104 VSPH 934/2015-223
90 ICm 1589/2011 104 VSPH 934/2015-223 (MSPH 90 INS 6781/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce AS ZIZLAVSKY v.o.s., IČO: 28490738, sídlem Široká 36/5, 110 00 Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci, IČO: 28241096, sídlem Londýnská 730/59, 120 00 Praha 2, zastoupeného Mgr. Hanou Himmatovou, advokátkou, sídlem Široká 36/5, 110 00 Praha 1, proti žalovanému JUDr. Mgr. Slavomíru anonymizovano , anonymizovano , bytem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha 3, zastoupenému Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem, sídlem Haštalská 791/9, 110 00 Praha 1, o odpůrčí žalobě, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č.j. 90 ICm 1589/2011-172,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2015, č.j. 90 ICm 1589/2011-172 se v bodě I. výroku potvrzuje v rozsahu určení, že je vůči věřitelům neúčinná platba převodem z účtu dlužníka č. 1002430906 vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. žalovanému ze dne 30.6.2009 ve výši 53.032,10 Kč; ve zbytku bodu I. výroku a v bodě III. výroku se mění tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že jsou vůči majetkové podstatě dlužníka právně neúčinné platby převodem z účtu dlužníka vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. žalovanému ze dne 26.6.2009 ve výši 208.000,-Kč (účet č. 1002490044), ze dne 30.6.2009 ve výši 53.579,-Kč (účet č. 1002490028) a ze dne 14.1.2010 ve výši 500.000,-Kč (účet č. 1002452603).

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před isir.justi ce.cz (MSPH 90 INS 6781/2010) soudy obou stupňů ve výši 41.026,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného, advokáta Mgr. Daniela Slavíka.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku uvedeným rozsudkem určil, že platby převodem z účtů dlužníka Advokátní kancelář Veverka & Partneři, s.r.o. v likvidaci (dále jen dlužník) vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s. žalovanému ze dne 26.6.2009 ve výši 208.000,-Kč (účet č. 1002490044), ze dne 30.6.2009 ve výši 53.579,-Kč (účet č. 1002490028), ze dne 30.6.2009 ve výši 53.032,10 Kč (účet č. 1002430906) a ze dne 14.1.2010 ve výši 500.000,-Kč (účet č. 1002452603) jsou vůči majetkové podstatě dlužníka právně neúčinné (bod I. výroku), zamítl žalobu na určení, že je vůči majetkové podstatě dlužníka právně neúčinné započtení pohledávky ve výši 761.578,-Kč, kterou měl mít žalovaný proti dlužníku na základě smlouvy o postoupení pohledávky na odměnu jednatele Mgr. Martina Círa ze dne 7.4.2010, dopisem ze dne 5.5.2010 (bod II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících skutkových zjištění:

Společnost Awen, a.s., jednající předsedou představenstva JUDr. Janem Veverkou a členem představenstva Mgr. Pavlem Koutným požádala dne 28.4.2009 žalovaného o poskytnutí úvěru ve výši 4.000.000,-Kč na účet advokátní úschovy dlužníka č. 1002452603/2700 vedený u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. Téhož dne uzavřeli žalovaný jako věřitel a Awen, a.s. (jednající JUDr. Janem Veverkou a Mgr. Pavlem Koutným) jako dlužník smlouvu o úvěru, podle níž měl žalovaný poskytnout Awen, a.s. úvěr do výše 4.000.000,-Kč na tento účet a tento úvěr měl být splacen do 15.5.2009 převodem na účet č. 8435789924 vedený u Citibank, a.s. Dne 28.4.2009 byla rovněž z účtu č. 8435789924/2600 převedena částka 4.000.000,-Kč na uvedený dlužníkův účet advokátní úschovy s popisem platby: PUJCKA, VS 3091973.

V dubnu 2009 přitom byl JUDr. Jan Veverka rovněž společníkem dlužníka (jeho jednatelem byl do ledna 2009) a Mgr. Pavel Koutný byl jednatelem a společníkem dlužníka.

Dne 26.6.2009 byla z dlužníkova účtu advokátní úschovy č. 1002490044 vedeného u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. převedena částka 8.000 EUR na účet č. 8435789924/2600 s popisem platby: Vratka nominální hodnoty půjčky, příjemce: Slavomír Hrinko, VS 27626156. Kurz devizového trhu České národní banky pro tento den činil 26,-Kč za 1,-EUR.

Dne 30.6.2009 byla z dlužníkova účtu advokátní úschovy č. 1002490028 vedeného u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. převedena částka 1.763,80 GBP na účet č. 8435789924/2600 s popisem platby: Splátka nominálu, příjemce: Slavomír (MSPH 90 INS 6781/2010)

Hrinko. Kurz devizového trhu České národní banky pro tento den činil 30,377 Kč za 1,-GBP.

Dne 30.6.2009 byla zároveň z běžného účtu dlužníka č. 1002490906 vedeného u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. převedena částka 53.032,10 Kč na účet č. 8435789924/2600 s popisem platby: Splátka nominálu, příjemce: Slavomír Hrinko.

Dne 14.1.2010 byla z dlužníkova účtu advokátní úschovy č. 1002492603 vedeného u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. převedena částka 500.000,-Kč na účet č. 8435789924/2600 s popisem platby: Vratka nominálu, VS 3091973.

Ke všem uvedeným účtům dlužníka u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. měli podpisové oprávnění Marcela Karešová, Martin Cír, Pavel Koutný, Michal Souček a Michal Žizlavský a všechny čtyři uvedené převody částek z účtů dlužníka (provedené ve dnech 26.6.2009, 30.6.2009 a 14.1.2010) představovaly plnění žalovanému z uvedené smlouvy o úvěru.

Dne 23.4.2010 se JUDr. Jan Veverka jako likvidátor dlužníka obrátil na žalovaného s žádostí o sdělení, zda tyto platby přijal a z jakého důvodu. Žalovaný na to sdělil, že z důvodu právní opatrnosti započítává svou pohledávku z titulu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.4.2010 proti případným nárokům dlužníka ve výši 761.578,-Kč.

Do insolvenčního řízení dlužníka podali přihlášku pohledávky věřitel č. 10 Finanční úřad pro Prahu 2, jehož dílčí nárok č. 1 byl splatný dne 13.11.2008 a dílčí nárok č. 2 dne 25.3.2009, a věřitel č. 29 TIFFANYS, spol. s.r.o., jehož dílčí nárok č. 1 byl splatný dne 29.12.2008 a dílčí nárok č. 2 dne 31.12.2008, přičemž tyto pohledávky byly zjištěny při přezkumném jednání konaném dne 28.6.2011.

Účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly dne 28.7.2010 a žaloba tak byla podána včas (dne 20.6.2011) podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Na základě toho soud I. stupně uzavřel, že žalovaný poskytl dne 28.4.2009 společnosti Awen, a.s. částku 4.000.000,-Kč na základě smlouvy o úvěru, jež byla převedena na úschovní účet dlužníka č. 1002452603. V červnu 2009 pak byly ze tří různých účtů dlužníka (č. 1002490044, 1002490028, 1002490906) převedeny na účet žalovaného částky 8.000,-EUR, 1.763,80 GBP a 53.032,10 Kč, v lednu 2010 pak byla z dalšího účtu dlužníka (č. 1002492603) převedena částka 500.000,-Kč, přičemž tyto převody byly označeny jako vratka půjčky , resp. splátka nominálu , jako příjemce byl uveden žalovaný, popř. bylo jako variabilní symbol platby uvedeno datum narození žalovaného nebo IČO Awen, a.s. Zároveň měl dlužník již v červnu 2009 dva věřitele se splatnými pohledávkami více než tři měsíce po lhůtě splatnosti.

K právnímu posouzení věci soud I. stupně citoval § 235 odst. 1 větu první a § 240 IZ upravující neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění. Uvedl, že v řízení bylo zprvu sporné, zda uvedené čtyři převody peněžních částek z různých účtů dlužníka na účet žalovaného v červnu 2009 a lednu 2010 měly představovat (MSPH 90 INS 6781/2010) vrácení dluhu dlužníka, nebo úhradu dluhu za Awen, a.s. z uzavřené smlouvy o úvěru, popřípadě zda dlužník neprovedl tuto úhradu bez právního důvodu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.2004, sp. zn. 30 Cdo 531/2003, vysvětlil, že pouze v tomto posledně uvedeném případě by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného získané plněním bez právního důvodu, jež by musel vydat podle § 451 obč. zák. a nebylo by čemu odporovat, jelikož by uvedené platby nebyly právním úkonem, ale pouhou faktickou činností. Uvedl, že se žalovaný bránil žalobě tvrzením, že tyto platby představovaly plnění dluhu Awen, a.s. z titulu smlouvy o úvěru, přičemž tuto skutkovou verzi učinil žalobce nespornou a rovněž odpovídá výsledkům dokazování, pročež (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011) uzavřel, že tyto platby představují právní úkon, neboť se jedná o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh.

Za sporné mezi účastníky označil to, zda učiněný projev vůle je třeba připsat Awen, a.s. nebo dlužníku, z jehož účtů byly částky zaslány, tedy, zda svůj dluh plnila přímo Awen, a.s. nebo zda jej za ni splnil dlužník. Přitom z důvodu, že platby byly dlužníkem provedeny ze čtyř různých účtů, považoval za nedůvodnou argumentaci, že byl dluh vrácen ze stejného účtu, na nějž podle smlouvy původně plnil žalovaný. Rovněž nepovažoval za relevantní ani námitku, že se jedná o dlužníkovy úschovní účty, a proto je třeba zjišťovat skutečného majitele či vlastníka peněžních prostředků na těchto účtech. S odkazem na konstantní judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5.2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006 a ze dne 10.11.2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.2.2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009) uvedl, že bez ohledu na to, zda se jedná o účet běžný či tzv. úschovní, nejsou peněžní prostředky na účtu v majetku majitele účtu, ani v majetku osoby, jež je na tento účet zaslala, nýbrž v majetku peněžního ústavu, přičemž majitel účtu má toliko pohledávku za peněžním ústavem spočívající v tom, že na základě příkazu osob s dispozičním oprávněním je peněžní ústav povinen peněžní prostředky z účtu vyplatit. Případné majetkové vyrovnání mezi majitelem účtu a tím, kdo peníze na účet složil, musí proběhnout mimo rámec smluvního vztahu o vedení účtu; vlastník uložených peněz nemůže na peněžním ústavu ničeho žádat.

Z toho dovozoval, že je pro rozhodnutí věci nevýznamnou otázka původu peněz na účtech dlužníka. Za rozhodující naproti tomu považoval skutečnost, že peněžní prostředky v majetku peněžního ústavu byly převedeny na účet žalovaného na základě dlužníkova příkazu a byl to tedy dlužník, jehož vůle vyvolala zánik pohledávky žalovaného tím, že dlužník dobrovolně plnil dluh za jiného, a to za Awen, a.s., jež se tak bezdůvodně obohatila na úkor dlužníka (§ 454 obč. zák.), a proto lze dlužníkovo plnění napadnout odpůrčí žalobou.

Z toho také dovodil, že toto plnění dlužníka je jednoznačně plněním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 IZ, jelikož za něj dlužník od žalovaného nezískal žádné protiplnění. S ohledem na zahájení insolvenčního řízení dne 17.6.2010 měl též za splněnou časovou podmínku § 240 odst. 3 IZ a zároveň konstatoval, že se ani nejedná o žádnou z výjimek § 240 odst. 4 IZ.

K podmínce § 240 odst. 2 IZ, tedy zda byla plnění dlužníka v červnu 2009 a lednu 2010 učiněna již v době, kdy byl dlužník v úpadku, uvedl, že z přihlášek P10 a (MSPH 90 INS 6781/2010)

P29 je zřejmé, že již v červnu 2009 měl dlužník přinejmenším dva věřitele s pohledávkami splatnými více než tři měsíce po lhůtě splatnosti a je tak dána domněnka dlužníkova úpadku podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ. Konstatoval, že žalovaný hodlal tuto domněnku vyvrátit tím, že žádal předložit výpisy z účtu dlužníka v letech 2009-2010 a výslechem svědků JUDr. Veverky a Mgr. Koutného. Vysvětlil, že ani jedním z těchto navržených důkazů není možno prokázat solventnost dlužníka, jelikož výpisy z účtu prokazují toliko stav zůstatku na účtu dlužníka a nikoliv jeho schopnost dostát svým peněžním závazkům řádně a včas (neboť z výpisu z účtu není rozpoznatelné, kolik má dlužník peněžitých závazků po lhůtě splatnosti a jakých, které závazky hradí a z jakého důvodu atd.). Výslechy osob jednajících za dlužníka pak považoval za nevýznamné, jelikož dlužník porušil svou povinnost podat insolvenční návrh (§ 98 odst. 1 IZ) a přes opakované výzvy insolvenčního soudu (A-6, A-14) nebyl v průběhu insolvenčního řízení schopen sestavit seznamy závazků a majetku. Proto tyto důkazní návrhy zamítl. Doplnil, že usnesení o dlužníkově úpadku bylo vydáno na základě domněnky jeho platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ, přičemž dlužník se k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil a nebránil se mu. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.2014, sp. zn. 29 ICdo 14/2012, s tím, že rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 IZ), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka, jako je například neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění. Z těchto důvodů v rozsahu bodu I. výroku vyhověl důvodné odpůrčí žalobě. Uvedení všech částek v Kč přitom odůvodnil odkazem na § 155 odst. 2 o. s. ř.

Naopak, již na základě žalobních tvrzení, zamítl žalobu ohledně požadovaného určení neúčinnosti uvedeného v bodě II. výroku. Vysvětlil, že započtení pohledávky ve výši 761.578,-Kč dopisem žalovaného ze dne 5.5.2010 je jednostranným právním úkonem žalovaného (§ 580 obč. zák.). V režimu IZ však může insolvenční správce odporovat toliko právním úkonům dlužníka (§ 239 odst. 1 IZ), a proto je v této části úspěch odpůrčí žaloby pojmově vyloučen. Rozhodnutí o nákladech řízení pak odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na toliko částečný úspěch v řízení každé ze stran.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze, a to toliko proti jeho bodům I. a III. výroku, se žalovaný včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby sám zamítl žalobu v bodě I. výroku a přiznal mu plnou náhradu nákladů řízení.

S odkazem na závěry usnesení odvolacího soudu ze dne 3.3.2014, č. j. 101 VSPH 448/2013-72, jimž byl zrušen předchozí rozsudek soudu I. stupně v této věci, namítal, neurčitost označení právních úkonů dlužníka, jak v žalobě, tak i v bodě I. výroku rozsudku, jelikož z něj není patrno, který právní úkon je neurčitý, kdo jsou jeho subjekty a zda a jaká výše plnění byla dlužníkem poskytnuta. Namítal jeho nevykonatelnost a nepřezkoumatelnost, jelikož z něj nelze ani určit, co a v jaké výši by mělo náležet do majetkové podstaty. Zdůrazňoval přitom, že platby byly provedeny z úschovných účtů, tedy z prostředků, jež dlužníkovi nikdy nepatřily. Měl za to, že soud I. stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu v této (MSPH 90 INS 6781/2010) věci, jež by proto měla být v dalším řízení projednána jiným samosoudcem soudu I. stupně.

Namítal nesprávné posouzení právního úkonu dlužníka. Uváděl, že advokátní správa majetku je upravena zákonem o advokacii (zejm. § 56 a násl.) a stavovskými předpisy, a to usnesením představenstva České advokátní komory č. 7/2004, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem (dále jen usnesení ČAK), z nichž je zřejmé, že prostředky na úschovných účtech nepatří do majetku dlužníka-advokátní kanceláře, jež je toliko jejich správcem a jejich zmenšení či zvětšení se přímo nepromítá do jejího majetku. Uváděl, že za tuto správu náleží advokátní kanceláři odměna ve výši smluvené s klientem nebo mimosmluvní odměna podle § 6 odst. 2 advokátního tarifu. Zdůraznil, že advokátní kancelář při správě úschovných účtů jedná jménem klienta a na jeho účet, a tedy sama za sebe nečiní žádný právní úkon.

Uváděl, že zjištěný skutkový stav odpovídá tomu, že dlužník spravoval úschovné účty pro Awen, a.s. a nečinil tak v této věci právní úkony sám za sebe, jelikož právní úkony byly činěny pouze mezi Awen, a.s. a žalovaným. Namítal, že závěr soudu I. stupně, že se v tomto případě jedná o plnění dluhu dlužníkem za jiného (za Awen a.s.), neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, je v rozporu se zákonnou a stavovskou úpravou výkonu advokacie a nadto zcela popírá smysl zvláštních advokátních úschovných účtů (chránících prostředky klientů před možnými důsledky úpadku advokátní kanceláře). Namítal, že nebylo nijak důkazně podloženo, že by dlužník plnil za jiného, jelikož žalobce neprokázal existenci smlouvy či dohody o tomto plnění.

Poukazoval na nepřípustnost plateb z uložených prostředků klienta ve prospěch advokáta nebo jiných osob stanovenou v čl. 2 odst. 5 usnesení ČAK. Z toho dovozoval, že žalující insolvenční správce nesmí zahrnovat do majetkové podstaty prostředky klientů vedené na úschovných účtech dlužníka-advokátní kanceláře. Proto považoval za protiprávní již samotné zahrnutí peněžních prostředků ve výši 1.152.878,66 Kč na úschovných účtech do dlužníkovy majetkové podstaty. Judikaturu, na niž odkazoval soud I. stupně, považoval za nepřiléhavou, protože se týká běžných účtů a nikoli zvláštních úschovných účtů, kde se vedou prostředky klientů odděleně. Podotýkal, že i pokud by se jednalo o úkon dlužníka vůči žalovanému, plnění poskytnuté z prostředků nepatřících dlužníku by hodnotu jeho majetku nijak nezmenšilo, tudíž nedošlo ani ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů ani ke zvýhodnění některých z nich.

Namítal, že se soud nijak nevypořádal s jeho námitkou, že na základě smlouvy o úvěru převedl na úschovné účty dlužníka částku 4.000.000,-Kč (tedy mnohem vyšší částku než byla postupně vrácena) s tím, že číslo účtu mu bylo sděleno ve smlouvě o úvěru i ve výzvě k čerpání ze strany Awen, a.s. Poukazoval také na personální propojení a propojení sídel dlužníka a Awen, a.s. Tvrdil, že byl a stále je přesvědčen, že vrácené prostředky byly Awen, a.s. (a nikoli jiné osoby). S odkazem na § 3030 o.z. a zásady uvedené v § 6 až § 8 o.z. se dovolával ochrany své dobré víry. (MSPH 90 INS 6781/2010)

Dále tvrdil, že v době vracení plateb nebyl dlužník v úpadku a řádně platil své závazky spojené s chodem kanceláře, jež mnohonásobně převyšovaly žalobcem označené pohledávky, přičemž k prokázání toho navrhoval dokazování výpisem z účtů dlužníka a výslechem jeho jednatelů. Uváděl, že o tom, že dlužník nebyl v úpadku, svědčí i část výpisů z účtů dlužníka založená ve spisu, z nichž je zřejmé, že dlužník v době zasílání prostředků žalovanému řádně platil nemalé částky na nájem i platby za služby spolupracujících advokátů a zaměstnanců. Namítal, že neprovedením navrhovaného dokazování zkrátil soud I. stupně jeho právo vyvrátit domněnku úpadku.

Uváděl, že soud nesprávně posoudil podmínky úpadku a nedostatečně zjistil skutkový stav pro vyvratitelnou domněnku úpadku. Namítal porušení svého práva na spravedlivý proces nesprávným závěrem soudu I. stupně, že pokud bylo usnesením ze dne 28.7.2010 (A-14) rozhodnuto o úpadku na základě vyvratitelné domněnky podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ, mění se pro něj tato vyvratitelná domněnka na domněnku nevyvratitelnou, a to kdykoli zpětně do minulosti, přestože nebyl účastníkem řízení a neměl možnost se bránit. Uváděl, že soudem I. stupně zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje zcela jiný názor, a to, že vyvratitelnou domněnku neschopnosti dlužníka plnit své peněžité závazky lze aplikovat i před rozhodnutím o úpadku, avšak žalovaný má právo tuto domněnku v rámci svého sporu vyvrátit a prokázat, že k datům provedení plateb dlužník ještě nebyl v úpadku.

Ohledně rozhodnutí o nákladech řízení namítal, že u soudu I. stupně uspěl v částech 1 a 4 žaloby, neuspěl v části 2, přičemž její části 3 a 5 byly postoupeny obvodnímu soudu. Uspěl tedy ze dvou třetin, čemuž měla odpovídat přiměřená náhrada nákladů řízení, avšak soud přesto bez jakéhokoli odůvodnění nesprávně určil náhradu nákladů řízení jako by měl jen poloviční úspěch.

Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, jelikož se zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Odkazoval na podanou žalobu a všechna svá vyjádření, jež učinil v řízení před soudem I. stupně a namítal, že odvolání žalovaného obsahuje stejná účelová tvrzení, k nimž se již v průběhu řízení opakovaně vyjadřoval.

Odvolací soud dle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž postupoval podle § 213 o.s.ř. a zopakoval a doplnil dokazování provedením těchto důkazů: odpověďmi UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. na žádosti o součinnost ze dne 4.6.2015 (č.l. 132) a ze dne 9.7.2015 (č.l. 147), smlouvami o vedení účtů advokátní úschovy č. 1002490044, č. 1002490028 a č. 1002452603, smlouvou o zvláštním účtu pro složení základního kapitálu a smlouvou o zřízení a vedení Business konta 70 (založenými v přílohové obálce Přílohy UniCredit Bank k č.l. 162), informací o transakcích na účtu č. 1002430906 dne 30.6.2009 (z přílohové obálky Doklady k podání ze dne 20.6.2011), protokolem o zvláštním přezkumném jednání (B-55), upraveným seznamem přihlášených pohledávek (B-61), zprávou insolvenčního správce o činnosti ze dne 3.4.2015 (B-132) a přihláškami pohledávek č. P23, P25 a (MSPH 90 INS 6781/2010)

P26 z elektronické podoby insolvenčního spisu dlužníka sp.zn. MSPH 90 INS 6781/2010.

Po tomto doplnění dokazování dospěl odvolací soud k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Přitom v případě právních úkonů dlužníka učiněných dříve než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení lze podle § 235 až § 243 IZ odporovat jen těm dlužníkovým právním úkonům, jež jsou taxativně vyjmenovány v § 240 až § 242 IZ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4).

Podle § 56a odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, peníze, cenné papíry nebo jiný majetek přijatý advokátem do správy je advokát povinen uložit na zvláštní účet u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle zvláštních právních předpisů k přijímání vkladů nebo ke správě cenných papírů anebo jiného majetku.

Podle čl. 2 usnesení ČAK, ve znění účinném do 31.12.2012 (tedy v době uskutečnění sporných převodů), advokát přebírá v souvislosti s výkonem advokacie od klienta nebo třetí osoby do úschovy peníze (dále jen "prostředky klienta") a) v hotovosti v české nebo v cizí měně, b) jejich složením na zvláštní účet advokáta u banky nebo u jiné osoby oprávněné podle příslušných právních předpisů k přijímání vkladů (dále jen "banka"); při výběru banky přihlédne advokát k případným požadavkům klienta, nebo c) jejich bezhotovostním převodem na zvláštní účet (MSPH 90 INS 6781/2010) advokáta u banky (odst. 1). Účet, na kterém jsou uloženy prostředky klienta (dále jen "účet"), musí být veden na jméno advokáta. Pokud advokát vykonává advokacii ve sdružení (§ 14 zákona), může být účet veden na jméno jednoho z advokátů, který je účastníkem sdružení. Z označení účtu musí být patrno, že jsou na něm uloženy prostředky klienta (např. "úschova u advokáta"). Jestliže je účet úročen, musí být prostředky klienta z více úschov uloženy tak, aby každou z úschov bylo možno jednoznačně identifikovat (odst. 3). Pokud ve smlouvě uzavřené s klientem (čl. 1 odst. 1) není stanoveno jinak, veškeré prostředky musí být klientovi vyplaceny okamžitě nebo v nejbližším termínu, který pro výplatu stanoví banka v podmínkách pro vedení účtu, anebo za podmínek odsouhlasených klientem. O podmínkách banky pro výplatu prostředků advokát klienta informuje před převzetím prostředků do úschovy. Nestanoví-li právní předpis jinak, vyplatí advokát klientovi na základě jeho žádosti prostředky uložené na účtu některým ze způsobů, uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. a) až c); ustanovení čl. 2 odst. 2 platí pro výplatu prostředků klientovi obdobně (odst. 4). Platby z uložených prostředků klienta ve prospěch advokáta nebo jiných osob, zejména platba odměny advokáta, nejsou přípustné s výjimkou případů, kdy takovou platbu umožňuje právní předpis nebo pokud klient, za něhož má být platba provedena, k ní dal písemný souhlas anebo to vyplývá ze smlouvy uzavřené s klientem (čl. 1 odst. 1), popřípadě pokud platba byla nařízena rozhodnutím soudu nebo jiným k tomu oprávněným orgánem (odst. 5).

Odvolací soud předně uvádí, že souhlasí se závěrem soudu I. stupně ohledně včasnosti žaloby, jakož i s jeho skutkovými závěry, že na základě smlouvy o úvěru poskytl žalovaný dne 28.4.2009 společnosti Awen, a.s. částku 4.000.000,-Kč, jež byla na základě smluvního ujednání převedena na účet advokátní úschovy dlužníka č. 1002452603/2700 (vedený v CZK a označený jako AWEN CZ), a že na účet žalovaného byly jakožto plnění (splátky) žalovanému tohoto poskytnutého úvěru převedeny dne 26.6.2009 částka ve výši 8.000,-EUR (tj. 208.000,-Kč) z dlužníkova účtu advokátní úschovy č. 1002490044/2700 (vedeného v EUR) pod variabilním symbolem odpovídajícím IČO společnosti Awen, a.s., dne 30.6.2009 částka ve výši 1.763,80 GBP (tj. 53.579,-Kč) z dlužníkova účtu advokátní úschovy č. 1002490028/2700 (vedeného v GBP) s popisem: splátka nominálu, dne 30.6.2009 částka ve výši 53.032,10 Kč z dlužníkova běžného účtu č. 1002430906/2700 s popisem: splátka nominálu a dne 14.1.2010 částka ve výši 500.000,-Kč z dlužníkova účtu advokátní úschovy č. 1002452603/2700 (na nějž žalovaný poukázal společnosti Awen, a.s. poskytnutý úvěr).

Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že tyto splátky dluhu Awen, a.s. z titulu smlouvy o úvěru jsou právními úkony, jelikož se jedná o projevy vůle směřující k zániku povinnosti Awen, a.s. splnit dluh (závazek) vůči žalovanému, pročež jim lze odporovat odpůrčí žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále se odvolací soud zabýval posouzením-mezi účastníky sporné-otázky povahy finančních prostředků uložených na účtu advokátní úschovy. Vyšel přitom z toho, že otázkou, kdo je aktivně věcně legitimován k vymáhání prostředků uložených na účtu advokátní úschovy a posléze převedených bez příkazu složitele (MSPH 90 INS 6781/2010) na třetí osobu, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3.8.2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, v němž uvedl, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby byly v souladu s jeho příkazem peněžní prostředky z účtu vyplaceny, představuje proto pouhou pohledávku vůči peněžnímu ústavu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.2.2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Tento názor je odůvodněn faktem, že peníze svěřené bance nejsou rozlišitelné od prostředků vložených jinými osobami či vlastních financí banky (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003). Naznačený závěr musí platit o vlastnictví k penězům poukázaným na bankovní účet i v případě, že se jedná o účet advokátní úschovy, jelikož ani zde není myslitelné, aby byl v majetku banky vydělen určitý identifikovatelný obnos, k němuž by měl složitel přímé věcné právo. Zároveň je ovšem namístě reflektovat, že pojímá-li judikatura úschovu peněz (včetně úschovy prostředků uložených na bankovním účtu) jako tzv. úschovu nepravidelnou (depositum irregulare), při níž se předmět úschovy stává majetkem schovatele, činí tak za předpokladu, že se svěřené finanční prostředky smísí s vlastními penězi schovatele, jenž proto může s předmětem úschovy nakládat a složiteli je posléze povinen vrátit toliko stejné množství věcí téhož druhu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014). Starší doktrína i praxe přitom od nepravidelné úschovy odlišovaly mimo jiné tzv. úhrnkové depositum či uschování sumy, při němž se příjemce zavazoval převzaté věci určené podle druhu pro složitele opatrovat odděleně od vlastního majetku jako cizí věc s tím, že jejich vlastníkem zůstával nadále složitel [viz Sedláček, J. Obligační právo II. Brno, 1946, s. 37; obdobně viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19.12.1934, sp. zn. Rv II 806/32 (Vážný 14055)]. Ukládá-li tedy advokát peníze na zvláštní účet u banky, kde zůstávají separovány od jeho vlastních prostředků, respektive prostředků třetích osob, přičemž pro úschovu peněz každého jednotlivého klienta musí mít zřízen samostatný účet a se svěřenými prostředky zásadně nemůže disponovat bez písemného souhlasu klientova (viz čl. 2 usnesení představenstva České advokátní komory č. 7/2004 Věstníku, o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění pozdějších předpisů), nezdá se být advokátní úschova, jak je upravena v současném právním řádu, svou povahou úschovou nepravidelnou, jejíž sjednání implikuje přechod předmětu úschovy do majetkové sféry schovatele, leč spíše závazkem, v jehož rámci mají být svěřené hodnoty zachovány jako oddělená část majetku klienta spravovaná advokátem. K tomuto hledisku implicitně tenduje též soudobá judikatura Nejvyššího soudu, jež pojímá advokátní úschovu peněz ve smyslu § 56a zákona o advokacii jako institut správy cizího majetku advokátem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2012, sp. zn. 33 Cdo 4980/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.1.2014, sp. zn. 28 Cdo 3382/2013). Byť peněžní prostředky deponované na účtu advokátní úschovy nemohou být s ohledem na prve naznačené judikatorní teze pokládány za vlastnictví klienta, není dovolatelův argument zcela lichý potud, že i v případě, kdy je advokátní úschova prováděna prostřednictvím bankovního účtu, lze s ohledem na její právní úpravu a vůli zúčastněných stran na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, která koresponduje obnosu složenému do advokátní úschovy, v určitých kontextech nahlížet jako na (MSPH 90 INS 6781/2010) majetkovou hodnotu náležející klientovi.

V citované věci sp.zn. sp. zn. 28 Cdo 975/2013 dále Nejvyšší soud vysvětlil, že dospěl k závěru, že v řešené kauze výše nastíněnými úvahami vznik práva Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému vyloučen není, neboť v okamžiku, kdy došlo k vynětí sporných prostředků z režimu úschovy tím, že s nimi bylo nakládáno bez pokynu složitele a v rozporu s účelem, pro nějž byly schovateli svěřeny, byl shora nastíněný stav vydělení svěřené sumy z vlastnictví dlužníka tak či onak narušen, pročež předmět úschovy přestal představovat hodnotu, o níž by bylo v jakémkoli smyslu možné uvažovat jako o majetku složitele. Bylo-li bez právního důvodu plněno z účtu vedeného na jméno Advokátní kanceláře Veverka & Partneři, s.r.o., na účet žalovaného, jeví se korektním usuzovat, že je k vymáhání bezdůvodného obohacení takto nastalého aktivně věcně legitimována právě daná advokátní kancelář, zatímco složiteli mohlo vzniknout právo na náhradu škody tkvící ve zmenšení jeho majetku proti schovateli, nikoli právo na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému, v jehož prospěch byly svěřené peníze advokátní kanceláří převedeny (viz přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2014, sp. zn. 23 Cdo 2128/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013). I kdyby dovolací soud připustil možnost analogie mezi advokátní a notářskou úschovou, nepovažoval by závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, ohledně toho, komu přísluší domáhat se vyloučení předmětu notářské úschovy ze soupisu majetku konkursní podstaty, za relevantní pro daný spor, a to z důvodu zjevné skutkové odlišnosti dané již tím, že v oné kauze schovatel nikterak neporušil stav vyčlenění předmětu úschovy neoprávněnou dispozicí s ním, a nebylo proto důvodu nahlížet na svěřené prostředky jinak než jako na trvající součást majetku složitele.

V rozsudku ze dne 31.1.2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, se přitom Nejvyšší soud ve sporu žalující notářky o vyloučení částky 150.000,-Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně (podle zák. č. 328/1991Sb., o konkursu a vyrovnání), zabýval otázkou, zda je žalobkyně ve sporu aktivně věcně legitimována (zda jí vskutku svědčí právo, které vylučuje soupis sporného majetku v konkursní podstatě), přičemž vyložil vztah úpadkyně k předmětu notářské úschovy. Poznamenal, že složení peněz do notářské úschovy nemá (není-li tak stranami smluveno)-na rozdíl od soudní úschovy ve smyslu ustanovení § 185a násl. o. s. ř.-soluční účinky, tj. účinky splnění dluhu složitelem (srov. k tomu v právní teorii např. opět Komentář, I. díl., str. 773, bod 1. poznámek k § 185a). Účelem úschovy peněz u notáře je obstarání předání peněz určenému příjemci. V případě, že určený příjemce peníze nepřevezme (lhostejno z jakých důvodů), nemá to pro něj žádné právní následky a peníze musí být vráceny jejich složiteli. Dále Nejvyšší soud uvedl, že již v usnesení ze dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 63, vysvětlil, že notář, který přijal do úschovy peníze za účelem jejich předání určité osobě, není dlužníkem této osoby. Přijetím peněz do notářské úschovy vzniká právní vztah pouze mezi notářem a složitelem (žadatelem); osoba, v jejíž prospěch byly peníze do úschovy složeny, by se účastnicí vztahu s notářem mohla stát jedině na základě tzv. svěřenské smlouvy, kterou uzavírá notář s oběma osobami, tedy složitelem i oprávněným; taková (MSPH 90 INS 6781/2010) smlouva však podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů uzavřena nebyla. Z těchto judikatorních závěrů Nejvyššího soudu ovšem dále plyne, že je-li předmět úschovy sepsán v konkursu vedeném na majetek jiné osoby než složitele, je tím zasaženo do majetkové sféry složitele (v jehož majetku se předmět úschovy nachází) a nikoli do majetkové sféry notáře, u kterého byla notářská úschova uskutečněna. Domáhat se vyloučení takto sepsaného majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty příslušného úpadce postupem podle § 19 odst. 2 ZKV přísluší v takovém případě složiteli (žadateli) a nikoli notáři.

Pro právní posouzení projednávané věci je podle odvolacího soudu rozhodující, že oproti věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp.zn. sp. zn. 28 Cdo 975/2013 byly sporné převody z účtů dlužníka na účet žalovaného právními úkony, jelikož se jednalo o splátky úvěru poskytnutého žalovaným společnosti Awen, a.s. a byly tak projevem vůle plnit závazek Awen a.s. vůči žalovanému.

Odvolací soud je toho názoru, že z hlediska odpůrčí žaloby (stejně jako např. žaloby vylučovací) je třeba v případě, kdy je advokátní úschova prováděna prostřednictvím bankovního účtu, na pohledávku vůči peněžnímu ústavu, která koresponduje obnosu složenému do advokátní úschovy, nahlížet jako na majetkovou hodnotu náležející klientovi (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 975/2013).

V projednávané věci je proto podle odvolacího soudu namístě analogie mezi advokátní a notářskou úschovou, a lze tak jako relevantní pro daný spor aplikovat výše citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 399/2003 ohledně toho, komu přísluší domáhat se vyloučení předmětu notářské úschovy ze soupisu majetku konkursní podstaty, a to z důvodu zjevné skutkové podobnosti dané již tím, že stejně jako schovatel v oné kauze, ani v projednávané věci dlužník neporušil stav vyčlenění sporných finančních prostředků na účtech advokátní úschovy neoprávněnou dispozicí s nimi, pročež není důvodu nahlížet na svěřené prostředky na účtech advokátní úschovy jinak než jako na trvající součást majetku klienta.

Je tomu tak již proto, že v případě, kdy advokát dá pokyn bance k převodu finančních prostředků z účtu advokátní úschovy za účelem úhrady klientova dluhu na základě a podle řádného pokynu klienta, byl by to nepochybně klient, kdo by se musel domáhat po příjemci jejich vrácení v případě, že by touto transakcí nedošlo ke splnění dluhu v důsledku jeho chybného pokynu advokátovi.

Zároveň ze shora učiněných závěrů vyplývá, že spornými převody z účtů advokátní úschovy dlužníka nebylo (a ani nemohlo být) nikterak zasaženo do dlužníkových majetkových poměrů (jelikož se nejednalo o finanční prostředky, na něž by bylo možno nahlížet jako na majetek dlužníka ve smyslu pohledávky dlužníka vůči bance), pročež jimi ani nemohlo dojít ke zkrácení možnosti uspokojení dlužníkových věřitelů (z dlužníkova majetku) nebo ke zvýhodnění některého z nich na úkor jiných, coby základního znaku neúčinného právního úkonu (podle § 235 odst. 1 IZ), jelikož na účtech advokátní úschovy nemohly být finanční prostředky dlužníka. V tomto směru odvolací soud též odkazuje na odpověď UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. na žádost o součinnost ze dne 4.6.2015, v níž se ohledně (MSPH 90 INS 6781/2010) charakteristiky účtů úschovy u advokáta uvádí, že se jedná o účty, kde případný kreditní zůstatek na účtech je na základě smluvní dokumentace v majetku osoby odlišné od majitele účtů (tzn. odlišné od dlužníka). Obdobně též např. v čl. VII. odst. 1 smlouvy o vedení účtu advokátní úschovy č. 1002490044 ze dne 7.2.2008 bere banka na vědomí, že prostředky uložené na účtech úschovy byly složeny u advokáta do úschovy a nejsou majetkem advokáta. Výplata finančních prostředků z účtů advokátní úschovy tedy nemohla mít žádný vliv na uspokojení věřitelů dlužníka.

Z těchto důvodů shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou v rozsahu převodů finančních prostředků z dlužníkových účtů advokátní úschovy, a proto postupoval podle § 220 odst. 1 o.s.ř. a v tomto rozsahu napadený bod I. výroku (spolu s akcesorickým bodem III. výroku) rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Jinak je tomu však v případě transakce z dlužníkova běžného účtu č. 1002430906/2700 ve výši 53.032,10 Kč. Tato transakce se totiž týkala dlužníkova majetku (v podobě pohledávky vůči bance) a převod těchto prostředků z jeho běžného účtu se tedy negativně projevil v jeho v majetkových poměrech. V projednávané věci přitom nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by se za toto plnění splátky úvěru poskytnutého žalovaným společnosti Awen, a.s. dostalo dlužníku (jakéhokoli) protiplnění. Lze tedy uzavřít, že právní úkon dlužníka spočívající v platbě dne 30.6.2009 částky 53.032,10 Kč z jeho běžného účtu, je jakožto úkon bezúplatný právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, jímž byla zkrácena možnost uspokojení dlužníkových věřitelů v rozsahu poukázané částky, jenž byl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení (dne 17.6.2010) a jsou tedy splněny podmínky jeho neúčinnosti podle § 235 odst. 1 a § 240 odst. 1 a 3 IZ, přičemž se ani nejedná o žádný z právních úkonů vyjmenovaných v § 240 odst. 4 IZ.

Ohledně této transakce tak zbývá toliko posoudit podmínky § 240 odst. 2 IZ, jejichž splnění žalovaný v odvolání rovněž vyvracel.

Na základě doplněného dokazování bylo zjištěno, že ke dni 30.6.2009 měl dlužník splatné závazky vůči více věřitelům, jež neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, jelikož věřiteli č. 10 Finančnímu úřadu pro Prahu 2 dlužil 16.869,-Kč splatných dne 13.11.2008 a 917,-Kč splatných od 25.3.2009, věřiteli č. 25 Ing. Tomáši Klemtovi dlužil 1.600.000,-Kč splatných dne 21.1.2009, věřiteli č. 29 TIFFANYS, spol. s.r.o. dlužil 8.330,-Kč splatných dne 7.10.2008, 29.600,-Kč splatných dne 29.12.2008 a 21.241,50 Kč splatných dne 31.12.2008, přičemž tyto pohledávky byly při přezkumném jednání zjištěny, a věřiteli Michalu Součkovi, resp. Ing. Tomáši Zůzovi správci konkursní podstaty Michala Součka, dlužil (mimo jiné) 15.000,-Kč splatných od 15.10.2008, přičemž, jak vyplynulo ze zprávy insolvenčního správce o činnosti ze dne 3.4.2015, žalobce nezpochybňoval tuto pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

Z toho vyplývá, že dlužník byl ke dni 30.6.2009 v úpadku podle § 3 odst. 1 IZ na základě vyvratitelné domněnky platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b) IZ, kterou se žalovaný pokoušel vyvrátit poukazem na výpisy z účtů dlužníka. (MSPH 90 INS 6781/2010)

Dlužníkův běžný účet č. 1002430906/2700 však vykazoval dne 30.6.2009 (toliko) počáteční zůstatek ve výši 12.346,98 Kč a konečný zůstatek ve výši 25.558,70 Kč. Žalovaný přitom k dotazu odvolacího soudu výslovně uvedl, že nemá žádné jiné důkazní návrhy ohledně peněžních účtů dlužníka. Na základě toho odvolací soud uzavírá, že žalovaný nevyvrátil domněnku dlužníkova úpadku již ke dni 30.6.2009, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by k tomuto dni byl dlužník schopen úhrady svých (výše popsaných) splatných závazků (dosahujících téměř 1,7 mil. Kč).

Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný napadený bod I. výroku v rozsahu platby převodem z dlužníkova běžného účtu č. 1002430906/2700 žalovanému ze dne 30.6.2009 ve výši 53.032,10 Kč.

Ohledně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, o níž rozhodoval podle § 224 odst. 2 o.s.ř., jelikož v podstatné části změnil napadené rozhodnutí soudu I. stupně, vyšel odvolací soud z toho, že po vyloučení a postoupení z důvodu věcné nepříslušnosti nároků na zaplacení částek 814.611,10 Kč a 761.578,-Kč s příslušenstvím, byly předmětem řízení tyto žalobcovy nároky: a) určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, na jejichž základě došlo k převodům částek z účtů dlužníka ve prospěch žalovaného v době od 26.6.2009 do 14.1.2010, b) určení neúčinnosti samotných převodů (plateb) částek z účtů dlužníka ve prospěch žalovaného v době od 26.6.2009 do 14.1.2010 v celkové částce 814.611,10 Kč a c) určení neúčinnosti splnění (započtením) pohledávky ve výši 761.578,-Kč, kterou měl mít žalovaný proti dlužníku na základě smlouvy o postoupení pohledávky na odměnu jednatele Mgr. Martina Círa ze dne 7. 4. 2010, dopisem žalovaného ze dne 5. 5. 2010.

Posuzováno z procesního hlediska tak byl žalovaný úspěšný jednak v případě žalobního nároku ad a), ohledně něhož byla žaloba pravomocně odmítnuta usnesením ze dne 8.1.2015, č.j. 90 ICm 1589/2011-89, jakož i ohledně nároku ad c), v jehož případě byla žaloba zamítnuta (pravomocným bodem II. výroku přezkoumávaného rozsudku) a konečně také v rozsahu požadovaného určení neúčinnosti převodů částek ze dne 26. 6. 2009 ve výši 208.000,-Kč, ze dne 30. 6. 2009 ve výši 53.579,-Kč, ze dne 14. 1. 2010 ve výši 500.000,-Kč, tedy převodů částek v celkové výši 761.579,-Kč. Oproti tomu měl žalobce úspěch toliko v rozsahu neúčinnosti převodu ze dne 30.6.2009 ve výši 53.032,10 Kč.

Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný měl neúspěch pouze v poměrně nepatrné části, a proto mu podle § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznal proti žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové částce 41.026,-Kč včetně daně z přidané hodnoty (DPH), sestávající ze zaplacených soudních poplatků za odvolání v celkové výši 4.000,-Kč (2 x 2.000,-Kč), odměny za zastupování advokátem ve výši 27.900,-Kč za 9 úkonů právní služby (příprava a převzetí, odvolání proti rozsudku ze dne 26.9.2013, účast na jednání před soudem I. stupně ve dnech 14.5.2015, 28.5.2015 a 10.9.2015, písemná vyjádření ze dne 23.6.2015 a ze dne 3.8.2015, odvolání proti přezkoumávanému rozsudku, účast na jednání před odvolacím soudem) po 3.100,-Kč za úkon a paušální náhrady hotových výdajů advokáta za tyto úkony ve výši 2.700,-Kč (po 300,-Kč za úkon), navýšených o 21% DPH z těchto částek ve výši 6.426,-Kč. O plnění k rukám advokáta žalovaného a o lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 a § 160 (MSPH 90 INS 6781/2010) odst. 1 o.s.ř. (bod II. výroku).

Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalovanému nepřiznal požadovanou odměnu za zastupování advokátem za vyjádření k žalobě ze dne 31.5.2013, jelikož tento úkon učinil v té době nezastoupený žalovaný, ani za vyčíslení nákladů řízení, neboť se nejedná o podání ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. září 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná