104 VSPH 830/2017-47
č. j. 42 ICm 2830/2017 104 VSPH 830/2017-47 (KSCB 28 INS 25635/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Petry Švamberkové v právní věci žalobce: Mgr. Martin Červinka, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, insolvenční správce dlužníka Martina Chalupeckého, narozeného 3. 4. 1980 zastoupen JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem Wilsonova 368, Hlinsko, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., IČO: 61860069, sídlem Klimentská 1216/49, Praha 1 zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové o popření pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2017, č. j. 42 ICm 2830/2017-27

takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2017, č. j. 42 ICm 2830/2017-27 s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění: 1. Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu na určení, že pohledávky P3/1 ve výši 16.976 Kč a P3/2 ve výši 42.752 Kč přihlášené žalovaným

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. isir.justi ce.cz 42 ICm 2830/2017 (KSCB 28 INS 25635/2016)

do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 25635/2016 nejsou po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Soud I. stupně reprodukoval žalobní tvrzení a vyjádření žalovaného, načež vyšel z následujících zjištění: -přezkumné jednání se konalo dne 16. 5. 2017, žaloba byla doručena soudu dne 14. 6. 2017 a je žalobou včasnou, uplatněnou ve lhůtě dle § 199 odst. 1 IZ; -žalovaný a dlužník Martin Chalupecký (dále je dlužník) uzavřeli dne 20. 11. 2010 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100378013 (dále je smlouva o úvěru), na jejímž základě se žalovaný zavázal dlužníku poskytnout revolvingový úvěr; -dne 20. 11. 2010 uzavřeli žalovaný a dlužník rozhodčí smlouvu, v níž se účastníci dohodli na řešení sporů vzniklých ze smlouvy o úvěru v rozhodčím řízení. Tato rozhodčí smlouva byla sjednána na samostatné listině, jež je psána dostatečně velkým písmem a jednoznačně definuje osm jednotlivých rozhodců, z nichž si žalobce vybral rozhodce č. 4-JUDr. Jiřího Kolaříka. V článku II. rozhodčí smlouvy je pak uvedeno, že spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoliv z osmi vyjmenovaných rozhodců, rozhodčí řízení bude probíhat bez ústního jednání na základě písemných podkladů s tím, že nebude-li rozhodce písemné podklady považovat za dostačující, je oprávněn nařídit ve věci ústní jednání; -rozhodčím nálezem JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 19. 7. 2012, č. j. 102 Rozh 2582/2012-10, byla žalovanému přiznána popřená část pohledávky P3-1 (náklady rozhodčího řízení) i pohledávka P3-2 (smluvní pokuty), rozhodčí nález je vykonatelný ode dne 6. 8. 2012; -jako nadbytečné zamítl soud I. stupně důkazy dalšími smlouvami žalovaného s jinými osobami (úvěrovými dlužníky), z nichž mělo být zjištěno, zda žalovaný uzavírá smlouvy bez souvisejících rozhodčích smluv. Tato zjištění by podle soudu I. stupně žádným způsobem nemohla ovlivnit jeho hodnocení o míře srozumitelnosti ujednání pro běžného spotřebitele u klausulí, které soud v tomto řízení posuzoval. Pokud soud shledá ujednání srozumitelným a nevybočujícím z rámce ochrany slabší strany, nelze smluvním stranám upírat právo svobodné vůle v rozhodování o obsahu závazkových jednání, a to, ani kdyby byly rozhodčí smlouvy podmínkou uzavření smlouvy o úvěru, jak se domnívá žalobce. 3. Soud citoval § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení ve znění platném do 31. 3. 2012 (dále jen RoŘ) a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2447/2011 a sp. zn. 29 ICdo 7/2013. Ze shora uvedených skutkových zjištění pak soud I. stupně dospěl k tomu, že se rozhodčí smlouva vyvarovala základních, v minulosti často vytýkaných chyb, které se projevovaly při sjednávání spotřebitelských smluv, obsahuje jednoznačný způsob ustanovení rozhodce, je sjednána na samostatné listině, spotřebiteli není obsah smlouvy nijak zatajován, smlouva je přehledná, jednoznačná a pokud si ji spotřebitel přečte, musí mu být znám její obsah, smlouva nepoužívá žádné zavádějící ani nejasné formulace. Proti obecnému soudnímu řízení zavádí neveřejnost a jednoinstančnost rozhodčího řízení, v ostatních parametrech se však soudnímu řízení blíží. Soud I. stupně tak měl po posouzení obsahu rozhodčí smlouvy a na ní navazující rozhodčího nálezu za to, že zde je dána určitá míra nevyváženosti ve vztahu k soudnímu řízení (např. neveřejnost rozhodčího řízení), avšak ve vztahu k celkovému objemu práv účastníků, se nejedná o takovou intenzitu, jež mohla způsobit neplatnost rozhodčí smlouvy. Počet rozhodců byl ve smlouvě předem určen, neboť bylo určeno, že bude rozhodovat jeden z předem označených osmi rozhodců. Podle soudu I. stupně byl tedy rozhodčí nález vydán na základě platné rozhodčí

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 42 ICm 2830/2017 (KSCB 28 INS 25635/2016)

smlouvy a jedná se tak o pohledávku vykonatelnou. Z tohoto důvodu pak u sporných vykonatelných pohledávek nelze provádět rozdílné právní hodnocení ve smyslu namítané neplatnosti ujednání o smluvní pokutě; argumentace o tom, že k nákladům rozhodčího řízení nesvědčí žalobci právní titul, je lichá úplně. Argumenty uvedenými žalobcem u soudního jednání, týkajícími se podjatosti rozhodce při vydávání rozhodčího nálezu, se soud s odkazem na omezení vtělená do ustanovení § 199 odst. 3 IZ nezabýval, neboť tyto argumenty uvedl žalobce až v rámci incidenčního sporu, nikoliv u přezkumného jednání. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 věta druhá IZ. 4. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví. Namítal, že postup, kdy je rozhodce vybírán z několika určených osob prostým doručením žaloby, je netransparentní, neboť de facto závisí toliko a vůli jedné ze stran-zpravidla pak a výlučně věřitele. Spotřebitel v takové situaci, nad to povětšinou laik, není schopen rozlišit rozhodce, nezná je, naopak věřitel (žalovaný) s nimi spolupracuje zhusta a tím, že určuje prostým podáním žaloby jednoho z nich, získává neoprávněnou výhodu. Způsob volby rozhodce z určeného okruhu osob prostým podáním žaloby je tak podle žalobce tak nutno považovat za netransparentní a ve spotřebitelských věcech nepřípustný. Vytýkal soudu I. stupně, že zamítl žalobcem navržený důkaz-dotaz na žalovaného v kolika procentech případů a zdali vůbec s ní nějaký spotřebitel uzavřel úvěrovou smlouvu bez rozhodčí smlouvy-čímž zkrátil žalobce na jeho procesních právech. Žalobce měl totiž za to, že je podpis takovéto vnucené rozhodčí smlouvy nezbytnou podmínkou žalobce pro poskytnutí úvěru, jedná se tedy ze strany spotřebitele nikoliv o dobrovolné podvolení se pravomoci rozhodce, ale uzavření rozhodčí smlouvy je spotřebiteli vnuceno jako nutné zlo při sjednávání úvěru. Ve světle tohoto považoval samotné uzavření rozhodčí smlouvy za neplatné jednání pro obcházení zákona. 5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, jelikož se zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Konstatoval, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině-usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12 a ve vyjádření k odvolání uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu). Samostatná rozhodčí smlouva obsahuje osoby konkrétně vyjmenovaných rozhodců ad hoc, na nichž se žalovaný se dlužníkem dohodl. Jedná se o dvoustrannou dohodu, a pokud by s ní dlužník nesouhlasil, nemusel ji uzavírat. Seznam rozhodců je tak jasně a dopředu dán, je neměnný, stálý a uzavřený, nejedná se o rozhodce, jenž by nebyl předem známý oběma stranám sporu. K žalobcem namítané podjatosti rozhodce žalovaný uvedl, že za přiměřeného použití o.s.ř. a podle § 30 RoŘ lze dospět k závěru, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jenž je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců. Při posuzování možné podjatosti rozhodce nelze odhlédnout od toho, že v případě rozhodčího řízení je autonomie stran a právo volby určitého rozhodce nebo podílení se na jeho určení jednou ze základních zásad rozhodčího řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, ze dne 30. 9. 2014). 6. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 42 ICm 2830/2017 (KSCB 28 INS 25635/2016)

7. V projednávané věci odvolací soud vycházel ze shora uvedeného skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, jenž nebyl v odvolacím řízení zpochybněn a sdílí i jeho závěry o platnosti rozhodčí smlouvy, přičemž pro stručnost odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. 8. K odvolací argumentaci žalobce odvolací soud zdůrazňuje, že možnost řešení sporu prostřednictvím rozhodce (a nikoliv soudu) dává smluvním stranám zákon o rozhodčím řízení, který je součástí platného právního řádu. Odvolací soud považuje za správné, aby i při zohlednění ochrany spotřebitele dle § 51a a násl. obč. zák. (viz datum uzavření smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy 20. 11. 2010 a přechodné ustanovení § 3028 o.z.), bylo do smluvní volnosti a potažmo právní jistoty smluvních stran zasahováno v co nejmenší míře. Smlouvu o úvěru, jakož i rozhodčí smlouvu uzavřel dlužník dobrovolně, vážně, bez nátlaku a svobodně. Dokonce svým vlastnoručním podpisem stvrdil, že byl ze strany věřitele (žalovaného) poučen o povaze rozhodčího řízení, o právních důsledcích uzavření rozhodčí smlouvy a že na základě předchozího poučení věřitelem zvolili a individuálně sjednali, že vzniklé spory budou projednávány v rozhodčím řízení, a nikoliv v řízení před obecnými soudy. Dlužník chtěl zapůjčit peníze, a s největší pravděpodobností proto, že nesplňoval podmínky pro poskytnutí bankovního úvěru, oslovil žalovaného. Bylo věcí jeho rozhodnutí, zda na podmínky ve smlouvě o úvěru a podmínky samostatné rozhodčí smlouvy přistoupí. Odvolací soud shledává podstatným, aby se v právní praxi uplatňovala zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), a to i při zákonem dané široké ochraně spotřebitele. Dlužník měl navíc možnost brojit proti vydanému rozhodčímu nálezu podle § 27 a § 31 RoŘ, když mu byl doručen do vlastních rukou a byl s ním seznámen, k ničemu takovému však nepřistoupil. Odvolací soud tedy shodně se soudem I. stupně shledává rozhodčí smlouvu platně uzavřenou. Uvedený závěr přitom odvolací soud činí v dané věci při vědomí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, když za daného skutkového stavu dovozuje, že okolnosti uzavření smlouvy o úvěru a rozhodčí smlouvy nevybočují z běžné praxe poskytování obdobných úvěrů a půjček nebankovními subjekty. Lze totiž uzavřít (a odvolacímu soudu je to z úřední činnosti známo), že je v praxi naprosto běžné, že znění smlouvy o úvěru (půjčce) v případech obdobných jako je tento připravují právě věřitelé. Je pak na dlužníku, zda je ochoten takový obsah smlouvy (smluv) akceptovat a smlouvu za uvedených podmínek uzavřít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014). 9. Odvolací soud tedy konstatuje, že rozhodčí smlouvou byla dána pravomoc rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka rozhodovat spor mezi žalovaným a dlužníkem vyplývající ze smlouvy o úvěru, přičemž rozhodčí smlouva byla platně sjednána, jak ostatně plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29. 9. 2014, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem. 10. Podle § 199 IZ ve znění do 30. 6. 2017, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 42 ICm 2830/2017 (KSCB 28 INS 25635/2016)

11. Protože jsou sporné dílčí pohledávky žalovaného č. P3/1 a P3/2 ve výši na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu pohledávkami vykonatelnými, uplatní se tak v otázce jejího popření insolvenčním správcem omezení důvodu popření podle § 199 odst. 2 IZ. 12. Soud I. stupně proto zcela správně vyšel ze závěrů dovozených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013 (R 106/2013), z nichž plyne, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o.s.ř.). U platebního rozkazu, včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o.s.ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky. 13. Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že námitky žalobce, jež jako důvody popření uplatnil v žalobě (absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě a neplatnost rozhodčího nálezu i ve vztahu k nákladům rozhodčího řízení, jež tak žalovanému neměly být pravomocně přiznány), za situace, kdy o sporné pohledávce rozhodl rozhodce na základě nároku uplatněného rozhodčí žalobou, představují jiné právní posouzení věci, jež však nemůže být důvodem popření vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 IZ). 14. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora proto odvolací soud dospěl k závěru, že je napadený rozsudek soudu I. stupně věcně správný, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, a proto jej podle § 219 o.s.ř. 15. Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 věta první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová. 42 ICm 2830/2017 (KSCB 28 INS 25635/2016)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e-vyjma výroku o nákladech řízení-dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

Praha 29. ledna 2018

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Michaela Němcová.