104 VSPH 881/2017-96
č. j. 66 ICm 3042/2016 104 VSPH 881/2017-96 (KSPH 66 INS 11458/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Alexandry Jiříčkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobkyně: Mgr. Monika Cihelková, sídlem Vodičkova 37, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně dlužníka MASNA Příbram, spol. s r.o., IČO 61675393, sídlem Jinecká 315, 261 80 Příbram zastoupená Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ing. Tomáš anonymizovano , anonymizovano , bytem Okružní 293, 397 01 Písek zastoupený JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem, sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2 o určení neúčinnosti právního úkonu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 66 ICm 3042/2016-52

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2017, č. j. 66 ICm 3042/2016-52, se mění tak, že žaloba o určení, že je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka MASNA Příbram, spol. s r.o., vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS 11458/2014, neúčinná dohoda ze dne 30. 8. 2012, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám JUDr. Ing. Adama Černého, LL.M., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22.570 Kč.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

Odůvodnění: 1. Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze určil, že je vůči věřitelům dlužníka MASNA Příbram, spol. s.r.o., IČO 61675393 (dále jen dlužník) neúčinná dohoda ze dne 30. 8. 2012, uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným (bod I. výroku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni Mgr. Monice Cihelkové, insolvenční správkyni dlužníka (dále jen správkyně) náklady řízení ve výši 12.342 Kč (bod II. výroku). 2. V odůvodnění rozsudku soud I. stupně mimo jiné uvedl, že se správkyně domáhala podle § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ) určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, dohody ze dne 30. 8. 2012 uzavřené se žalovaným, ve které se dlužník zavázal nevymáhat na žalovaném jako svém obligačním dlužníku pohledávku přiznanou mu pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2011, č. j. 13 Cm 114/2011-78, vydaným ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Cmo 467/2011-102, kterým byl dlužníku přiznán vůči žalovanému nárok na úhradu částky 2.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. a náklady řízení. Soud uvedl, že se žalovaný zároveň v uzavřené dohodě zavázal nevymáhat na dlužníkovi jakoukoliv případnou pohledávku, která by mu mohla vzniknout soudním rozhodnutím v důsledku podání dovolání v označené věci. Správkyně se v žalobě odkazuje na § 66a a § 66b zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), dovolala vztahu dlužníka a žalovaného jako osob navzájem blízkých, protože byl žalovaný v období od 19. 1. 2001 do 10. 11. 2010 jednatelem dlužníka a byl společníkem dlužníka od 12. 3. 2002 do 22. 3. 2007, a zároveň proto, že byl žalovaný v období od 5. 4. 2001 do 20. 6. 2006 a od 19. 4. 2007 do 10. 11. 2010 také členem představenstva společnosti Příbramská uzenina, a. s., IČO 45147744 (dále jen Společnost), která je společníkem dlužníka vlastnícím v dlužníku podíl o velikosti 75 % a je v postavení mateřské společnosti k dlužníku. Uvedla dále, že byl žalovaný v období od 16. 7. 2012 do 3. 1. 2014, respektive 6. 1. 2014, předsedou představenstva Společnosti, a že žalovaný uzavřel spornou dohodu s dlužníkem v době své působnosti předsedy představenstva Společnosti. Dovolala se, že jde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osoby dlužníku blízké, jenž byl učiněn v době úpadku dlužníka a u vědomí žalovaného, že jsou dlužník a Společnost osobami tvořící koncern, čímž se žalovanému dostalo na úkor věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka neoprávněného zvýhodnění v době třech let před zahájením insolvenčního řízení ke dni 24. 4. 2014. 3. Žalovaný v řízení uvedl, že dohoda není právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, že není osobou dlužníkovi blízkou, a že uzavřením dohody v době delší jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení bylo vyhověno ohledům slušnosti. 4. Soud I. stupně věc právně posoudil podle § 240 IZ, odkazuje na právní úpravu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen DPH), na právní úpravu zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, a na § 66a obch. zák. Dovodil, že jsou dlužník, žalovaný a Společnost ve vztahu faktického koncernu podrobeného jednotnému řízení žalovaného, a také proto, že dlužník a Společnost byli členy skupiny v rámci skupinové registrace k DPH . Dovodil naplnění právní domněnky úpadku dlužníka v době uzavření dohody podle § 240 odst. 2 IZ a dospěl k závěru, že se jednalo o právní úkon bez vzájemně srovnatelného protiplnění s přihlédnutím k možnému výsledku řízení o podaném dovolání a k jeho nákladům. Zároveň přihlédl k ekonomické situaci dlužníka a k tomu, že veškerá jeho výrobní a obchodní činnost byla převedena na Společnost a neztotožnil se s názorem žalovaného, že uzavřením dohody bylo vyhověno ohledům slušnosti ve smyslu § 240 odst. 4 písm. c) IZ. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a opomenul rozhodnout

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

o povinnosti žalovaného, jako v řízení doposud neúspěšného účastníka, nahradit státu soudní poplatek za podanou žalobu. 5. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalovaný včas odvolání a navrhoval jej změnit a žalobu zamítnout. Trval na tom, že není osobou dlužníkovi blízkou a namítal, že mezi nimi není ani koncernové propojení prostřednictvím Společnosti. Uvedl, že se soud I. stupně dopustil nesprávné právní posouzení věci a poukázal opakovaně na to, že namítaný právní úkon uzavření dohody nebyl učiněn v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení dlužníka. Dále namítal, že nebyl podle § 118a o.s.ř. poučen o povinnosti tvrzení a důkazní k vyvrácení tvrzení správkyně o úpadku dlužníka v době uzavření dohody a rozhodnutí soudu I. stupně proto považoval za překvapivé. Dovolal se závěrem nedostatečného odůvodnění rozsudku a toho, že soud neučinil z provedeného dokazování žádná zjištění, čímž označil rozsudek za nezákonný a nepřezkoumatelný. 6. Správkyně v podaném vyjádření k odvolání žalovaného navrhovala rozsudek potvrdit jako věcně správný, zrekapitulovala skutkový stav věci a měla za to, že soud I. stupně vztah žalovaného a dlužníka správně právně posoudil a nepochybil, pokud žalovaného podle § 118a o.s.ř. v řízení nepoučil. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2). 9. Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2). 10. Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3). 11. Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4). 12. Podle § 3 IZ dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (odst. 1). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3). 13. V daném případě se správkyně domáhala žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 25. 8. 2016 určení neúčinnosti dohody ze dne 30. 8. 2012, odkazuje na § 240 IZ, jakožto právního úkonu dlužníka bez přiměřeného protiplnění, učiněného v době jeho úpadku a v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení dnem 24. 4. 2014 (A-1) ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern (§ 240 odst. 3 IZ), v důsledku čehož se věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení mělo dostat nižšího uspokojení. 14. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z dokazování provedeného v řízení před soudem I. stupně vyhláškou KSPH 66 INS 11458/2014-A-2 ze dne 24. 4. 2014 o zahájení insolvenčního řízení dlužníka a dohodou ze dne 30. 8. 2012, uzavřenou mezi dlužníkem a žalovaným, ve které se dlužník zavázal neuplatňovat a nevymáhat vůči žalovanému pohledávku ve výši 2.000.000 Kč s příslušenstvím přiznanou mu vůči žalovanému rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2011, č. j. 13 Cm 114/2011-78, vydaným ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Cmo 467/2011-102, ve které se současně žalovaný zavázal nevymáhat vůči dlužníkovi jakoukoliv pohledávku, která by eventuálně vznikla v důsledku budoucího soudního rozhodnutí o podaném dovolání proti těmto rozhodnutím. Mezi účastníky nebylo sporné a vyplývá z obsahu výpisu z obchodního rejstříku dlužníka vedeného u Městského soudu v Praze v oddíle C, vložka 38288, že byl žalovaný společníkem dlužníka v období let 2002 až 2007, a že byl jednatelem dlužníka od 19. 1. 2001 do 10. 11. 2010. Z obsahu výpisu z obchodního rejstříku Společnosti vedeného u Městského soudu v Praze v oddíle B, vložka 1531 vyplynulo, že byl dlužník v době uzavření dohody v období od 16. 7. 2012 do 3. 1. 2014 předsedou představenstva Společnosti. Mezi účastníky nebylo taktéž sporu, že dlužník tvoří se Společností koncern.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

15. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně zjistil skutkový stav věci správně, avšak dospěl k nesprávným právním závěrům co do otázky, zda žalovaný a dlužník byli osobami navzájem blízkými, či zda tvořili koncern, což mělo zásadní vliv na posouzení, zda byly splněny lhůty uvedené v § 240 odst. 3 IZ a tyto skutečnosti zůstaly mezi účastníky sporné. 16. Soud I. stupně učinil nesprávné závěry v rozporu se zákonnou úpravou i platnou judikaturou soudů zejména, pokud dovodil koncernové propojení dlužníka se žalovaným a se Společností, jak uvedl ve vzájemném vztahu faktického koncernu , podrobeného jednotnému řízení žalovaného, odkazuje mimo jiné na právní úpravu § 66a obch. zák. a na právní úpravu zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, účinného teprve od 1. 1. 2014, dovozuje nesprávně tento vztah z působení žalovaného ve Společnosti jako člena statutárního orgánu a jako statutárního orgánu dlužníka, kde byl po určitou dobu také společníkem, z čehož usuzoval na vzájemnou provázanost všech těchto osob a dále, že byl dlužník spolu se Společností členem skupinové registrace k DPH a ke dni podpisu dohody působil ve statutárním orgánu Společnosti, která je s dlužníkem kapitálově propojena, vlastní v něm obchodní podíl o velikosti 3/4, je jeho matkou, a dlužník a Společnost jsou podrobeni jednotnému řízení žalovaného. 17. Pokud se týká nesprávných závěrů soudu I. stupně o koncernovém propojení dlužníka se žalovaným a se Společností, právní praxe dovodila, že společným jmenovatelem podnikatelských seskupení, ať již v koncernu, nebo jiné formě ovládání, je propojení osob, ovládání, prosazování vlivu, založené na určitých reálných materiálních kvalifikovaných skutečnostech, umožňujících takový vliv prosadit, a to například prostřednictvím výše účasti ve společnosti nebo podílu na hlasovacích právech, jako schopnost ovládající osoby uplatňovat a prosadit v ovládané společnosti rozhodující vliv, jenž může být založen na osobních nebo rodinných vazbách, tichých dohodách apod., a jehož prostřednictvím může v obchodní společnosti ovládající osoba prosazovat rozhodující vliv, založený na jeho účasti v ovládané společnosti. 18. Koncern je definován v obchodním právu jako podnikatelské seskupení, podřízené jednotnému řízení, jehož intenzita ovládacích opatření je natolik silná, že se dotýká všech oblastí podnikatelské činnosti, které koordinuje v rámci celého seskupení. Jde o skutečný reálný materiálně kvalifikovaný vztah, založený na jednotném řízení a určený k prosazování dlouhodobých koncernových zájmů. Je-li ovládání omezeno jen na jednotlivá opatření, půjde o podnikatelské seskupení, které není spojeno se vznikem koncernu. Koncernové seskupení je v terminologii podnikatelských seskupení označováno za jejich nejvyšší formu, jež má některé společné znaky jako ovládání, jeho základem je však vždy jednotné řízení, při němž řídící osoba vykonává komplexní vliv na provozování podniku osoby řízené, přičemž oba subjekty si zachovávají svou formální samostatnost. K právní úpravě § 66a odst. 5 obch. zák. odvolací soud dodává, že na rozdíl od právní úpravy provedené v odstavcích 2 a 3, založené na nevyvratitelných domněnkách, je sice založena na vyvratitelné právní domněnce, že ovládající osoba a osoba ovládaná tvoří koncern, tato podmínka se však týká otázky dispozice s hlasovacími právy, s nimiž ovládající osoba disponuje v ovládané společnosti. 19. Koncernové seskupení vzniká jednak fakticky nabytím podílů na ovládané společnosti (akcií), kde vliv řídící osoby je prosazován zejména vahou jejích hlasů při rozhodování na valné hromadě a prosazování vlivu například při obsazování řídících nebo dozorových orgánů, popřípadě širším uplatňováním práv v případě dispozice s hlasovacími právy, kdy řídící osoba uplatňuje právo na řízení společnosti hlasováním na valné hromadě s možností ovlivnění výkonu hlasovacích práv. Dále vzniká koncernové seskupení na základě uzavřené ovládací smlouvy, která může být uzavřena již v existujícím faktickém koncernu, nebo mezi obchodními společnostmi, které byly

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

samostatné, nebyly nijak propojeny a uzavřením ovládací smlouvy dobrovolně a cíleně vytvořily strukturu, v níž se staly osobami řízenými (tzv. horizontální koncern). 20. Podle § 66b obch. zák. jednáním ve shodě je jednání dvou nebo více osob uskutečněné ve vzájemném srozumění s cílem nabýt nebo postoupit nebo vykonávat hlasovací práva v určité osobě nebo disponovat jimi za účelem prosazování společného vlivu na řízení nebo provozování podniku této osoby anebo volby statutárního orgánu nebo většiny jeho členů anebo většiny členů dozorčího orgánu této osoby nebo jiného ovlivnění chování této osoby (odst. 1). Není-li prokázán opak, má se za to, že osobami, jež jednají ve shodě podle odstavce 1, jsou a) právnická osoba a její statutární orgán nebo jeho člen, osoby v jejich přímé řídící působnosti, člen dozorčího orgánu, likvidátor, insolvenční správce nebo nucený správce anebo jakýkoliv okruh těchto osob, b) ovládající osoba a jí ovládané osoby, c) osoby ovládané stejnou ovládající osobou, nebo d) osoby tvořící koncern (odst. 2). Není-li prokázán opak, má se za to, že osobami, jež jednají ve shodě podle odstavce 1, jsou i a) společnost s ručením omezeným a její společníci nebo pouze její společníci, b) veřejná obchodní společnost a její společníci nebo pouze její společníci, c) komanditní společnost a komplementáři nebo pouze její komplementáři, d) osoby blízké, e) investiční společnost a jí obhospodařovaný investiční fond či penzijní fond nebo pouze jí obhospodařované fondy (odst. 3). 21. Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne, že ačkoliv se dlužník a Společnost nacházejí v podnikatelském seskupení koncernu, nestaví to žalovaného, jenž byl po určitou přechodnou dobu společníkem v dlužníku a byl taktéž v postavení jeho statutárního orgánu a byl i členem statutárního orgánu Společnosti, do role jakéhosi člena faktického koncernu , jehož význam soud I. stupně nevysvětlil a nesprávně a nepřezkoumatelným způsobem dovodil postavení žalovaného v podnikatelském seskupení v koncernu jak s dlužníkem, tak se Společností. Toto působení žalovaného v obou společnostech totiž nenaplňuje žádný ze znaků koncernu, jak popsáno výše. 22. V souvislosti s působením žalovaného ve statutárním orgánu Společnosti v době uzavření dohody nelze zároveň pohlížet jen z tohoto důvodu na žalovaného a dlužníka jako na osoby navzájem blízké ve smyslu § 116 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), účinného v době uzavření dohody, jenž vymezoval osoby blízké jako příbuzné v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. 23. Tím, že byl žalovaný po určitou přechodnou dobu statutárním orgánem a společníkem v dlužníku a byl členem statutárního orgánu Společnosti, stal se po tuto určitou dobu osobou blízkou vůči každé této společnosti, avšak nestal se bez dalšího v souvislosti s tímto svým právním postavením v jedné společnosti zároveň osobou blízkou k druhé společnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012). 24. Odvolací soud považuje zároveň za potřebné zdůraznit, že namítaný právní úkon měl výhradně dopad do právní sféry dlužníka a žalovaného, a nikoliv do právní sféry Společnosti, která jím dotčena nebyla, a nemělo tedy žádného opodstatnění, zda a kdy vykonával žalovaný ve Společnosti působnost člena statutárního orgánu. Význam mohlo mít toliko působení žalovaného ve statutárním orgánu dlužníka nebo jako jeho společníka, a to jen v době, kdy byl namítaný právní úkon učiněn, neboť po tuto dobu byl žalovaný k dlužníku osobou blízkou. 25. Odvolací soud na doplnění odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, rozsudek ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

1, ročník 2015, pod číslem 7, že : Právnická osoba se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, pokud by důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (R 53/2004). Fyzické osoby, které činí (mohou činit) jménem právnické osoby právní úkony, jsou-i z hlediska ustanovení § 196a obch. zák.-osobami blízkými této právnické osobě. Okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3301/2012). Ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je (současně) osobou blízkou manželu jednatelky (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3301/2012) . Právnická osoba je ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/ 2001). 26. Odvolací soud nepřehlédl, že namítaný právní úkon souvisel s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 6. 2011, č. j. 13 Cm 114/2011-78, vydaným ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Cmo 467/2011-102, jímž byl dlužníku pravomocně přiznán vůči žalovanému jako obligačnímu dlužníku nárok na úhradu částky 2.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., kterého se žalovanému dostalo v roce 2008 úhradou zálohy na odměnu za výkon statutárního orgánu v dlužníku. Pokud však posléze dohoda, ve které dlužník žalovanému odpustil úhradu pravomocně soudně přiznané částky 2.000.000 Kč s přísl., přijaté žalovaným neoprávněně v souvislosti s jeho bývalým působením v dlužníku v postavení jeho statutárního orgánu, byla uzavřena v době, kdy již žalovaný nebyl společníkem ani členem statutárního orgánu dlužníka, nebylo lze ani s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem, které v řízení vyšly najevo dovodit, že by byl namítaný právní úkon učiněn dlužníkem ve prospěch osoby blízké. 27. Pokud správkyně dovozovala vztah žalovaného a dlužníka jako jiný obdobný vztah vztahu osob blízkých, při němž by žalovaný důvodně pociťoval újmu utrpěnou dlužníkem a naopak jako újmu vlastní, a dovozovala tento vztah z vyjádření žalovaného k žalobě, pak odvolací soud z vyjádření žalovaného žádné takové tvrzení nezjistil, respektive žalovaný se v řízení dovolával ustálené judikatury soudů a takový vztah s dlužníkem zásadně vylučoval vyjma obrany, že dohodou bylo vyhověno ohledům slušnosti v zájmu zachování korektních vztahů , což podle názoru odvolacího soudu nedosahuje intenzity vztahu osob blízkých. Jiný důvod pro takový závěr odvolací soud neshledal. 28. Z toho, co bylo uvedeno výše, plyne závěr, že podmínka uvedená v § 240 odst. 3 IZ nebyla splněna, neboť správkyně nesprávně dovozovala vztah žalovaného a dlužníka jako osob tvořících koncern, nebo osob navzájem blízkých a odporovala právnímu úkonu, jenž byl učiněn déle nežli v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. 29. Pokud správkyně doplnila v odvolacím řízení poté, co odvolací soud vyjevil účastníkům svůj odlišný právní názor na vztah žalovaného a dlužníka, že by bylo lze uzavřenou dohodu považovat

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

za právní úkon dlužníka, kterým úmyslně zkrátil uspokojení věřitele podle § 242 IZ, nedovodil odvolací soud za stávajícího a nezměněného skutkového stavu věci úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Žalovaný přitom v řízení vysvětlil, že dohoda měla být uzavřena v souvislosti s jednáním o dalším působení žalovaného ve statutárním orgánu Společnosti, což by samo o sobě nedávalo smysl, pokud by zde nebylo kapitálového propojení dlužníka se Společností, na niž měl dlužník v roce 2011 převést svou výrobní i obchodní činnost, Společnost za něj měla hradit závazky vůči obchodním partnerům, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před soudem I. stupně dne 2. 3. 2017 (l. č. 41 spisu), žalovaný svým průběžným působením v obou společnostech získal patřičné znalosti týkající se jejich podnikatelské činnosti, což by nasvědčovalo zájmu osob propojených v koncernu o zachování jeho postavení statutárního orgánu ve Společnosti. Žalovaný také vysvětlil, že v dlužníku bez patřičné náhrady pracoval, což jej zavedlo do úpadku. Všechny tyto okolnosti úmyslu zkracujícího právního úkonu dlužníka dovozovaného správkyní v odvolacím řízení podle názoru odvolacího soudu nenasvědčují, nehledě na to, že by znalost takového úmyslu dlužníka musela být žalovanému známa jakožto další podmínka. Správkyně se však omezila jen na tvrzení o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a z okolnosti případu nebylo lze bez dalšího dovozovat případnou znalost žalovaného o případném úmyslu dlužníka. Odvolací soud vzal dále v úvahu, že byla pohledávka dlužníka za žalovaným proti němu vymáhána dlužníkem soudní cestou, v době uzavření dohody již žalovaný dlouhodobě neměl žádný právní nebo faktický vztah k dlužníku, a proto ani z těchto důvodů se případná znalost žalovaného o případném úmyslu dlužníka nejeví reálnou, respektive v řízení nebyl tvrzen a prokázán opak. 30. Z výše uvedených důvodů odvolací soud dospěl jednak k závěru, že z povahy věci by se nejednalo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, ale o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 241 IZ, což by však nemělo žádného významu z pohledu posouzení běhu lhůt, neboť u obou skutkových podstat neúčinného právního úkonu podle § 240 a § 241 IZ jsou podmínky pro podání žaloby co do běhu lhůt shodné. Z toho plyne, že žaloba nebyla podána důvodně a taktéž předpoklady pro závěr o neúčinném právním úkonu podle § 242 IZ prokázány nebyly. 31. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku uvedeným způsobem. 32. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému úspěšnému v řízení před soudy obou stupňů přiznal náhradu nákladů. 33. Za řízení před soudem I. stupně vznikly žalovanému náklady za právní zastoupení podle § 7, § 9 odst. 4 písm. c) a dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve výši 3.100 Kč/úkon a režijní paušál 300 Kč/úkon, za 3 úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 16. 11. 2016 (č. l. 34), účast na jednání dne 2. 3. 2017 (č. l. 42)) plus 3 x režijní paušál, celkem ve výši 10.200 Kč, plus DPH sazbou 21 % z této částky ve výši 2.142 Kč, celkem 12.342 Kč. 34. V odvolacím řízení vznikly žalovanému náklady řízení za soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.000 Kč a za dva úkony právní služby (podání odvolání (č. l. 73), vč. jeho doplnění (č. l. 79) a účast na jednání 5. 2. 2018), plus 2 x režijní paušál, celkem 6.800 Kč, plus DPH sazbou 21 % z této částky ve výši 1.428 Kč, tj. 8.228 Kč + 2.000 Kč, celkem 10.228 Kč. Celkem náklady žalovaného činí v součtu částku 22.570 Kč.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 66 ICm 3042/2016 (KSPH 66 INS 11458/2014)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

Praha 5. února 2018

JUDr. Alexandra Jiříčková, v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.