10 Azs 94/2015-20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: S. S., zast. Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 84/9, Praha 5, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2015, čj. KRPA-21994-11/ČJ-2014-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, čj. 2 A 15/2015-36,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 11. 2014, čj. KRPA-36134-51/ČJ-2014-000022 (dále jen rozhodnutí o vyhoštění ), bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v délce jednoho roku; toto rozhodnutí obsahující řádné poučení o možnosti napadnout je ve lhůtě 5 dnů odvoláním bylo doručeno právnímu zástupci žalobce; právní moci nabylo, neboť v zákonné lhůtě nebylo odvoláním napadeno.

[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 1. 2015, čj. KRPA-21994-11/ČJ-2014-000022 (dále jen rozhodnutí o zajištění ), byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též jen zákon o pobytu cizinců ) zajištěn za účelem vyhoštění se stanovenou dobou zajištění 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

[3] Žalobu proti rozhodnutí o zajištění Městský soud v Praze (dál jen městský soud ) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl s tím, že nesdílí stanovisko žalobce, že by na území České republiky pobýval oprávněně na základě své žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU ve smyslu § 87y zákona č. 326/1999 Sb., kterou podal 6. 2. 2014 a o které nebylo rozhodnuto, neboť jak vyplývá z dikce § 87y věta druhá zákona č. 326/1999 Sb. povolení pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. V daném případě rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce ze dne 27. 11. 2014 nabylo právní moci 9. 12. 2014, a z toho důvodu ve smyslu dikce ust. § 87y věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., nemá žalobce oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí v případě, že rozhodnutí o jeho správním vyhoštění nabylo právní moci, jak je tomu v daném případě. Dle městského soudu byly kumulativně všechny podmínky pro žalobcovo zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců splněny.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Žalobce (dále jen stěžovatel ) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítl, že žalovanému bylo ze správního spisu zřejmé, že stěžovatel podal žádost o povolení k trvalému pobytu na základě soužití s občanem Evropské unie. Stěžovateli nebylo nikým sděleno (a to ani prostřednictvím jeho dřívějšího zástupce), že odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění bylo podáno opožděně, a předmětné rozhodnutí tak nabylo právní moci. Zároveň tím došlo ke zrušení fikce pobytového titulu dle § 87y zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel dále konstatoval, že se neztotožňuje se závěrem žalovaného, dle něhož dal najevo neúctu k respektování platného práva tím, že v rámci podání vysvětlení při zadržení dne 19. 1. 2015 deklaroval přesvědčení, že jeho právní zástupce proti rozhodnutí o vyhoštění podal odvolání. Chybí tudíž subjektivní stránka vytýkaného deliktního jednání (přestože vyhoštění není formou trestního opatření). Stěžovatel proti rozhodnutí o vyhoštění podal nové odvolání, k němuž připojil žádost o navrácení v předešlý stav. To však žalovaný nepovolil a stěžovatel se proti tomuto odvolal.

[5] Dle stěžovatele bylo namístě aplikovat § 174a zákona o pobytu cizinců o přiměřenosti dopadu rozhodnutí o zajištění do jeho osobní sféry (zejména mělo být přihlédnuto k jeho vazbám na přítelkyni K. T. a přítelkyni N. S.). Závěry žalovaného přitom nekorespondují s pojetím institutu společné domácnosti, neboť trvalé soužití v jedné domácnosti není obligatorním požadavkem jeho naplnění. Z výpovědi K. T. vyplývá, že spolu se stěžovatelem společně hradili náklady své spotřeby.

[6] Žalovaný nevzal v potaz situaci stěžovatele, jenž je německého původu a nemá zájem na účasti v ukrajinském konfliktu. Od své matky se přitom dozvěděl, že mu již byly zaslány dva povolávací rozkazy k nástupu do armády. Na stěžovatele se vztahuje zásada non-refoulement ve smyslu čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.), neboť občané Ukrajiny jsou v současné době v občanské nebo hybridní válce, přičemž bezpečnostní situace se nadále zhoršuje.

[7] Dle názoru stěžovatele je v dané věci zřejmý kompetenční spor v tom, kdo vlastně rozhoduje o oprávněnosti pobytu cizince, neboť stejnou věc řeší jednak Ministerstvo vnitra, Oddělení azylové a migrační politiky, a jednak také orgány Policie ČR v rámci řízení o vyhoštění.

[8] Žalovaný se nikterak nevyjádřil ke stěžovatelovu návrhu kauce 10 000 Kč, ačkoli sám mohl navrhnout i kauci vyšší. pokračování

[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu, jakož i žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[10] Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či řízení jeho vydání předcházející netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.

[12] Dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle § 87y téhož zákona [r]odinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt na území považuje za pobyt přechodný. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, o ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, nebo se jedná o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti.

[13] Nejvyšší správní soud se předně zabýval stěžovatelovou námitkou, dle níž nevěděl, že proti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo odvolání podáno opožděně, čímž se ruší fikce udělení pobytového oprávnění ve smyslu § 87y zákona 326/1999 Sb. o pobytu cizinců. Tuto shledal nedůvodnou.

[14] Dle § 73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád ), [n]estanoví-li tento zákon jinak, je v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání. Komentářová literatura k tomu uvádí, že [o]dvolání nelze obecně podat v případě, kdy zákon možnost podat odvolání nepřipouští, lhůta pro podání odvolání uplynula, účastník řízení se tohoto práva vzdal nebo vzal podané odvolání zpět (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360). Odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění byl přitom stěžovatel dle § 169 odst. 5 zákona o pobytu cizinců oprávněn podat do pěti dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí.

[15] Ze správního spisu plyne, že rozhodnutí o vyhoštění bylo stěžovateli prostřednictvím (dřívějšího) zástupce doručeno v úterý 2. 12. 2014. Lhůta pro podání odvolání tudíž marně uplynula v pondělí 8. 12. 2014. Jelikož stěžovatel odvolání prostřednictvím svého tehdejšího zástupce podal až 12. 12. 2014 (tedy opožděně), rozhodnutí o vyhoštění nabylo právní moci dne 9. 12. 2014. Tímto dnem zároveň stěžovateli zaniklo oprávnění pobývat na území České republiky ve smyslu § 87y zákona o pobytu cizinců.

[16] Stěžovatelova námitka, dle níž v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka vytýkaného deliktu , tj. že ve stanovené třicetidenní lhůtě pro vycestování území České republiky neopustil, neboť o opožděnosti odvolání nevěděl, postrádá relevanci. Správní vyhoštění nemá trestní (punitivní) charakter, nýbrž je-jak stěžovatel sám správně podotkl-svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 5 Azs 94/2005-52, č. 1164/2007 Sb. NSS, či rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2000, Maaouia proti Francii, stížnost č. 39652/98, ECHR 2000-X). Tím méně lze proto trestní charakter přisuzovat institutu zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jenž slouží k realizaci vyhoštění, pokud cizinec ve stanovené době území České republiky neopustí; o naplnění či nenaplnění subjektivní stránky deliktu tudíž v této souvislosti nemůže být řeč již z podstaty věci. Nadto zákonná úprava obsažená v posledně citovaném ustanovení zavinění na straně zajišťovaného cizince nepožaduje. Pro zajištění cizince za účelem vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců proto postačí, pokud o vyhoštění cizince staršího 15 let bylo pravomocně rozhodnuto a cizinec povinnost vycestovat z České republiky nesplnil. Všechny uvedené podmínky přitom-jak plyne ze shora uvedeného-byly v nyní posuzované věci naplněny, což ostatně stěžovatel nikterak nepopírá.

[17] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i námitku, dle níž závěry žalovaného nekorespondují s pojetím institutu společné domácnosti, neboť trvalé soužití v jedné domácnosti není obligatorním požadavkem jeho naplnění.

[18] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu totiž plyne, že pod pojmem společná domácnost ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců je třeba rozumět domácnost tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2010, čj. 9 As 6/2010-73, ze dne 19. 1. 2011, čj. 1 As 1/2011-80, či ze dne 23. 1. 2014, čj. 6 As 36/2013-81). Společné soužití je tudíž jedním z primárních atributů společné domácnosti.

[19] Stěžovatelova přítelkyně K. T. v průběhu výslechu před žalovaným uvedla, že k seznámení se stěžovatelem došlo v prosinci roku 2013 na diskotéce, se stěžovatelem se občas vídají, přičemž ona sama se převážně zdržuje u rodičů. Na otázky, zda zná stěžovatelovo datum narození či jeho vzdělání, odpověděla, že nikoli. Konstatovala, že stěžovatel kupuje jejímu dítěti oblečení a příležitostně jej venku hlídá. Posledně uvedené tvrzení však popřela matka stěžovatelovy přítelkyně, která mimo jiné vypověděla, že o dítě své dcery v případě její nepřítomnosti pečuje ona, přičemž její vnučka zcela jistě nemá žádné oblečení, které by jí mohl koupit kdokoli jiný. Bylo jí známo, že její dcera má vztah s českým přítelem jménem T. H., který je navštívil také u nich doma. Na základě těchto skutečností žalovaný v odůvodnění rozhodnutí o vyhoštění uzavřel, že [n]ebylo prokázáno, že by jmenovaní partneři žili dlouhodobě ve společné domácnosti či by společně pečovali o dítě. Na tento závěr následně žalovaný odkázal i v rozhodnutí o zajištění. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením zcela ztotožňuje, neboť uvedené skutečnosti nejenže nenasvědčují tomu, že by stěžovatel se svou přítelkyní trvale žil, nebo že by tito společně hradili náklady na své potřeby, ale nelze z nich dovodit ani to, že by mezi stěžovatelem a jeho přítelkyní existoval jakýkoli hlubší vztah.

[20] Ze stejného důvodu je nedůvodná i námitka údajné nepřiměřenosti rozhodnutí o zajištění ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, již stěžovatel vznesl právě v souvislosti s jeho údajným soužitím s K. T..

[21] O svém souběžném vztahu s N. S. se stěžovatel prvně zmínil až v jím podané žalobě proti rozhodnutí o zajištění, přičemž své tvrzení nikterak nekonkretizoval. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců měl s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žil s ním ve společné domácnosti. Nadto z uvedeného stěžovatelova tvrzení není zřejmé ani to, kdy tento vztah měl vzniknout, přičemž dle pokračování

§ 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že [p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, dle které se žalovaný nikterak nevyjádřil ke stěžovatelovu návrhu kauce 10 000 Kč, ačkoli sám mohl navrhnout i kauci vyšší.

[23] V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je dle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Žalovaný tak v rámci tohoto řízení ani neměl prostor reagovat na podání stěžovatele ze dne 19. 2. 2015, jímž stěžovatel stanovení finanční záruky navrhl. Žalovaný však přesto v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, čj. 9 Azs 192/2014-29, dle něhož [z]a situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, a je tak dán důvod zajištění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je v zásadě vyloučeno, aby správní orgán přistoupil k uložení zvláštního opatření. Zvláštním opatřením je přitom dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců i složení peněžních prostředků.

[24] Nedůvodná je i stěžovatelova námitka, dle které je v dané věci zřejmý kompetenční spor, neboť stejnou věc řeší jednak Ministerstvo vnitra, Oddělení azylové a migrační politiky, a jednak také orgány Policie ČR v rámci řízení o vyhoštění.

[25] V nyní posuzované věci se o žádný kompetenční spor (pozitivní či negativní) nejedná, neboť předmět řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu na základě soužití s občanem Evropské unie vedeného Ministerstvem vnitra a řízení o udělení správního vyhoštění, resp. o zajištění za účelem vyhoštění je zcela odlišný (zjednodušeně řečeno, zatímco v prvém z nich je rozhodováno o právu cizince setrvat na území České republiky, v druhém uvedeném řízení je předmětem rozhodování povinnost cizince toto území opustit, resp. omezení svobody cizince, jež k nucené realizaci této povinnosti vede). Nejedná se tedy o situace předvídané v § 97 odst. 2 a 3 s. ř. s., kdy by si dva různé správní orgány buďto osobovaly či naopak odmítaly pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem. Zákon o pobytu cizinců přitom se souběhem těchto řízení výslovně počítá, neboť dle shora citovaného § 87y věty druhé tohoto zákona [o]právnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

[26] Námitkami týkajícími se situace v zemi původu stěžovatele a jeho návratu do ní se Nejvyšší správní soud již nezabýval, neboť tyto věcně směřují proti rozhodnutí o vyhoštění, jež však není předmětem nyní projednávané věci; tím je přezkum rozhodnutí o stěžovatelově zajištění.

IV. Závěr a náklady řízení

[27] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

[28] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, nemá ani jeden z nich dle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. května 2015

Zdeněk Kühn předseda senátu