10 ICm 235/2014
Jednací číslo: 10 ICm 235/2014-283 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10 INS 15659/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci

žalobce: Mgr. Radoslav Lavička, IČO 10639250, Járy da Cimrmana 735/8, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka MORA-TOP, s. r. o., IČO 25869001, Šumperská 1349, 783 91 Uničov zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Čejnou, Dr. Skaláka 10, 750 02 Přerov

proti žalovanému: BRANO INVEST, s. r. o., IČO 28642546, Opavská 1000, 747 41 Hradec nad Moravicí zastoupeného advokátem Mgr. Robertem Němcem, LL.M., Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1

za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě-pobočka v Olomouci

o odpůrčí žalobě

takto:

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová isir.justi ce.cz

I. 1) Určuje se, že platba splátky ve výši 40.000 EUR ze dne 3.5.2013 na úvěr ze dne 4. 5. 2012 je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinná.

2) Určuje se, že zápočet pohledávky dlužníka za žalovaným ze dne 16.5.2013 ve výši 13.839,82 EUR, kterým byla započtena pohledávka dlužníka za žalovaným na splacení části pohledávky ve výši 59.140,80 EUR vzniklé ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 27.4.2012 oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem vzniklé ze smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze dne 4.5.2012, ve výši 6.000.000 Kč, je vůči věřitelům v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013, neúčinný.

3) Žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 EUR, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 177.426 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Čejny, advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042023614, soudní poplatek 2.000 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění :

1. V předmětné věci rozhodl podepsaný soud rozsudkem č. j. 10 ICM 235/2014-77 ze dne 25.5.2015.

2. K odvolání žalovaného byl výše uvedený rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci č.j. 13 VSOL 157/2015-98 ze dne 30.3.2016 zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

3. Žalobce podal dne 27.01.2014 u příslušného soudu žalobu-odpůrčí žalobu, kdy se domáhal určení, že právní úkony, tak jak je uvedeno v žalobním petitu pod bodem 1 a 2 jsou neúčinné a že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 07.06.2013, byl zjištěn úpadek dlužníka a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz. Žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Pokud jde o skutkový stav, tak jak je popsán v části II. žaloby, pak žalobce uvedl, že 03.05.2013 uhradil dlužník žalovanému částku 40.000 a to jako splátku úvěru na financování výroby pro vývoz poskytnutého žalovaným dlužníků dne 04.05.2012. Dne 16.05.2013 byl proveden zápočet pohledávky dlužníka za žalovaným na splacení části pohledávky ve výši 59.140,80 , vzniklé ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 27.04.2012, oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem, vzniklé ze smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze 04.05.2012 ve výši 6 000.000 Kč. Zápočet byl proveden ve výši 13.839 , z toho 10.000 bylo započteno oproti jistině úvěru ze dne 04.05.2012 a 3.839,82 oproti úrokům z úvěru ke dni zápočtu. Pokud jde o majetkovou strukturu dlužníka a žalovaného, tak žalobce uvedl k majetkové struktuře žalovaného, že na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 20.09.2011 uzavřené mezi BRAXTON INVEST s. r. o., která byla v žalovaném společníkem s obchodním podílem ve výši 100 % a BRANO GROUP, se stal BRANO GROUP společníkem v žalovaném a to s obchodním

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová podílem 70 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku 05.10.2011 a vymazána dne 28.05.2013. Na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 20.05.2013 mezi PeadDr. Romanem Laušmanem, a BRANO GROUP, a. s., mezi Ing. Vratislavem Víchou a BRANO GROUP, a. s., a mezi Ing. Jiřím Černým a BRANO GROUP, a. s., se stala společnost BRANO GROUP, a. s., společníkem v žalovaném, a to s obchodním podílem ve výši 100 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 28.05.2013 a je zapsána dodnes.

4. Pokud jde o majetkovou strukturu dlužníka na základě smlouvy o převodu obchodního podílu z 05.11.2010 uzavřené mezi Ing. Vojtěchem Vlčkem a BRANO GROUP, a. s., se stal BRANO GROUP, a. s., společníkem v dlužníku a to s obchodním podílem ve výši 85 %. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 08.07.2011 a je zapsána dodnes.

5. V části III. pak žalobce činí právní závěry a odkazuje na znění § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle žalobce zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného popsaný v článku IIA bod b) žaloby a platba popsaná v článku IIA bod a) jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insovlenčního zákona, neboť žalovanému, jako věřiteli, se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu. Vzhledem ke skutečnostem popsaným v článku IIB žaloby je zřejmé, že v době, kdy byly učiněny uvedené úkony tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Žalobce cituje ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalobce uvedl, že byly splněny podmínky pro postup, podle v žalobě citovaných ustanovení insolvenčního zákona, tedy že v dané věci se jednalo o právní úkony, které byly zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 odst. 1, 2 insolvenčního zákona. Žalobce navrhl, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

6. V dalším řízení po zrušení rozsudku Vrchním soudem v Olomouci žalobce po poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 a dle § 118a odst. 2 u jednání soudu dne 14.6.2017 s tím, nechť doplní skutková tvrzení a k těmto označení důkazy, a to k tomu, že v době napadených úkonů byl dlužník v úpadku nebo, že tyto úkony vedly k úpadku dlužníka, že napadenými úkony dlužník ztratil možnost uspokojení svých jiných věřitelů nebo, že některého ze svých věřitelů zvýhodnil a že žalovanému se dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu a že dlužník byl s žalovaným v koncernu, doplnil žalobce argumentaci s odkazem na své podání ze dne 24.11.2016 (č.l. 143) a dále ze dne 16.5.2017 (č.l. 205). Žalobce uvedl, že obranou žalovaného je poukázat na skutečnost, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní. Pokud jde o další tvrzení po zrušení rozsudku Vrchním soudem v Olomouci žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 4419/2008, ze kterého cituje s tím, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně, může účastník uvádět nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, aniž by byl omezován tím, že v předchozím řízení před soudem prvého stupně této skutečnosti nevyužil. Pak s odkazem na výše uvedené rozhodnutí žalobce doplnil argumentaci a uvedl, že platbu a zápočet, napadené úkony, je nutno považovat sice za dílčí plnění na celkovou pohledávku pro účely posouzení, že se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu, lze nicméně uzavřít, že tyto představují 100% plnění na tyto dílčí pohledávky a v návaznosti na to uvádí žalobce tři možné varianty, jakého uspokojení by bylo možné dosáhnout na tyto pohledávky v konkurzu. V části I.a) uvádí žalobce stav majetkové podstaty a přihlášených pohledávek ke dni 8.8.2016 (č.l. 144), kdy v bodě a) popisuje majetkovou podstatu dlužníka a v bodě b) přihlášené, zajištění a uspokojené pohledávky, v bodě c) pak žalobce činí výpočet poměrného uspokojení věřitelů. Uvádí variantu A za situace, kdy by bylo pravomocně vyhověno žalobě na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty-10 ICm 3266/2013 a zároveň zamítnutá odpůrčí žaloba na neúčinnost právního úkonu na nemovitost-10 ICm 239/2014, tj. pokud

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová nebude nemovitost v majetkové podstatě, pak poměr uspokojení by činil 31%. Dle varianty B bude-li pravomocně vyhověno žalobě na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty a zároveň vyhověno odpůrčí žalobě na neúčinnost právního úkonu, tedy pokud nemovitost bude v majetkové podstatě, pak poměr uspokojení bude činit 72%. Dle varianty C bude-li pravomocně zamítnuta žaloba na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty a zároveň zamítnuta odpůrčí žaloba na neúčinnost právního úkonu, tj. pokud nemovitost zůstane v majetkové podstatě z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, pak poměr uspokojení činí maximálně 79%. Z tohoto tedy vyplývá, že žalovaný obdržel na svou pohledávku v každém případě více, než by činilo jeho uspokojení v konkurzu, čímž byl zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů. Pokud žalovaný namítal, že žalobce neprokázal, že dlužník ztratil možnost uspokojení věřitelů či zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných a dále, že dle tvrzení žalovaného žalobce neprokázal, že dlužník učinil oba zvýhodňující právní úkony v době, kdy byl v úpadku, k tomu žalobce uvádí, že dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. V tomto případě, pokud spolu dlužník a věřitel tvoří koncern, pak se jedná o osobu blízkou, což zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že jde-li o osobu blízkou nebo koncernovou, úpadek se předpokládá. Žalobce má za to, že prokázal, že dlužník v době úpadku s žalovaným tvořil koncern, a to smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 20.9.2011, uzavřenou mezi společností BRAXTON INVEST s.r.o., která byla v žalovaném společníkem s obchodním podílem ve výši 100% a BRANO GROUP a dále smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 20.5.2013, uzavřená mezi PeaDr. Romanem Laušmanem a BRANO GROUP a mezi Vratislavem Víchou a BRANO GROUP a mezi Ing. Jiřím Černým a BRANO GROUP a dále smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 5.11.2010, uzavřené mezi Ing. Vojtěchem Vlčkem a BRANO GROUP. Žalobce dále svoji argumentaci doplnil podáním ze dne 16.5.2017 (č.l. 205). Dle žalobce napadené právní úkony jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, neboť žalovanému jako věřiteli se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Dle žalobce z jeho žaloby tak i vyjádření je zřejmé, že nejen tvrdil, ale také prokázal splnění podmínek ustanovení § 241 odst. 1, 2 insolvečního zákona. Je zřejmé, že úkony dlužníka jsou zvýhodňujícími právními úkony, pokud byť i bylo lze připustit argumentaci žalovaného, že napadenými úkony došlo k poměrnému uspokojení jeho pohledávek, pak je nutno tento poměr stáhnout k poměrnému uspokojení ostatních věřitelů v konkurzu tak, jak bylo popsáno ve vyjádření k žalobě ze dne 24.11.2016, tj. u varianty A-31%, u varianty B-72% a u varianty C-79% maximálně. Tím, že žalovaný obdržel plnění z úhrady a zápočtů, byla jeho celková pohledávka uspokojena z 92,8%, což je poměr, který je podstatně vyšší, než by mohl obdržet v konkurzu. Pokud žalovaný argumentoval tím, že zápočet mohl být proveden i jednostranným započtením, pak je nutno uvést fakt, že jednostranně zápočet nebyl. V daném případě jde o dvoustranný právní úkon, na jehož jedné straně stál dlužník a z důvodů výše uvedených ho žalobce považuje za neúčinný. Žalobce rovněž prokázal, že mezi dlužníkem a žalovaným-jako věřitelem, existoval koncern, a to s odkazem na výpis z obchodního rejstříku insolvenčního dlužníka a ze sbírky listin, vedených příslušným obchodním rejstříkem, a to smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 20.9.2011, 20.5.2013 a 5.11.2010. K argumentaci, že dlužník v době napadených úkonů byl v úpadku doplnil podání žalobce dne 15.6.2017 (č.l. 212) s tím, že dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, musí se jednat o objektivní neschopnost, nikoliv pouze o neochotu s tím, že žalobce cituje ustanovení § 3 insolvenčního zákona. Žalobce dále uvedl, že dne 3.6.2013 podal dlužník insolvenční návrh a

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová v rámci insolvenčního řízení se s pohledávkami přihlásili věřitelé, a to např. věřitel Marek Pořízka (P9), věřitel Elektrocentrum trading spol. s r.o. (P30), věřitel Jan Valíček (P61), věřitel Fugas (P64), věřitel Peveko spol. s r.o. (P82) a věřitel KVS EKODIVIZE a.s. (P86). Z těchto přihlášek pohledávek vyplývá, že pohledávka P 9 byla splatná od 12.4.2013, P 30 splatná od 7.9.2012, P 61 splatná od 20.12.2012, P 64 splatná od 16.12.2012, P 82 splatná od 5.12.2012 v části 11.129 Kč, splatná od 10.12.2012 v části 768 Kč a splatná od 19.12.2012 v části 57.803 Kč, P 86 byla nejméně v části 900.326,50 Kč splatná od 13.1.2013. Z uvedených důvodů vyplývá, že v rozhodné době byl dlužník v úpadku, neboť měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplatil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Žalobce odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 10 ICm 236/2014-vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci.

7. Žalovaný se k žalobě vyjádřil písemným podáním s tím, že s žalobou nesouhlasí a uvedl, že žalovaný se odmítá ztotožnit s názorem žalobce, když tento tvrdí, že účelem žalobou odporovatelných úkonů bylo dosažení stavu, kdy se žalovanému, jako věřiteli na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení než jaké by mu jinak náležu v konkurzu. Žalobce uplatnil nárok na určení neúčinnosti právních úkonů na pouhém tvrzení, že v době, kdy dlužník učinil tyto úkony, tvořil s žalovaným koncern, a proto je třeba považovat uvedené úkony za zvýhodnující věřitele na úkor ostatních věřitelů dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž vychází z vyvratilné právní domněnky dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaný je přesvědčen, že uvedné úkony učiněné před zahájením insolvenčního řízení nevedly k úpadku dlužníka. Je nesporné, že dlužník s věřitelem vůči sobě evidovali splatné pohledávky a k zániku části svých vzájemných peněžitých závazků využily běžný právní nástroj-započtení. K započtení došlo v souladu se zákonem a za podmínek obvyklých v obchodním styku. Započtením nedošlo ke znehodnocení majetku dlužníka a nelze v něm spatřovat ani znaky úmyslu znemožnit nebo vyloučit uspokojení ostatních věřitelů. Platba splátky ve výši 40.000 dne 03.05.2013 představuje plnění závazku vzniklého ze smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze dne 04.05.2012. Ze smlouvy o úvěru se úvěrovaný zavazuje poskytnuté peněžité plnění vrátit a zaplatit. Splácení úvěru bylo tedy základní povinností dlužníka (plněním dluhů) a s plněním tohoto dluhu dlužník snížil objem svých celkových závazků. V době, kdy došlo k platbě splátky úvěru, byl dlužník motivován plnit své závazky a účinně uplatňoval své pohledávky vůči třetím osobám. V napadených úkonech dlužníka nelze spatřovat nepoctivý záměr. Z uvedených důvodů, dle žalovaného, nelze považovat napadaná právní jednání dlužníka za zvýhodňující dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a nelze tudíž určit jejich neúčinnost vůči ostatním věřitelům dlužníka. Dále právní zástupce žalovaného zdůraznil skutečnost ohledně zápočtu pohledávek ze 16.05.2013 a to, že ze strany žalovaného mohlo dojít k jednostrannému zápočtu jeho pohledávky, na pohledávky dlužníka a pak se nemůže jednat o neúčinný právní úkon zvýhodňující věřitele dlužníka. Právní zástupce žalovaného dále uvedl, že platba 40.000 ze dne 03.05.2013, byla platba splátky úvěru po splatnosti. Byly splněny všechny podmínky pro tuto úhradu a nebylo důvodu proč úhradu nerealizovat. Pokud jde o postavení žalované, jako člena koncernu BRANO GROUP, pak byl největším věřitelem dlužníka a z hlediska celkového objemu závazků, dlužníka u žalovaného se částka 40.000 jeví jako necelé procento všech závazků. Pokud se dlužník v době platby nacházel v úpadku, pak rovněž tato úhrada byla toliko částečným plněním závazků, které lze definovat jako poměrné uspokojení věřitele. V době této platby dlužník neměl pozastavené platby, dlužník řádně fungoval a návrh na zahájení insolvenčního řízení, byl podán až v důsledku platební neschopnosti dlužníka, ke které došlo až poté co byla nařízena exekuce na majetek dlužníka. Pak předmětná platba nemůže být považována za zvýhodňující právní úkon. Pokud jde o zápočet pohledávek ze 16.05.2013, tak zápočet je možné učinit také jednostranným

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová právním úkonem, který dlužník nikterak neovlivní, účinky zápočtu nastanou pouhým doručením. Byť dlužník a žalovaný tvořili koncern, za jednání dlužníka a žalovaného odpovídají statutární orgány a to za řádné obchodní vedení společnosti. Pokud by tedy porušily své povinnosti, odpovídaly by za škodu. Nelze se proto domnívat, že skutečnost, že dlužník tvořil koncern s žalovaným, by automaticky vedla k jakýmkoliv nekalým praktikám, či špatnému obchodnímu vedení obou subjektů. Důvodem je právě osobní odpovědnost statutárního orgánu. Pokud jde o předmětné závazky, tyto byly provozního charakteru, je možné na ně nahlížet jako na úvěrové fianncování, které je v rámci insolvence dokonce považováno za přímou pohledávku za majetkovou podstatou. V daném případě se žalovaný domnívá, že podobným způsobem by mohlo být nahlíženo i na pohledávky žalovaného.

8. Po zrušení rozsudku usnesením Vrchního soudu v Olomouci se dále k žalobě žalovaný vyjádřil podáním ze dne 14.2.2017 (č.l. 188), kterým učinil vyjádření k vyjádření žalobce ze dne 24.11.2016 (č.l. 143). Žalovaný uvedl, že setrvává na svém stanovisku, že dané řízení bylo již soudem prvého stupně zkoncentrováno (protokol o jednání 20.5.2015), což znamená, že pro účastníky řízení platí v dalším skutkový stop stav (zákaz nových tvrzení a důkazních návrhů). Žalovaný uvádí, že žalobce byl zastoupen právním zástupcem a byl v rámci řízení soudem prvého stupně již řádně poučen dle § 118a o.s.ř. Skutečnost, že žalobce v rámci jednání konaném dne 25.5.2015 prohlásil, že nemá další návrhy na doplnění dokazování ani žádné další tvrzené skutečnosti, by proto měla být zohledněna a k vyjádření žalobce ze dne 24.11.2016 a jeho přílohám by nemělo být přihlédnuto, jelikož předchozí rozhodnutí odvolacím soudem nebylo zrušeno podle § 213b odst. 2 o.s.ř. ani v důsledku § 213b odst. 1 o.s.ř., není v daném případě žádný důvod k prolomení koncentrace. V daném případě rozsudek soudu prvého stupně nezrušil odvolací soud pro to, že by dal pokyn, jaké důkazy mají být ještě soudem prvého stupně provedeny, ale pro to, že rozsudek soudu prvého stupně je nepřezkoumatelný. Nová zjištění tedy nemají být v řízení soudem prvého stupně činěna. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. PL.ÚS 37/03. Žalovaný doplňuje, že žádné nové skutečnosti nenastaly, tedy není důvod, proč by měl soud prvého stupně přihlížet k vyjádření žalobce. Novoty, jak ve skutkovém, tak i důkazním přednesesu nejsou v jednání po vrácení věci soudu prvého stupně z důvodu koncentrace již přípustné. Pouze z důvodu procesní opatrnosti činí žalovaný stanovisko k vyjádření žalobce ze dne 24.11.2016. Dle žalovaného žalobce neprokázal, že by prostřednictvím napadených právních úkonů dlužník ztratil možnost uspokojení věřitelů či zvýhodnil některé věřitele na úkon jiných, že se žalovanému prostřednictvím napadených právních úkonů dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu, že dlužník učinil oba uvedené právní úkony v době, kdy byl v úpadku, že oba právní úkony vedly k úpadku dlužníka a že dlužník v době, kdy právní úkony činil byl v koncernu. Žalobce pouze ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že má za to, že dlužník je od roku 2007 v úpadku ve formě insolvence a později ve formě předlužení a zopakoval tvrzení, že dlužník s žalovaným tvoří koncern. Žalobce zcela rezignoval na prokázání svého tvrzení, že prostřednictvím napadených úkonů dlužník ztratil možnost uspokojení věřitelů či zvýhodnil některé věřitele na úkor jiných a že žalovanému se dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Ve vyjádření ze dne 24.11.2016 žalobce argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 4419/2008 a snaží se přesvědčit soud, že může uvádět v řízení nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, přičemž v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, tento vycházel z odlišného skutkového stavu, ale i procesní postup soudu byl zcela odlišný. Žalobce v předmětné věci žádné návrhy na doplnění dokazování ani žádné doplnění skutkových tvrzení ani před soudem prvého stupně ani před soudem odvolacím neuváděl. Prostřednictvím vyjádření totiž žalobce uvádí taková tvrzení a skutečnosti, která v průběhu předchozího řízení před soudem

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová prvého stupně a odvolacím soudem nikdy netvrdil a které ani nijak nevyšly najevo. Proto je třeba na tato tvrzení nahlížet tak, jako na nové skutečnosti, které z důvodu koncentrace již nejsou přípustné. V dalším se žalobce snaží ve vyjádření tvrdit, že platba a zápočet uhrazených částek je nutno považovat sice za dílčí plnění na celkovou pohledávku pro účely posouzení, že se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu, a že lze nicméně uzavřít, že tyto představují 100% plnění na tyto dílčí pohledávky. Za situace, kdy žalobce v žalobě tvdí, že částky 40.000 EUR představuje splátku úvěru a částka 13.839 EUR, pak část pohledávky, uvedenému obratu tvrzení žalobce žalovaný nerozumí. Dále žalobce předkládá soudu své tři teoretické varianty možného uspokojení a uzavírá, že žalovaný podle něj obdržel na svou pohledávku více, než by činilo uspokojení žalovaného v konkurzu, čímž byl žalovaný zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů. K žalobcem předloženým třem teoretickým variantám možného uspokojení žalovaný uvádí, že jsou založeny pouze na žalobcových nejistých domněnkách, a proto by k nim soud neměl přihlížet. Žalobce opomíjí podstatnou věc, a to, že neúčinnými jsou ty právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Žalobce pouze tvrdí, že dlužník zvýhodnil žalovaného na úkor ostatních, nicméně k tomuto svému tvrzení nepředkládá soudu žádný důkaz. V situaci, kdy dlužník v dotčeném období nezastavil platby vůči ostatním věřitelům, nemůže být ani o zvýhodnění žalovaného na úkor ostatních věřitelů řeč. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice dle § 235 odst. 1 insolvečního zákona, tak současně jedna ze skutkových podstat v § 240 až 242 insolvenčního zákona.

9. Podáním ze dne 29.8.2017 (č.l. 252) žalovaný vznesl námitku nezákonného soudce a soudu. V rámci této vznesené námitky žalovaný uvedl, že předmětný incidenční spor byl zahájen žalobcem v souvislosti s insolvečním řízením vedeným Krajským soudem v Ostravě-pobočka v Olomouci proti dlužníkovi pod sp. zn. 10 INS 15659/2013, které bylo zahájeno dne 4.6.2013. Dle žalovaného z rozvrhu práce na rok 2013 Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ani ze změn tohoto rozvrhu práce nevyplývá, na základě čeho a podle jakého klíče došlo k přidělení návrhu na zahájení insolvenčního řízení k vyřízení právě oddělení 10 INS (Mgr. Bronislav Šlahař, Mgr. Martin Šulák, Mgr. Rostislav Krhut). Konkrétní incidenční řízení, které bylo zahájeno žalobou podanou dne 27.1.2014 je vedeno senátem 10 ICm, konkrétně pak soudkyní JUDr. Evou Paučkovou, to znamená, nikoliv některým ze soudců oddělení 10 INS. V další části tohoto podání se žalovaný vyjadřuje k výkladu ustanovení § 160 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sbírky a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. PL.ÚS 22/16 s tím, že z důvodů dále popsaných v tomto podání žalovanému není zřejmé, na základě čeho došlo k přidělení věci soudkyni JUDr. Evě Paučkové, především není jasné, na základě čeho nadepsaný soud vlastně zřídil oddělení 10 ICm a jakými pravidly se vůbec řídil při přidělování věcí tomuto oddělení do roku 2017. V další části II.2 pak vznesl žalovaný námitku nezákonného soudu, tedy zda ve zde popsaných řízeních je u nadepsaného soudu zajištěná jeho zákonnost a nestrannost (řízení pod sp. zn. 10 INS 15659/2013, sp. zn.), když žalovaný je názoru, že ze strany některých funkcionářů nadepsaného soudu dochází k porušování právních předpisů a má navíc důvodné pochybnosti, že k porušování právních předpisů nadepsaným soudem dochází v daném případě s cílem poškodit koncernovou společnost BRANO GROUP a.s. a osoby s ní spřažené, tedy i žalovaného. Dle rozvrhu práce nadepsaného soudu podléhá celý insolveční úsek řízení a kontrole místopředsedy tohoto soudu Mgr. Rostislava Krhuta, který byl zároveň v období, kdy byly oddělení 10 ICm přiděleny věci, ve kterých vystupuje jako účastník žalovaný anebo společnost BRANO GROUP a.s., členem oddělení 10 INS, které mělo insolvenční řízení na starosti. Pavel Juříček, který je předsedou představenstva a zároveň jediným akcionářem BRANO GROUP a.s., obdržel email od šéfredaktora Lidových novin s informací, že jej po zahájení

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová insolvenčního řízení kontaktoval v červnu 2014 místopředseda Krajského soudu v Ostravě Mgr. Rostislav Krhut. Mgr. Rostislav Krhut se jako místopředseda nadepsaného soudu a zároveň jako osoba, které podléhá celý insolvenční úsek řízení a kontrole v uvedeném emailu vyjadřuje o panu Juříčkovi nejenom nepravdivě, ale především dehonestujícími slovy, která poškozují dobrou pověst nejenom Pavla Juříčka, ale i dobrou pověst společností jím ovládaných a řízených tedy i žalovaného. Pak kromě jiného žalovaný uvedl, že v obecné rovině lze dojít k závěru, že v situaci, kdy je proti účastníku řízení prokazatelně zaujatý místopředseda nadepsaného soudu, nad to osoba, jejímuž řízení a kontrole podléhá celý insolvenčního úsek nadepsaného soudu, nelze v této souvislosti vyloučit podjatost a zaujatost celého oddělení podléhajícího jeho řízení a kontrole, tj. všech soudců, kterým je Mgr. Rostislav Krhut nadřízeným. S ohledem na uvedené je pak žalovaný přesvědčen, že nejenom v této věci, jakož i v ostatních výše uvedených věcech, rozhoduje nezákonný soud, čímž dochází k porušení základního práva žalovaného a dalších účastníků řízení na spravedlivý proces. Žalovaný s odkazem na uvedené navrhuje, aby bylo dané řízení s ohledem na nedostatek podmínek řízení spočívajících v přidělení věci nezákonnému soudci a nezákonnému soudu dle § 104 odst. 1 věta první o.s.ř. neprodleně zastaveno, rozhodnuto o přiznání nákladů řízení žalovanému.

10. Krajský státní zástupce uvedl, že žaloba je důvodná. Je nepochybné, že došlo k právním úkonům tak, jak jsou specifikovány v žalobě, je také nepochybné že dlužník a žalovaný tvořili koncern. Dále je nepochybné, že nejméně od roku 2011 byl dlužník v úpadku ve formě předlužení což znamená, že jeho závazky byly vyšší než jeho majetek. K této skutečnosti pak byl doložen do spisu znalecký posudek č. 771/1/2014, který byl vyhotoven v trestním řízení a dle závěru tohoto posudku, je možné učinit závěr o předlužení dlužníka již koncem roku 2011. Pokud tedy došlo k předmětným úkonům, které byly specifikovány v žalobě, byl těmito úkony žalovaný zvýhodněn na úkor dalších věritelů, neboť v případě konkurzu by se mu dostalo menšího uspokojení, než se ve skutečnosti stalo. Závazky dlužníka byly vyšší než jeho majetek a tento majetek by tak nepostačoval k úhradě všech závazků v plné výši.

11. Soud zjistil:

12. Smlouvou o úvěru na financování výroby pro vývoz, že tato byla uzavřena mezi BRANO GROUP, a. s., IČO 64609898, jako prvním věřitelem, žalovaným, jako druhým věřitelem a mezi dlužníkem, přičemž žalovaný, jako druhý věřitel se zavázal poskytnout dlužníkovy úvěr ve výši 6 000.000 Kč. Tato smlouva byla uzavřena 04.05.2012. V článku IV. se dlužník zavázal vrátit žalovanému úvěr, spolu s úrokem nejpozději do 07.09.2012.

13. Rámcovou smlouvou o úplatném postupování pohledávek-faktoringová smlouva, že tato byla uzavřena mezi postupníkem-žalovaným a postupitelem-dlužníkem a předmětem této smlouvy, byla v článku I. úprava vzájemných práv a povinností smluvních stran, při realizaci opakovaného a úplatného postupování pohledávek dlužníka, za obchodní společnosti REDEN s. r. o., kdy faktoringem se pro účely této smlouvy rozumí finanční služby spočívající v opakovaném postupování pohledávek dlužníka za společností REDEN s. r. o., na Faktora před dobou jejich splatností. Dle článku III. předmětem postoupení budou veškeré pohledávky dlužníka za obchodní společností REDEN, s. r. o., za dále sjednaných podmínek v této smlouvě, v článku IV. úplata, tato smlouva byla uzavřená 27.04.2012. Dle přílohy č. 1 k smlouvě, rámcové smlouvě o úplatném postupování pohledávek ze dne 27.04.2012 ze dne 27.04.2012, bylo v článku I. předmět smlouvy sjednáno, že postupitel, tedy dlužník prohlašuje, že je majitelem pohledávky ve výši 59.140,80 vůči obchodní společnosti REDEN, s. r. o., a to z titulu dosud neuhrazených

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová dodávek zboží a služeb, vyúčtovaných fakturou č. 120539 ze dne 28.03.2012. Tato pohledávka, byla postoupena za sjednanou úplatu postupiteli a ten ji přijal do svého vlastnictví. Dle bodu III. cena postoupené pohledávky byla sjednána ve výši 59.140,80 .

14. Návrhem zápočtu ke dni 16.05.2013, že tento byl uzavřen mezi žalovaným a dlužníkem, přičemž závazek žalovaného z rámcové smlouvy o úplatném postupování pohledávek k 16.05.2013 činil 13.839,82 a pohledávka žalovaného z titulu smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze dne 04.05.2012, činila ke dni 16.05.2013 částku ve výši 13.839,82 , přičemž částka 10.000 byla započtena na jistinu a částka 3.839,82 byla započtena na část úroků.

15. Výpisem z účtu dlužníka, že 03.05.2013 byla ve prospěch žalovaného poukázána částka ve výši 40.000 .

16. Znaleckým posudkem č. 771-1/2014, vyhotoveným na základě objednavatele Policie ČR Ing. Janem Juráňem, znalcem dne 30.04.2014, kdy kromě jiného zadání znělo zjistit, zda společnost MORA-TOP, s. r. o. se dostala v období od 01.11.2007 do 04.06.2013 do úpadku, tzn.: do stavu definováno v § 3 zákona č. 182/2006 Sb insolvenčního zákona a pokud ano sdělit, kdy tento stav nastal a dále nechť je uvedeno, kdy nejpozději se mohli statutární zástupci společnosti MORA-TOP, s. r. o. při náležité pečlivosti o připravovaném úpadku společnosti dozvědět (bod 1.1. znaleckého posudku, znalecký úkol, účel posudku otázky 2, 3) znalec odpověděl a učinil závěr. (část IV. 2 znaleckého posudku), že z dokladů je zřejmé, že společnost (dlužník) od roku 2007 nepřetržitě hospodařila se ztrátou, v bodě IV. 3, pak znalec zodpověděl, že statutární zástupci dlužníka se při náležité péči o složité ekonomické situaci společnosti, mohli dovědět již v průběhu roku 2009 a dlužník od roku 2009 měl výrazné problémy s financováním, což je doloženo ostatními půjčkami v roce 2010. Dále znalec uvedl, že hodnota vlastního kapitálu dlužníka dosahovala záporných hodnot od února 2011. Management skutečnost, že společnost dosáhla záporného vlastního kapitálu musel zjistit nejpozději při sestavování účetní závěrky za rok 2011. V části IV. 8 pak znalec uvedl, že vzhledem k poklesu tržeb společnost (dlužník), neměl dostatek finančních prostředků na financování provozu firmy. Pokud by nebyly poskytnuty půjčky od společníků a ostatních osob, společnost by nebyla schopna zajistit základní financování chodu společnosti. Prohlubování poklesu tržeb a zhoršování ekonomické situace silně omezilo schopnost vrácení těchto půjček ve stanovených termínech. Od roku 2011 nebyly čerpány bankovní úvěry. Doloženým protokolem o výslechu znalce 14.5.2015 znalec uvedl, že stav, kdy dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník neplnil peněžité závazky po dobu dalších než 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nastal již od 01.01.2007 a trvaly po celou dobu sledovaného období nepřetržitě, tedy až do 04.06.2013. Doplňkem č. 1/2015 ke znaleckému posudku č. 771-1/2014, pak znalec učinil závěr, že v intervalu od 01.01.2007 do 04.06.2013 dlužník měl více věřitelů, měl peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti. Společnost neplnila peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti již po datu 01.01.2007.

17. Z přihlášky P 9 věřitele Marka Pořízky, že vůči dlužníkovi uplatnil pohledávky v celkové výši 17.450.723,03 Kč, přičemž pohledávka č. 1 ve výši 5.187.500 Kč byla splatná od 31.8.2010, pohledávka č. 2 ve výši 7.895.375 Kč byla splatná od 12.4.2013, pohledávka č. 3 ve výši 661.631 Kč byla splatná od 12.4.2013 a pohledávka č. 4 ve výši 2.593.750 Kč byla splatná od 7.6.2013.

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová

18. Z přihlášky pohledávky č. P 30 věřitele Elektrocentrum, že tento vůči dlužníkovi uplatnil pohledávku č. 1 až 19 v celkové výši 502.030,96 Kč, když pohledávka č. 1 ve výši 15.000 Kč byla splatná 7.9.2012, pohledávka č. 2 ve výši 1.386 Kč byla splatná 15.11.2012, pohledávka č. 3 ve výši 6.612 Kč byla splatná 22.11.2012, pohledávka č. 5 ve výši 53.381,60 Kč byla splatná 27.12.2012, pohledávka č. 6 ve výši 55.115 Kč byla splatná 3.1.2013, pohledávka č. 7 ve výši 2.318 Kč byla splatná 17.1.2013, pohledávka č. 8 ve výši 82.517 Kč byla splatná 7.2.2013, pohledávka č. 9 ve výši 63.518 Kč byla splatná 14.2.2013, pohledávka č. 10 ve výši 64.196 Kč byla splatná 7.3.2013, pohledávka č. 11 ve výši 4.861 Kč byla splatná 14.3.2013, pohledávka č. 12 ve výši 42.917 Kč byla splatná 21.3.2013, pohledávka č. 14 ve výši 3.812 Kč byla splatná 4.4.2013, pohledávka č. 15 ve výši 10.830 Kč byla splatná 4.4.2013, pohledávka č. 16 ve výši 39.473 Kč byla splatná 25.4.2013, pohledávka č. 16 ve výši 39.473 Kč byla splatná 9.5.2013, pohledávka č. 18 ve výši 15.986 Kč byla splatná 20.6.2013 a pohledávka č. 19 ve výši 3.299 Kč byla splatná 21.6.2013.

19. Přihláškou pohledávky P 82, že věřitel Peveko spol. s r.o. uplatnil vůči dlužníkovi své pohledávky č. 1 až 18 v celkové výši 390.788 Kč, kdy dílčí pohledávka č. 1 byla splatná 5.12.2012, dílčí pohledávka č. 2 byla splatná 10.12.2012, dílčí pohledávka č. 3 byla splatná 19.12.2012, dílčí pohledávka č. 4 byla splatná 28.12.2012, dílčí pohledávka č. 5 byla splatná 6.2.2013, dílčí pohledávka č. 6 byla splatná 20.2.2013, dílčí pohledávka č. 7 byla splatná 21.2.2013, dílčí pohledávka č. 8 byla splatná 22.7.2013, dílčí pohledávka č. 9 byla splatná 7.3.2013, dílčí pohledávka č. 10 byla splatná 21.3.2013, dílčí pohledávka č. 11 byla splatná 26.3.2013, dílčí pohledávka č. 12 byla splatná 2.4.2013, dílčí pohledávka č. 13 byla splatná 11.4.2013, dílčí pohledávka č. 14 byla splatná 23.4.2013, dílčí pohledávka č. 15 byla splatná 29.4.2013, dílčí pohledávka č. 16 byla splatná 8.5.2013, dílčí pohledávka č. 17 byla splatná 3.6.2013, dílčí pohledávka č. 18 byla splatná 6.6.2013.

20. Z přihlášky pohledávka P 86, že věřitel KVS EKODIVIZE a.s. uplatnil vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 1.404.860,24 Kč, a to z titulu neuhrazených faktur s dodacími listy, když tyto faktury dle seznamu byly splatné od období 30.6.2012 až 2.5.2013 (faktura č. 1 až 15).

21. Přihláškou pohledávky P 61, že věřitel Jan Valíček uplatnil vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 1.499.735,66 Kč, která byla splatná dne 20.12.2012.

22. Přihláškou pohledávky P 64 věřitele Fugas S.p.A., že tento vůči dlužníkovi uplatnil pohledávky v celkové výši 11.915.033 Kč sestávající z pohledávky č. 1-hromadně obsahující faktury pod pořadovým číslem 1 až 35, přičež první faktura byla splatná dne 9.10.2010 a poslední faktura byla splatná dne 30.6.2013.

23. Z listin na č.l. 148 až 180 soud pro jejich irelevantnost neučinil žádná skutková zjištění.

24. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp.zn. KSOL 10 INS 15659/2013 probíhá insolvenční řízení dlužníka, že na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

25. Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, žalobce jako insolvenční správce podal předmětnou žalobu ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a to u příslušného soudu dne 27. 1. 2014, když usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. KSOL 10 INS s 15659/2013-A6, ze dne 7. 6. 2013 byl zjištěn úpadek dlužníka. Žaloba byla podána včas dle § 239 odst. 3

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová insolvenčního zákona a byla podána správně proti žalovanému, a to ve smyslu § 239 odst. 1 insolvenčního zákona.

26. Po provedeném a zhodnoceném důkazním řízení s ohledem na argumentaci účastníků řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

27. K námitce žalovaného o nezákonnosti soudce a nezákonného soudu soud konstatuje, že obsahem tohoto podání nebyla námitka podjatosti soudce projednávající předmětnou věc. Pokud jde o námitku nezákonného soudce a nezákonného soudu, soud tuto shledává za nedůvodnou, a to vzhledem k rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě, kdy předmětná věc byla přidělena k projednání příslušnému soudci a do oddělení 10 ICm pod sp. zn.na základě opatření předsedkyně soudu ze dne 21.7.2014 dle ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona s tím, že v bodě 3 tohoto opatření je uvedeno, že incidenční spory evidované v rejstříku 10 ICm ročník 2014 pod běžnými čísly v konkrétní věci č. 235 byl přikázán k projednání a rozhodnutí soudkyní JUDr. Evě Paučkové. Takto bylo postupováno dle v té době platného rozvrhu práce v Ostravě, v němž na straně 87 je uvedeno, že insolvenční incidenční spory se přikazují pro oddělení soudce, který vyřizuje insolvenční věc. Opatřením předsedy soudu dle § 160 odst. 2 insolvečního zákona pak mohly být přikázány jinému soudci, a to obvykle do oddělení 2 Cm, 9 Cm, 12 Cm, 18 Cm, 19 Cm a 44 Cm. Oddělení 44 Cm je oddělením rozhodujícího soudce JUDr. Evy Paučkové. Dle názoru soudu pak předsedkyně Krajského soudu v Ostravě byla oprávněna přidělit věc k projednání a rozhodnutí. Dále soud neshledává ani důvodnou námitku nezákonného soudu s odkazem na shora uvedenou argumentaci.

28. Pokud jde o další námitku ze strany žalovaného, že po zrušení rozhodnutí Vrchním soudem v Olomouci není možné, aby žalobce doplňoval skutkovou a důkazní situaci z důvodu zákazu novot s tím, že novoty jak ve skutkovém, tak důkazním přednesu nejsou v jednání po vrácení věci soudu prvého stupně z důvodu koncentrace řízení již přípustné, pak soud má za to, že tato zásada koncentrace řízení byla v dané věci prolomena, a to zejména s ohledem na to, že ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci (na č.l. 9) bylo uvedeno, kromě jiného, že základním hlediskem pro posouzení, zda konkrétní právní úkon je neúčinným právním úkonem z důvodu zvýhodnění podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona, je míra uspokojení věřitele ve vazbě na možné uspokojení, jehož by se mu dostalo podle ustanovení § 298 a následujících insolvenčního zákona. Soudu prvého stupně pak bylo vytknuto, že převzal pouze tvrzení žalobce o tom, že jím označenými úkony se žalovanému jako věřiteli takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu, aniž blíže vysvětlil, jak k takovému závěru dospěl a v této souvislosti se nevypořádal ani s námitkou žalovaného, jimiž se bránil proti podané žalobě.

29. Pro vyjasnění této otázky pak soud má za to, že bylo na místě poučit žalobce ve smyslu § 118a odst. 1, 3 a § 118a odst. 2 o.s.ř., aby doplnil argumentaci a navrhl důkazy k okolnostem, že v době napadených úkonů byl dlužník v úpadku nebo že tyto úkony vedly k úpadku dlužníka, že napadeným úkony dlužník ztratil možnost uspokojení svých věřitelů nebo, že některé z věřitelů zvýhodnil a že se žalovanému dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu a že dlužník byl s žalovaným v koncernu. Žalobce pak doplnil svoji argumentaci podáním ze dne 24.11.2016 a 16.5.2017 (č.l. 143, č.l. 205). Tím dle shora uvedeného nelze skutkovou a důkazní argumentaci ze strany žalobce považovat za rozpornou se zásadou koncentrace řízení, jelikož tak učinil na výzvu soudu.

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová

30. Žalobce zejména podáním ze dne 24.11.2016 ozřejmil stav majetkové podstaty a přihlášených pohledávek k 8.8.2016 ve věci insolvenčního řízení dlužníka a dále s ohledem na zde popsanou majetkovou situaci dlužníka a stav pohledávek ozřejmil i míru poměrného uspokojení věřitelů pod zde označenou variantou A za zde popsaných okolností, kdy poměr uspokojení činí maximálně 31%, dle varianty B činí poměr uspokojení maximálně 72% a dle varianty C činí poměr uspokojení věřitelů 79%. Tak, jak argumentoval žalobce, je třeba uvést, že žalovaný obdržel na svoji pohledávku v každém případě více, než by činilo jeho uspokojení v konkurzu, čímž byl zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů. To, že ke konkrétnímu úkonu, který byl napaden, a to k platbě ve výši 40.000 EUR dne 3.5.2013 a k započtení pohledávky dlužníka za žalovaným ze dne 16.5.2013 ve výši 13.839,82 EUR, kterým byla započtena pohledávka dlužníka za žalovaným na splácení části pohledávky ve výši 59.140,80 EUR vzniklé ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 27.4.2012, oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem vzniklé ze smlouvy o úvěru na financování výroby pro vývoz ze dne 4.5.2012 ve výši 6.000.000 Kč, došlo v době, kdy dlužník byl prokazatelně v úpadku, prokázal a doložil žalobce přihláškami pohledávek P 9 ve výši celkem 17.450.726 Kč splatné ve výši 5.187.500 Kč od 31.8.2010, ve výši 7.895.375 Kč od 12.4.2013, ve výši 661.631 Kč od 12.4.2013, P 30 nejméně v části 15.000 Kč splatné od 7.9.2012, P 61 v celkové výši 1.499.735,66 Kč splatné od 12.12.2012, pohledávka P 64 byla nejméně v části 9.090.251,81 Kč splatná od 16.12.2012, pohledávka P 82 byla nejméně v části 11.129 Kč splatná od 5.12.2012, v části 768 Kč splatná od 10.12.2012 a v části 57.803 Kč splatná od 19.12.2012, pohledávka P 86 v celkové výši 1.404.860,24 Kč byla nejméně v části 900.326,50 Kč splatná od 13.1.2013. Pak je třeba uvést, že dlužník byl v úpadku, jelikož měl více věřitelů a peněžní závazky po lhůtě delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž z uvedeného vyplývá, že v rozhodné době byl dlužník v úpadku (přihláška pohledávky věřitele Marek Pořízka -P 9, věřitele Elektrocentrum trading-P 30, věřitele Peveko spol. s r.o.-P 82, věřitele KVS EKODIVIZE a.s.-P 86, věřitele Jan Valíček-P 61, věřitele Fugas s.p.a.-P 64). Ve svém stanovisku ze dne 24.11.2016 žalobce vyjádřil jednotlivé možnosti, jak konkrétně byl žalovaný zvýhodněn oproti konkurzu. Při zohlednění toho, že tyto závěry-varianty A, B, C nemohou být prozatím jednoznačné, neboť dosud probíhá řada incidenčních sporů, které budou mít nepochybně na konečnou výši majetkové podstaty vliv, nicméně lze z propočtu žalobce ohledně výše majetkové podstaty dlužníka a přihlášených věřitelů učinit závěr, že žalovaný byl napadenými úkony zvýhodněn oproti jiným věřitelům. Dlužník v době napadených úkonů byl v úpadku, což jednak lze dovodit ze závěru znaleckého posudku Ingr. Juráně, který je možno v tomto řízení použít jako listinný důkaz a úpadek vyplývá i z výše popsaných pohledávek, které byly v době napadených úkonů již splatné a které dlužník neuhradil.

31. Pokud jde o platbu a zápočet pohledávek je třeba uvést, že se jedná v této části o zvýhodňující právní úkony ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona. Dle tohoto zákonného ustanovení se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Výše uvedené právní úkony jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť žalovanému jako věřiteli se takto dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Navíc je zřejmé, že v době, kdy byly tyto úkony učiněny, tvořil dlužník spolu s žalovaným koncern. Dle § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osobě, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Na základě naplnění zákonných podmínek zákonného ustanovení se žalobce důvodně domáhá předmětnou žalobou vyslovení neúčinnosti těchto právních úkonů. Pokud jde

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová o zápočet pohledávek ze dne 16.5.2013, na závěr o naplnění podmínek § 241 odst. 1,2 insolvenčního zákona nemůže mít vliv právní argumentace žalovaného, že z jeho strany mohlo dojít k jednostrannému zápočtu, a pak není správná argumentace žalovaného, že se nemohlo jednat o zvýhodňující právní úkon.

32. S ohledem na výše uvedené není možné akceptovat argumentaci žalovaného, že pokud jde o úhradu částky 40.000 EUR, jednalo se o pohledávku po splatnosti a pouze o částečnou úhradu závazků a je třeba nahlížet na úhradu této částky jako na poměrné uspokojení věřitele, tedy žalovaného.

33. Soud tedy považuje žalobu za důvodnou, když žalobce prokázal existenci úpadku dlužníka v době napadených úkonů. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ke dni 3.5.2013 a 16.5.2013, kdy byly provedeny napadené právní úkony, byl dlužník v úpadku, neboť měl více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a navíc lze aplikovat i § 241 odst. 2 insolvenčního zákona, kdy napadené právní úkony byly učiněny mezi osobami tvořícími koncern.

34. Dle § 236 odst. 1 insolvenčního zákona náleží plnění dlužníka z neúčinných úkonů do majetkové podstaty. V souladu s ust. § 237 odst. 1 insolvenčního zákona osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný úkon učiněn, a osoba, která měla z neúčinného úkonu prospěch, má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty.

35. S odkazem na citované zákonné ust. § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 insolvenčního zákona soud rozhodl, že žalovaný je povinen vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 53.839,82 EUR, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

36. Z důvodů výše uvedených soud žalobě vyhověl.

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení úspěšnému žalobci byly přiznány náklady řízení. Tyto náklady řízení přiznal soud žalobci v řízení v prvém stupni za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání dne 20.5.2015), když za jeden úkon právní služby náleží odměna 14.260 Kč, tedy odměnu 42.780 Kč. Ke každému úkonu právní služby pak náleží režijní paušál 300 Kč, tedy 900 Kč. Soud přiznal právnímu zástupci žalobce cestovní výlohy k jednání dne 20.5.2015, a to ve výši dle správného vyúčtování 268 Kč. Pokud jde o řízení v druhém stupni, pak soud přiznal právnímu zástupci žalobce za jeden úkon právní služby sepis písemného podání, vyjádření k odvolání odměnu 14.260 Kč a dále jeden režijní paušál, tj. 300 Kč. V dalším řízení v prvém stupni po zrušení rozsudku Vrchním soudem v Olomouci pak právní zástupce žalobce učinil 6 úkonů právní služby (sepis písemného podání ve věci samé-vyjádření ze dne 24.11.2016, doplnění vyjádření ze dne 16.5.2017, doplnění skutkových tvrzení a důkazní návrhy ze dne 15.6.2017, účast u jednání dne 18.1.2017, dne 14.6.2017, dne 8.11.2017), celkem tedy náleží odměna ve výši 85.560 Kč, ke každému úkonu právní služby náleží režijní paušál á 300 Kč, tedy 1.800 Kč. Právní zástupce žalobce dále účtoval náhradu-cestovní výlohy k jednání dne 18.1.2017 ve správně účtované výši 257,28 Kč, k jednání dne 14.6.2017 ve správně účtované výši 257,28 Kč a k jednání dne 8.11.2017 ve správně účtované výši 250,56 Kč. Z takto účtovaných a přiznaných nákladů právního zastoupení má dále právní zástupce žalobce nárok na 21% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., tedy na částku 30.793 Kč. Celkem náklady řízení ve výši 177.426 Kč je pak žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová

38. Pokud jde o výši odměny za jeden úkon právní služby, pak soud vycházel z tarifní hodnoty předmětu řízení 1.481.671 Kč (ekvivalent částky 53.839,82 EUR při kurzu ČNB k 3.1.2014 27,52 Kč za 1 EUR), přičemž za jeden úkon právní služby náleží odměna 14.260 Kč (§ 7 bod 6 vyhlášky č. 177/96 Sbírky).

39. Při podání žaloby byl žalobce osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (položka 13 odst. 1 písm. d/ Sazebníku soudních poplatků), a to České republice na účet Krajského soudu v Ostravě, č. účtu 3703-4123761/0710, VS 1042023514, ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, a to do 15-ti dnů ode dne doručení jeho stejnopisu k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím podepsaného soudu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.

Olomouc 16. listopadu 2017

JUDr. Eva Paučková samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje Radka Přikrylová