104 VSPH 96/2016-110
177 ICm 2093/2014 104 VSPH 96/2016-110 (MSPH 77 INS 34747/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce AB 4 B. V., společnost s ručením omezeným, reg. č. 34186049, sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupeného Mgr. Romanem Pospiechem, LL. M., advokátem, sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2, proti žalované Ivetě Loprais (dříve anonymizovano , anonymizovano , bytem Školská 105, 250 69 Vodochody, zastoupené Mgr. Tomášem Biemem, advokátem, sídlem V Holešovičkách 41, 182 09 Praha 8, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 177 ICm 2093/2014-63,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 177 ICm 2093/2014-63 se mění tak, že se určuje, že žalobce má vůči žalované dlužnici pohledávku č. 2 ve výši 84.071,82 Kč.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 16.937,03 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Pospiecha, LL.M.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně zamítl žalobu na určení pohledávky žalobce poř. č. 2 ve výši 84.071,82 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice Ivety anonymizovano (v současnosti Ivety Loprais; dále jen isir.justi ce.cz 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) dlužnice) sp. zn. MSPH 77 INS 34747/2013 (bod I. výroku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované dlužnici náhradu nákladů řízení ve výši 10.200,-Kč (bod II. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Společnost Home Credit a.s. a dlužnice uzavřeli úvěrovou smlouvu č. 4101122996 (dále jen úvěrová smlouva či smlouva o úvěru), formátu A4 o jedné straně, graficky rozdělenou na 53 kolonek s rozdílnou velikostí písma (od dostatečné po téměř nečitelnou), obsahující (mimo jiné) tyto kolonky: č. 39-výše úvěru 90.000,-Kč, č. 40-celková částka splatná spotřebitelem 206.472,-Kč, č. 41-počet splátek 84, č. 42-výše měsíční splátky-2.617,-Kč, č. 44-poplatek za vedení účtu (zahrnut ve splátce) 49,-Kč, č. 46-roční úroková sazba 26,87 %, č. 50-pojištění výdajů 159,-Kč, č. 51-poplatek za možnost změny výše a počtu splátek (zahrnut ve splátce) 10,-Kč a kolonku s předtištěným prohlášením, že součástí úvěrové smlouvy jsou úvěrové podmínky s kódem ISH111, že je klient převzal a je s nimi seznámen, a dále datum 20. 1. 2011, podpis klienta (dlužnice) a společnosti Home Credit a.s.

Úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s. ISH111 pak byly o 9 stranách formátu A4, členěné na 15 hlav s příslušným označením a dále členěných na pododdíly označené jako § (v počtu 1 až 15) a nebyly podepsány ani Home Credit, a.s., ani dlužnicí. V jejich Hlavě 6 Skončení úvěrové smlouvy o poskytnutí úvěru, v pododdílu § 3 bylo uvedeno, že klient je povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě, že a) se dostal do prodlení se splácením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tří měsíce, b) klient sdělil nepravdivé údaje, c) klient porušil některou z dalších povinností z úvěrové smlouvy, d) bylo zahájeno exekuční, insolvenční nebo jiné řízení na majetek klienta; v pododdílu § 5 byla stanovena povinnost uhradit společnosti úvěr spolu se smluvní pokutou ve výši ušlého úroku, tedy částky, na kterou by věřiteli vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách, a to v případě, že a) klient se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, b) klient sdělil společnosti nepravdivé údaje, c) klient porušil některou z dalších povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy, d) bylo zahájeno exekuční, insolvenční nebo jiné řízení na majetek klienta.

Měsíční splátka ve výši 2.617,-Kč v sobě obsahovala splátku úvěru, splátku úroku, poplatek za vedení účtu ve výši 49,-Kč, pojištění ve výši 159,-Kč a poplatek za možnost změny splátek ve výši 10,-Kč.

Výzvou ze dne 12. 4. 2012 Home Credit, a.s. vyzval dlužnici v důsledku prodlení s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy ve výši 186.382,-Kč, a to do 14 dnů.

Rekapitulace platební bilance k úvěrové smlouvě obsahovala výpis čerpání úvěru dne 20. 1. 2011 ve výši 90.000,-Kč; předpis splátek č. 1.-12. a úhrad na úrok, jistinu, poplatek za vedení účtu, poplatek za možnost změny splátky a pojištění; předpis neuhrazených splátek č. 13. a 14.; zesplatnění dne 12. 4. 2012 a sumarizaci 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) výše předpisu, úhrad a dluhu v celkové výši 175.713,63 Kč, z toho na jistině 968,19 Kč, poplatku za vedení účtu 98,-Kč, smluvní pokutě II. 785,-Kč, úroku 5.276,44 Kč, zesplatněné jistině 83.858,18 Kč, pokutě (ušlém úroku) 84.071,82 Kč, pojištění 636,-Kč a poplatku za možnost změny 20,-Kč.

Přihláškou pohledávky ze dne 28. 2. 2014 žalobce (jako věřitel č. 8) přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice své nezajištěné a nevykonatelné pohledávky č. 1-5 v celkové výši 275.045,33 Kč, a to pohledávku č. 1 ve výši jistiny 86.637,44 Kč z titulu neuhrazeného úvěru z úvěrové smlouvy s příslušenstvím ve výši 11.815,86 Kč; pohledávku č. 2 ve výši 109.528,77 Kč sestávající z jistiny ve výši 97.777,56 Kč z titulu neuhrazené smluvní pokuty ve výši ušlého úroku, na který by žalobci vznikl nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen, sjednané v úvěrových podmínkách, jež jsou součástí úvěrové smlouvy, a příslušenství ve výši 11.751,21 Kč (tvořeného úrokem z prodlení ve výši 0,0212% denně z dlužné částky 86.162,82 Kč od 28. 4. 2012 do 30. 1. 2014; požadovaným tedy až od 16. dne po zesplatnění úvěru); pohledávku č. 3 ve výši jistiny 354,-Kč z titulu neuhrazených poplatků vyplývajících z úvěrových podmínek, které jsou součástí smlouvy o úvěru; pohledávku č. 4 s jistinou ve výši 1.113,-Kč z titulu neuhrazeného pojištění vyplývajícího z úvěrových podmínek a pohledávku č. 5 ve výši jistiny 34.676,95 Kč s příslušenstvím ve výši 30.919,31 Kč z titulu neuhrazeného úvěru ze smlouvy o úvěru č. 4008192711.

Usnesením ze dne 31. 3. 2014 (B-13) bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Při přezkumném jednání konaném dne 25. 3. 2014 byly zjištěny pohledávky č. 1, 3, 4 a 5. Pohledávka č. 2 ve výši 109.528,77 Kč zůstala sporná, jelikož ji dlužnice popřela co do pravosti v plné výši z důvodu absolutně neplatného ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k její nepřiměřenosti s ohledem na věřitelem uplatňované smluvní úroky z prodlení, s tím, že vlastní smluvní pokuta převyšuje i samotnou jistinu ze smlouvy o úvěru. Insolvenční správce pohledávku č. 2 nepopřel. Žalobce se nezúčastnil přezkumného jednání. Vyrozumění o popření ze dne 22. 4. 2014 převzal dne 3. 6. 2014. Ve včasné žalobě, jež byla doručena soudu dne 17. 6. 2014, uvedl jako důvod vzniku popřené pohledávky skutečnosti uvedené v přihlášce pohledávky.

Soud I. stupně předně dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky řízení podle § 198 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Zároveň konstatoval, že se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky č. 2 ve výši 109.528,77 Kč (z toho částky 97.777,56 Kč z titulu smluvní pokuty a částky 11.751,21 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení), avšak následně vzal žalobu částečně zpět, a to v rozsahu jistiny v částce 13.705,74 Kč a úroku z prodlení ve výši 11.751,21 Kč, pročež v tomto rozsahu soud řízení zastavil. Předmětem sporu tak bylo určení pravosti přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 84.071,82 Kč podle smlouvy o spotřebitelském úvěru.

Ohledně skutkového stavu soud I. stupně uzavřel, že dlužnice jako spotřebitel uzavřela se společností Home Credit, a.s. dne 20. 1. 2011 úvěrovou smlouvu na poskytnutí částky 90.000,-Kč, kterou se zavázala zaplatit v 84 splátkách s roční úrokovou sazbou 26,87 %, poplatkem za vedení účtu 49,-Kč, pojištěním 159,-Kč 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) a poplatkem za možnost změny splátek 10,-Kč, a to v měsíční splátce 2.617,-Kč, přičemž z důvodu neplacení byl úvěr zesplatněn ke dni 12. 4. 2012. Poukázal na to, že úvěrová smlouva neobsahuje žádný údaj o částce připadající na úrok z úvěru ve sjednané měsíční splátce, ani žádné výslovné ujednání o smluvní pokutě, jelikož povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částky, na niž by věřiteli vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách, je obsažena až v úvěrových podmínkách, jež však neobsahují podpis dlužnice.

Citoval § 159 odst. 1 písm. a), § 191 odst. 1 a § 198 odst. 1 IZ, § 261 odst. 3 písm. d), § 262 odst. 4 a § 506 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni 20. 1. 2011 (dále jen obch. zák.) a § 37 odst. 1 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k témuž dni (dále jen obč. zák.) a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, neboť není obsaženo v samotné úvěrové smlouvě, nýbrž v úvěrových podmínkách nepodepsaných dlužnicí, přičemž tento závěr nemůže změnit ani skutečnost, že úvěrová smlouva obsahuje předtištěné prohlášení o tom, že s úvěrovými podmínkami byla dlužnice seznámena, jelikož toto ustanovení je téměř nečitelné z důvodu nedostatečné velikosti písma. Uvedl, že ani nezastává názor, že na tento případ uvedený nález Ústavního soudu nedopadá z důvodu, že se nejedná o překvapivé ustanovení, neboť odpovídá § 506 obch. zák., jelikož naopak dospěl k závěru, že se o překvapivé ustanovení jedná. Poukazoval na to, že se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval obchodními podmínkami spotřebitelských smluv, přičemž dospěl k závěru, že je v rozporu se zásadou poctivosti, aby v obchodních podmínkách byly implementovány pro spotřebitele nevýhodné podmínky, které s ohledem na častou nepřehlednost obchodních podmínek mohou uniknout pozornosti spotřebitele. Vyjádřil nesouhlas s názorem, že žalobcem požadovaná smluvní pokuta v podstatě kopíruje § 506 obch. zák., neboť měl za to, že toto ustanovení nedává věřiteli možnost požadovat úroky, jež mají v budoucnu teprve vzniknout, nýbrž pouze úroky, které nebyly do okamžiku odstoupení splatné (jelikož úroky žalobce konzumoval v jednotlivých splátkách a nesplatné připočetl na přihlášenou jistinu nespláceného úvěru). Ujednání o smluvní pokutě tak považoval za přímo rozporné se zákazem stanoveným v § 56 obč. zák.

Nadto uváděl, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné též z důvodu neurčitosti, jelikož úvěrová smlouva přesně nestanoví výši běžných úroků, ani z ní nelze zjistit, jaká částka z každé měsíční splátky na úroky připadne. Z toho (s odkazem na žalobcem při jednání dne 29. 10. 2015 podané vysvětlení postupu výpočtu uplatněné smluvní pokuty) dovozoval, že výši úroků nelze objektivně zjistit, neboť jejich výše je známa pouze věřiteli. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu, a proto žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná dlužnice měla v řízení plný úspěch, pročež jí přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.200,-Kč za 3 úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření k žalobě, účast na jednání) podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) advokátní tarif) po 3.100,-Kč a režijní paušál za tyto 3 úkony právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300,-Kč.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že určí, že má vůči žalované dlužnici pohledávku č. 2 ve výši 84.071,82 Kč po právu přihlášenou do insolvenčního řízení sp. zn. MSPH 77 INS 34747/2013 a uloží ji povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Namítal, že napadený rozsudek spočívá na chybném právním posouzení věci. Rekapituloval průběh insolvenčního řízení ve vztahu k jeho přihlášce pohledávky a projednávanému incidenčnímu sporu a uváděl, že s dlužnicí uzavřeli dne 20. 1. 2011 úvěrovou smlouvu, v níž se zavázal poskytnout jí úvěr ve výši 90.000,-Kč (pole 39 úvěrové smlouvy) a dlužnice se zavázala splatit poskytnutý úvěr v 84 pravidelných měsíčních splátkách (pole 41 úvěrové smlouvy) ve výši 2.617,-Kč (pole 42 úvěrové smlouvy). Sjednali si, že celková splatná částka činí 206.472,-Kč (pole 40 úvěrové smlouvy) a roční úrokovou sazbu ve výši 26,87 % (pole 46 úvěrové smlouvy). Součástí úvěrové smlouvy byly úvěrové podmínky, s nimiž se dlužnice seznámila, byly jí srozumitelné, považovala je za dostatečně určité a výslovně projevila souhlas být jimi vázána, což stvrdila svým podpisem ihned pod včleňovací doložkou v úvěrové smlouvě. Poukazoval na to, že se na úvěrové smlouvě nacházejí dva podpisy dlužnice (jeden pod včleňovací doložkou úvěrových podmínek a jeden zcela dole).

Dovozoval, že se na jeho pohledávku č. 2 vztahují závěry, k nimž dospěl Vrchní soud v Praze ve skutkově i právně totožných věcech (posouzení pravosti přihlášených pohledávek vzniklých na základě téhož znění úvěrových smluv a v důsledku prodlení dlužníků se splácením závazků dle těchto smluv, a to zejména ve vztahu k aplikovatelnosti závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11) v rozsudcích ze dne 23. 6. 2014, č. j. 44 ICm 3743/2012, 104 VSPH 133/2014-64 (KSPA 44 INS 20105/2011), ze dne 5. 8. 2014, č. j. 60 ICm 2461/2013, 104 VSPH 311/2014-55 (KSPA 60 INS 31812/2010), ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 42 ICm 2282/2013, 104 VSPH 415/2014 (KSHK 42 INS 5960/2013) a ze dne 17. 2. 2015, č. j. 50 ICm 2686/2013, 104 VSPH 588/2014-70 (KSPH 32533/2012), s tím, že se jedná o konstantní judikaturu odvolacího soudu.

Měl za to, že není sporu o tom, co představuje popřená přihlášená pohledávka č. 2, tedy, že jde o pohledávku odpovídající výši úroku, který by byl uhrazen dlužnicí, plnila-li by své povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru řádně a včas. Uváděl, že je třeba nárok hodnotit podle materiálního obsahu a nikoli podle označení, přičemž zdůrazňoval vznik svého nároku na zaplacení sporné pohledávky nejen na základě smluvního ujednání, ale i na základě zákonného ustanovení. Citoval závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Odo 729/2006 a uváděl, že se nejedná o jiný právní důvod vzniku pohledávky, pročež se nemůže uplatnit § 199 odst. 2 IZ. Tvrdil, že z přihlášky vyplývá, že přihlášené dlužné částky vznikly na základě smluv o poskytnutí úvěru, přičemž z důvodu neplnění smluvních povinností byly úvěry celkově zesplatněny, tj. včetně ušlého úroku, jenž v přihlášce pohledávky pouze nesprávně označil, avšak z materiálního hlediska se jedná o tentýž nárok (k tomu odkazoval na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013)

29 Cdo 506/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2090/2009). Jako právní důvod vzniku sporné pohledávky uváděl uzavření smlouvy o úvěru, která nebyla ze strany dlužnice řádně a včas plněna, přičemž z důvodu prodlení dlužnice se splácením došlo k jejímu zesplatnění, v důsledku čehož mu vznikl posuzovaný nárok. Namítal, že pro uplatnění nároku v incidenčním sporu je bezvýznamné, zda byl označen jako smluvní pokuta nebo ušlý úrok, neboť nejde o jiný právní důvod. K tomu odkazoval na závěry Nejvyššího soudu ve věci žalobce Home Credit a.s. (svého právního předchůdce) v usnesení sen. zn. 32 ICdo 33/2013.

Uváděl, že důvodem zesplatnění úroku byly okolnosti naplňující hypotézu § 506 obch. zák., jelikož prodlení dlužnice se splácením přesáhlo tři měsíce a současně se dlužnice dostala do prodlení s více než dvěma splátkami úvěru a odstoupení od smlouvy o úvěru tak mělo za následek vznik jeho práva na vrácení nejen dlužné částky, ale i veškerých úroků z úvěru (tedy nikoliv jen úroků za dobu do odstoupení od smlouvy), neboť v opačném případě by se mohlo dlužnici vyplatit porušování hlavní povinnosti z úvěrové smlouvy (splácení ve sjednaných splátkách). Vysvětloval, že § 506 obch. zák. garantuje zisk věřitele pro případ, že se dlužník dopustí závažného porušení svých smluvních povinností.

Nesouhlasil rovněž s názorem soudu I. stupně o neurčitosti ujednání. Uváděl, že v okamžiku sjednání úvěru dlužník ví, kolik zaplatí na jistině a úroku (což je dáno součinem počtu a výše splátek) a v každém okamžiku splácení tak musí vědět, jaká část úvěru (součtu jistiny a úroku) mu zbývá k zaplacení. S předpokladem, že průměrný dlužník dokončí alespoň povinnou školní docházku, vysvětloval, že rozhodne-li se dlužník nesplácet svůj úvěr, na němž měl uhradit např. celkem 200.000,-Kč, poté, co zaplatil 100.000,-Kč, musí mu být jasné, že po něm bude věřitel chtít zbývající část úvěru (jistinu a úrok) v částce 100.000,-Kč. K soudem uváděné nevýhodnosti ujednání pro dlužníka namítal, že dlužník v insolvenčním řízení není povinen platit 100 % všech pohledávek, ale postačuje, uhradí-li 30 % přihlášených a zjištěných pohledávek. Naopak jeho dobrý klient, jenž hradí splátky řádně a včas, zaplatí 100 % pohledávky včetně úroku. Z toho dovozoval, že přezkoumávané ustanovení není nevýhodné, jelikož požadovaná pohledávka představuje to, co by mu za normálních okolností měl dlužník zaplatit a k čemu se zavázal, že zaplatí.

Uváděl, že pokud by dlužnice dodržovala úvěrovou smlouvu, jak se zavázala, hradila řádně a včas a byla dobrým klientem jeho právního předchůdce, zaplatila by mu za dobu 7 let trvání úvěrového vztahu částku 206.472,-Kč. Poukazoval na to, že byly-li by zjištěny všechny jeho přihlášené pohledávky z úvěrové smlouvy, činila by jejich výše 209.449,07 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 23.567,07 Kč. Podotýkal, že byl poskytnut úvěr ve výši 90.000,-Kč a dlužnice uhradila 6 řádných splátek, přičemž s ohledem na to, že uspokojí věřitele do výše 36,56% zjištěných pohledávek, obdržel by částku 76.574,58 Kč, čímž by dlužnice oproti dobrému klientovi ušetřila 129.897,43 Kč. Zůstala-li by pohledávka č. 2 popřena, obdržel by 36.530,86 Kč (99.920,30 Kč x 0,3656).

Poukazoval též na to, že ve věci posuzované Ústavním soudem se jednalo o smluvní pokutu ve výši 6.000,-Kč za nevrácení modemu v nominální hodnotě 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013)

300,-Kč, tedy o případ zcela odlišný oproti projednávané věci. Podotýkal, že ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 42 ICm 1447/2014. Uváděl, že námitka aplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu již byla uplatněna jinými insolvenčními správci a odkazoval na rozsudky Vrchního soudu v Praze sen. zn. 104 VSPH 133/2014 a sen. zn. 104 VSPH 311/2014, v nichž při posuzování platnosti stejného ujednání o smluvní pokutě dospěl soud k názoru, že toto ujednání v úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, neboť se jedná o typické ujednání pro smlouvy o úvěru, jež v podstatě s drobnými změnami kopíruje § 506 obch. zák., pročež se neuplatní právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11.

Zdůrazňoval, že účtovaná smluvní pokuta není nijak zvlášť vysoká s ohledem na to, že úvěr byl poskytován na dobu 7 let. Uváděl, že zesplatnění úvěru nebylo vázáno na insolvenční řízení a neobchází § 170 IZ ani jiná ustanovení zákona. Tvrdil, že postoupení pohledávek bylo dlužnici oznámeno nejpozději podáním přihlášky. K námitce nedoložení postoupení pohledávky uváděl, že popřena byla pouze jedna z jeho dílčích pohledávek, a to nikoli z důvodu aktivní legitimace.

Žalovaná dlužnice ve svém vyjádření k odvolání navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalobci uložil povinnost uhradit jí náhradu nákladů řízení. Rekapitulovala dosavadní průběh řízení, své procesní stanovisko před soudem I. stupně a důvody napadeného rozhodnutí a namítala, že žalobce v odvolání opakoval argumenty uvedené již v přihlášce pohledávky a následně v žalobě, aniž by přednesl jiné, skutečně relevantní důvody. Též namítala nesprávné použití judikátů Nejvyššího soudu žalobcem. Uváděla, že ujednání o smluvní pokutě je nepřípustným ujednáním, jelikož svým obsahem a účelem odporuje zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť způsobuje značnou nerovnováhu v právech spotřebitele jako slabší strany smlouvy, a proto je absolutně neplatné.

Potvrdila sice, že úvěrovou smlouvu podepsala a byla seznámena s jejím obsahem i s obsahem úvěrových podmínek a též vyjádřila svůj obecný souhlas s tím, že při uzavírání smluv je třeba respektovat zásadu autonomie vůle smluvních stran, namítala však, že s ohledem na spotřebitelský charakter je nutno zohlednit všechny aspekty projednávané věci a že žalobce zcela opomíjí spotřebitelský charakter úvěrové smlouvy. Poukazovala na to, že žalobce v odvolání přiznal postup in fraudem legis v podobě skrývání skutečné povahy smluvního ustanovení pod jiný právní institut (ustanovení ve smlouvě užívá pojem smluvní pokuty, ale jedná se o úrok z poskytnutého úvěru), mající mu zajistit za všech okolností konečnou (ve své podstatě lichevní) částku, přesahující hodnotu jistiny, což je postup matoucí spotřebitele a tedy odporující dobrým mravům. Namítala, že smlouva o úvěru i úvěrové podmínky mají povahu předtištěných listin, z čehož je nutno dovodit, že se jedná o smlouvu, pro kterou je charakteristické, že její obsah byl předem určen věřitelem poskytujícím spotřebitelský úvěr v rámci obchodní činnosti a dlužnice jako spotřebitel neměla možnost ovlivnit její obsah (zejména úvěrové podmínky) a neměla tedy jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek. Poukazovala na to, že v úvěrové smlouvě obsažené předtištěné prohlášení o tom, 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013)

že byla seznámena s úvěrovými podmínkami, je téměř nečitelné z důvodu nedostatečné velikosti písma. Samotné ujednání o smluvní pokutě pak považovala za nedostatečně srozumitelné pro běžného spotřebitele.

Uváděla, že úvěrová smlouva je zcela formulářová, přičemž s odkazem na čl. III. odst. 6 Úředního sdělení České národní banky ze dne 27. 8. 2010 zdůrazňovala problematičnost již samotné formulářové povahy úvěrových smluv. Upozorňovala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 a uváděla, že se Ústavní soud opakovaně zabýval obchodními podmínkami spotřebitelských smluv, přičemž dospěl k závěru, že je v rozporu se zásadou poctivosti, aby byly v obchodních podmínkách implementovány pro spotřebitele nevýhodné podmínky, jež mohou (s ohledem na častou nepřehlednost obchodních podmínek) uniknout pozornosti spotřebitele.

K odvolatelem uváděné judikatuře poukazovala na existenci protichůdné judikatury, a to na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2014, č. j. 31 ICm 1065/2012, 12 VSOL 80/2014-75 (KSOS 31 INS 23646), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 36 ICm 3313/2011, napadený rozsudek, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 62 Co 23/2014 a Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 52 C 225/2014 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Uváděla, že za konstantní naopak považuje judikaturu, jež považuje umělé navyšování plateb spotřebitele (navíc skryté pod různými smluvními pokutami a dalšími sankcemi upravenými v obchodních podmínkách) za rozporné s dobrými mravy. K žalobcově argumentaci judikaturou pak citovala závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sen. zn. 23 ICdo 19/2015 (týkající se vývoje a změn rozhodovací soudní praxe), odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10 (ohledně uplatnění zásady proporcionality při posuzování kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování) a připomínala závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 36/15 (týkající se výkladu a aplikace právních předpisů). Namítala, že se lze stěží dovolávat zásady legitimního očekávání, jelikož v totožných případech existují odlišné individuální právní akty soudů různých stupňů. Poukazovala na to, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s § 54 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mají obecně závazný charakter nálezy Ústavního soudu, přičemž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 287/96 jsou obecné soudy per analogiam vázány názorem Ústavního soudu rovněž podle § 226 o.s.ř., a to ohledně výroku a obecně aplikovatelné části odůvodnění, včetně argumentace v něm obsažené. Odvolávala se proto na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, s tím, že je totožný s řešenou věcí a vyplývá z něj, že sjednaná smluvní pokuta odpovídá definičním znakům nepřiměřené (zneužívající) podmínky.

Uváděla, že již skutečnost, že úvěr ve výši 90.000,-Kč požadoval žalobce zaplatit v 84 splátkách po 2.617,-Kč, nasvědčuje jeho značné nevýhodnosti pro spotřebitele, neboť v případě řádné úhrady všech splátek se žalobci mělo dostat celkem 206.472,-Kč, a to i v případě, pokud by byla v prodlení se splácením byť pouhých dvou splátek. Dovolávala se zásady souladu výkonu práv s dobrými mravy 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) a odmítala nárok žalobce na smluvní pokutu z důvodu, že se jedná o neúměrné řetězení sankcí, jež jsou pro ni likvidační, uplatněné víceméně v lichevní výši, a to zvláště za situace, kdy má vůli dluh uhradit. Uváděla, že se jedná o smluvní pokutu až lichevní povahy, kdy samotné prodlení s úhradou jistiny je sankcionováno samostatně vedle úroků z prodlení a takto vysoký nepoměr mezi půjčenou a vracenou částkou zakládá hrubý rozpor mezi samotnou podstatou úvěrové smlouvy a dobrými mravy, což činí absolutně neplatným ujednání o smluvní pokutě. Namítala, že smluvní pokuta je uplatňována ve vztahu k dalším sankčním nárokům a představuje tedy jen další nepřiměřenou kumulaci nároků proti ní, které vysoce přesahují vlastní jistinu úvěru. Tvrdila, že ji žalobce neúměrně sankcionuje, jelikož jí jednak byla zesplatněna celková částka odpovídající nesplaceným smluvním úrokům, jednak byly uplatněny zákonné úroky (a dochází tak k faktickému úročení úroků), které byly vzaty zpět až po podání žaloby, a jednak bylo uplatnění smluvní pokuty opětovně úročeno. Uváděla, že ujednání o smluvní pokutě fakticky jen doplňuje existující smluvní a zákonné úroky ještě další sankcí, pročež je absolutně neplatným ujednáním (poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 689/2006).

Neplatnost smluvní pokuty dovozovala též z nepřiměřené výše úroků ze závazkového vztahu, od nichž je výše smluvní pokuty odvozena. Uváděla, že žalobce v odvolání potvrdil, že tato výše není dána nesplněním její povinnosti, ale byla by dána i pokud by plnila včas a řádně. Rovněž upozorňovala na nesprávně vypočtenou roční procentní sazbu nákladů úvěru (RPSN). Namítala, že je obětí kupčení s pohledávkami založeným v podstatné míře na účelovém navyšování nákladů za právní zastoupení spočívajícím ve standardní a velmi sofistikované praxi, kdy jsou jakékoli soudní spory o pravost pohledávky vedeny naprosto bezdůvodně advokátní kanceláří se sídlem v Brně se zřejmým cílem účelově navyšovat další náklady řízení. Zpochybňovala též žalobcovu aktivní legitimaci námitkou, že ve spise bylo založeno pouze souhlasné prohlášení, z něhož však není patrno, že mu byla postoupena i sporná pohledávka, přičemž zdůrazňovala, že legitimaci žalobce (jakožto procesní podmínku) je soud povinen zkoumat kdykoli v průběhu řízení.

Odvolací soud dle § 212 a § 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupoval podle § 213 o.s.ř. a provedl důkaz úvěrovými podmínkami společnosti Home Credit číslo ISH111, úvěrovou smlouvou uzavřenou s dlužnicí dne 20. 11. 2011 a přihláškou pohledávky žalobce ze dne 28. 2. 2014 č. P8 a po tomto doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák., se závazkovou částí obch. zák. řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru.

Podle § 262 odst. 4 obch. zák., ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 506 obch. zák., je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Podle § 56 odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

V nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 Ústavní soud uvedl, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud dále dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud též poukázal na § 6 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) a dovodil, že v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud k uvedenému odkazu na § 6 o.z. dodává, že toto ustanovení se podle § 3030 o.z. použije i na právní vztahy vzniklé před účinností o.z., tj. před 1. 1. 2014.

Soudu I. stupně lze přisvědčit v jeho závěru o včasnosti žaloby. Odvolací soud se však neshoduje s jeho právním hodnocením zjištěného skutkového stavu. K právnímu hodnocení věci odvolací soud především uvádí, že ve skutkově obdobných věcech již v minulosti opakovaně rozhodoval (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014, č. j. 44 ICm 3743/2012, 104 VSPH 133/2014-64 /KSPA 44 INS 20105/2011/ a ze dne 5. 8. 2014, č. j. 60 ICm 2461/2013, 104 VSPH 311/2014-55 /KSPA 60 INS 31812/2012/), přičemž od svých závěrů v těchto rozhodnutích již vyslovených nemá žádného důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, jelikož ani v rámci jejího projednávání nebyly uplatněny žádné argumenty, jež by jej vedly k přehodnocení jeho předchozích závěrů. 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013)

Odvolací soud posoudil, že sporná smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou podle § 51a a násl. obč. zák., přičemž předně konstatuje, že text úvěrové smlouvy je čitelný, včetně doložky, že jsou její nedílnou součástí úvěrové podmínky s prohlášením dlužnice, že svým podpisem stvrzuje, že převzala úvěrové podmínky s kódem ISH111, je s nimi seznámena, všechny jejich ustanovení jsou jí srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být jimi vázána. Text úvěrových podmínek společnosti Home Credit a.s. ISH111 je dobře čitelný.

V § 3 Hlavy 6. (nadepsané Skončení úvěrové smlouvy o poskytnutí úvěru) úvěrových podmínek společnosti Home Credit a.s. ISH111 byla stanovena povinnost klienta splatit celý čerpaný úvěr na požádání společnosti v případě, že a) se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tří měsíce, b) sdělil společnosti nepravdivé údaje, c) porušil některou z dalších povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy, d) bylo zahájeno exekuční, insolvenční nebo jiné řízení na jeho majetek. Ustanovení § 5 této Hlavy pak stanovilo, že v případě vzniku kterékoliv ze skutečností uvedených pod písm. a), b), c) § 3 této Hlavy, je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách.

Pohledávku č. 2, jež je předmětem odvolacího řízení, žalobce v přihlášce pohledávky uplatnil jako smluvní pokutu vzniklou v důsledku zesplatnění úvěru k 12. 4. 2012 (k němuž právní předchůdce žalobce přistoupil z důvodu, že dlužnice nehradila řádně a včas sjednané splátky a neplnila tak své povinnosti ze smlouvy o úvěru) ve výši ušlého úroku, na kterou by poskytovateli úvěru vznikl nárok, pokud by dlužnice úvěr řádně splácela v dohodnutých splátkách. Sporná pohledávka č. 2 tak představuje smluvní pokutu podle Hlavy 6. § 5 úvěrových podmínek ve výši ušlého úroku, na který by měl žalobce nárok v případě řádného splácení úvěru dlužnicí.

Z provedených důkazů učinil odvolací soud skutkový závěr, že v ustanovení Hlavy 6. § 3 a § 5 úvěrových podmínek se právní předchůdce žalobce s dlužnicí dohodli nikoliv na smluvní pokutě, jak nepřesně označil žalobce svou přihlášenou pohledávku č. 2, nýbrž se dohodli na zesplatnění pohledávek z úvěru, tedy na povinnosti dlužnice zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky, zahrnující jak jistinu, tak i dlužný úrok, k výzvě věřitele. Výzvou ze dne 12. 4. 2012 právní předchůdce žalobce z důvodu prodlení dlužnice se splácením úvěru učinil najednou splatnými zbývající splátky úvěru, a to v souladu s Hlavou 6. úvěrových podmínek.

Jak již odvolací soud uvedl, pohledávka č. 2 není smluvní pokutou, nýbrž se jedná o úroky z úvěru (toto označení obsahovala i zmíněná přihláška pohledávek věřitele, nejedná se proto o jiný nárok). S ohledem na zesplatnění úvěru v důsledku naplnění podmínky dané v § 3 písm. a) Hlavy 6. úvěrových podmínek má věřitel právo na zaplacení všech zbývajících dlužných splátek. Toto ujednání v úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé a jako takové nedovolené ve všeobecných smluvních podmínkách, neboť se jedná o zcela typické ujednání 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) pro smlouvy o úvěru, které v podstatě s drobnými změnami kopíruje výše citované ustanovení § 506 obch. zák., podle kterého může věřitel v případě prodlení se splácením úvěru odstoupit od smlouvy a požadovat zaplacení celého dluhu z úvěru i s úroky. Z toho důvodu se u sporné pohledávky č. 2 neuplatní právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Odvolací soud dodává, že sporná pohledávka též nepředstavuje dlužnicí namítané řetězení sankcí.

Námitka dlužnice ohledně nesprávného výpočtu roční procentní sazby nákladů úvěru (RPSN) jednak nebyla nijak konkretizována (dlužnice ke tvrzené nesprávnosti tohoto výpočtu neuvedla žádné relevantní skutečnosti) a jednak ji dlužnice uplatnila až v odvolacím řízení, tedy až po zákonné koncentraci řízení a tudíž opožděně. Z téhož důvodu je opožděnou i (až v odvolacím řízení uplatněná) námitka žalované, že nebylo prokázáno postoupení sporné pohledávky žalobci. Zároveň odvolací soud poukazuje na to, že ani jednání žalované při přezkumu přihlášky pohledávky žalobce nesvědčí opodstatněnosti této námitky, jelikož žalovaná popřela toliko pohledávku č. 2, avšak pohledávky č. 1, 3 a 4 vzniklé z téže smlouvy o úvěru nepopřela (námitka, že žalobce neprokázal postoupení, by přitom stíhala všechny tyto přihlášené pohledávky). V odvolacím řízení naznačená úvaha dlužnice, že by otázka zkoumání žalobcovy věcné legitimace měla být podřazena pod § 205a písm. a) o.s.ř. je zjevně lichá. K tomu odvolací soud dodává, že podmínky řízení na straně účastníků ve smyslu § 103 o.s.ř. (k nimž odkazuje § 205a písm. a/ o.s.ř.) se vztahují ke způsobilosti být účastníkem řízení a k procesní způsobilosti (§ 19 a § 20 o.s.ř.), jejichž nedostatek na straně žalobce nebyl zjištěn ani namítán.

Ani námitku dlužnice, že je obětí kupčení s pohledávkami založeným v podstatné míře na účelovém navyšování nákladů za právní zastoupení, neshledal odvolací soud důvodnou. Odvolací soud přitom předně poukazuje na níže citované ustanovení § 202 odst. 1 věty druhé IZ, jež samo o sobě v poměrech odporových sporů v rámci insolvenčního řízení poněkud relativizuje dopady případného navyšování nákladů řízení. Nadto dlužnice ani netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na namítaný úmysl účelově navyšovat náklady řízení. Toliko skutečnost, že za žalobce (zahraniční právnickou osobu) podal přihlášku pohledávky advokát se sídlem v Praze, avšak v řízení před soudem I. stupně byl žalobce zastoupen advokátem sídlícím v Brně, o takovém úmyslu nesvědčí. V odvolacím řízení pak byl žalobce zastoupen advokátem sídlem v Praze (tedy v sídle odvolacího soudu).

Z vyložených důvodů a veden shora uvedenými právními závěry postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že vyhověl žalobě v rozsahu, jenž byl předmětem řízení po jejím částečném zpětvzetí.

O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl v souladu s § 163 IZ podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 202 odst. 1 věta druhá IZ. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce měl ve věci toliko částečný úspěch, jelikož žalobou původně uplatňoval pohledávku ve výši 109.528,77 Kč, přičemž co do částky 25.456,95 Kč (13.705,74 Kč + 11.751,21 Kč) 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) vzal žalobu částečně zpět. Žalobce měl ve věci úspěch v rozsahu 84.071,82 Kč, tzn. 76,76 %, a žalovaná měla úspěch v rozsahu 25.456,95 Kč, tzn. 23,24 %. Žalobci tedy náleží náhrada poměrné části jeho nákladů řízení v rozsahu 53,52 % (76,76 %-23,24 %).

Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně v celkové částce 21.418,18 Kč sestávají z odměny advokáta ve výši 9.300,-Kč za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na soudním jednání), přičemž jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu odpovídá odměně v částce 3.100,-Kč, paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto 3 úkony ve výši 900,-Kč (po 300,-Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu), náhrady cestovních výdajů ve výši 2.368,74 Kč za jízdu k soudnímu jednání ze sídla advokáta v Brně a zpět při celkové dálce trasy 414 km a spotřebě použitého vozidla 5,6 litrů nafty motorové na 100 km podle § 1 písm. b), § 4 písm. c) vyhl. č. 328/2014 Sb., náhrady za čas promeškaný jízdou k soudnímu jednání ve výši 1.000,-Kč za 10 půlhodin po 100,-Kč podle § 14 advokátního tarifu, 21% DPH z těchto částek ve výši 2.849,44 Kč a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.000,-Kč.

Náhrada nákladů odvolacího řízení žalobce v celkové výši 10.228,-Kč sestává z odměny za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem ve výši 6.200,-Kč za 2 úkony právní služby (odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto 2 úkony ve výši 600,-Kč, 21 % DPH z těchto částek ve výši 1.428,-Kč a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolacím řízení (na rozdíl od řízení před soudem I. stupně) zastupoval advokát se sídlem v Praze, nepřísluší mu náhrada cestovních výdajů k jednání odvolacího soudu, kterou účtoval z Brna do Prahy a zpět.

Celkové náklady žalobce za řízení před soudy obou stupňů tak činí 31.646,18 Kč, z čehož 53,52 % odpovídá částce 16.937,03 Kč, kterou proto odvolací soud přiznal žalobci proti žalované dlužnici na náhradu nákladů řízení. O plnění k rukám advokáta žalobce odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

V případě stanovené povinnosti dlužnice k náhradě nákladů řízení žalobci přitom odvolací soud nerozhodl o lhůtě k plnění, jelikož se způsob uspokojení tohoto žalobcova nároku podává z § 202 odst. 1 věty druhé IZ, jež stanoví, že se náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu (tzn. ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek) vůči dlužníku pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor.

Pro úplnost odvolací soud připomíná, že podle § 160 odst. 3 IZ, v řízení o žalobě podle odstavce 1 se z ustanovení části první hlavy třetí tohoto zákona použijí pouze ustanovení o doručování; nejde-li o případ podle § 80 odst. 1, účastníkům řízení se písemnosti doručují vedle doručení vyhláškou i zvlášť a rozhodnutí ve věci samé do vlastních rukou. Insolvenčního správce, který není účastníkem incidenčního sporu, insolvenční soud vždy neprodleně vyrozumí 177 ICm 2093/2014 (MSPH 77 INS 34747/2013) o rozhodnutích v tomto sporu vydaných; ustanovení § 75 odst. 2 se nepoužije. Soud I. stupně proto neopomene doručit rozsudek odvolacího soudu zvlášť také insolvenčnímu správci dlužnice Ing. Josefu Nožičkovi.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 10. října 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela