104 VSPH 832/2016-24
43 ICm 2557/2016 104 VSPH 832/2016-24 (KSCB 27 INS 7532/2016)

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce Kancelář správců v.o.s, sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, insolvenčního správce dlužníka Davida anonymizovano , anonymizovano , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, sídlem Drůbeží trh 85/1, Ivančice, proti žalovanému Mgr. Danielu Vlčkovi, IČO: 66224985, soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Praha 7, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 9, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 2557/2016-17 ze dne 9. září 2016,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 43 ICm 2557/2016-17 ze dne 9. září 2016 se v bodě II. výroku mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 10.200,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze ve výroku uvedeným usnesením podle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil řízení, neboť žalobce vzal žalobu zpět (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náklady řízení ve výši 12.232,-Kč (bod II. výroku). Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., když žalovaný zpětvzetím přihlášky pohledávky z procesního hlediska zavinil, že řízení bylo zastaveno, a proto je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, jež se sestávají z odměny za tři úkony právní služby po 3.100,-Kč, tři režijní paušály po 300,-Kč, což po připočtení 21% DPH činí celkem 12.232,-Kč.

Proti tomuto usnesení, a to jen proti výroku pod bodem II. o nákladech řízení, podal žalovaný včasné odvolání, v němž požadoval, aby odvolací soud podle § 150 o.s.ř. rozhodl o tom, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává. Argumentoval zejména tím, že již ve vyjádření k žalobě, jehož součástí bylo i zpětvzetí přihlášky, obsáhle odůvodnil své stanovisko k tomu, že judikatura Nejvyššího soudu ČR ve věci odměny exekutora, jenž dosud nevymohl v řízení žádné plnění, se vyvinula natolik extrémním způsobem, že byl žalovaný nucen podat ústavní stížnost a do rozhodnutí o této stížnosti nemá zájem zatěžovat soudy nižších instancí bagatelními spory, jež navyšují nejen náklady účastníků, ale i státu; soud I. stupně přitom tuto jeho argumentaci zcela pominul a omezil se na konstatování, že žalovaný nemá zájem zatěžovat soud bagatelními spory. isir.justi ce.cz 43 ICm 2557/2016 (KSCB 27 INS 7532/2016)

V době, kdy podával vyjádření k žalobě (7. 10. 2016), žalovaný neočekával, že judikatura Nejvyššího soudu ČR bude překonána nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016. Výši přiznaných nákladů řízení, ač odpovídá advokátnímu tarifu, shledával žalovaný jako nepřiměřenou k výši pohledávky, nadto úkony, které činil žalobce v tomto sporu, nejsou nijak složité a v dalších vyjmenovaných sporech činil úkony totožné, advokát žalobce navíc není plátcem DPH.

Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu dotčeném odvoláním i řízení jeho vydání předcházející, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.), dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Z § 7 věty před středníkem insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyplývá, že se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení, nestanoví-li IZ jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Podle § 163 IZ rozhodne o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě insolvenční soud podle ustanovení o.s.ř., není-li v IZ stanoveno jinak. Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f).

Podle § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. jestliže někdo z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.

Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V uvedeném ustanovení je upravena moderace náhrady nákladů řízení, jež je pro sporné věci upravena v § 142, § 143, § 146 odst. 2, § 146 odst. 3, § 147 nebo § 148 o.s.ř., neboť se v konkrétním případě může jevit postup podle uvedené právní úpravy jako nepřiměřená tvrdost. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží soud v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Je třeba zdůraznit, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, a § 150 o.s.ř. zakládající diskreční oprávnění soudu je proto namístě aplikovat jen ve zcela výjimečných případech. 43 ICm 2557/2016 (KSCB 27 INS 7532/2016)

Shora uvedená argumentace žalovaného z hlediska podmínek, které § 150 o.s.ř. pro svou aplikaci předepisuje, dle názoru odvolacího soudu neobstojí. Již z vyjádření k žalobě je patrné, že žalovaný byl sice přesvědčen o nedůvodnosti popěrného úkonu žalobce, přesto však veden ekonomickou úvahou, vzal přihlášku zpět. Nelze přitom přehlédnout, že za situace, kdy správce podle § 199 IZ popře vykonatelnou pohledávku a chce-li své popření obhájit, musí v zákonem stanovené lhůtě uplatnit toto své popření podáním incidenční žaloby. Pokud tedy žalovaný nechtěl vést spor o popření pohledávky, měl poté, co byly výsledky přezkumného jednání zveřejněny v insolvenčním rejstříku, vzít přihlášku bez zbytečného odkladu zpět a nevyčkávat doručení žaloby. Pokud tak neučinil, nelze to přičítat k tíži žalobce a odvolací soud tedy neshledává žádný důvod k tomu, aby si nesl každý z účastníků náklady řízení ze svého. Zcela nepřesvědčivá je pak odvolací argumentace žalovaného, že nemohl v době zpětvzetí přihlášky předpokládat vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR, k němuž došlo o více než dva měsíce dříve.

Pokud jde o námitku žalovaného spočívající v nepřiměřené výši nákladů řízení, odvolací soud zdůrazňuje, že incidenční spor o popření (určení) pravosti (vykonatelné) pohledávky (o nějž šlo i v tomto případě) je totiž dle speciální úpravy obsažené v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (dále jen AT) sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z § 2 písm. d) a § 160 IZ se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení, u něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,-Kč, čemuž odpovídá dle § 7 bodu 5 AZ mimosmluvní odměna ve výši 3.100,-Kč (k tomu viz mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 13/2013 ze dne 27. 6. 2013 uveřejněné pod č. 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a sp. zn. 29 ICdo 34/2013 ze dne 26. 9. 2013 uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I s ohledem na časté změny judikatury soudů vyšších stupňů odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že by se v daném případě jednalo o jednoduché úkony a na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce vede i spory s obdobnou kauzou a neshledává důvod pro to, aby žalobci náhradu nákladů řízení zcela či zčásti nepřiznal. Odvolací soud je zdůrazňuje, že případná aplikace § 14b AT je v daném případě vyloučena proto, že nejsou splněna kritéria pro jeho použití, jimiž jsou: 1. návrh podaný na ustáleném vzoru, 2. uplatněný opakovaně týmž žalobcem, 3. ve skutkově i právně obdobných věcech, 4. předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50.000,-Kč. Např. k prvnímu kritériu lze uvést, že návrhem podaným na ustáleném vzoru jsou např. návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu, jež se podávají prostřednictvím předem vytvořeného formuláře, a tudíž obtížnost podání těchto návrhů spočívá toliko ve vyplnění jednotlivých kolonek formuláře. Ke čtvrtému kritériu lze uvést, že spor o popření (určení) pravosti (vykonatelné pohledávky) není sporem, jehož předmětem je peněžité plnění, nýbrž je sporem určovacím.

Důvodnou odvolací soud naopak shledal námitku žalovaného, podle níž by k náhradě nákladů za zastoupení advokátem neměla být připočtena daň z přidané hodnoty, když na webových stránkách Ministerstva financí ČR ověřil, že Mgr. Jaroslav Nekuda není jejím plátcem, opak se nepodává ani z obsahu spisu. Napadené usnesení proto odvolací soud v bodě II. výroku podle § 220 odst. 1 43 ICm 2557/2016 (KSCB 27 INS 7532/2016) písm. a) o.s.ř. co do výše přiznané náhrady nákladů řízení změnil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů ve výši ve výroku uvedené, tedy ponížené o částku odpovídající dani z přidané hodnoty.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalobci podle obsahu spisu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)

V Praze dne 28. listopadu 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela