10 Cmo 10/2015
10 Cmo 10/2015-373









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeněm z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců JUDr. Jiřího Karety a Mgr. Martina Lišky v právní věci žalobce lng. Zdirada Svobody, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, insolvenčního správce dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , zast. advokátkou JUDr. Lucií Horčičkovou, sídlem tamtěž, proti žalovaněmu Jiřímu Skřivánkovi, nar. 3.2. 1955, bytem Kukelská 927/18, Praha 9, zast.advokátem Mgr. Karlem Volfem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5, za účasti Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Mikuláše z Husi 737/6, Praha 4, jakožto vedlejšího účastníka na straně žalobce, zast. advokátkou JUDr. Hanou Neštickou, sídlem Ječná 1, Praha 2, o určení pravosti vykonatelně pohledávky, o odvolání žalovaněho proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 191 Cm 1/2010-347 ze dne 6. května 2015, takto:

|. Rozsudek Městského soudu vPraze č.j. 191 Cm1/2010-347 ze dne 6. května 2015 se potvrzuje.

||. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 8.228,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Lucie Horčičkové.

|||. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalobce 4.114,-Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. Hany Neštické.

Odůvodněnn

Městský soud vPraze potě, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek č.j.191Cm 1/2010-241 ze dne 5. 4. 2013 usnesením Vrchního soudu vPraze č.j. 10 Cmo 30/2013-295 ze dne 2. 11. 2014 (dále jen Kasační rozhodnutí odvolacího soudu) zrušen a věc mu byla vrácena kdalšímu řízení, vbodě l. výroku shora označeněho rozsudku ze dne 6. 5. 2015 (naopak) určil, že vykonatelná část pohledávky žalovaněho ve výši 114.660.591,74 Kč, již přihláškou pohledávky č. 7 ze dne 23. 10. 2009 přihlásil do insolvenčního řízení na majetek dlužnice vedeněho tamním soudem pod sp. zn. MSPH 60 INS 860/2009, není po právu, v bodech ll. a lll. výroku žalovaněmu uložil, aby žalobci a vedlejšímu účastníku na straně žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku krukám jejich zástupců zaplatil na náhradě nákladů řízení 78.166,-Kč a 79.166,-Kč, a v bodě lV. výroku vedlejšímu účastníku na straně žalobce uložil, aby v těže lhůtě zaplatil soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč.

Z listinných důkazů soud kromě jiněho zjistil, že: 1) dne 6. 4. 1998 podepsala dlužnice smlouvu o půjčce (dále jen Smlouva o půjčce), podle níž jí žalovaný přenechal částku ve výši 10 milionů Kč, dlužnice podpisem potvrdila, že tuto částku od žalovaněho převzala, a půjčenou částku se spolu s ročním úrokem ve výši 18 % zavázala žalovaněmu vrátit nejpozději do 30. 4. 2000; pro případ prodlení dlužnice svrácením půjčeně částky sjednaly smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0, 25 % denně z dlužně jistiny, 2) v uznání závazku ze dne 3. 5. 2000 a v uznání závazku ze dne 28. 4. 2004 dlužnice dluh ze Smlouvy o půjčce opakovaně uznala, 3) vexekutorskěm zápise sp. zn. 085 EZ 135/08 ze dne 12. 9. 2008 sepsaněm Mgr. Jiřím Jiráskem (dále jen Exekutorský zápis) dlužnice dluh ze Smlouvy o půjčce opětovně uznala a svolila k přímě vykonatelnosti notářskěho zápisu, 4) dne 23. 10. 2009 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeněho na majetek dlužnice mimo jině i pohledávku ve výši 114.660.591,74 Kč (dále jen Pohledávka) jako pohledávku vykonatelnou a zajištěnou majetkem dlužnice, 5) na přezkumněm jednání konaněm dne 26. 11. 2009 popřel žalobce pravost (a pořadí) Pohledávky zejměna proto, že nebylo prokázáno, že k převzetí a předání částky 10 miliónů Kč dle Smlouvy o půjčce ze strany dlužnice došlo.

Zvýpovědí dlužnice, vedlejšího účastníka na straně žalobce (manžela dlužnice) a žalovaněho neměl (ani) soud za prokázaně, že by kpřevzetí částky 10 miliónů Kč došlo; zejměna proto ne, že:

-žalovaný a dlužnice tvrdili, že žalovaný měl být nejprve obchodním partnerem manželů anonymizovano , kčemuž však, i když probíhala dlouhá jednání, nedošlo, zatímco vedlejší účastník na straně žalobce tvrdil, že žalovaněho nezná a nikdy ho neviděl,

-dlužnice tvrdila, že údajně půjčeně peníze uložila do trezoru vpracovně bytu společně obývaněho s manželem, který je použil na nákup výpočetní techniky a zboží, zatímco vedlejší účastník na straně žalobce to popřel.

Jelikož provedenými důkazy nebylo postaveno najisto, zda k převzetí částky 10 miliónů Kč dlužnicí dne 6. 4. 1998 došlo a jelikož žalovaný na jednání konaněm dne 18. 5. 2011 (č.l. 64) uvedl, že daňovým přiznáním je schopen doložit, že částku 10 miliónů Kč skutečně vydělal, soud prvního stupně v intencích závazněho právního názoru obsaženěho v Kasačním rozhodnutí odvolacího soudu žalovaněho usnesením ze dne 11. 12. 2014 (č.l. 309) vyzval, aby mu předložil daňová přiznání od roku 1991 do roku 1998, nebo aby mu poskytl souhlas svyžádáním těchto daňových přiznání od finančního úřadu. Žalovaný však soudu dne 27. 1. 2015 (č.l. 313-315) sdělil, že požadovaná daňová přiznání již ani on ani finanční úřad (který je již nearchivuje) nemá. Soud dotazy na Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, zjistil (č.l. 318), že správce daně sice nemá daňová přiznání za období let 1991 až 1998 k dispozici fyzicky, nicméně daňová přiznání od roku 1995 až do současnosti má kdispozici vpočítačové databázi. Soud proto žalovaného usnesením ze dne 4. 3. 2015 (č.l. 319) opětovně vyzval, aby mu udělil souhlas s vyžádáním daňových přiznání od finančního úřadu. Žalovaný tak ovšem (zase) neučinil. Ze sdělení příslušného správce daně soud zároveň zjistil, že žalovaný u něj podal první daňové přiznání až v roce 2001.

Za těchto okolností uzavřel soud na tom, že žalovaný vdobě, kdy byla Smlouva o půjčce uzavřena, předmětným obnosem nedisponoval, a částku 10 miliónů Kč tudíž dlužnici předat nemohl. S přihlédnutím k ust. § 657 občanského zákoníku akjudikatuře prezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn.21 Cdo 2217/2003 ze dne 14. 5. 2004 uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110, znichž dovodil, že k smlouvě opůjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi, shledal soud žalobní požadavek na určení, že Pohledávka není po právu důvodným, a žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu vPraze podal žalovaný včasné odvolání (č.l. 355-357), vněmž zejména namítal, že vsituaci, kdy dlužnice Pohledávku ve výše v bodech 2) a 3) zmíněných uznáních závazku avExekutorském zápise uznala, platí, že pokud není ve smyslu ust. § 133 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá-třeba izávažná-pochybnost o tom, zda skutečnost vprávní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou. Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou právní domněnku, pak v řízení spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníkovi (v posuzovaném případě na žalujícím insolvenčním správci), a nemůže být přeneseno na něj (na žalovaného).

V této souvislosti především namítal, že ho soud prvního stupně v rozporu se zákonem vyzval ktomu, aby mu předložil daňová přiznání, resp. udělil souhlas s vyžádáním informací od finančního úřadu, ačkoli ust. § 128 OSŘ, podle něhož je každý povinen na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, se vztahuje pouze na třetí osoby, nikoli na účastníky řízení. Rozvedl, že k postupu dle ust. § 129 odst. 2 OSŘ, jež umožňuje, aby předseda senátu uložil tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu (účastníka řízení nevyjímaje), aby ji předložil, uvedl, že jej není možné aplikovat v rozporu s ust. 124 OSŘ, podle něhož je třeba dokazování provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti, jež je stanovena i pro zaměstnance správce daně a pro třetí osoby zúčastněné v daňovém řízení.

Soudu prvního stupně dále vytkl jednak to, že neakceptoval jeho důkazní návrhy ze dne 26. 1. 2015 (č.l. 314) doplňujícím účastnickým výslechem žalovaného a výslechem svědků Mgr. Libora Kapalína, Josefa Hájka a Václava Novotného, jimiž hodlal prokázat (ačkoli nic prokazovat nemusel), že v 90 letech měl spoustu peněz, jednak to, že při závěru o tom, že nedošlo k předání peněz dlužnici, vyšel z nevěrohodné účastnické výpovědi vedlejšího účastníka na straně žalobce.

V doplnění odvolání (č.l. 364) pak namítal, že by mu bylo odepřeno právo na zákonného soudce, nebot' věc byla nedůvodně projednána a rozhodována soudkyní JUDr. Jitkou St'astnou, nikoli insolvenčním soudcem, který rozhoduje v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice, jímž původně byl JUDr. Jaroslav Harmach a nyní je Mgr. Michaela Wenzlová. Ust. § 160 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), podle něhož jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu, označil za protiústavní zejména pro rozpor sčlánkem 38 Listiny základních práv a svobod /potud poukazoval na návrh, který je (byl) aktuálně řešen Ústavním soudem ČRI. Zejména z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná mu vůči vedlejšímu účastníku na straně žalobce právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce označili odvolání za nedůvodné a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a vůči žalovanému jim přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dle ust. § 212 a 212a OSŘ přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co odvolání projednal na jednání konaném dne 18. 2. 2016, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Odvolací soud souhlasí se žalovaným v tom, že uznání dluhu dlužnicí založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má (mělo) za to, že její závazek vdobě uznání (naposledy ke dni 12. 9. 2008, kdy vExekutorském zápise uznala, že žalovanému dluží 105.210.591,74 Kč) trval, a že v tomto sporu, v němž se žalobce domáhá (domáhal) určení, že Pohledávka není po právu, spočívá (spočívalo) důkazní břemeno ohledně neexistence závazku (Pohledávky) na žalobci. Nicméně odvolací soud je na rozdíl od žalovaného toho názoru, že žalobce (vedlejší účastník na straně žalobce) toto břemeno unesl. Žalobce již vžalobě (č.l. 1-8) tvrdil, že kpředání, resp. kpřevzetí částky 10 miliónů Kč ze strany dlužnice nedošlo, kprokázání čehož navrhl důkaz např. výpovědí vedlejšího účastníka na straně žalobce, který tvrzení dlužnice, že žalovaného znal (viz např. č.l. 16-17, 131-134) a že půjčenou částku 10 miliónů Kč použil na koupi zboží, výpočetní techniky apod. vskutku vyvrátil.

Na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 18. 5. 2011 (č.l. 64-67) pak žalobce kprokázání toho, že žalovaný vdobě uzavření Smlouvy o půjčce částkou 10 miliónů Kč (ne)disponoval, resp. že tuto částku (ne)vydělal, navrhl provést důkaz např. daňovými přiznáními žalovaného od počátku jeho podnikání do roku 1998, přičemž zjevně šlo o reakci na výpověd' samotného žalovaného, který potvrdil, že tuto skutečnost může daňovým přiznáním doložit. Pokud v této situaci žalovaný vdalším průběhu řízení svá daňová přiznání (o nichž nejprve tvrdil, že je má kdispozici a že může jimi doložit, že inkriminovanou částkou vdobě uzavření Smlouvy o půjčce disponoval) soudu ani na základě výzev nepředložil, resp. s vyžádáním těchto daňových přiznání od finančního úřadu nesouhlasil, s tím, že poté, co v podání ze dne 5. 1. 2015 (č.l. 311) uvedl, že se předmětnou dokumentaci pokusí dohledat do 31. 1. 2015, v podáních ze dne 26. 1. 2015 (č.l. 313 -315) a ze dne 23. 3. 2015 (č.l. 321) již označil výzvy soudu za nezákonné, a uvedl, že daňová přiznání nenašel a že požadované informace nejsou podstatné, nebot' existuje celá řada operací, které se v daňovém přiznání nezobrazují, má odvolací soud stejně jako soud prvního stupně za to, že tvrzení (výpovědi) žalovaného a potažmo i dlužnice, že k předání částky 10 miliónů Kč došlo, jsou nevěrohodná, a naopak tvrzení (výpověd') vedlejšího účastníka na straně žalobce ústící v závěr, že k předání částky 10 miliónů Kč nedošlo, věrohodné je.

O nevěrohodnosti žalovaného svědčí i to, že ačkoli na jednání konaném dne 18. 5. 2011 (č.l. 64) a v podání ze dne 23. 3. 2015 (č.l. 321) tvrdil, že začal podnikat (již) v 90 letech a že daňová přiznání podával k Finančnímu úřadu pro Prahu 9 (již) od doby, kdy se podávala, správce daně soudu uvedl (č.l. 318), že žalovaný podal první daňové přiznání (až) vroce 2001. O nevěrohodnosti žalovaného a o tom, že soud prvního stupně nepochybil, pokud zamítl jeho důkazní návrhy ze dne 26. 1.2015 (č.l. 314) doplňujícím účastnickým výslechem žalovaného a výslechem svědků Mgr. Libora Kapalína, Josefa Hájka a Václava Novotného, jimiž hodlal prokázat, že v 90 letech měl spoustu peněz , svědčí i to, že ačkoli zjeho vyjádření např. na jednání konaném dne 18. 5.2011 (č.l. 64) plyne, že inkriminovaná částka 10 miliónů Kč pochází zjeho podnikání (viz jeho odpověď, že daňovým přiznáním může doložit, že částku 10 miliónů Kč vydělal ), na jednání před odvolacím soudem konaném dne 18. 2. 2016 (nově) uvedl, že inkriminovaná částka 10 miliónů Kč nepochází zjeho podnikání, ale z půjčky, kterou mu poskytl Roman Pjajka, kterou nezanesl do účetnictví, jelikož tuto povinnost neměl.

Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani zbytkovou část odvolací argumentace, podle níž je (bylo) řízení postiženo tzv. zmatečností vadou řízení spočívající vtom, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Zrozvrhu práce Městského soudu vPraze pro rok 2010 totiž vyplynulo, že voboru působnosti soudního oddělení 191 Cm, do něhož byla zařazena soudkyně JUDr. Jitka St'astná, byly (vyjma v rámci insolvenčního řízení projednávaných incidenčních sporů) rovněž věci týkající se insolvenčního řízení nepatřící přímo kvyřizovanému řízení (v opakovaném sledu vždy 1 za sebou napadlá věc). Nálezem pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ús 11/15 ze dne 9. 2. 2016 byl přitom návrh na zrušení ust. § 160 odst. 2 IZ odmítnut.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné, postupoval proto podle ust. § 219 OSR a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovaným a žalobcem aplikoval odvolací soud ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ a úspěšnému žalobci je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) po 3.100,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen Advokátní tarif), a 2 náhrad hotových výdajů ve výši 600,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu po 300,-Kč, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) z částky 6.800,-Kč ve výši 1.428,-Kč činí celkem 8.228,-Kč.

Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem na straně žalobce aplikoval odvolací soud ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSR a úspěšnému vedlejšímu účastníku na straně

žalobce je přiznal v rozsahu odměny za zastupování advokátem ve výši 3.100,-Kč za 1 úkon právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem) podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) Advokátního tarifu, a 1 náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 3 Advokátního tarifu, což s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty z částky 3.400,-Kč ve výši 714,-Kč činí celkem 4.114,-Kč.

P o u č e n í: Proti bodu l. výroku tohoto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

Proti bodům ll. a lll. výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné. V Praze dne 18. února 2016

Mgr. Tomáš B r a u n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná

Digitálně podepsal Monika Pokorná

° DN: c=CZ, 0=Vrchní soud v

O n I a Praze [IČ 00215651], ou=9373, cn=Monika , Pokorná, P O r' n a serialNumber=P453099, title=zapisovatelka Datum: 2016.03.21 14:35:28 +01'00'