104 VSPH 90/2014-72
54 ICm 3401/2012 104 VSPH 90/2014-72 (KSLB 54 INS 18525/2012)









ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK J MENEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce: FORSET COLLECT LIMITED, se sídlem Nicosia, Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, Egkomi P.C. 2408, Kyperská republika, zastoupeného advokátkou JUDr. Terezou Novobílskou, se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti žalované: lng. Jana Horáková, se sídlem Liberec, Měsíčná 256/2 (insolvenční správkyně dlužnice Bc. Jitky Chmelíkové), zastoupené advokátem JUDr. Rudolfem Vaňkem, se sídlem Liberec, Měsíčná 256/2, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky ze směnky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 54 lCm 3401/2012-49 ze dne 20. prosince 2013, takto:

|. Body |. a Ill., výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. 54 ICm 3401/2012-49 z 20. prosince 2013 se mění tak, že se zamítá žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky ze směnky v rozsahu směnečného peníze 52.188,90 Kč a 6 % směnečného úroku ve výši 2.916,90 Kč a směnečné odměny 173,96 Kč, vůči dlužnici v insolvenčním řízení sp. zn. KSLB 54 INS 1852512012.

||. Žalobci se ukládá do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit soudní poplatek 2.000,-Kč na účet Krajského soudu v Ustí nad Labem, pobočky v Liberci.

|||. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 22.748,-Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

(KSLB 54 INS 18525/2012)

Odůvodněnh

V rámci insolvenčního řízení dlužnice Bc. Jitky Chmelíkové, bytem Křižany 68E, PSČ 463 53, vedeného pod sp. zn. KSLB 54 INS 18525/2012, věřitel FORSET COLLECT LIMITED přihlásil dne 2.10. 2012 pohledávky č. P3/1 v celkové výši 74.709,80 Kč a č. P 3/2 ve výši 17.346,-Kč (poplatek za rozhodčí řízení a náklady právního zastoupení). Jako důvod vzniku pohledávky č. P 3/1 označil směnku na částku 52.188,90 Kč, splatnou 14.10. 2011, směnečnou odměnu 173,96 Kč, 6 % úrok za období od 15.10. 2011 do 18. 9. 2012 ve výši 2.916,90 Kč a náklady 19.430,-Kč. Insolvenční správkyně popřela obě uvedené pohledávky a pohledávku č. P3/1 popřela s odůvodněním, že směnka zajišt'ovala plnění ze smlouvy o úvěru, přičemž směnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením dle neplatného smluvního ujednání.

Věřitel podal žalobu, kterou se domáhal určení pravosti popřených pohledávek č. P 3/1 a č. P 3/2. Žalobu ve vztahu k pohledávce č. P 3/1 odůvodnil tím, že se jednalo o dluh ze směnky vystavené dlužnicí, která byla následně indosována na žalobce. Dlužnice úmyslně vystavila blankosměnku, což plyne zčl. 6 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen VOP), které tvoří součást smlouvy o úvěru č. 90295 uzavřené dne 24. 8. 2009 mezi dlužnicí a společností Euro Benefit a. s. Vyplňovací právo kblankosměnce bylo uděleno včl. 6.4 VOP a toto právo přešlo na žalobce s indosamentem blankosměnky.

Žalobce předložil soudu originál předmětné směnky.

Žalovaná (insolvenční správkyně) navrhla žalobu zamítnout. K pohledávce č. P 3/1 uvedla, že je neplatné ujednání o zajištění úvěru blankosměnkou a poukázala na nález Ustavního soudu sp. zn. l. US 199/2011.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v bodu l. výroku rozsudku z 20. prosince 2013 určil, že žalobce má vůči dlužnici pohledávku přihlášenou pod č. P3 v rozsahu směnečného peníze 52.188,90 Kč a 6 % úroku 2.196,90 Kč a směnečné odměny 174,-Kč vinsolventním řízení dlužnice, vedeném pod sp. zn. KSLB 54 INS 18525/2012. V bodu ll. výroku byla žaloba zamítnuta v rozsahu přihlášky pohledávky žalobce č. P3 v části nákladů 19.430,-Kč a v části poplatku za rozhodčí řízení a náklady právního zastoupení 17.346,-Kč. V bodu lll. výroku soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované.

Vodůvodnění rozsudku soud uvedl, že žaloba byla podána včas. Bod l. výroku, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno, soud odůvodnil tím, že dlužnice uzavřela dne 24. 8. 2009 se společností Euro Benefit a. s. smlouvu o úvěru č. 90295, přičemž k zajištění předmětné pohledávky vystavila dlužnice blankosměnku, která byla indosována na žalobce. Žalobce do blankosměnky doplnil částku 52.188,90 Kč. Smlouva o úvěru byla spotřebitelským úvěrem, nebot' dlužnice jednala v postavení nepodnikající fyzické osoby. Vdobě podpisu smlouvy žádný právní předpis nezakazoval použití směnky kzajištění spotřebitelského úvěru, §18 zákona č. 145/2010 Sb. tak činí s účinností až ode dne 25. 2. 2013. Není správný závěr žalované, že podle nálezů Ústavního soudu nemají být ve vztazích se spotřebiteli používány směnky. Ústavní soud pouze zdůraznil, že směnky nemají být zneužívány ve vztazích se spotřebiteli a to tím způsobem, že věřitel indosuje

(KSLB 54 INS 18525/2012) směnku s cílem zamezit kauzálním námitkám. V dané věci však žalovaná nic nenamítla proti částce vyplněné ve směnce. Soud proto shledal oprávněnými dle čl. l. § 48 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSS) pohledávku ve výši směnečného peníze 52.188,90 Kč, 6 % úroku 2.196,90 Kč od 15. 10. 2011 (směnka byla splatná dne 14. 10. 2011) do 18. 9. 2012, (úpadek dlužnice byl zjištěn dne 19. 9. 2012) a směnečné odměny 174,-Kč. Z toho důvodu v této části v bodu l. výroku vyhověl žalobě a v uvedeném rozsahu shledal pohledávku P3 po právu. Soud dále odůvodnil zamítavý výrok obsažený v bodu ll. výroku rozsudku. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 202 insolvenčního zákona.

Žalovaná napadla rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém navrhla rozhodnutí změnit a žalobu zamítnout i v rozsahu uvedeném v bodu l. výroku. Odvolání odůvodnila tím, že zajištění směnkou by mělo zajistit spotřebiteli možnost uplatňovat kauzální námitky, a to např. doložkou nikoliv na řad . Dále oprávnění podnikatele vyplnit blankosměnku je nutno považovat za nepřijatelnou smluvní podmínku ve smyslu směrnice rady EU 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, nebot' tato podmínka nebyla sjednána individuálně.

Žalobce se k odvolání vyjádřil a navrhl napadenou část rozsudku potvrdit. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Právním důvodem vzniku pohledávky je směnka sama. Dodatečně se žalobce omluvil zúčasti na jednání odvolacího soudu a souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 insolvenčního zákona přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném jednání, které se vsouladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konalo v nepřítomnosti žalobce, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Odvolací soud se proto zabýval výlučně tím, zda z hlediska účastníky tvrzených skutečností a navržených důkazů v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zjištěny skutečnosti důležité pro rozhodnutí a byl z nich vyvozen správný právní závěr.

V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že incidenční žaloba byla podána včas-přezkumné jednání, při němž insolvenční správce popřel pravost předmětné pohledávky žalobce, a kterého se žalobce nezúčastnil, proběhlo dne 7. 11. 2012 a žalobce byl povinen podat žalobu do 30 dnů (§198 odst. 1 insolvenčního zákona), což učinil žalobou doručenou soudu dne 19. 11. 2012.

Popřená pohledávka je pohledávkou ze směnky.

Odvolací soud při jednání seznámil přítomného účastníka s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 122/2013 z 29. dubna 2013, který byl publikován v časopise Právní rozhledy č. 13-14/2013 na str. 508 s právní větou: Pro rozpor se zákonem je dle § 39 občanského zákoníku neplatná směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, která souvisela se spotřebitelským

(KSLB 54 INS 18525/2012)

úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi.

Odvolací soud provedl důkaz sdělením obsahu předmětné směnky, ze které zjistil, že se jedná o směnku vlastní, kterou vystavila dne 24. 8. 2009 v Liberci dlužnice Jitka Chmelíková na řad společnosti Euro Benefit a. s., se směnečným penízem 52.188,90 Kč a splatné dne 14. 10. 2011. Na rubu směnky je indosament datovaný dnem 30. 12. 2010, podle kterého remitent Euro Benefit a. s. směnku indosoval na žalobce.

Odvolací soud dále provedl důkaz smlouvou o úvěru č. 90295 uzavřenou dne 24. 8. 2009 mezi Jitkou Chmelíkovou jako dlužníkem a společností Euro Benefit a. s. jako věřitelem. Ze smlouvy odvolací soud zjistil, že se uvedená společnost zavázala poskytnout Jitce Chmelíkové úvěr 35.000,-Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly VOP. Z bodu 6.1 VOP odvolací soud zjistil, že klient Jitka Chmelíková potvrzuje, že kzajištění svých závazků ze smlouvy vystavil blankosměnku vlastní na řad společnosti Euro Benefit a. s. bez uvedení směnečné sumy, údaje splatnosti a platebního místa. Zbodu 6.4 VOP odvolací soud zjistil, že bude-li klient v prodlení s plněním jakéhokoliv svého závazku ze smlouvy, má uvedená společnost (věřitel) právo vyplnit chybějící údaje do blankosměnky včetně výše směnečného peníze nepřesahující celkovou pohledávku věřitele vůči klientovi, vzniklou v souvislosti se smlouvou.

Pro věc samu jsou podstatné dále uvedené skutkové závěry, které odvolací soud učinil z provedených důkazů:

1) Předmětná směnka je směnkou na řad, kterou remitent (první majitel směnky) převedl indosamentem na žalobce, a to před uplynutím lhůty k protestu.

2) Směnka zajišt'ovala splnění závazků dlužnice Jitky Chmelíkové ze smlouvy o úvěru č. 90295. Nejednalo se o spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti.

K uvedeným skutkovým závěrům odvolací soud dodává, že tyto ani nebyly mezi účastníky sporné.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na § 52 a násl. obč. zák., ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru č. 90295 z 24. 8. 2009, je tato smlouva smlouvou spotřebitelskou, tj. společnost Euro Benefit a. s. byla ve smyslu § 52 odst. 1 a 2 obč. zák. dodavatelem a dlužnice Jitka Chmelíková byla dle § 52 odst. 3 obč. zák. spotřebitelem. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, jaký právní význam má okolnost, že ve prospěch uvedené společnosti vystavila dlužnice předmětnou směnku.

Podle § 12 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného od 1.1. 2002 do 31.12. 2010, tedy dopadajícího na žalovanou směnku vystavenou dne 24. 8. 2009): Splácí-/i spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku, nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 145/2010, ve kterém bylo obsaženo ustanovení §18 se zcela identickým

(KSLB 54 INS 18525/2012) textem. Toto znění § 18 bylo účinné do 24. 2. 2013. Ode dne 25. 2. 2013 je účinný § 18 v tomto znění:

(1) Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek.

(2) Věříte! a zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené v odstavci 1.

(3) Ke splnění nebo zajištění splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává zprostředkování spotřebitelského úvěru, nelze použít směnku nebo šek. Zprostředkovatel odpovídá spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené ve větě první.

Jak je zřejmé z §18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném od 25. 2. 2013, zákonodárce shledal používání směnek u spotřebitelských úvěrů natolik nebezpečné pro spotřebitele, že toto jejich použití zcela zakázal. Uvedené ustanovení není přímo použitelné na předmětnou směnku, nebot' tato byla vystavena dlužnicí před 25. únorem 2013, avšak zuvedených legislativních změn je zcela zřejmý postoj zákonodárce, ze kterého nelze dovodit, že by byl u dřívější právní úpravy namístě extenzivní výklad směřující k širšímu používání směnek v souvislosti se spotřebitelskými úvěry.

Úprava obsažená v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. byla provedena před 1. 5. 2004, tj. před dnem vstupu České republiky do Evropské unie, a to ve fázi, kdy Česká republika byla vázána smlouvou o přidružení. Uvedené ustanovení reflektovalo směrnici Rady ze dne 22. prosince 1986 č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států, týkajících se spotřebitelského úvěru. Směrnice v článku 10 stanovila: Členské státy, které v souvislosti se smlouvami o úvěru dovolují spotřebiteli, aby: a) platil směnkami včetně dlužních úpisú; b) poskytoval jistotu pomocí směnek včetně dlužních úpisú a šekú, zajistí, aby byl spotřebitel při použití těchto nástrojů pro tyto účely vhodným způsobem chráněn.

Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a to s účinností od 12. 5. 2010.

Při právním hodnocení spotřebitelských smluv je nutno mít na paměti, že hlava pátá Spotřebitelské smlouvy včásti první obč. zák. implementuje směrnice Evropských společenství (viz též §51a obč. zák.) a jak plyne zrozsáhlé judikatury Evropského soudního dvora, zejm. Marleasing proti La Comercial lnternacional de Alimentación (C-106/89), Wagner Miret proti Fondo de garantía Salarial (C-334/92), Faccini Dori proti Recreb (C-91/92), pokud vnitrostátní soud (soud členského státu) aplikuje svůj právní řád, je vždy povinen interpretovat své právo v souladu s obsahem směrnic Evropských společenství a jejich účelem, a to i bez ohledu na to, zda vnitrostátní právní úprava časově předchází vydání těchto směrnic či nikoliv. Jedině takovým postupem soud členského státu vyhoví ustanovení čl. 249 odst. 3 (dříve čl. 189 odst. 3) Smlouvy o založení Evropských společenství. Odvolací soud dodává, že nemá žádný význam okolnost, že právní úprava obsažená v §12 zákona č. 321/2001 Sb. byla přijata před vstupem České republiky do Evropské unie-je nepochybné, že nejpozději ode dne 1. 5. 2004

(KSLB 54 INS 18525/2012) platila pro Českou republiku povinnost vykládat eurokonformně svůj právní řád. Navíc, jak již odvolací soud uvedl, ustanovení §12 zákona č. 321/2001 Sb. implementovalo článek 10 směrnice č. 87/102/EHS, je proto nezbytné vykládat zmíněný § 12 zákona v souladu s uvedeným článkem směrnice.

Článek 10 směrnice č. 87/102/EHS ukládal členským státům Evropských společenství (nyní Evropské unie) přijmout takovou národní právní úpravu, která ochrání práva spotřebitelů při použití směnek vsouvislosti s úvěry poskytnutými spotřebitelům. Odvolací soud zastává názor, že formulace použitá v § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (a s účinností od 1. 1. 2011 v § 18 zákona č. 145/2010) nebyla nejvhodnější, nicméně je možné (a nutné) ji interpretovat z hlediska účelu této normy inspirované zmíněnou směrnicí. Vycházel-li by odvolací soud pouze zgramatického výkladu § 12 zákona č. 321/2001 Sb., bylo by nutno dojít kzávěru, že uvedená norma je zcela bezobsažná, nebot' i kdyby toto ustanovení neexistovalo, je nepochybně každý věřitel (nejen v právních vztazích založených spotřebitelskými smlouvami) povinen počínat si tak, aby byla zachována práva dlužníka, a naopak tatáž povinnost platí i pro dlužníka ve vztahu kprávům věřitele. Kromě toho nelze ani dovodit, že by uvedené ustanovení nově zakládalo nárok spotřebitele na náhradu škody vůči remitentovi, pokud by spotřebitel zaplatil majiteli směnky částku, kterou by nebyl povinen zaplatit při uplatnění směnky ze strany remitenta. Odvolací soud zdůrazňuje, že tento nárok na náhradu škody je dán i bez existence uvedeného ustanovení.

Z uvedených závěrů je zřejmé, že pouhý gramatický výklad evidentně nepostačuje a je nutno (nikoliv jen v tomto případě) vycházet z teleologického výkladu, tj. z hlediska účelu, kterýje uvedeným právním pravidlem sledován.

Podle názoru odvolacího soudu je namístě takový výklad ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (ve světle čl. 10 směrnice č. 87/102/EHS), že věřitel (v daném případě žalobce) byl povinen při vystavení směnky zajišt'ující splnění spotřebitelského úvěru postupovat způsobem, který by dlužníkovi umožnil stejnou obranu proti eventuálnímu nabyvateli směnky jako proti původnímu věřiteli. Společnost Euro Benefit a. s. tímto způsobem nepostupovala, nebot' uzavřela s dlužnicí směnečnou dohodu (smlouvu o kauze směnky, tj. o důvodu, pro který dlužnice vystavila ve prospěch společnosti směnku vlastní), že dlužnice vystaví ve prospěch uvedené společnosti směnku na řad (ordresměnku), ne směnku nikoliv na řad (rektasměnku). Je zřejmé, že v případě směnky na řad je možný přenos námitek směnečného dlužníka vůči nabyvateli směnky, který nabyl směnky indosamentem učiněným do uplynutí lhůty k protestu (viz blíže a contrario ČI. l. § 20 odst. 1 druhá věta zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZSS) jen velmi obtížně, a to za splnění podmínek ustanovení ČI. l. § 17 ZSS. Právě též kvůli problémům spojeným se vznášením námitek ze vztahu k předchozímu majiteli směnky bylo potřebné ve zmíněném článku 10 směrnice č. 87/102/EHS vybídnout členské státy Evropských společenství k přijetí úpravy chránící práva spotřebitele plynoucí ze spotřebitelské smlouvy. Z toho důvodu dohodl-li se ve směnečné dohodě podnikatel (dodavatel) se spotřebitelem na tom, že spotřebitel podepíše ve prospěch podnikatele směnku v souvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, muselo se jednat o směnku nikoliv na řad , tj. o směnku, u níž byla vyloučena její převoditelnost rubopisem. Pouze u takové směnky (rektasměnky) mohl směnečný dlužník vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti



(KSLB 54 INS 18525/2012) jejímu nabyvateli, nebot' směnky nabyl derivativně (jednalo se o obdobu ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák.).

V dané věci je nutno vzít v úvahu, že i směnečná dohoda je ve smyslu definice obsažené v §52 obč. zák. spotřebitelskou smlouvou. Nemožnost uzavřít směnečnou dohodu kpoužití směnky na řad (ordre směnky) lze nepřímo dovodit i ze zákazu stanoveného v § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) obč. zák. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle §56 odst. 3 písm. k) obč. zák. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele. Kuvedenému ustanovení odvolací soud dodává, že není-li právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění jeho pohledávky, pak je nutno logicky dojít kzávěru, že tatáž právní nedovolenost musela platit i v obráceném pořadí , tj. převedl-li dodavatel na jinou osobu pohledávku (v daném případě věc, která generuje pohledávku), a proti této jiné osobě by se spotřebitel mohl bránit světšími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli. Odvolací soud proto uzavírá, že nebyla-li ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda (smlouva) obsahovala ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Všechny výše uvedené závěry vedou odvolací soud knázoru, že pro rozpor se zákonem byla dle §39 obč. zák. neplatná směnečná dohoda uzavřená i před 25. únorem 2013, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi. Směnka není smlouvou, tudíž neplatnost směnečné smlouvy nemá vliv na platnost směnky, avšak zakládá relevantní kauzální námitku dlužníka proti povinnosti směnku zaplatit. Odvolací soud odkazuje vtomto směru na obdobný právní závěr, učiněný vrozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 933/2008 z24. září 2008, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/2009 pod č. 92/2009 s právní větou Pohledávku z pracovněprávního vztahu vzniklou do 31. 12. 2006 nelze zajistit směnkou. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu, není důvodem neplatnosti směnky,' zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky.

Z uvedeného plyne, že chtěli-li smluvní partneři dostát povinnosti stanovené v § 12 zákona č. 321/2001 Sb., a též v § 56 odst. 1 obč. zák., bylo nutné vystavit směnku nikoliv na řad, tj. směnku, zjejíhož textu by bylo zřejmé, že ji není možné rubopisovat (tentýž právní závěr by vzhledem k témuž obsahu ustanovení § 18 zákona č. 145/2010 ve znění účinném do 24. 2. 2013 platil i pro směnky podepsané směnečnými dlužníky v období od 1. 1. 2011 do 24.2.2013).

Odvolací soud dále zkoumal, zda je žalovaná oprávněna vznášet skutkovou námitku ze vztahu dlužnice k remitentovi též vůči žalobci (který nabyl směnky rubopisem s účinky dle ČI. l. § 14 odst. 1 ZSS, tj. originárně, nikoliv derivativně dle ČI. l. § 20 odst. 1 druhé věty ZSS), tj. zda jsou splněny podmínky ustanovení ČI. l. § 17 ZSS, které dle ČI. l. § 77 odst. 1 uvedeného zákona platí i pro směnky vlastní. Podle tohoto

(KSLB 54 INS 18525/2012) ustanovení Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Vědomé nabytí směnky na škodu dlužníka znamená jinými slovy, že v dané věci by žalobce věděl, že směnka zajišt'ovala plnění spotřebitele ze smlouvy o úvěru. Tuto vědomost žalobce měl, což je zřejmé i zobsahu žaloby, ve které žalobce vylíčil kauzu směnky a žalobce se též hlásí k tomu, že směnku, která na něho byla převedena ve formě blankosměnky, sám vyplnil v souladu s čl. 6.4 VOP.

Je nepodstatná okolnost, zda si žalobce (a dříve remitent) vyložil ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. a § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) ObčZ stejným způsobem jako odvolací soud, nebot' se jedná o právní hodnocení. Rozhodující je žalobcova znalost výše zmíněných skutkových okolností. Odvolací soud proto učinil závěr, že žalobce jednal při nabývání předmětné směnky na škodu dlužnice, nebot' věděl, že směnka se týká spotřebitelského úvěru a nepochybně též, že se jedná o směnku na řad.

Odvolací soud podotýká, že výše zmíněný rozsudek Vrchního soudu vPraze sp. zn. 9 Cmo122/2013 229. 4. 2013 byl akceptován Ústavním soudem v nálezu sp. zn. lV. ÚS 457/10 z 18. 7. 2013, vjehož odůvodnění Ústavní soud shledal uvedený rozsudek východiskem pro postup obecných soudů, jak zabránit zneužívání práva.

Odvolací soud uzavírá-od samého počátku je absolutně neplatná dle § 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, jež souvisela se spotřebitelským úvěrem (na tento závěr nemá vliv okolnost, zda směnka byla či nebyla rubopisována na jiného). Ztoho důvodu nemá spotřebitel-dlužnice povinnost zaplatit směnku žalobci.

S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud v souladu s § 7 insolvenčního zákona a § 212 a § 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. změnil napadenou část rozsudku tak, že žalobu zamítl i v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky ze směnky v části směnečného peníze 52.188,90 Kč, 6 % směnečného úroku ve výši 2.916,90 Kč a směnečné odměny 173,96 Kč.

V souladu § 224 odst. 1 a 2, § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve prospěch žalovaného. Jeho náklady v řízení u soudu prvního stupně spočívaly v odměně za právní zastoupení vrozsahu 3 úkonů právní služby po 3.100,-Kč a v hotových výdajích v rozsahu 3 paušálních úhrad výdajů po 300,-Kč ke 3 úkonům právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření kžalobě a účast při jednání) podle §2 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013, a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Náklady žalovaného v odvolacím řízení spočívaly v odměně za právní zastoupení vrozsahu 2 úkonů právní služby po 3.100,-Kč a v hotových výdajích v rozsahu 2 paušálních úhrad výdajů po 300,-Kč ke2 úkonům právní služby (odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) a v náhradě za promeškaný čas při cestě kjednání u soudu

(KSLB 54 INS 18525/2012)

800,-Kč podle § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. c), § 11 odst. 1 písm. d) a g), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v náhradě za použití automobilu při cestě kjednání ve výši 1.000,-Kč podle § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce) ve znění pozdějších předpisů a v náhradě 21 % daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Žalobci bylo dále uloženo v souladu s § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů zaplatit státu náhradu soudního poplatku 2.000,-Kč za odvolání, od jehož placení je žalovaný (insolvenční správce) osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. q) uvedeného zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje kzávěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, lze navrhnout výkon rozhodnutí podle exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

V Praze dne 28. dubna 2014

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná