10 ICm 2230/2015
Číslo jednací: 10 ICm 2230/2015-25 Sp.zn. ins. řízení: KSOL 10INS 1186/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Vlastimilou Potoczkovou ve věci žalobkyně: JUDr. Ing. Daniela Majzlíková, LL.M., IČO 60758929, Opavská 522/5, 794 01 Krnov, insolvenční správkyně dlužnice Markéty anonymizovano , anonymizovano , Horní Těšice 31, 753 53 Horní Těšice, proti žalovanému: Intrum Justitia Czech, s. r. o., IČO 27221971, Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba na určení, že byly popřeny po právu na přezkumném jednání dne 3.6.2015 dílčí pohledávky přihlášené žalovanou v řízení vedeném u KS Ostrava, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 10 INS 1186/2015 vůči dlužnici Markétě anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Těšice 31, 753 53 Horní Těšice -č. 1 ve výši 17.454 Kč a -č. 2. ve výši 179.369,07 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou došlou procesnímu soudu v dne 8. 6. 2015 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že byly popřeny po právu na přezkumném jednání dne 3.6.2015 dílčí pohledávky přihlášené žalovanou v řízení vedeném u KS Ostrava, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 10 INS 1186/2015 vůči dlužnici Markétě anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Těšice 31, 753 53 Horní Těšice č. 1 ve výši 17.454 Kč a č. 2. ve výši 179.369,07 Kč. isir.justi ce.cz

Svou žalobu zdůvodnila tak, že: -Usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j.KSOL 10 INS 1186/2015-A7 dne 10. 3. 2015 byl zjištěn úpadek dlužnice Markéty Klváňové, rodné anonymizovano , bytem Horní Těšice 30, 753 53 Horní Těšice, bylo povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením a současně tímto usnesením byla žalobkyni ustanovena už se insolvenční správkyní dlužnice. -Přihláškou doručenou soudu dne 25. 3. 2015 (číslo přihlášky P4) uplatnila žalovaná v insolvenčním řízení dlužnice dílčí pohledávky: dílčí pohledávku číslo 1 ve výši 153.971,28 Kč sestávající Z částky 136.517,28 Kč je na jistině a částky 17.454 Kč představující příslušenství spočívající v nákladech rozhodčího řízení; a dílčí pohledávku číslo 2 ve výši 179.369,07 Kč Právním důvodem vzniku pohledávky a smluvní pokuta sjednána dle čl. 7 odst. 7.2 písm. c) smluvních ujednání dohody o uznání. Obě pohledávky byly přihlášeny jako vykonavatelné na základě rozhodčího nálezu č.j. P 625/12-10 ze dne 20. 9. 2012, vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem. -Při přezkumném jednání konaném dne 3. 6. 2015 popřela žalobkyně dílčí pohledávku číslo 1, co do pravosti ve výši 17.454,-Kč (náklady rozhodčího řízení) a dílčí pohledávku číslo 2 co do pravosti v celém rozsahu, to je v částce 179.369,07 Kč. Důvodem popření byly následující skutečnosti: Dne 22. 5. 2011 byla mezi žalovanou a dlužnicí uzavřena Dohoda o uznání dluhu číslo 1024519112 (dále i Dohoda o uznání či DUD ), na jejich základě dlužnice uznala své závazky vůči žalované ze smluv a úvěrů, které dlužnice uzavřela s původním věřitelem GE Money Bank, a.s. a to ze smlouvy o úvěru číslo 0189825347 ze dne 5. 11. 2008 a smlouvy o úvěru číslo 0189825347 ze dne 5. 11. 2008, kdy pohledávky z těchto smluv o úvěrovou byly postoupeny na žalovanou. Dne 22. 5. 2011 byla mezi stejnými smluvními stranami uzavřena a rovněž Rozhodčí smlouva, ve které smluvní strany ujednaly, že veškeré spory vzniklé z Dohody o uznání nebo v souvislosti s ní budou řešit v jednoinstančním rozhodčím řízení před jedním z výslovně uvedených rozhodců jsou: JUDr. Eva Vaňková, Dr. Marek Landsmann, Mgr. Michal Wiederman, JUDr. Ing. Pavel Fabián, Mgr. Kristýna Maršálková, JUDr. Aleš Popelka. Na základě rozhodčí smlouvy vydal dne 20. 9. 2012 rozhodce Mgr. Marek Landsmann rozhodčí nález č.j. P 625/12-10. Ve výroku II bylo dlužnici uloženo, aby žalované zaplatila náhradu nákladů rozhodčího řízení v částce 17.454,-Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález byl vydán jako konečný bez možnosti odvolání, nabyl právní moci dne 22. 10. 2012 a stal se vykonatelný dne 28. 11. 2012. A žalobkyně má za to, že rozhodčí smlouva, tak jak byla sjednána, je v rozporu s požadavkem dobré víry. Věřiteli v tomto smluvním vztahu zkušenější a náleží práva a má možnost jednostranně formou formulář ustanovit pro sebe výhodné smluvní podmínky a je v silnějším postavení než jeho klient. Rozhodčí smlouva svým obsahem jednostranně zvýhodňuje poskytovatele žalovanou, když žalovaná předem dlužnici určila, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky ze smlouvy má 1 z rozhodců určený v rozhodčí smlouvě žalovanou, kdy žalovaná s rozhodci dlouhodobě spolupracuje a je jejich zdrojem příjmu) a navíc v jednoinstančním rozhodčím řízení bez možnosti využití opravných prostředků. Rozhodčí smlouva je i v rozporu s ust. § 55 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), Dle, kterého je nepřípustné, aby spotřebitel se vzdal volby svých práv, v tomto případě dokonce ústavního práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem a dále je v rozporu s ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které ve spotřebitelských smlouvách zakazuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech. Ve smyslu uvedeného má žalobkyně za to, že po právní stránce rozhodčí smlouva způsobuje k újmě spotřebitele (dlužníka) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a dle ust. § 55 odst. 2 občanského zákoníku je tak rozhodčí smlouva absolutně neplatným právním úkonem

ICM R a rozhodčí nález z tohoto neplatného ujednání tudíž nicotným aktem, neboť zde není pravomoc rozhodce pro projednání sporu v rozhodčím řízení a náklady řízení nemohou vzniknout, protože z nicotného rozhodčího nálezu nemohou vznikat žádná práva, ale ani povinnosti. Z uvedených důvodů žalobkyně při přezkumném jednání popřela, co do pravosti částku 17.454,-Kč připadající na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Co se týče dílčí pohledávky číslo 2 ve výši 179.369,07 Kč, která byla vyčíslena dle čl. 7.2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznáním tak, že představuje 131,39 % k dlužné jistině a dle žalobkyně je tak zcela zjevně nepřiměřená. Ustanovení čl. 7.2 písm. c) smluvních ujednání dohody o uznání považuje žalobkyně za ustanovení v rozporu ust. § 56 občanského zákoníku. Jedná se o ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě spotřebitele, neboť nastoluje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalobkyně má ujednání čl. 7. 2 písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání za ujednání v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 39 občanského zákoníku a tedy ujednání absolutně neplatné a nárok založený tímto neplatným ujednáním co do pravosti popřela.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když nárok uplatněný v žalobním návrhu neuznal ani z části, a to z následujících důvodů: -Popřené pohledávky byly přihlášeny do insolvenčního řízení jako pohledávky vykonatelné dle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, č.j. P 625/12- 10, ze dne 20.9.2012 s vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti. Vykonatelnost pohledávek byla rozhodčím nálezem doložena, a to již před konáním přezkumného jednání, což vyplývá ze spisu dlužníka vedený u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 10 INS 1186/2015, zejm. přihlášky pohledávky žalovaného a rozhodčího nálezu. -Akcentuje ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona týkající se žaloby na určení vykonatelné pohledávky, dle kterého V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Žalovaný poukazuje na ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, podle kterého jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci . V protokolu z přezkumného jednání ani v upraveném Seznamu přihlášených pohledávek pak není zaznamenána žádná skutečnost, která by mohla vést k tomu, aby soud žalobě vyhověl. Žalobce jako důvod svého popření uvádí pouze údajnou neplatnost rozhodčí smlouvy a údajnou neplatnost ujednání o smluvní pokutě, tedy jiné právní posouzení věci, které je dle ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona nepřípustné. K nakládání s vykonatelnými pohledávkami v insolvenčním řízení A) Dle § 199 odst. 2 IZ platí jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci . Uplatnit je možno jen skutečnosti, které dlužník neuvedl v nalézacím řízení. Skutečností je přitom volní jednání nebo událost na vůli nezávislá, tedy například započtení, uhrazení apod. Platnost či neplatnost některých ujednání je jednoznačně právním posouzením; to je obecně známo a je to tak vykládáno i teorií práva-insolvenční správce přitom v popěrném úkonu žádné skutečnosti, proč by měla být pohledávka popřena dle § 199 odst. 2 IZ, neuvedl, uvedl jen právní hodnocení, které mu u vykonatelných pohledávek nepřísluší. Tedy z § 199 odst. 2 IZ jednoznačně vyplývá:

ICM R

-pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti neuplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, je to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -pokud jsou v popěrném úkonu uvedeny skutečnosti uplatněné dlužníkem v nalézacím řízení, není to důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -jiné právní posouzení věci nikdy nemůže být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky -pokud je uvedeno něco jiného, než skutečnosti, nemůže to být důvodem pro popření vykonatelné pohledávky. S ohledem na to není možné (jak požaduje insolvenční správce), aby se soud v nadepsaném řízení zabýval předmětnou dohodou o uznání dluhu a jednotlivými nároky z ní vyplývajícími. Rozhodující je, že pohledávky jsou vykonatelné. Rozhodce se pohledávkami žalovaného podrobně zabýval, a jestliže poté uložil dlužníku, aby žalovanému zaplatil předmětné pohledávky, jedná se o právní hodnocení, že pohledávky jsou po právu. V tomto směru se žalovaný dovolával judikatury Vrchního soudu v Olomouci (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.2.2012, sp. zn. 12 VSOL 35/2011, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.2.2012, sp. zn. 12 VSOL 59/2011, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1.3.2012, sp. zn. 12 VSOL 44/2011 a další), podle které není možné v případě, kdy byla pohledávka přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu, provádět jiné právní hodnocení, přičemž jiným právním hodnocením je i to, pokud insolvenční správce tvrdí neplatnost rozhodčí doložky či rozpor s dobrými mravy.

Výkladem § 199 odst. 2 IZ se v poslední době zabýval i Nejvyšší soud ČR, a to konkrétně v rozhodnutí ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013 a v rozhodnutí ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011. Ve svém usnesení ze dne 18.7.2013, sp. zn. 29 ICdo 7/2013, se Nejvyšší soud ČR zabýval rozsudkem pro uznání, přičemž rozebral možnost popření rozsudku pro uznání z důvodu jiného právního posouzení, a to následovně: jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a na směnečný (šekový) platební rozkaz. Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem, žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva. Ve všech výše označených typech rozhodnutí se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz). Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě tedy zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky. Výhrady snesené proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným rozsudkem pro uznání v rovině právní (argumentem, že věřiteli /žalobci/ podle zákona takové příslušenství nenáleží) jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření

ICM R pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona. Výše posuzované Nejvyšším soudem ČR je obdobné incidenčním sporu ve shora rubrikované věci, kdy dlužník zůstal pasivní a k žalobnímu návrhu se nevyjádřil. Rozhodčí nález však obsahuje odůvodnění-právní posouzení a vyhovuje tak v tomto ohledu shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Odlišné právní posouzení není možno v rámci popření vykonatelné pohledávky a v tomto incidenčním sporu ze strany insolvenčního správce uplatnit. Dále pak žalovaný upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze dne 31.7.2013, v němž Nejvyšší soud ČR uvádí, že pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu, nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši. Režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Rozhodčí nález byl koncipován (za přiměřeného použití § 114b o. s. ř.) v podstatě stejně jako rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř., čemuž odpovídá též způsob, jakým byl odůvodněn (ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání). Přitom Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro jeho další úvahy není rozhodné, zda takto rozhodčí nález odůvodněn být mohl či měl (nejde o věcný přezkum rozhodčího nálezu), nýbrž to, že takto odůvodněn byl. V dané věci měl rozhodce (podle obsahu rozhodčího nálezu) z předložených důkazů za prokázané, že právní vztah mezi stranami sporu vznikl na základě smlouvy o převodu cenných papírů . Závěr rozhodce, že ohledně věřitelem (S. V.) požadovaného nároku (na zaplacení kupní ceny s příslušenstvím tvořeným smluvním úrokem z prodlení a smluvní pokuty podle smlouvy o převodu cenných papírů) lze o věci rozhodnout rozhodčím nálezem pro uznání (podle fikce uznání nároku), v sobě tudíž zahrnuje též úsudek, že takto přiznávaný nárok neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že zkoumaný rozhodčí nález obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných částek. I z tohoto rozhodnutí plyne jednoznačný názor, že rozhodčí nález, který je posuzován v tomto incidenčním sporu, obsahuje právní hodnocení a není proto možné vycházet z jiného právního posouzení. Skutkový závěr žádný z účastníků nezpochybnil a ten je tak dán. Odlišné právní posouzení v tomto případě použito být nemůže. V předmětném incidenčním řízení je posuzován rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna. V rámci rozhodčího řízení dospěl rozhodce k závěru, že byla platně uzavřena Dohoda o uznání dluhu, předložené důkazy nevzbuzují pochybnost o své pravosti a že jde

ICM R o listiny platné, které jsou v souladu s tvrzeními obsaženými v žalobě. Takovéto závěry rozhodce pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR zahrnují úsudek rozhodce, že jím přiznávané nároky neodporují právním předpisům a že objektivně existují.

Žalovaný zejména nesouhlasí s tvrzením žalobce, že rozhodčí smlouva je neplatná a že tedy pohledávky nejsou vykonatelné, když předchůdce žalovaného uzavřel s dlužníkem rozhodčí smlouvu, v níž sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z dohody o uznání dluhu či v souvislosti s ní, má v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z dvou ad hoc rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle pravidel rozhodčího řízení uvedených v rozhodčí smlouvě. Pro případ otázek výslovně v rozhodčí smlouvě neřešených, mají být tyto řešeny podpůrně dle Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností. Dále se strany dohodly, že rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. V ostatních případech rozhoduje rozhodce bez ústního jednání na základě písemných podkladů předložených stranami, s tím, že lhůta k vyjádření se k žalobnímu návrhu, protinávrhu či jinému podání ve věci samé činí patnáct dnů. Tato lhůta se počítá ode dne následujícího ode dne doručení písemnosti. Pokud se strana k výzvě rozhodce k vyjádření k žalobnímu návrhu v uvedené lhůtě nevyjádří, má se zato, že uznává nárok, který je proti ní uplatňován. Mgr. Marek Landsmann je pouze rozhodcem jmenovitě určeným v rozhodčí doložce, s níž byla dlužnice před jejím podpisem seznámena a s níž souhlasila, což stvrdila i svým podpisem. Dle ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ rozhodčí smlouva, resp. rozhodčí doložka má zpravidla určit počet i osoby rozhodců, anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. ZRŘ tedy též nevylučuje, aby rozhodčí doložka jmenovitě určovala osoby konkrétních rozhodců. Soukromému právu, které upravuje vztahy jednotlivců mezi nimi navzájem a které je neoddělitelně spjato s ideou svobody, je vlastní rovnost subjektů těchto právních vztahů, přičemž charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomní vůle, zejména pak smluvní autonomie jako prostředek jeho iniciativy, aktivity a kreativity v jeho vztahu k ostatním jedincům s rovným postavením. Při realizaci svobodné volby určitého řešení dochází demokraticky k uplatnění vůle jedince v okruhu jeho soukromého života a jeho soukromých zájmů. V soukromoprávních vztazích si proto mohou subjekty zásadně samy volit variantu chování, která odpovídá jejich zájmům, potřebám a preferencím, a těmto subjektům je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí soukromoprávní vztah, jaký bude jeho obsah. Pokud by dlužnice nesouhlasila s jednotlivými ujednáními rozhodčí doložky, nemusela rozhodčí doložku v souladu se zásadou autonomie vůle uzavírat. Každý z účastníků právního vztahu je povinen vyvinout dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu. Podstatné vždy je, zda osoba, která do právního vztahu vstupuje, má-objektivně vzato-možnost obsah právního úkonu poznat. S ohledem na zásadu vigilantibus iura, podle které je každý povinen střežit svá práva, měl-li účastník právního vztahu reálnou možnost poznat obsah právního úkonu, když mu v tom, kromě jeho nečinnosti, nic nebránilo. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009, pak říká, že písemný právní úkon učiněný fyzickou osobou, která nemůže číst, ale je schopna listinu vlastnoručně podepsat, je platný, poznala-li nebo mohla-li (byla-li způsobilá a měla-li k tomu reálnou příležitost) poznat obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo speciálních pomůcek anebo jiné osoby; nevyžaduje se, aby se vždy s obsahem právního úkonu skutečně seznámila. Podle právního názoru vysloveného v dále uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, není problémem pro průměrného spotřebitele přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Nemůže jít k tíži smluvní strany, že druhá smluvní strana si počíná natolik neopatrně, že ignoruje zásadu obezřetnosti. Každému subjektu je zásadně ponecháno na vůli a uvážení, zda vůbec, s kým a ohledně jakého předmětu založí

ICM R soukromoprávní vztah, jaký bude jeho obsah, přičemž jej nelze nutit, aby vstoupil do konkrétního závazkového vztahu, pokud by nesouhlasil se smluvními ujednáními konkrétní smlouvy. Je vždy třeba zkoumat, zda účastník závazkového právního vztahu vyvinul dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu, a v případě, že tak neučinil, resp. počínal si lehkovážně a nevyvinul žádné úsilí k poznání obsahu závazkového právního vztahu, který uzavíral, nelze toto přičítat k tíži strany, která toto úsilí vyvinula a druhé straně umožnila seznámit se náležitě s obsahem závazkového právního vztahu, který by měl být uzavřen. Rozhodčí doložka představuje dvoustrannou dohodu, a pokud by s ní dlužník nesouhlasil, nemusel ji uzavírat. Jedná se o dvoustrannou dohodu mezi žalovaným a dlužníkem, kteří rozhodci budou oprávněni věc rozhodovat. Rozhodčí doložka byla sjednána platně, proto i rozhodce Mgr. Marek Landsmann byl nadán pravomocí k rozhodnutí sporu vzniklého mezi žalovaným a dlužníkem. Vzhledem k vykonatelnosti pohledávek je proto zapotřebí postupovat dle § 199 odst. 2 IZ, dle kterého jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci . Insolvenční správce však ve svém popěrném úkonu uvádí pouze jiné právní posouzení věci, proto má žalovaný za to, že nelze jeho žalobnímu návrhu vyhovět. V rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky a smlouvy ve spotřebitelských vztazích za zneužívající klauzule ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Rozhodčí doložka či smlouva sjednaná v rámci smluvního vztahu se spotřebitelem, v níž se strany dohodly na tom, že jejich případný spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany předloží, bez možnosti přezkumu , nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., který umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout . Není-li absence ústního jednání nijak zneužito, nelze říci, že by vyloučení ústnosti samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Co se týče nemožnosti přezkumu, konstatoval, že zákon č. 216/1994 Sb. připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly; jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici . Ani absence dohody o přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci nepředstavuje k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ke shora uvedeným závěrům se přiklonil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014. Jím se vymezil k bodu 23. nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 [ jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje ]; Ústavní soud takto formuloval jen v obecné rovině při posuzování konkrétní rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, který nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, což v projednávaném případě zjištěno nebylo. To, že dvojinstančnost není obecným principem občanského soudního řízení, ani ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009.

ICM R

Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) zásada dvojinstančnosti řízení neplyne a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) nelze dovodit požadavek na zřízení odvolací instance (práva na opravné prostředky proti rozhodnutím soudů o občanských právech a závazcích). Pokud státy zajistí, že řízení před soudem naplní právo na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech, vystačí si i s jednostupňovou soudní soustavou (k tomu např. rozsudek ESLP ze 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65, § 25, rozsudek velkého senátu ESLP z 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku, stížnost č. 30210/96, § 122, rozsudek z 9. 3. 2006 ve věci Menesheva proti Rusku, stížnost č. 59261/00, § 104, rozsudek z 1. 4. 2010 ve věci Georgiy Nikolayevich Mikhaylov proti Rusku, stížnost č. 4543/04, § 51, rozsudek z 8. 4. 2014 ve věci Kenzie Global Limited Ltd, stížnost č. 287/07, § 17). I když samotná Úmluva právo na ústní projednání nezakotvuje, z judikatury ESLP plyne, že řízení před soudem první a jediné instance zahrnuje právo na veřejné projednání ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, i právo na projednání ústní (viz rozsudek ESLP z 21. 2. 1991 ve věci Hĺkansson a Sturesson proti Švédsku, stížnost č. 11855/85, nebo rozsudek z 23. 2. 1994 ve věci Fredin proti Švédsku /č. 2/, stížnost č. 18928/91). Toto právo ale není absolutní a ESLP z něj připouští určité výjimky vztahující se zejména k situacím, kdy jsou řešeny pouze otázky právní a vysoce technické povahy. Například v usnesení z 30. 3. 2004 ve věci Hodina proti České republice, stížnost č. 66450/01, ESLP konstatoval, že absence ústního jednání nemusí být v rozporu s článkem 6 Úmluvy v případě, kdy existuje ohledně skutkového stavu shoda a soud se nemusí zabývat zvláště složitými právními otázkami. Další kategorii výjimek pak tvoří případy týkající se řízení před soudem vyšší instance za předpokladu, že v řízení před soudem prvního stupně ústní jednání proběhlo (srov. rozsudek pléna ESLP z 29. 10. 1991 ve věci Jan-Ĺke Andersson proti Švédsku, stížnost č. 11274/84). Kromě výše zmiňovaných příkladů výjimek z požadavku ústního jednání zohledňuje ESLP i možnost vzdát se práva na veřejné projednání. Vzdání se práva musí být jednoznačné a nesmí se dotknout žádného veřejného zájmu; může být ale jak explicitní, tak tacitní. V případu Buryška proti České republice (usnesení ESLP z 6. 5. 2008 ve věci Buryška proti České republice, stížnost č. 33137/04) namítal stěžovatel porušení práva na ústní projednání v situaci, kdy podal nezdůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu a následně byl soudem vyzván k doplnění a poučen, že v případě absence vyjádření bude mít soud za to, že dluh uznává a vydá ve stěžovatelově nepřítomnosti rozsudek pro uznání. ESLP konstatoval, že stěžovatel byl náležitě poučen o důsledcích nevyjádření se v dané lhůtě a soudu prvního stupně tak nelze vytknout, že považoval stěžovatelovo mlčení za tacitní, ale jednoznačné vzdání se práva. Ani právo na ústní jednání tak není absolutní a jsou z něj přípustné výjimky, stejně jako je možné se tohoto práva vzdát. Se zřetelem k tomu, že text článku 6 Úmluvy výslovně zmiňuje právo na projednání před nezávislým a nestranným soudem , je třeba posoudit, zda lze standardy plynoucí z článku 6 Úmluvy aplikovat na rozhodčí řízení. Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen směrnice ), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Výklad sousloví v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále též SDEU ) již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. SDEU je vyložil v rozsudku z 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa

ICM R d Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán následovně : 1) pojem významná nerovnováha v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. 2) Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha v rozporu s požadavkem dobré víry , je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Z hlediska unijního práva je pro posouzení dovolenosti jednoinstančnosti a písemnosti rozhodčího řízení klíčový článek 1 písm. q) přílohy směrnice, který uvádí jako podmínku podle článku 3 odst. 3 směrnice zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli . Uvedená podmínka, konkrétně spojení rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů , se týká rozlišení mezi arbitráží, kde se rozhoduje na základě platného práva, a arbitráží, kde rozhodce rozhoduje podle zásad ekvity. Z judikatury ESLP a SDEU tedy nevyplývá, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces, nebo v rozporu se směrnicí (ESLP vychází z možnosti dobrovolného vzdání se práva, které se vztahuje jak na opravné prostředky, tak na ústní projednání; z hlediska ochrany spotřebitele v unijním právu rovněž nelze automaticky uzavřít, že by byla jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení v rozporu se směrnicí). Stejně jako u jiných podmínek spotřebitelských smluv je nutné zkoumat, zda tato podmínka se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem v rozporu s požadavkem přiměřenosti nastoluje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Na podporu uvedené argumentace se dovolal následujících rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: Rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, ze dne 29.7.2014: Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). Rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, ze dne 24.9.2014: Rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude ústní, není bez dalšího neplatná. Rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 1039/2015, ze dne 22.4.2015.

Rozhodčí nález byl vydán v roce 2012. Po mnoho let bylo opakovaně judikováno, že takováto rozhodčí smlouva je v pořádku, namátkou: -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20.5.2008, sp. zn. 5 Cmo 141/2008, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.4.2011, sp. zn. 5 Cmo 52/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9.11.2011, sp. zn. 6 Cmo 320/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.11.2011, sp. zn. 9 Cmo 309/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.1.2012, sp. zn. 5 Cmo 382/2011, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3.2012, sp. zn. 5 Cmo 20/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.4.2012, sp. zn. 6 Cmo 79/2012,

ICM R

-rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14.5.2012, sp. zn. 9 Cmo 40/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.5.2012, sp. zn. 5 Cmo 97/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.6.2012, sp. zn. 6 Cmo 190/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.7.2012, sp. zn. 5 Cmo 211/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.7.2012, sp. zn. 6 Cmo 152/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.8.2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2012, sp. zn. 6 Cmo 254/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19.9.2012, sp. zn. 6 Cmo 308/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.11.2012, sp. zn. 5 Cmo 438/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.11.2012, sp. zn. 9 Cmo 424/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.12.2012, sp. zn. 9 Cmo 190/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.12.2012, sp. zn. 9 Cmo 446/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.2.2013, sp. zn. 5 Cmo 591/2012, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.7.2013, sp. zn. 5 Cmo 181/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.7.2013, sp. zn. 5 Cmo 157/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4.9.2013, sp. zn. 5 Cmo 90/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.9.2013, sp. zn. 5 Cmo 107/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.10.2013, sp. zn. 5 Cmo 276/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.2013, sp. zn. 5 Cmo 89/2013, -rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26.2.2014, sp. zn. 6 Cmo 27/2014, -rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011. Žalovaný upozorňuje na § 13 NOZ, dle kterého platí, že Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Žalovaný tedy žádá, aby byla respektována žalovaným shora uvedená judikatura a pokud by tak nebylo učiněno, aby rozhodnutí bylo pečlivě odůvodněno.

Před podpisem Dohody o uznání dluhu byla dlužnice seznámena se všemi podmínkami splácení dluhu, tedy i s výší smluvních pokut za porušení smluvních povinností. Dohoda o uznání dluhu je platným právním úkonem, přičemž je v něm řádně specifikováno, jakou pohledávku dlužnice uznává co do důvodu a výše. Dominantní zásadou, na které je budován celý systém soukromého práva, je zásada autonomie vůle účastníků. Aby byla zásada autonomie vůle funkční, předpokládá se, že účastníci co nejobjektivněji poznají své zájmy, aktivně využijí potenciál, který jim smluvní autonomie dává, a prostřednictvím smluv budou své zájmy realizovat. Smluvní svoboda dává subjektům mimo jiné možnost rozhodnout se, zda vůbec smlouvu uzavřít či ne, s kým smlouvu uzavřít i jaký obsah této smlouvy bude (zde se uplatňuje zásada vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno ). Dle názoru žalovaného, žalobce tím, že pojímá princip dobrých mravů jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně, tento porušuje zásadu práva na spravedlivý proces. Žalobce zcela zanedbává zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, ale zcela ignoruje mnoho jiných obecně platných zásad, např. zásadu právní jistoty, či zásadu stanovenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dlužnice se dostala do závažného prodlení se splácením svých dluhů. Z uvedeného důvodu vzniklo žalovanému právo na zaplacení sjednaných smluvních pokut. Je nesporné, že zajištění pohledávky věřitele ze smlouvy představuje legitimní zajišťovací prostředek. Výši smluvní pokuty žalovaný považuje za zcela v souladu s hodnotou a významem smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou a odpovídá i možné škodě, která může být žalovanému porušením povinností dlužnicí způsobena.

ICM R

Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 občanského zákoníku zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Aby byl právní úkon považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvním pokutám v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce tohoto institutu (možnost splácení, preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše pokut je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost pokuty s ohledem na vzájemný poměr jednotlivých povinností vyplývajících ze smlouvy (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 31. 8. 2010). Sluší se podotknout, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že např. i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100% zajištěné pohledávky ročně lze-právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu-považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 26. 7. 2000, a sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 9. srpna 2001, rozsudek, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, ze dne 26. ledna 1999 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod R 6/2000). K otázce přiměřenosti, pokud jde o smluvní pokuty, se Nejvyšší soud ČR vyjádřil i v rozsudku ze dne 23. Října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, v němž přijal a odůvodnil závěr, že na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Soud rozhodl o věci dle § 115a o.s.ř. ve spojením s ustavením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili, což soud dovodil v souladu s ustanovením § 101 odst.4 o.s.ř., když usnesení o výzvě k vyjádření, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím věci soudem prvního stupně bez nařízení jednání ze dne 5.4.2016 bylo žalobkyní doručené 6.4.2016, žalovanému dne 6.4.2016 a lhůta soudem stanovena k vyjádření marně uplynula.

Z tvrzení účastníků vyplynul pro soud závěr, že sporné jsou mezi nimi následující otázky:

1) Zda rozhodčí nález rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, č.j. P 625/12-10, ze dne 20.9.2012 je vykonatelným rozhodnutím ve smyslu ustanovení 199 odst. 2 IZ, či rozhodnutím nicotným;

ICM R

2) Zda žalovanému příslušelo právo z důvodů uvedených v Seznamu přihlášených pohledávek uplatněné pohledávky žalobce popřít (§ 199 odst. 2 a 3 IZ)

Ke sporným otázkám soud provedl ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. KSOL 10 INS 14199/2012 následující zjištění:

1) Dne 10.3.2015 byl usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ve věci dlužnice Markéty anonymizovano , anonymizovano , č.j. KSOL 10 INS 1180/2015-A7 rozhodnuto o úpadku, povoleno řešení úpadku oddlužením a žalobkyně byla ustanovena insolvenčním správcem. 2) Z přihlášky pohledávky došlé soudu dne 25.3.2015, že žalovaný přihlásil v tomto řízení své vykonatelné pohledávky v celkové výši 333. 340 Kč za dlužnicí pod č. přihlášky P4 sestávající: a) z pohledávky č. P5/1 v celkové výši 153.971,28 Kč, představující do výše částky 136517,28 Kč jistinu ze Smlouvy o úvěru GE Money Bank a.s. ze dne 5.11.2008, č. 0189825347 a Dohody smluvních stran o uznání dluhu č. 1024519112 ze dne 22.05.2011a příslušenství ve výši 17.454 Kč sestávající z rozhodčího poplatku ve výši 750 Kč a nákladů PZ ve výši 16.704 Kč. b) z pohledávky č. 2 ve výši 179.369,07 Kč z titulu smluvní pokuty dle čl. 7 odst. 7.2., písm. c) smluvních ujednání Dohody o uznání dluhu; Základ těchto nároků je dán z Dohody o uznání dluhu ze dne 22.05.2011, č. 1024519112 (dále i DOD ) a vychází ze smlouvy o úvěru GE Money Bank č. 0189825347. Žalobce nabyl předmětnou pohledávku od GE Money Bank na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.3.2011 a seznamu postupovaných pohledávek. Citované pohledávky byly přihlášené jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Markem Landsmannem ze dne 20.9.2012, pod č.j. P 625/12-10. 3) Ze seznamu přihlášených pohledávek, že na přezkumném jednání konaném dne 3.6.2015 popřel žalobce jako ins. správce co do pravosti pohledávku žalovaného a) P4-1 týkající se nákladů rozhodčího řízení ve výši 17.454,-Kč co do pravosti, když považuje rozhodčí doložku za absolutně neplatnou dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, rozhodčí nález za nicotný a náklady řízení vzniklé v tomto nicotném rozhodčím nálezu nemohou vzniknout, protože z nicotného rozhodčího nálezu nemohou vznikat žádná práva ani povinnosti; b) P4-2 ve výši 179.369,07 Kč týkající se smluvní pokuty. Důvodem popření je názor ins. správce, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,15 % denně a od 1. 6. 2014 ve výši 0,1 % denně obsažené v ustanovení čl. 7 odst. 67.2 písm. c) smluvních ujednání dohody a uznání závazku číslo 1024519112 je v rozporu s § 56 občanského zákoníku, neboť smluvní pokuta ve výši 179.369,07 Kč představuje 131,39 % dlužné přihlašované jistině a jeví se jako nepřiměřená. Takto sjednané podmínky jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a jsou k újmě spotřebitele, neboť nastolují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Insolvenční správce posuzuje ujednání o smluvní pokutě jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku. c) Celkem tak bylo přihlášeno 333.340,98 Kč z toho bylo insolvenčním správcem zjištěno 136 517,91 Kč a popřena pohledávka v celkové výši 196.823,07 Kč. d) Dlužník přihlášené pohledávky uznal, co do pravosti výše i pořadí. Dále se ze Seznamu přihlášených pohledávek podává informace insolvenčního správce, že dne 20. 9. 2012 byl vydán Mgr. Markem Landsmannem, rozhodcem se sídlem Náměstí republiky 53, 530 02 Pardubice rozhodčí nález číslo č.j. 5625/12-10, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2012 a je vykonatelný dnem 26. 10. 2012. Dne 10. 9. 2013 bylo vydáno Okresním soudem v Přerově pověření soudního exekutora o nařízení exekuce na majetek povinné č.j. 32 EXE 279/2013-24. Dne 11. 3. 2015 byl vydán soudním exekutorem ICM R

JUDr. Dalimilem Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, se sídlem Za Beránkem 836, 339 01 Klatovy příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. 120 Ex 1001/13-69, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2015. Pohledávka byla postoupena obchodní společnosti GE Money Bank, a.s., IČ 25672720 na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 2. 2011 a seznamu postupovaných pohledávek číslo 1 ze dne 14. 2. 2011 na žalovaného. Při přezkoumání pohledávky byla přihlášena pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky ve výši 333 340,35 Kč a tudíž se dle § 178 IZ přihlášené pohledávce nepřihlíží, a to ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Z uvedeného pro soud vyplynul závěr, že pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná a tudíž žalobce je pro toto řízení aktivně legitimován. 4) Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním klienta Expres ze dne 5.11.2008, že právní předchůdce žalovaného GE Money Bank a.s. jako věřitel uzavřel s dlužnicí smlouvu, na jejímž základě se zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr v částce 100.000 Kč a dlužník zavázal poskytnuté peněžní prostředky zaplatit v 84 měsíčních splátkách 1.852Kč, která se sestává ze splátky 1.733 Kč na jistinu a úroky a z částky 119 Kč na pojištění, splatných každého 15. dne běžného měsíce. Práva a povinnosti smluvních stran byly podrobně upraveny ve Všeobecných obchodních podmínkách GE Money Bank a.s. které tvořily (dle dohody smluvních stran) její nedílnou součást. 5) Z Dohody o uznání dluhu ze dne 22.5.2011 č. 1024519112 se splátkovým kalendářem včetně smluvních ujednání 01/07/2010 (taky jen DUD ), že se jedná o formulář, který je zpracován v tabulkové formě (má několik částí), je v něm uvedeno číslo smlouvy o úvěru č. 0189825347 GE Money Bank, a.s., se kterou dlužnice smlouvu uzavřela (bod 1, 2 tabulky), jeho výše ke dni postoupení pohledávky na společnost Profidebt, s.r.o.-124.740,76Kč (bod 3 tabulky) s tím, že neuhrazená jistina činí 88.152,65Kč (bod 4 tabulky), neuhrazené úroky činí 11.332,91Kč (bod 4a tabulky), neuhrazené smluvní pokuty činí 25.255,20 Kč (bod 4b tabulky), celkem činí závazek dlužnice Markéty anonymizovano částku 124.740,76 Kč (bod 7 tabulky). V bodě 9 tabulky je uvedena smluvní pokuta 31.184,24 Kč a v bodě 10 tabulky je uvedeno, že konečný závazek činí 155.925 Kč. Bod 11 obsahuje údaj 60 měsíčních splátek, bod 13 výši měsíční splátky 2.600 Kč se dnem splatnosti 26. dne (bod 12 tabulky). Dohoda je podepsána věřitelem Profidebt s.r.o a dlužnicí. Bezprostředně před podpisovou částí listiny je Prohlášení, že její nedílnou součástí jsou smluvní ujednání uvedena v její příloze. V článku 3.1. smluvních ujednání se dlužník zavázal provést úhradu závazku v dodatečném termínu maximálně 10 dnů ode dne podpisu dohody. Podle smluvních ujednání v čl. 7.2. v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky na úhradu konečného závazku dle bodu 6.1. této dohody o 10 dní je dlužník dle písm. c) povinen za prodlení s úhradou celého zbylého konečného závazku (tedy i smluvních pokut) zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,15% z dlužné částky za každý den prodlení do úplného splacení konečného závazku. 6) Z Rozhodčí smlouvy uzavřené mezi žalovaným a dlužnicí dne 22.5.2011, že smluvní strany se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z Dohody o uznání dluhu č. 1024519112 se splátkovým kalendářem nebo v souvislosti s ní, má dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle ve smlouvě dohodnutých pravidel rozhodčího řízení. Rozhodci pro tento účel jsou: 1) JUDr. Eva Vaňková, advokátka se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské předměstí, Vysoké Mýto, 2) Mgr. Marek Landsmann, advokát se sídlem na adrese Náměstí Republiky 53, Pardubice, 3) Mgr. Michal Wiedermann, advokát se sídlem na adrese Purkyňova 35e, Brno, 4) JUDr. Ing. Pavel Fabián, advokát se sídlem na adrese Slovákova 8, Brno, 5) Mgr. Kristina Maršálková (provdaná Wiedermannová), se sídlem rozhodce Lysická 11, Brno, 6) JUDr. Aleš Popelka, se sídlem třída Míru 92, Pardubice. Rozhodčí řízení

ICM R

se mělo řídit pravidly sjednanými v této rozhodčí smlouvě a podpůrně Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností ve znění platném ke dni uzavření rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva je podepsána věřitelem i dlužnicí dne 22.5. 2011. 7) Z Rozhodčího nálezu ze dne 20.9.2012, sp.zn. P 625/2012, že rozhodce Mgr. Marek Landsmann uložil dlužnici Markétě anonymizovano povinnost zaplatit věřiteli Profidebt, s.r.o. částku 138.774,73 Kč spolu se smluvní pokutu ve výši 0,15% denně z této částky od 27.7.2012 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 17.454 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že rozhodce přitom dospěl k závěru, že je dána jeho pravomoc k rozhodování na základě rozhodčí smlouvy účastníky uzavřené dne 22.5.2011. Rozhodce zjistil, že dlužnice neplnila řádně podmínky Dohody o uznání dluhu Byl v prodlení se splácením závazku vznikl nárok uplatněný nárok na sjednané smluvní pokuty v čl. 5 na zaplacení zbývající části jistiny dle čl. 7.2 písm. l) dohody. Dlužná částka ve výši 137.774,73 Kč přesto s za a zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře ve výši 96.140,76 Kč; za smluvní pokuty dle dohody o uznání dluhu ve výši 31.184,24 Kč; a zda se úroky dle dohody o uznání dluhu do data tisku oznámení k výši 11 449,73 a 3. Pohledávka je splatná v uplatněné výši, odpůrce však tuto do dnešního dne neuhradil, přestože lhůta splatnosti uplynula a odpůrce byl na tuto skutečnost upozorněn přípisem navrhovatele ze dne 26. 7. 2012. Rozhodce zaslal návrh dlužnici spolu s výzvou,, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručeni této výzvy ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že uplatněný nárok zcela neuznává ve vyjádření vylíčila všechny skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, k vyjádření předložila veškeré listinné důkazy, jichž se dovolává, a aby označila všechny důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla poučena, řekl později uplatněným skutečnostem či předloženým (označeným) k důkazu nelze přihlížet. Dlužnice se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Nárok žalobce shledal rozhodce za oprávněný Po přezkoumání předložených listin, a to dohody o uznání dluhu, včetně splátkového kalendáře, karty klienta s přehledem plateb a oznámení o splatnosti závazku žalovaného. S ohledem na skutečnost, že odpůrce, že žalo dlužník se řádně neplnila podmínky dohody byla v prodlení se splácením závazků dlužníka navrhovat jejich nároku na sjednané smluvní pokuty v čl. 5 na zaplacení zbývající část jistiny články 7.2 písm. u) a dohody výrok zaplacením náklady rozhodčího řízení v částce 17.454,-Kč je odůvodněn výsledkem řízení, které není navrhovatel je navrhovatel plný úspěch. Tato částka sestává z poplatku za projednání žaloby ve výši 750,-Kč dle článku II. rozhodčí smlouvy (poplatek za projednání sporu) a odměny advokáta ve výši 16. 704 Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby po 6.660 Kč, 2× 300,-Kč režijní paušál a 20 % DPH ve výši 2.784,-Kč. Dle doložky vyznačené rozhodcem rozhodčí nález nabyl právní moci 25.10.2011 a vykonatelnosti 29.10.2011. 8) Z listiny označené Výpočet smluvní pokuty k přihlášené pohledávce, že žalobce vypočetl smluvní pokutu z jistiny 138.774,73Kč v sazbě 0,15% ode dne 27.7.2012 (když úvěr byl zesplatněn 26.7.2012) do 31.5.2014 částkou 140.301,25 Kč, zda dobu od 1.6.2014 do 9.12.2014 v sazbě ve výši 0,1% částkou 26.644,75 Kč a z částky 136.517,28 Kč v sazbě 0,1% od 10.12.2014 do úpadku dlužnice dne 10.3.2015, na částku 12.423,07 Kč, celkem tedy smluvní pokuta byla kvantifikována částkou 179.369,07 Kč.

Po takto provedeném dokazování zaměřil se soud na řešení zásadní sporné otázky, zda pohledávka, kterou žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení je vykonatelná a zda insolvenční správce provedl popěrným úkonem jiné právní posouzení věci, než provedl rozhodce dle § 199 odst. 2 IZ (sporná otázka ad 1+ 2).

ICM R

V prvé řadě soud konstatuje, že právním důvodem podané žaloby je požadavek žalobce na určení relevantnosti popěrného úkonu přihlášených pohledávek dovolávaje se ustanovení § 39 obč. zák. v rozhodném znění a potažmo zákonných ustanovení upravujících spotřebitelské smlouvy (§ 52 a násl. obč. zák.) a neplatnosti rozhodčí doložky (smlouvy), tj. smluvní pokuty do výše částky 179.369,07 Kč (pohledávka ad 2) podle dohody o uznání dluhu a příslušenství tvořeného náklady rozhodčího řízení ve výši 17.454 Kč (pohledávka ad 1).

Jak plyne z přihlášky P4, žalovaný přihlásil svou pohledávku z titulu jistiny, dále z titulu příslušenství, konkrétně nákladů rozhodčího řízení, přičemž takto uplatněný nárok měl svůj základ ve shora citované Dohodě o uznání dluhu. Vykonatelnost pohledávky doložil žalovaný pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem ze dne 20.9.2012, sp.zn. P 625/2012.

Podle ust. § 174 odst. 2 IZ přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

V daném případě přihláška pohledávky P4 doručená insolvenčnímu soudu 25.3.2015 byla z hlediska skutku, na jehož základě žalovaný přihlásil svůj nárok do insolvenčního řízení dostatečná. Vymezení této pohledávky způsobem, že jde o pohledávku z titulu jistiny a příslušenství sestávajícího z rozhodčího poplatku a smluvních pokut jednoznačnou individualizaci skutku (nemožnost záměny s jiným). Vycházeje z přihlášky P4 soud tedy nemá pochybnost o tom, že žalovaný uplatnil v insolvenčním řízení s dlužnicí Markétou anonymizovano nárok na jistinu, příslušenství i smluvní pokutu.

Žalobce, který, jak z výše uvedené vyplývá je v daném řízení aktivně legitimován, když pohledávku žalovaného přezkoumával jako vykonatelnou, může jako důvod popření pohledávek v žalobě ve smyslu ust. § 199 odst. 3 IZ uvést pouze důvody popření, pro které pohledávky popřel.

Zásadní otázkou (od zodpovězení které je nutno odvíjet další úvahy) byla pro soud skutečnost, zda na přihlášené pohledávky je třeba pohlížet jako na pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou. U pohledávek přisouzených v rozhodčím řízení je přitom zásadní, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem (rozhodčím soudem), který byl oprávněn spor rozhodnout. Pokud byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který měl pravomoc spor rozhodnout, opírá se přihlášená pohledávka o vykonatelný titul. Pro účely určovacího sporu se jedná o vykonatelnou pohledávku a důvody jejího popření jsou limitovány úpravou § 199 odst. 2 IZ. V opačném případě je třeba na pohledávku pohlížet jako na nevykonatelnou, při jejímž popření se omezení popěrných důvodů neuplatní.

Pro závěr o povaze pohledávky přihlášené pohledávky bylo zapotřebí vyřešit otázku, zda byla či nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, která založila pravomoc rozhodce spor rozhodnout. V daném případě, dle přesvědčení soudu, tomu tak bylo. Pravomoc rozhodce Mgr. Marka Landsmanna, jež vydal rozhodčí nález, o který žalovaný opírá svou vykonatelnou pohledávku z titulu jistiny, nákladů rozhodčího řízení a smluvní pokuty, byla založena samostatnou rozhodčí smlouvou (srovnej § 3 odst. 3 zák.č. 216/1994 Sb. v platném znění) uzavřenou mezi věřitelem a dlužnicí dne 22.5.2011, kde byl transparentně ujednán způsob výběru rozhodce z 6 přesně specifikovanými subjektů, mezi nimiž byl uveden i Mgr. Marek Landsmann, kterému byl věřitelem (předchůdcem žalovaného) rozhodčí návrh doručen v souladu s touto smlouvou. Ujednání je v souladu jak s vnitrostátním právem, tak taky i se Směrnicí č. 13/93 EHS). Rozhodčí řízení se pak v souladu s touto smlouvou řídilo pravidly sjednanými v rozhodčí smlouvě a podpůrně Řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské ICM R komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností v platném znění. Jen ze skutečnosti, že účastníky byla sjednání jednoinstančnost a písemná forma rozhodčího řízení, dle názoru soudu, tvrzenou neplatnost bez dalšího způsobit nemůže, zvláště, když citovaný ZRŘ umožňuje zrušení rozhodčího nálezu soudem. Vnitrostátní právo tak chrání subjekty i v tomto případě. Co se týče formy řízení v písemné podobě, tak v tomto směru lze poukázat na přiléhavou argumentaci žalovaného v jeho obraně odkazem na řadu rozhodnutí vyšších soudů, které tuto otázku řešily a potažmo pak taky lze zmínit, že ustanovení § 19 odst. 3 ZRŘ tuto možnost předpokládá. Soud tedy uzavírá, že dle jeho názoru, rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález v rámci své pravomoci a tento titul je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Proto se u pohledávky na posuzování důvodů popření vztahuje omezení dle § 199 odst. 2 IZ a námitkami jiného právního posouzení věci (což žalobce činí, neboť odlišně od rozhodce posuzuje relevantnost smluvního ujednání o smluvní pokutě v DUD) se v tomto sporu nelze zabývat, protože tyto námitky insolvenčnímu správci, žalobci, nepřísluší. S ohledem na uvedené, za situace, kdy v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by dlužnice na uplatněnou jistinu a náklady rozhodčího řízení cokoliv uhradila, vycházeje rovněž z argumentace prezentované žalovaným v jeho obraně, kterou lze dle názoru soudu akceptovat zejména ve vztahu k posuzování relevantnosti rozhodčích smluv ve spotřebitelských smlouvách k judikatorním závěrům soudů vyšších stupňů a následně pak ve vztahu vysvětlující jiné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení § 199 odst. 2 IZ, na něž pro stručnost odkazuje, dospěl soud k závěru, že popěrný úkon žalobce nebyl učiněn po právu, žalobu proto shledal nedůvodnou a rozhodl tak, jak ve výroku v odst. I. uvedeno. Závěrem však soud považuje za potřebné zmínit k části obrany žalovaného, že posuzování relevantnosti rozhodčí doložky insolvenčním správcem není v ustanovení § 199 IZ zmiňované jiné právní posouzení (i když rozhodce se ve svém rozhodnutí touto otázkou zabývá), nýbrž se jedná o obligatorní povinnost jak insolvenčního správce tak i soudu tuto přezkoumávat. V tomto směru se již vyslovil i NS ČR mimo jiné pod sp. zn. 29 ICdo 30/2012, v rozhodnutí ze dne 30. 10. 2014, který uvedl v právní větě, že: V insolvenčním řízení lze i v případě, kdy věřitel přihlásí pohledávku jako vykonatelnou, což dokládá rozhodčím nálezem opatřeným doložkou vykonatelnosti, posoudit, zda je rozhodčí nález pro dlužnici závazný , tedy zda byl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc . Nákladový výrok v odst. II. vychází z ust. § 202 odst. 1 IZ a) 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána nebyla.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Olomouc 28.4.2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vlastimila Potoczková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R