo k předmětným úkonům, které byly specifikovány v žalobě, byl těmito úkony žalovaný zvýhodněn na úkor dalších věritelů, neboť v případě konkurzu by se mu dostalo menšího uspokojení, než se ve skutečnosti stalo. Závazky dlužníka byly vyšší než jeho majetek a tento majetek by tak nepostačoval k úhradě všech závazků v plné výši.

Je třeba zdůraznit, že s ohledem na skutková tvzení uvedená v žalobě a vyjádření žalovaného a stanovisko Krajského státního zastupitelství, skutkový stav věci nebyl mezi účastníky sporný. Mezi účastníky bylo sporu o právní posouzení napadených právních úkonů, zejména s ohledem na výklad ustanovení § 241 odst. 1, 2 insolvenčního zákona.

Soud zjistil:

smlouvou o úvěru na financování výroby pro vývoz, že tato byla uzavřena mezi BRANO GROUP, a. s., IČO 64609898, jako prvním věřitelem, žalovaným, jako druhým věřitelem a mezi dlužníkem, přičemž žalovaný, jako druhý věřitel se zavázal poskytnout dlužníkovy úvěr ve výši 6 000.000 Kč. Tato smlouva byla uzavřena 04.05.2012. V článku IV. se dlužník zavázal vrátit žalovanému úvěr, spolu s úrokem nejpozději do 07.09.2012.

Rámcovou smlouvou o úplatném postupování pohledávek-faktoringová smlouva, že tato byla uzavřena mezi postupníkem-žalovaným a postupitelem-dlužníkem a předmětem této smlouvy, byla v článku I. úprava vzájemných práv a povinností smluvních stran, při realizaci opakovaného a úplatného postupování pohledávek dlužníka, za obchodní společnosti REDEN s. r. o., kdy faktoringem se pro účely této smlouvy rozumí finanční služby spočívající v opakovaném postupování pohledávek dlužníka za společností REDEN s. r. o., na Faktora před dobou jejich splatností. Dle článku III. předmětem postoupení budou veškeré pohledávky dlužníka za obchodní společností REDEN, s. r. o., za dále sjednaných podmínek v této smlouvě, v článku IV. úplata, tato smlouva byla uzavřená 27.04.2012. Dle přílohy č. 1 k smlouvě, rámcové smlouvě o úplatném postupování pohledávek ze dne 27.04.2012 ze dne 27.04.2012, bylo v článku I. předmět smlouvy sjednáno, že postupitel, tedy dlužník prohlašuje, že je majitelem pohledávky ve výši 59.140,80 vůči obchodní společnosti REDEN, s. r. o., a to z titulu dosud neuhrazených dodávek zboží a služeb, vyúčtovaných fakturou č. 120539 ze dne 28.03.2012. Tato pohledávka, byla postoupena za sjednanou úplatu postupiteli a ten ji přijal do svého vlastnictví. Dle bodu III. cena postoupené pohledávky byla sjednána ve výši 59.140,80 .

Návrhem zápočtu ke dni 16.05.2013, že tento byl uzavřen mezi žalovaným a dlužníkem, přičemž závazek žalovaného z rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek k 16.05.2013 činil 13.839,82 a pohledávka žalovaného z titulu smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze dne 04.05.2012, činila ke dni 16.05.2013 částku ve výši 13.839,82 , přičemž částka 10.000 byla započtena na jistinu a částka 3.839,82 byla započtena na část úroků.

Výpisem z účtu dlužníka, že 03.05.2013 byla ve prospěch žalovaného poukázána částka ve výši 40.000 .

Znaleckým postudkem č. 771-1/2014, vyhotoveným na základě objednavatele Policie ČR Ing. Janem Juráňem, znalcem dne 30.04.2014, kdy kromě jiného zadání znělo zjistit, zda společnost MORA-TOP, s. r. o. se dostala v období od 01.11.2007 do 04.06.2013 do úpadku, tzn.: do stavu definováno v § 3 zákona č. 182/2006 Sb insolvenčního zákona a pokud ano sdělit, kdy tento stav nastal a dále nechť je uvedeno, kdy nejpozději se mohli statutární zástupci společnosti MORA-TOP, s. r. o. při náležité pečlivosti o připravovaném úpadku společnosti dozvědět (bod 1.1. znaleckého posudku, znalecký úkol, účel posudku otázky 2, 3) znalec odpověděl a učinil závěr. (část IV. 2 znaleckého posudku), že z dokladů je zřejmé, že společnost (dlužník) od roku 2007 nepřetržitě hospodařila se ztrátou, v bodě IV. 3, pak znalec zodpověděl, že statutární zástupci dlužníka se při náležité péči o složité ekonomické situaci společnosti, mohli dovědět již v průběhu roku 2009 a dlužník od roku 2009 měl výrazné problémy s financováním, což je doloženo ostatními půjčkami v roce 2010. Dále znalec uvedl, že hodnota vlastního kapitálu dlužníka dosahovala záporných hodnot od února 2011. Management skutečnost, že společnost dosáhla záporného vlastního kapitálu musel zjistit nejpozději při sestavování účetní závěrky za rok 2011. V části IV. 8 pak znalec uvedl, že vzhledem k poklesu tržeb společnost (dlužník), neměl dostatek finančních prostředků na financování provozu firmy. Pokud by nebyly poskytnuty půjčky od společníků a ostatních osob, společnost by nebyla schopna zajistit základní financování chodu společnosti. Prohlubování poklesu tržeb a zhoršování ekonomické situace silně omezilo schopnost vrácení těchto půjček ve stanovených termínech. Od roku 2011 nebyly čerpány bankovní úvěry. Doloženým protokolem o výslechu znalce 14.5.2015 znalec uvedl, že stav, kdy dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník neplnil peněžité závazky po dobu dalších než 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nastal již od 01.01.2007 a trvaly po celou dobu sledovaného období nepřetržitě, tedy až do 04.06.2013. Doplňkem č. 1/2015 ke znaleckému posudku č. 771-1/2014, pak znalec učinil závěr, že v intervalu od 01.01.2007 do 04.06.2013 dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Společnost neplnila peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti již po datu 01.01.2007.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013 probíhá insolvenční řízení dlužníka, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, žalobce jako insolvenční správce podal předmětnou žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a to u příslušného soudu dne 27. 1. 2014, když usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 10 INS s 15659/2013-A6, ze dne 7. 6. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka. Žaloba byla podána včas dle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona a byla podána správně proti žalovanému, a to ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona.

Po posouzení skutkového stavu, který mezi účastníky nebyl sporný, a zejména po posouzení právní argumentace žalobce dospěl soud k závěru, že s touto se plně ztotožňuje a na argumenty uvedené ve skutkových tvrzeních v žalobě zcela odkazuje.

Ve shodě s argumentací žalobce soud uzavírá, že právní úkony dlužníka, které napadá dle žalobního petitu, jsou vůči věřitelům dlužníka a majetkové podstatě dlužníka neúčinné. Tento závěr lze učinit s ohledem na obsah spisu a zjištěné skutečnosti z důvodu, že dlužník tyto úkony činil v době, kdy jak vyplynulo ze závěrů znaleckého posudku, dlužník byl již od roku 2007 v úpadku, a to nejprve ve formě insolvence a později i ve formě předlužení, kdy jeho závazky převyšovaly hodnotu jeho majetku. Tím, že došlo k zápočtu pohledávek a úhradě pohledávky, došlo ke zvýhodnění žalovaného na úkor dalších věřitelů. Za situace, kdy je nepochybné, že dlužník a žalovaný ve smyslu § 66a odst. 9 obchodního zákoníku tvořili koncern, je třeba aplikovat ust. § 241 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona, dle kterého má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Tento právní závěr lze učinit s ohledem na nezpochybněnou právní argumentaci žalobce popsanou v části žaloby označenou jako majetková struktura dlužníka a žalovaného.

Pokud jde o úhradu a platbu a zápočet pohledávek je třeba uvést, že se jedná v této části o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle tohoto zákonného ustanovení se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Výše uvedené právní úkony jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť žalovanému jako věřiteli se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Je zřejmé, že v době, kdy byly tyto úkony učiněny, tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osobě, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Na základě naplnění zákonných podmínek tohoto zákonného ustanovení se žalobce důvodně domáhá předmětnou žalobou vyslovení neúčinnosti těchto právních úkonů. Pokud jde o zápočet pohledávek ze dne 16.5.2013, na závěr o naplnění podmínek § 241 odst. 1,2 insolvenčního zákona nemůže mít vliv právní argumentace žalovaného, že z jeho strany mohlo dojít k jednostrannému zápočtu, a pak není správná argumentace žalovaného, že se nemohlo jednat o zvýhodňující právní úkon.

S ohledem na výše uvedené není možné akceptovat argumentaci žalované, že pokud jde o úhradu částky 40.000 EUR, jednalo se o pohledávku po splatnosti a pouze o částečnou úhradu závazků a je třeba nahlížet na úhradu této částky jako na poměrné uspokojení věřitele, tedy žalovaného. Bez dohledu na tuto argumentaci rovněž soud uzavírá, že jsou naplněny podmínky § 241 odst. 1, odst. 2 a je třeba tuto úhradu považovat za právní úkon neúčinný.

Žalobou napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern, pak platí fikce, že v daném momentu byl dlužník v úpadku. Jedná se tedy o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1, odst. 2 insolvenčního zákona. Navíc úpadek dlužníka byl zobjektivizován znaleckým posudkem.

Dle § 236 odst. 1 insolvenčního zákona náleží plnění dlužníka z neúčinných úkonů do majetkové podstaty. V souladu s ust. § 237 odst. 1 insolvenčního zákona osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný úkon učiněn, a osoba, které měla z neúčinného úkonu prospěch, má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty.

S odkazem na citované zákonné ust. § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 insolvenčního zákona soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 EUR, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Z důvodů výše uvedených soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení úspěšnému žalobci byly přiznány náklady řízení v celkové výši 53.177 Kč. Tyto náklady řízení přiznal soud žalobci, když vycházel z tarifní hodnoty předmětu sporu 1.481.671 Kč (ekvivalent 53.839,82 EUR při kurzu ČNB k 3. 1. 2014 27,52 Kč za 1 EUR), přičemž za 1 úkon právní služby náleží odměna 14.260 Kč (§ 7 bod 6 vyhl. č. 177/96 Sb.), Právní zástupce žalobce učinil 3 úkony právní služby, a to přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání 20. 5. 2015. Ke každému úkonu právní služky náleží režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, tedy 900 Kč. Dále náleží zástupci žalobce cestovné v správně účtované výši 268 Kč. Právní zástupce žalobce má dále nárok na 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., a to ze shora uvedených částek ve výši 9.229 Kč. Celkové náklady řízení ve výši 53.177 Kč je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Při podání žaloby byl žalobce osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. d/ Sazebníku soudních poplatků), a to České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042023514, ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 25.05.2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v. r. Veronika Paličková samosoudkyně