10 Cmo 1/2016
10 Cmo 1/2016-314 ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce Štěpána anonymizovano , anonymizovano , bytem Dlouhá 276, Pohořelice, PSČ 691 23, zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Údolní 61, Brno, PSČ 602 00, proti žalované Mgr. Magdě Havlové, insolvenční správkyni dlužnice Ivany anonymizovano , Tyršova 21, Ivančice, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby: 66241456, o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Ivany anonymizovano , anonymizovano , bytem Václavská 7, Brno, PSČ 603 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 4250/2008, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.9.2015, č.j. 31 Cm 3/2009-288,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 3.163,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1.539 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byly ze soupisu majetkové podstaty dlužnice Ivany anonymizovano vyloučeny nemovitosti, a to budova č.p. 27 postavená na pozemku p.č. 138, pozemek p.č. 138, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1205 m2, a pozemek p.č. 139, zahrada o výměře 2976 m2, vše zapsané na LV č. 665 pro k.ú. Lhota, obec Vyškov, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov (dále jen nemovitosti ), a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši celkem 3.613,50 Kč (náklady 2.986,40 Kč a náhrada DPH 627,10 Kč) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

Na odůvodnění poté, co shrnul procesní stanoviska účastníků, soud učinil zjištění z listin a svědeckých výpovědí, a to kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a dlužnicí dne 30.3.2006, exekutorského zápisu ze dne 30.3.2006, sepsaného JUDr. Milanem Dobešem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Brno-město, pod č. EXz 10/06, úmrtního listu vydaného dne 29.11.2006 Městským úřadem v Humpolci, zástavní smlouvy ze dne 22.11.2002, reg. č. 3100/044745-01102101-002/00/R, uzavřené mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a.s. a dlužnicí, vyrozumění Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 14.11.2006, exekučního spisu sp. zn. EX 370/2 vedeného Exekutorským úřadem Brno-město a sdělení tohoto exekutorského úřadu ze dne 3.1.2013, smlouvy o půjčce ze dne 29.10.2005, uzavřené mezi Karlem anonymizovano a žalobcem, insolvenčního spisu dlužnice, vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 4250/2008, výpovědí žalobce, dlužnice a svědků Davida Hluštíka, Ivo Charváta, Evy Hertlové, Erika Hertla, Jaroslava Svobody, JUDr. Milana Dobeše, Daniela Kani, Petry Černíkové a Ivany Krejzové (dříve Kučákové). Na základě z nich provedených zjištění, uvedených v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, soud uzavřel, že skutečným účelem kupní smlouvy nebylo vyvolat následky kupní smlouvy, ale zajistit pohledávky žalobce pro případ, že Karel anonymizovano nebude schopen dostát svým závazkům. Insolvenční soud neuvěřil tvrzení žalobce, že se jednalo o běžnou kupní smlouvu, když exekutorský zápis a kupní smlouva byly uzavřeny ve stejný den 30.3.2006 a částka 3.375.000 Kč představovala zbývající dluh Karla anonymizovano z předchozích půjček poskytnutých žalobcem, který sám tvrdil, že exekutorský zápis nesouvisel se závazkem Karla anonymizovano ve výši 3.000.000 Kč dle smlouvy o půjčce uzavřené 29.10.2005, takže v době, kdy Karel anonymizovano žádal žalobce o půjčku dalších peněz, měl vůči němu závazky ve výši 6.375.000 Kč. Dle soudu není logické, aby v situaci, kdy se dlužnice Ivana anonymizovano zavázala ve smlouvě o půjčce ve formě exekutorského zápisu uhradit dluh 3.375.000 Kč společně s manželem Karlem anonymizovano , nedošlo alespoň zčásti k započtení pohledávky z titulu kupní ceny nemovitostí oproti tomuto závazku, přičemž i žalobce připustil, že jedním z důvodů podpisu kupní smlouvy byla možnost nemovitosti prodat a tak získat své peníze zpět. Pokud žalobce svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužnice a nemovitosti nabízel k prodeji, lze mít za to, že právě této možnosti chtěl po smrti Karla anonymizovano využít k částečnému krytí svých pohledávek. Závěru o zajišťovací funkci kupní smlouvy odpovídá také doba podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem, když žalobce si byl nepochybně vědom skutečnosti, že v důsledku úmrtí Karla anonymizovano se jeho pohledávky staly obtížně vymahatelnými. Soud neuvěřil tvrzení svědkyně Petry Černíkové, že nemovitosti by se jí a žalobci hodily pro účely bydlení, neboť žalobce byl vlastníkem domu v Pohořelicích, v němž již se svědkyní bydlel. Tvrzení, že důvodem odkladu podání návrhu na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy byla dohoda s Karlem anonymizovano , že návrh podá on, soud neuvěřil proto, že Karel anonymizovano nebyl účastníkem uzavřené kupní smlouvy. Soud rovněž neuvěřil tvrzení žalobce, že důvodem, proč nenaléhal na předání nemovitosti, byla možnost manželů anonymizovano užívat byt v Brně, když právě nemožnost jiného bydlení by, vzhledem k přátelským vztahům, byla důvodem pro posečkání s předáním nemovitostí. Úmysl dlužnice užívat nemovitosti k bydlení i po podpisu kupní smlouvy byl podpořen svědeckými výpovědi svědků Hluštíka, manželů Hertlových a Daniela Kani. Svědčí o tom i skutečnost, že manželé Velečtí i po podpisu kupní smlouvy financovali rekonstrukční práce probíhající na nemovitostech a neprojevili úmysl se z nich vystěhovat, přičemž soud neuvěřil tvrzení svědkyně Petry Černíkové, že Karel anonymizovano přislíbil dokončení prací na nemovitostech. Rovněž není pravděpodobné, aby dlužnice, která má závazek z hypotečního úvěru, pod sankcí smluvní pokuty nepožádala o souhlas zástavního věřitele s převodem nemovitostí a i po podpisu kupní smlouvy do nich investovala vlastní prostředky, aniž by podstatnou skutečnost dokončení a financování stavebních prací, neošetřila v kupní smlouvě. To vše za stavu, kdy manžel dlužnice Karel anonymizovano nutně potřeboval finanční prostředky. Rovněž výpověď svědka Jaroslava Svobody nevyvrací závěr, že kupní smlouva byla uzavřena naoko , neboť prohlídkou nemovitostí svědek sledoval záměr mít jistotu o vrácení půjčených finančních prostředků. Ze všech těchto důvodů soud dovodil, že žalobce chtěl získat nemovitosti k zajištění svých pohledávek za Karlem anonymizovano a dlužnicí. Skutečným účelem kupní smlouvy nebyl převod nemovitostí, ale sjednání zajištění pro případ, že by manželé Velečtí nebyli schopni žalobci vrátit dlužné finanční prostředky. Takové jednání je však v rozporu s účelem zástavního práva, neboť kupní smlouvou měla být sjednána tzv. propadná zástava, zajištění podle ní platně nevzniklo a kupní smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že z žádného ustanovení kupní smlouvy nelze usoudit, že měla sloužit k zajištění jakékoliv pohledávky, případně jako tzv. propadná zástava. Tvrdil, že kupní smlouva je standardní formálně bezchybnou kupní smlouvou, v níž dlužnice potvrdila úhradu kupní ceny za nemovitosti a důvod zakládající neplatnost kupní smlouvy není dán. Pokud by měla sloužit ke sjednání propadné zástavy, měly by v ní být sepsány podmínky takového ujednání, k čemuž nedošlo. Sepis nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice nebyl dle žalobce po právu, a proto navrhuje, aby byl v odvolacím řízení napadený rozsudek změněn tak, že nemovitosti budou vyloučeny z majetkové podstaty dlužnice a žalovaná zavázána k náhradě nákladů řízení.

Žalovaná s odvoláním nesouhlasila a setrvala na svém názoru, že účelem kupní smlouvy nebyl převod nemovitostí, ale že se jednalo o formu zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce. V odvolání shrnula svá tvrzení přednesená v řízení u soudu prvního stupně a odkazovala na skutečnosti prokázané svědeckými výpověďmi. Rovněž argumentovala závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu, v nichž se vyjadřoval k platnosti smlouvy, jejímž skutečným účelem bylo sjednání propadné zástavy, i závěry Ústavního soudu k této otázce, uvedenými v jeho označeném nálezu. V odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), zčásti opakoval dokazování a po té dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

Odvolací soud pro stručnost odkazuje na rekapitulaci procesních stanovisek účastníků řízení a skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z provedených důkazů, uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku, která jsou správná.

Ze zápisu o uznání dluhu ze dne 15.4.2003, sepsaného mezi žalobcem jako věřitelem a Karlem anonymizovano , nar. 10.3.1964, bytem Sladová 468/4, Brno, jako dlužníkem, odvolací soud dále zjistil, že dlužník uznává, že věřiteli dluží částku ve výši 4.000.000 Kč a tuto se zavazuje uhradit v termínu do 29.8.2003.

Odvolací soud pro přehlednost následovně shrnuje podstatné skutkové okolnosti věci zjištěné soudy obou stupňů, z nichž při posuzování důvodnosti podané žaloby vychází:

1. Dne 15.4.2003 manžel dlužnice Karel anonymizovano potvrdil existenci svého dluhu vůči žalobci ve výši 4.000.000 Kč (zjištěno ze zápisu o uznání dluhu z téhož dne) a dne 29.10.2005 žalobce Karlu anonymizovano půjčil v hotovosti částku 3.000.000 Kč s návratností do 11.11.2005 (zjištěno z listiny ze dne 29.10.2005 označené jako Zapůjčení finanční hotovosti ). 2. Dne 30.3.2006 dlužnice a její manžel Karel anonymizovano shodně formou notářského zápisu prohlásili, že mají vůči žalobci dluh ve výši 3.375.000 Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 30.3.2006, avšak jednalo se o dluh vzniklý přede dnem 30.3.2006, který představoval předchozí půjčky poskytnuté žalobcem Karlu anonymizovano . Tato částka nezahrnovala prostředky ve výši 3.000.000 Kč dle smlouvy o půjčce uzavřené dne 29.10.2005 (zjištěno z výpovědí žalobce a dlužnice). 3. Po sepisu notářského zápisu a kupní smlouvy žalobce poskytl Karlu anonymizovano v hotovosti další půjčku ve výši 1.700.000 Kč, která byla předána v domě manželů anonymizovano za přítomnosti dlužnice. Ve výši 1.000.000 Kč se jednalo o prostředky poskytnuté žalobcem z prostředků získaných od Jaroslava Svobody. Z poskytnutých prostředků byla žalobci uhrazena provize ve výši 200.000 Kč, částku 1.500.000 Kč použil Karel anonymizovano na úhradu svých závazků v Praze (tyto skutečnosti jsou zjištěny z výpovědi dlužnice a svědka Jaroslava Svobody). 4. Ke dni 30.3.2006, kdy byla podepsána kupní smlouva a smlouva o půjčce ve formě exekutorského zápisu, probíhala na majetek žalobce exekuce, vedená pod sp. zn. EX 370/02 soudním exekutorem JUDr. Milanem Dobešem, Exekutorský úřad Brno-město, v jejímž rámci Karel anonymizovano a dlužnice uhradili za žalobce dne 25.8.2006 částku 200.000 Kč, přičemž exekuční řízení skončilo dne 28.4.2008 zánikem vymáhané pohledávky (zjištěno ze záznamu na č.l. 223 exekučního spisu sp. zn. EX 370/02, vedeného uvedeným exekutorským úřadem, a sdělení tohoto úřadu ze dne 3.1.2013). 5. Ke dni uzavření kupní smlouvy byly nemovitosti předmětem zástavy ve prospěch pohledávky věřitele Českomoravská hypoteční banka a.s. ve výši 1.300.000 Kč dle zástavní smlouvy ze dne 22.11.2002 uzavřené mezi dlužnicí a bankou. Toto zatížení nebylo smluvními stranami v kupní smlouvě řešeno. Žalobce při jednáních s Karlem anonymizovano o koupi nemovitostí nevěděl o tom, že jejich vlastnicí je dlužnice (zjištěno z zástavní smlouvy ze dne 22.11.2002, reg. č. 3100/044745-01102101-002/00/R, uzavřené mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a.s. a dlužnicí, kupní smlouvy a výpovědi žalobce). 6. V průběhu jarních měsíců roku 2006 na nemovitostech dále pokračovaly rekonstrukční práce objednávané a hrazené manžely anonymizovano . Rekonstrukce probíhaly až do smrti Karla anonymizovano (zjištěno z výpovědí svědka Erika Hertla a Daniela Kani). 7. Manžel dlužnice Karel anonymizovano dne 12.11.2006 zemřel, návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem dle kupní smlouvy ze dne 30.3.2006 byl podán žalobcem dne 13.11.2006 a vlastnické právo k nemovitostem bylo pro žalobce vloženo s účinky k tomuto dni (zjištěno z úmrtního listu vydaného dne 29.11.2006 Městským úřadem v Humpolci a vyrozumění Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 14.11.2006). 8. Žalobce nemovitosti neužíval k bydlení, neřešil jejich další rekonstrukci a hypotéku, která na nich vázla, a nezaplatil daň z prodeje nemovitostí. Poté, co dne

25.10.2007 obdržel klíče od domu a zjistil, že náklady na opravu domu by dosáhly cca 200.000 Kč, nabídl nemovitosti k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře (viz výpovědi dlužnice a svědkyně Petry Černíkové). 9. Karel anonymizovano sdělil svědkovi Davidu Hluštíkovi, že kupní smlouva bude jen šuplíková záležitost, a svědku Eriku Hertlovi, že dům prodán nebyl, protože žalobce nemá peníze. Svědkyně Eva Hertlová slyšela telefonické sdělení žalobce Karlu anonymizovano , že trvá na zástavě domu (zjištěno z výpovědí svědků Davida Hluštíka, Erika Hertla a Evy Hertlové). 10. Žalobce do insolvenčního řízení dlužnice nepřihlásil svou pohledávku dle exekutorského zápisu ze dne 30.3.2006, sepsaného pod č. EXz 10/06 JUDr. Milanem Dobešem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Brno-město.

Podle ustanovení § 225 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odst. 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odst. 2).

Odvolací soud předně konstatuje, že v této věci jsou splněny předpoklady úspěšnosti vylučovací žaloby spočívající v tom, že: a) označený majetek byl insolvenční správkyní pojat do soupisu majetkové podstaty a dosud se v ní nachází (jak plyne ze soupisu majetkové podstaty, vyhotoveného žalovanou dne 21.4.2009, založeného ve spise vedeném Krajským soudem v Brně ve věci dlužnice pod sp. zn. KSBR 31 INS 4250/2008); b) vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka je včasná (k tomu odvolací soud pro poměry dané věci uvádí, že vyrozumění o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice, obsahující náležitosti dle § 13a vyhlášky č. 311/2007 Sb. adresované žalobci, je datováno dne 21.4.2009 a žaloba byla podána dne 15.5.2009); c) žalovanou je insolvenční správkyně dlužnice; d) v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen, jak plyne z obsahu uvedeného insolvenčního spisu). Odvolací soud se proto zabýval tím, zda je v této věci je splněn i předpoklad úspěšnosti žaloby spočívající v tom, že žalobce jako osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázal, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jemu, případně že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu (srov. předpoklady úspěšnosti vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání formulované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, zveřejněném pod č. 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry lze aplikovat i v insolvenčním řízení, viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněný pod č. 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce tvrdí, že právem vylučujícím zařazení nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice je jeho vlastnické právo, které vzniklo ke dni 13.11.2006 vkladem kupní smlouvy ze dne 30.3.2006 do katastru nemovitostí. Žalovaná naopak tvrdí, že žalobci vlastnické právo k nemovitostem nesvědčí, neboť kupní smlouva sloužila k zajištění pohledávek žalobce za Karlem anonymizovano a manžely anonymizovano a jejím účelem nebyl převod nemovitostí. Vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy je třeba v této věci vztahy hmotného práva posuzovat ve smyslu § 3028 zákona č. 89/2012 občanský zákoník podle předchozí právní úpravy, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník.

Podle ustanovení § 39 č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále též jen obč. zák. ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Pro závěr o důvodnosti žaloby je v této věci zásadní, zda lze na základě prokázaných okolností o uzavření kupní smlouvy důvodně usuzovat, že na obou smluvních stranách byla v době jejího uzavření dána vůle převést nemovitosti, či zda se jednalo o simulovaný právní úkon, jehož smyslem bylo zajistit již existující pohledávky žalobce za Karlem anonymizovano . Pokud by se jednalo o takový simulovaný právní úkon, byla by kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle a jejím vkladem do katastru nemovitostí by žalobci nevzniklo vlastnické právo k nemovitostem. To však neznamená, že měla-li by smlouva všechny potřebné náležitosti disimulovaného právního úkonu, bylo by třeba uznat zastřený právní úkon za platný (srov. rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne 4.9.2013, sp. zn. 21 Cdo 2687/2012, dostupný na jeho webových stránkách).

V řízení bylo prokázáno, že Karel anonymizovano byl v březnu roku 2006 ve finanční tísni, potřeboval finanční prostředky a žalobce mu je přislíbil poskytnout, ačkoli již za ním měl další pohledávky. Pokud se žalobce v této situaci rozhodl poskytnout Karlu anonymizovano na překonání jeho finanční tísně ještě další finanční prostředky, je logické, že považoval za potřebné zajistit návratnost svých dříve poskytnutých prostředků. Uznáním dluhu ve formě exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti byly zajištěny jeho dřívější pohledávky co do výše 3,375.000 Kč, avšak tato částka nezahrnovala pohledávku ve výši 3.000.000 Kč dle smlouvy o půjčce uzavřené dne 29.10.2005. Jestliže zbylá část jeho starších pohledávek činila 3,000.000 Kč, jeví se logickým, že návratnost této pohledávky byla ošetřena kupní smlouvou, v níž byla dohodnuta cena nemovitostí právě v této výši. Tvrzení žalobce v jeho výpovědi o tom, že částka 3,375.000 Kč dle notářského zápisu nesouvisela s dluhem Karla anonymizovano 3,000.000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 29.10.2005 je tudíž v souladu s úsudkem, že kupní smlouva sloužila k zajištění jeho starší pohledávky a jejím účelem neměl být převod vlastnického práva.

Další skutečností svědčící pro závěr, že kupní smlouva byla oběma smluvními stranami uzavřena za účelem zajištění pohledávky žalobce za Karlem anonymizovano ve výši 3.000.000 Kč, je to, že žalobce v době jednání o uzavření kupní smlouvy s Karlem anonymizovano nevěděl, že vlastníkem nemovitostí je dlužnice a v kupní smlouvě nebyla žádným způsobem řešena otázka zástavního práva váznoucího na nemovitostech pro pohledávku tehdejšího zástavního věřitele Hypoteční banka, a.s. z hypotečního úvěru. Žalobce tuto otázku neřešil ani po vkladu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí a ani po předání nemovitostí. V souladu se závěrem, že účelem kupní smlouvy nebyl převod nemovitostí, je rovněž zjištění, že dlužnice jako prodávající ve věci převodu nemovitostí vůbec nejednala se zástavním věřitelem. Rovněž se nejeví logické, aby žalobce v době, kdy na jeho majetek bylo vedeno exekuční řízení, nabýval další majetek, který by mohl být postižen exekucí, a za tento majetek, přes zákaz dle § 44a zákona č. 120/2001 Sb., hradil částku 3.000.000 Kč.

Pro závěr, že kupní smlouvu uzavřely smluvní strany jako simulovaný právní úkon (jednání), jehož účelem nebyl převod nemovitostí na žalobce, ale zajištění návratnosti jeho pohledávky, svědčí i skutečnost, že stavební práce na nemovitostech, objednávané a hrazené dlužnicí a jejím manželem, probíhaly i po uzavření kupní smlouvy, že tyto nadále manželé Velečtí užívali a dlužnice po úmrtí Karla anonymizovano neprojevila vůli nemovitosti opustit. Rovněž to, že žalobce v době uzavření kupní smlouvy neřešil otázku práv své tehdejší manželky Ivany Kučákové (nyní Krejzové) k nemovitostem, ačkoli s ní společně nežil a nehospodařil, svědčí pro to, že kupní smlouva nebyla vážně míněným právním úkonem.

Ve prospěch závěru, že úmyslem stran kupní smlouvy nebylo nemovitosti převést, svědčí doba podání návrhu na vklad vlastnického práva. Ten žalobce podal dne 13.11.2006, tedy více než 7 měsíců po uzavření smlouvy a den po úmrtí Karla anonymizovano , kdy musel vědět, že vymahatelnost jeho pohledávek je ztížena. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, tvrzení žalobce, že návrh na vklad vlastnického práva měl podat Karel anonymizovano , se jeví účelovým, protože ten nemohl bez dalšího podat návrh na vklad vlastnického práva, neboť nebyl stranou kupní smlouvy.

Skutečnost, že žalobce sdělil svědku Jaroslavu Svobodovi, že by chtěl prodat dům v Pohořelicích a nemovitosti užívat spolu se svou přítelkyní, která by naopak svědčila o úmyslu žalobce nemovitosti nabýt, je relativizována jeho tvrzením, že v domě měl buď bydlet spolu se svou přítelkyní, nebo jej prodat a získat zpět poskytnuté prostředky. Otázka, zda dům byl obyvatelný na konci října roku 2007, kdy žalobce a jeho partnerka převzali klíče od domu, je pro závěr o vůli žalobce nabýt nemovitosti v březnu roku 2006 nevýznamná, neboť rozhodný je stav v době sepisu kupní smlouvy, kdy dům obyvatelný byl.

Ze skutečnosti, že Karel anonymizovano sdělil svědkovi Davidu Hluštíkovi, že kupní smlouva bude jen šuplíková záležitost, a svědku Eriku Hertlovi, že dům prodán nebyl, protože žalobce nemá peníze, nelze ve vztahu k vůli smluvních stran kupní smlouvy při jejím uzavření činit žádné závěry, neboť Karel anonymizovano nebyl stranou kupní smlouvy. Závěr, že kupní smlouva měla sloužit jako zajištění pohledávek

žalobce, nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že svědkyně Eva Hertlová slyšela telefonické sdělení žalobce Karlu anonymizovano , že trvá na zástavě domu , když není blíže určeno, kdy toto sdělení slyšela a nelze tak dovodit, zda se tak stalo bezprostředně před uzavřením kupní smlouvy. Jako podstatná okolnost pro závěr, že účelem kupní smlouvy mělo být zajištění pohledávek žalobce za manžely anonymizovano se však jeví skutečnost, že žalobce svou pohledávku ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 30.3.2006 formou exekutorského zápisu neuplatnil v insolvenčním řízení dlužnice a nemovitosti se snažil zpeněžit prostřednictvím realitní kanceláře.

Na základě výše uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že úmyslem obou smluvních stran při uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne 30.3.2006 nebylo nemovitosti na převést žalobce, ale poskytnout mu zajištění jeho pohledávek za dlužnicí a Karlem anonymizovano . Kupní smlouva je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran nemovitosti převést a jejím vkladem do katastru nemovitostí žalobci vlastnické právo k nim nevzniklo. Žalobce tudíž v řízení neprokázal, že mu k nemovitostem svědčí právo, které vylučuje jejich zahrnutí do soupisu majetkové podstaty dlužnice, a závěr soudu prvního stupně, že žalobu je třeba zamítnout, je správný.

Posuzováním toho, zda kupní smlouva obsahuje náležitosti úkonu, který jí měl být zakryt, tedy některého ze zajišťovacích institutů upravených zákonem, se odvolací soud nezabýval. Právo ze zajištění není důvodem pro vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka a bez dalšího ani jiným důvodem, pro který by majetek neměl být zahrnut do soupisu. Proto je nevýznamné, zda na základě kupní smlouvy žalobci vzniklo zajištění jeho případného nároku.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud změnil, protože dospěl k odlišnému vyčíslení jejich výše. Žalovaná, které právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně svědčí dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., žádala náhradu cestovních výdajů za cesty k jednáním soudu prvního stupně a zpět včetně cestovného k jednání, které bylo nařízeno na den 17.2.2012 v 10:30 hod. a téhož dne odvoláno. Soud prvního stupně žalované přiznal náhradu nákladů za cestu k tomuto odvolanému jednání, když z obsahu spisu nevyplývá, že se k němu žalovaná dostavila. K dotazu odvolacího soudu (v rámci zákazu překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, srov. nález Ústavního soudu ze dne 16.9.2014, sp.zn. I. ÚS 2456/13) žalovaná sdělila, že nemůže doložit, že se ke zrušenému jednání dostavila. Odvolací soud proto změnil výrok II. rozsudku tak, že částku nákladů žalované za řízení před soudem prvního stupně, ponížil o částku 450 Kč náhrady cestovného k uvedenému jednání (cesta v délce 60 km na trase Ivančice-Brno a zpět osobním automobilem se spotřebou 7,17 l/100 km BA 95 oktanů, 60 x 3,70 = 222, 0,0717 x 60 x 34,90 = 150, celkem 372 Kč, včetně DPH v sazbě 21% potom 450 Kč, 1/2016 ust. § 1, písm. b/, § 4, písm. a/ vyhl. č. 429/2011 Sb.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů ve výši 3.163,50 Kč.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., toto právo svědčí v odvolacím řízení úspěšné žalované, které vznikly náklady na cestovném k jednání odvolacího soudu v částce 1.539,12 Kč (cesta v délce 212 km na trase Ivančice-Olomouc a zpět osobním automobilem se spotřebou 7,17 l/100 km BA 95 oktanů, 212 x 3,80 = 805,60 Kč, 0,0717 x 212 x 29,70 = 451,45, celkem 1.272 Kč, včetně DPH v sazbě 21 % potom po zaokrouhlení 1.539 Kč, ust. § 1, písm. b/, § 4, písm. a/ vyhl. č. 385/2015 Sb.).

Lhůta k plnění pro úhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem byla určena dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; žalobci a žalované se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení tohoto rozhodnutí.

Olomouc 23. srpna 2016

JUDr. Radka Panáčková předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: v z. JUDr. Helena Krejčí v.r. Zuzana Žádníková pověřená členka senátu Z důvodu dovolené předsedkyně senátu podepsáno podle § 158 odst. 1 o.s.ř. zastupující členkou senátu