10 Cmo 103/2010
Spisová značka: 10 Cmo 103/ 2010-2561









ČESKÁ REPUBLIKA

ł ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců IUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky vprávní věci žalobců a) Mgr. Martina Koláře, sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, insolvenčního správce dlužníka Pavla Chadimy, a b) Narcise Tomáška, sídlem UStarého Mostu 111/4, Děčín, insolvenčního správce dlužnice Evy Chadimové, obou zast. advokátem Mgr. Alešem Podrábským, sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti žalované Kateřině Voráčkové, bytem Klíšská 113, Ústí nad Labem, zast. advokátem JUDr. Františkem Gahlerem, sídlem Vaníčkova 1112/ 27, Ústí nad Labem, o odpůrčí žalobě a žalobě o zaplacení částky 1.444.725; Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu vÚstí nad Labem č.j. 45 Cm 3 / 2009-1457 ze dne 15. dubna 2010 takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem 45 Cm 3/2009-147 ze dne 15.dubna 2010 se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

II. Žalované se ukládá, aby zaplatila žalobcům 47.335,-Kč na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Aleše Podrábského.

Odůvodněnü

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem určil, že právní úkon dlužníků Pavla Chadimy a Evy Chadimové (dále jen dlužník a dlužnice, popř. dlužníci), jímž dne 2.11.2006 poskytli Kateřině Voráčkové (dále jen žalovaná) částku 1444.725,-Kč, je vůči insolvenčním věřitelům vinsolvenčních řízeních vedených před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 629/ 2003 a sp. zn. KSUL 45 INS 680/ 2008 neůčinný (body I. a II. výroku), a žalované uložil zaplatit žalobcům 1444.775,-Kč s příslušenstvím (bod III. výroku). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům 11.904,-Kč k rukám jejich zástupce (bod IV. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud předeslal, že usnesením č.j. 45 Cm 3/ 2009-84 ze dne 25.5.2009 spojil řízení o žalobách Mgr. Martina Koláře a Narcise Tomáška (dále jen žalobce a) a žalobce b), popř. žalobci), jimiž se žalobci domáhali jednak určení neůčinnosti právního

1.5 Cmo 103/2010

úkonu dlužníka a dlužnice vči žalované, jednak zaplacení částky 1.444.775; Kč, ke Společnému projednání a rozhodnutí.

Z listínných důkazů učinil soud zejména následující zjištění. Dlužníci coby manželé získali prodejem svého bytu částku 2.079.000,-Kč, jejíž část byla uhrazena na účet švagra dlužnice Milana Plaveckého. Dlužník uzavřel dne 2.11.2006 se žalovanou písemnou smlouvu o půjčce (dále jen Smlouva), jejímž předmětem byl závazek poskytnout jí částku 1.444.775,-Kč. Téhož dne převedl Milan Plavecký na účet žalované částku, jež byla předmětem Smlouvy. Podle potvrzení o převzetí peněz ze dne 15.11.2006 převzal dlužník uvedeného dne tuto částku v hotovosti zpět od žalované.

Z výpovědí svědků učinil soud zejména následující zjištění. Dlužník vypověděl, že žalovaná požádala o krátkodobou půjčku na koupi domu a že vrácené peníze použil na úhradu svých dluhů. Milan Plavecký vypověděl, že po dohodě s dlužníky přijal na svůj účet částku představující cenu za prodej jejich bytu a žalované ztohoto účtu převedl částku 1.444775,-KČ. Roman Güttner vypověděl, že žalované, jež je jeho přítelkyní, poskytl dne 14.11.2006 půjčku ve výši 1.000.000,-Kč.

Na základě těchto zjištění a na základě rozporů ve svědeckých výpovědích dospěl soud k závěru, že částka 1444.775,-Kč, jíž poskytli dlužníci žalované, nebyla půjčkou, nebot' k jejímu vrácení nikdy nedošlo, nýbrž darem. Tento závěr podle soudu plyne i znásledujících skutečností. Žalovaná za účelem koupě domu potřebovala toliko částku 1290.000,-Kč a není známo, proč by jí dlužníci měli poskytnout částku o 149.000,-Kč vyšší. Žalovaná měla dostatek finančních prostředků-jednak vlastních, jednak půjčených od Romana Güttnera a Jana Safta. Žalovaná věděla, že dlužníci již mají problémy v podnikání a dluží svým věřitelům, v důsledku čehož jí byly peníze od dlužníků převedeny z účtu Milana Plaveckého. Soud uzavřel na tom, že dlužníci učinili právní úkon spočívající v poskytnutí finančních prostředků osobě blízké bez přiměřeného protiplnění, jenž je podle ust. §240 insolvenčního zákona (dále jen IZ) neůčínným právním úkonem, a žalovaná je proto povinna vydat plnění z tohoto neúčinného úkonu do majetkové podstaty dlužníků.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalovaná včas odvolala a požadovala, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Soudu vytýkala, že nehodnotil provedené důkazy nestranně, při jejich hodnocení vyšel nepřípustně ze znalostí ze své rozhodovací činnosti v rámci insolvenčního řízení a sporů s ním spojených, a nepřipustně změnil výpovědi svědků ve prospěch žalobců. Z výslechů Romana Güttnera a Jana Safta nelze podle ní zjistit, že by alespoň jeden z nich věděl o problémech dlužníků v podnikání. Provedenými důkazy bylo naopak prokázáno, že jí dlužníci poskytli půjčku za účelem doplacení ceny nemovitosti, jíž kupovala. Závěr soudu, že peníze k tomuto účelu nepotřebovala, neobstojí, nebot' dle smlouvy o smlouvě budoucí měla kupní cenu zaplatit nejpozději do 30.11.2006, a nikoli až dne 30.11.2006. Protože chtěla nemovitost užívat co nejdříve, chtěla i co nejdříve zaplatit kupní cenu.

Žalobci ve vyjádření k odvolání poukázali na to, že soud prvého stupně hodnotil výpověď dlužníka ohledně nakládání s částkou 1444.775,-Kč v kontextu jiných provedených důkazů (konkrétně zápisu ze dne 11.6.2008), takže jeho výpovědí neměnil. Namítli, že tvrzení žalované týkající se lhůty k zaplacení kupní ceny za dům a motivace k její dřívější úhradě byla uplatněna nepřipustně až v odvolacím řízení, a měli za to, že soud byl při svých úvahách stran skutkových zjištění veden toliko obsahem důkazů provedených během tohoto řízení, přičemž odůvodnění rozsudku je jasné a srozumitelné. Navrhovali

15 Cmo 103/2010 proto, aby odvolací soud napadený rozsudek v bodech I. a II. výroku potvrdil a přiznal jim právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2010 k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujících výrocích l. a II. změnil tak, že žalobu o určení, že právní úkon dlužníků Pavla Chadimy a Evy Chadimové, jímž žalované půjčili částku 1,444.775,-Kč, je neúčinný, zamítl (první výrok), ve výrocích III. a IV. tento rozsudek zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Děčíně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). Odvolací soud-na rozdíl od soudu prvního stupně-uzavřel, že poskytnutí půjčky podle Smlouvy není neúčinným právním ůkonem podle ust. § 240 IZ, když z provedených důkazů nelze dovodit, že by dlužníci měli v úmyslu uvedenou částku žalované darovat. Naopak je nepochybně, že se žalovaná ve Smlouvě zavázala poskytnuté prostředky v plné výši vrátit. Nejde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, nebot' dlužníkům v důsledku poskytnutí půjčky žalované vznikla pohledávka za ní ve výši poskytnuté půjčky, a nebyla-li dosud žalovanou půjčka vrácena, mají nadále právo na její vracenl.

Nejvyšší soud ČR kdovolání žalobců rozsudkem ze dne 30.5.2013 rozsudek odvolacího soudu (toliko) v měnícím výroku ve věci samé (prvním výroku) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (třetím výroku) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění konstatoval, že z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvého stupně založil svůj závěr o tom, že částka 1.444.775,-Kč nebyla půjčkou, nýbrž darem, mimo jiné i na svědeckých výpovědích dlužníka, Milana Plaveckého a Romana Güttnera. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že šlo o půjčku; dospěl tak při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvého stupně odlišnému, aniž ovšem důkazy provedené soudem prvého stupně (zejména důkaz výslechem označených svědků), na nichž soud prvého stupně svá skutková zjištění založil, zopakoval a takto provedené důkazy pak zhodnotí] způsobem odpovídajícím požadavkům ust. § 132 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Tím ovšem odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud ČR proto, aniž se zabýval dalšími dovolateli výslovně uplatněnými dovolacími důvody, rozhodl, jak uvedeno shora.

Odvolací soud v obnoveném odvolacím řízení přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu vymezeném kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. a-respektuje závěry dovolacího soudu-dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Soud prvého stupně postavil své rozhodnutí na závěru, že částka 1.444.775 Kč, již poskytli dlužníci žalované, nebyla půjčkou, ale darem, přičemž kjejímu vrácení nikdy nedošlo. Vyšel přitom nejen z provedených listiimých důkazů, ale především z tvrzení žalované a z výpovědí dlužníka a svědků Milana Plaveckého a Romana Güttnera (na jejichž reprodukci podanou soudem prvého stupně odvolací soud pro stručnost odkazuje), v nichž shledal ohledně vrácení předmětné částky rozpory.

Odvolací soud konstatuje, že z hlediska skutkového nebylo mezi účastníky sporu o tom, že kupní smlouvou ze dne 10.8.2007 (původní smlouva ze dne 26.10.2006, jež byla touto smlouvou nahrazena, nebyla pro vady zavkladována do katastru nemovitostí) prodali dlužníci svůj byt v Tupolevově ulici č.p. 468/23 manželům Mudrovým za cenu 2.079.000,-Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 1.523.775,60 Kč byla kupujícími dne 1.11.2006 poukázána nikoli na účet dlužníků, ale na účet Milana Plaveckého (švagra dlužnice), jenž po úhradě provize realitní kanceláři ve výši 79.000,-Kč zbývající část této sumy ve výši 1444.775,-Kč dne 2.11.2006 převedl bezhotovostním převodem na účet č. 35-6449150217/ 0100 jako část

'v kupní ceny za budovu c. p. 110 s pozemky v k.ú. Markvartice u Děčína, tyto nemovitosti

15 Cmo 103/2010 koupila žalovaná kupní smlouvou ze dne 7.11.2006 od prodávajících Oldřicha Buluška a Jany Havlíčkově, přičemž označený účet, na nějž byla v souladu s kupní smlouvou za žalovanou zaplacena část kupní ceny ve výši 1.444.775,-Kč, patřil zprostředkovateli prodeje Martinu Tonderovi, podnikajícímu pod označením Vesta-realitní kancelář. Oposkytnutí částky 1.444.775,-Kč žalované na úhradu kupní ceny nemovitostí v Markvarticích tak nebylo (a není) pochyb. Pro posouzení důvodnosti odvolání je tak určující, zda byla uvedená částka dlužníky poskytnuta žalované s tím, že jim bude vrácena, a zda k jejímu vrácení fakticky došlo.

Soud prvého stupně v zásadě správně zjistil skutkový stav věci, a odvolací soud proto na jeho závěry odkazuje; doplněním dokazování pak odvolací soud zjistil následující skutečnosti:

Při jednání se žalobcem a) coby insolvenčním správcem dlužník-jak plyne zápisu ze dne 11.6.2008, jenž bez námitek k jeho znění podepsal-potvrdil, že část kupní ceny za prodej bytu dlužníků manželům Mudrovým byla inkasována na účet Milana Plaveckého, což je švagr manželky , a dále výslovně uvedl, že Část peněz si pan Plavecký ponechal, protože jsme mu dlužili asi 400.000,-Kč, byla to půjčka na podnikání. Zbytek jsme vyinkasovali a zaplatil jsem dluhy. Platil jsem z toho nějaké ty leasingy. r

V písemném sdělení ze dne 30.7.2008 adresovaném žalobci b) coby insolvenčnímu správci dlužnice dlužník uvedl, že se dohodl s Milanem Plaveckým na použití jeho účtu k převodu peněz z prodeje bytu, aby nedošlo případně mého účtu k obstavení a mohl jsem zajistit chod firmy . Dále uvedl, že v té době kupovala žalovaná domek v Markvarticích a požádala dlužníky o zapůjčení částky 1.444.775; Kč na dobu od 2.11.2008, kdy tato částka odešla z účtu Milana Plaveckého, do 16.11.2008, kdy mu žalovaná v hotovosti částku vrátila (zápis byl vyhotoven dne 30.7.2008, dlužník tak pravděpodobně chybně uváděl namísto roku 2006 rok 2008).

Svědek Milan Plavecký před odvolacím soudem mj. vypověděl, že v době převodu peněz z prodeje bytu dlužníků na jeho účet věděl, že dlužníci mají nějaké potíže s účtem a i nějaké potíže v podnikání, a výslovně uvedl, že v době převodu finančních prostředků na jeho účet mu dlužníci nic nedlužili, žádné finanční transakce s nimi nečinil a žádné obchodní transakce mezi nimi neprobíhaly.

Dlužník coby svědek před odvolacím soudem mj. vypověděl, že koupi domu v Markvarticích dohodla žalovaná s dlužníci s tím, že by v tomto domě po prodeji svého bytu bydleli i oba dlužníci. K motivu placení kupní ceny za jejich byt na cizí účet uvedl: Peníze šly přes účet pana Plaveckého proto, že můj účet byl zatížený exekucemi, a pokud by tam částka za byt přišla, byla by postižená . Ke konkrétním okolnostem, za nichž mu měla žalovaná peníze vrátit vypověděl, že si již nepamatuje, kde k tomu došlo. Kúdajům zaznamenaným v zápise z jednání se žalobcem a) ze dne 11.6.2008 uvedl: Za toto tvrzení se musím omluvit, neboť to není pravda; pravda je, co jsem uvedl později, tedy že jsem částku půjčil žalované . K dotazu, jak naložil s penězi po jejich vrácení, vypověděl: Zaplatil jsem svoje dluhy a byla tam ještě ta půjčka od nejmenované osoby, o které jsem hovořil již dříve v řízení, která mi vyhrožovala; protože život je mi přednější, tak ji neoznačím ani teď. K vrácení půjčky vhotovosti došlo dle jeho výpovědi proto, že pokud by byla vrácena na ezekucemi zatížený účet dlužníků, neměl by kdispozici finanční prostředky na vrácení svého dluhu věřiteli, jehož identitu odmítl odtajnit. Potvrdil, že v domě v Markvarticích, jejž koupila žalovaná, bydleli spolu s dlužnicí asi rok, on se poté odstěhoval a dlužnice v něm nadále zůstala bydlet; kdy dlužnice bydlí dnes, neví.

15 Cmo 103/2010

Podle ust. š 235 IZ neúčinnýmí jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uSpokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením ínsolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím ínsolvenčního soudu o žalobě ínsolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen odpůrčí žalobaíí), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).

Dle ust. § 240 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením ínsolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením ínsolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výší, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Dle názoru Vrchního soudu v Praze soud prvého stupně za shora popsaného stavu nepochybil, pokud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že částka 1.444.775,-Kč byla žalovanou dlužníkům vrácena, přičemž je důvodný i jeho závěr ohledně úmyslu dlužníků, s nímž byla částka žalované poskytnuta.

Odvolací soud shledal (stejně jako soud prvého stupně) mezí výpověd'mi svědků, tvrzeními žalované a obsahem některých listinných důkazů zásadní rozpory. V prvé řadě dlužník při jednání se žalobcem a) tvrdil, že část kopní ceny za prodej bytu manželům Mudrovým si ponechal Milan Plavecký, protože mu dlužníci dlužili asi 400.000 Kč za půjčku na podnikání. O zbytku částky pak uvedl, že jej vyinkasovali a dlužník zaplatil dluhy-konkrétně nějaké ty leasingy. Svědek Milan Plavecký však výslovně popřel, že by mu v době převodu finančních prostředků na jeho účet dlužníci něco dlužili, a uvedl, že mezi nim a dlužníky nebyly činěny žádné finanční ani obchodní transakce, a tedy ani půjčky na podnikání. S tvrzením, že nezaplatil dluhy, ale zapůjčíl částku 1.444.775,-Kč žalované na koupi nemovitostí, jež je zcela vrozporu sjeho předchozím tvrzením, přišel dlužník až v pozdějším písemném sdělení ze dne 30.7.2008 adresovaném žalobcí b). Rozpor ve svých tvrzeních nedokázal při jednání před odvolacím soudem vysvětlit (pouze se omlouval), a jeho výpověď je tak v tomto směru nevěrohodná.

Dlužník se přitom nijak netajil tím, že motivací ke sjednání zaplacení kupní ceny za prodávaný byt na účet Milana Plaveckého i vrácení peněz vhotovosti bylo to, že účet dlužníků byl zatížen exekucemí, v nichž věřitelé vymáhalí své pohledávky, a pokud by na něj přišlo nějaké plnění, bylo by postiženo. Již z této skutečnosti je zřejmá védomá snaha dlužníků vyhnout se cíleně prováděnými úkony placení svých závazků.

15 Cmo 103/2010

Ke konkrétním okolnostem, za níchž měla žalovaná peníze vrátit, pak dlužník vypověděl, že si nepamatuje, kde ktomu došlo, přičemž jejich následné použití vysvětloval tak, že zejména zaplatil půjčku od nejmenované osoby, jejíž identitu však (protože mu dle jeho tvrzení údajně vyhrožovala) odmítl sdělit. Potvrdil přitom, že v domě v Markvarticích, jenž byl částečně zaplacen z prostředků dlužníků z účtu Milana Plaveckého, bydleli Spolu s dlužníci asi rok.

Shrnuto shora uvedené, dlužníci, kteří jíž v rozhodné době měli (jak vyplývá odvoláním nezpochybněných zjištění soudu prvého stupně) splatné závazky vůči více věřitelům a jejichž účet byl postížen ezekucemi, prodali v říjnu 2006 svůj byt, v němž do té doby bydleli, přičemž kupní cenu, resp. její část po úhradě úvěru, nechali účelově poukázat na účet švagra dlužnice Milana Plaveckého, a to proto, aby zabránili jejímu použití (v rámci nařízených exekucí) k úhradě jejich splatných závazků. Následně-po úhradě provize realitní kanceláři-poukázal Milan Plavecký na základě žádosti dlužníka zbývající částku 1.444.775,-Kč jiné realitní kanceláři na úhradu kupní ceny domu v Markvarticích, jehož vlastníkem se stala žalovaná. V domě poté-protože svůj byt prodali a neměli kde bydlet-žili i dlužníci. Po rozhodnutí o úpadku dlužník výslovně tvrdil žalobcí a), že částku za byt utratí] tak, že 400.000,-Kč splatil Milanu Plaveckému na úhradu půjčky na podnikání a zbytek vyinkasoval a zaplatil dluhy. O několik týdnů později však žalobcí b) tvrdil, že částku 1.444.775,-Kč půjčil žalované a ta mu ji v hotovosti dne 15.11.2008 (měl patrně na mysli dne 15.11.2006) vrátila. Nedokázal však konkretizovat, kde k jejímu vrácení došlo, ani věrohodně vysvětlit, na co byla následně použita.

Dle názoru odvolacího soudu je zpopsané série úkonů dlužníků zřejmá snaha vyhnout se placení splatných závazků, zbavit se majetku postižitelného exekucí (bytu) a vyvést peníze za něj utržené mimo dosah věřitelů tak, aby nemohly být použity k úhradě jejích pohledávek. Konkrétním cílem těchto úkonů bylo vyvedení částky 1.444.775,-Kč z majetku dlužníků tak, aby po rozhodnutí o jejích úpadku nemohly být zapsány do soupisu majetkové podstaty. Odvolací soud proto neuvěřil tvrzení žalované a dlužníka, že jejich úmyslem bylo sjednání půjčky. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje i skutečnost, že předmětná částka byla coby podstatná část kupní ceny použita ke koupi domu v Markvarticích, v němž následně dlužníci bydleli. Odvolací soud přitom, zejména s ohledem na rozpory ve výpovědích dlužníka, žalované a svědka Plaveckého, neuvěřil ani tvrzení (bytí podpořenému písemným potvrzením ze dne 15.11.2006), že částka byla vrácena. Dlužník totiž nedokázal věrohodně vysvětlit (natož doložit), jakým způsobem s ní následně naložil; tvrdí-li opakovaně, že ji téměř celou použil kuspokojení pohledávky jediného věřitele, a zároveň odmítá jeho osobu identifikovat, aby jeho tvrzení nemohlo být ověřeno, je třeba neprokázání této skutečnosti přičíst k jeho tíži. Odvolací soud navíc považuje za velmi nepravděpodobné a nevěrohodné, že by si dlužník vsítuaci, kdy mu neidentifikovaný věřitel vyhrožoval (dlužník má obavy dodnes) a domáhal se vrácení dluhu, nepamatoval, kde mu byla vrácena de facto jediná částka (za zpeněžený byt), z níž mohl závazek vůči nebezpečnému' věřiteli uhradit (a dle svých tvrzení též uhradil).

Shodně se soudem prvého stupně proto odvolací soud uzavírá, že úkon dlužníků, jímž poskytli žalované částku 1.444.775,-Kč, nebyl půjčkou, nebot' tato částka nebyla poskytnuta s tím, že bude vrácena, přičemž nebylo ani prokázáno, že dlužníku (dlužníkům) vrácena byla. Dlužníci tak ve smyslu ust. § 240 odst. 1 IZ poskytli žalované bezúplatně plnění (dar) ve výši 1.444.775,-Kč na zakoupení nemovitosti; vzhledem ke skutečnosti, že dlužník a dlužnice byli vrozhodné době manželé a žalovaná je dcerou dlužnice, byl bezpochyby tento úkon učiněn ve prospěch osoby dlužníkům blízké dle ust. §116 občanského zákoníku, a má se tedy dle ust. § 240 odst. 2 IZ za to, že je úkonem, jejž dlužníci

15 Cmo 103/2010 učinili v době, kdy byli v úpadku (žalovaná ostatně tuto skutečnost nesporovala), a tedy úkonem bez přiměřeného protiplnění.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud kzávěru, že odvolání je nedůvodné, postupoval proto podle ust. §219 o.s.ř. arozsudek soudu prvého stupně v bodech I. a II. výroku jako věcně správný potvrdil.

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 zrušil Ústavní soud ČR vyhlášku Ministerstva Spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. ze dne 18.12.2000, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů; výši všech účelně vynaložených nákladů řízení proto musel odvolací soud posoudit dle vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen vyhláška), a to dle znění účinného v době poskytnutí právní služby. V důsledku toho-a sohledem na skutečnost, že bod IV. výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byl rozsudkem odvolacüío soudu ze dne 21.10.2010 zrušen-musel nově rozhodnout též o nákladech řízení před soudem prvého stupně, přestože rozsudek v bodech I. a II. výroku (ve věci samé) potvrdil.

V daném případě spočívají náklady žalobců vřízení před soudem prvého stupně v odměně advokáta za zastupování dvou osob ve výši 23.520,-Kč a náhradě jeho hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 2.100,-Kč, vše podle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g), §9 odst. 3 písm. a), § 7 bodu 5 a ust. š 12 odst. 4 vyhlášky ve znění účinném do 31.12.2012 (za sedm úkonů právní služby po 2.100,-Kč pro každého ze žalobců s tím, že odměna za každou zastupovanou osobu je snížena o 20 96) a ust. § 13 odst. 3 vyhlášky, a dále v náhradě za promeškaný čas dle ust. š 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za čas strávený cestou na jednání soudu dne 28.7., 10.9. a 15.12.2009 a dne 18.3. a 15.4.2010, celkem 10 půlhodin po 100,-Kč, q'. 1.000,-Kč, cestovném ve výši 1.307,~ Kč (za pět cest z Děčína do Ústí nad Labem a zpět, vzdálenost Děčín-Ústí nad Labem 24 km, použito vozidlo zn. Seat Toledo RZ 1U0 0091, průměrná Spotřeba 5,43 litru na 100 km, cena 1 litru motorové nafty 28,50 Kč, základní náhrada za 1 km jízdy 3,90 Kč), celkem tedy 27.927,-Kč. Úhrada těchto nákladů žalobcům náleží dle ust. š 142 odst. 1 o.s.ř.

O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. š 224 odst. 1, § 243g odst. 1 a š 142 odst. 1 o.s.ř., nebot' žalobcí v nich byli zcela úspěšní. Jejich náklady spočívají:

-v prvním řízení před odvolacím soudem (před podáním dovolání) v odměně advokáta za zastupování dvou osob ve výši 6.720,-Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 24.5.2010, účast na jednání u odvolacího soudu dne 21.10.2010), náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 600,-Kč (paušální náhrada hotových výdajů 300,-Kč za každý z uvedených úkonů právní služby), vše dle ust. š 11 odst. 1 písm. g) a k), §19 odst. 3 písm. a), š 7 bodu 5 a ust. š 12 odst. 4 vyhlášky ve znění účinném do 31.12.2012 (za dva úkony právní služby po 2.100,-Kč pro každého ze žalobců s tím, že odměna za každou zastupovanou osobu je snížena o 20 '36) a ust. § 13 odst. 3 vyhlášky, cestovném ve výší 1.226,-Kč (za cestu z Děčína do Prahy a Zpět, vzdálenost Děčín-Praha 114 km, použito vozidlo zn. Seat Toledo RZ 1U0 0091, průměrná spotřeba 5,43 litru na 100 km, cena 1 litru motorové nafty 27,20 Kč, základní náhrada za 1 km jízdy 3,90 Kč) a v náhradě za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za čas strávený cestou na jednání soudu v rozsahu 8 půlhodin, tj. 800,-Kč, celkem 9.346,-Kč,

-v řízení před dovolacím soudem v odměně advokáta ve výši 3.360,-Kč za jeden úkon právní služby při zastupování dvou osob (sepis dovolání) a náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislostí s poskytnutím právní služby ve výši 300,-Kč, vše dle ust. § 11

15 Cmo 103/2010 odst. 1 písm. k), §9 odst. 3 písm. a), § 7 bodu 5, ust. § 12 odst. 4 a ust. § 13 odst. 3 vyhlášky ve znění účinném do 31.12.2012, celkem tedy 3.660,-Kč,

-ve druhém řízení před odvolacím soudem (po rozhodnutí o dovolání) v odměně advokáta ve výši 4.960,-Kč za jeden úkon právní služby při zastupování dvou osob (účast na jednání u odvolacího soudu) a náhradě hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 300,-Kč, vše dle ust. § 9 odst. 4 písm. c) a š 7 bodu 5, ust. š 12 odst. 4 a ust. § 13 odst. 3 vyhlášky ve znění účinném od 8.5.2013, cestovném ve výši 342,-Kč (za cestu vlakem z Děčína do Prahy a zpět), v náhradě za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky za čas strávený cestou na jednání soudu v rozsahu 8 půlhodin, 800,'-Kč, celkem tedy 6402,* Kč.

Celková výše nákladů účelně vynaložených žalobcí tedy činí 47.335,-Kč.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praze dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílné anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem k Nejvyššímu soudu ČR.

V Praze dne 9. října 2014

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová

Digital ně podepsal Hana Elulírmvä. f f DM: HCE. u=".|'r::hnl soud v Pra::-[H: H a n a I I n 00215051].oU'cwilnía ínsolverrtniúsek. ctu-91 3EI. run-Hana Bulínovl. serialhumber-H 351504. titleereícrem 0311111110141 1.0:' |3125:51 +0100'