104 VSPH 83/2016-57
194 ICm 4515/2014 104 VSPH 83/2016-57 (MSPH 94 INS 3346/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobkyně: Mgr. Monika Cihelková, sídlem Lazarská 5, 110 00 Praha 1, insolvenční správkyně dlužníka Druhá pražská stavební, spol. s r.o., IČO 48024481, sídlem Kolbenova 159, 190 49 Praha 9, Vysočany, zast. Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, sídlem Lazarská 5, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Město Kralupy nad Vltavou, IČO 00236977, sídlem Palackého náměstí 1, 278 01 Kralupy nad Vltavou, zast. Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, o neúčinnost dohody o narovnání a o zaplacení 7.002.006 Kč, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. MSPH 194 ICm 4515/2014-33 ze dne 13. listopadu 2015,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. MSPH 194 ICm 4515/2014-33 ze dne 13. listopadu 2015 se v bodě I. výroku potvrzuje; v bodě II. výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 4.030.144,80 Kč se mění tak, že se žaloba zamítá; v bodě II. výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 9.054 Kč a v bodě III. výroku ohledně nákladů řízení se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Městského soudu v Praze na soudním poplatku částku 1.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. isir.justi ce.cz 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013)

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze určil, že je dohoda o narovnání ze dne 14. 3. 2013, uzavřená mezi dlužníkem Druhá pražská stavební, spol. s r.o. (dále jen dlužník) a žalovaným, vůči věřitelům dlužníka, přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 3346/2013, neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 4.030.144,80 Kč a na náhradu nákladů v řízení částku 9.054 Kč (bod II. výroku), žalobu zamítl v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1.625.000 Kč a 1.346.861,20 Kč a v rozsahu odpovídající části náhrady nákladů řízení (bod III. výroku).

V odůvodnění rozsudku soud I. stupně zejména uvedl, že dne 8. 2. 2013 (A-1) bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka, téhož dne bylo zahájení insolvenční řízení dlužníka oznámeno insolvenčním soudem podle § 101 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vyhláškou uveřejněnou v insolvenčním rejstříku, a tím nastaly účinky zahájeného insolvenčního řízení dlužníka podle § 109 IZ, dne 20. 1. 2014 (A-29) byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.

Podanou žalobou se Mgr. Monika Cihelková, insolvenční správkyně dlužníka (dále jen správkyně) domáhala určení, že je dohoda o narovnání ze dne 14. 3. 2013 (dále jen dohoda), uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným, neúčinným právním úkonem uzavřeným v rozporu s omezením dlužníka nakládat s majetkovou podstatou podle § 111 IZ od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Uvedla, že uzavřením dohody došlo k podstatné změně ve skladbě majetku dlužníka a k jeho podstatnému zmenšení o částku 7.002.006 Kč, protože v důsledku jejího uzavření nemohou být přihlášení věřitelé v insolvenčním řízení uspokojeni v takové míře, v jaké by to bylo možné, kdyby dohoda nebyla uzavřena a došlo tím ke zvýhodnění žalovaného věřitele. Zároveň uvedla, že ke dni uzavření dohody měl dlužník mimo jiné splatné závazky vůči 13 v žalobě označeným věřitelům, a proto se zároveň domáhala vydání finanční částky do majetkové podstaty dlužníka ve výši 7.002.006 Kč, neboť z ní namítaným neúčinným úkonem ušla. Ke skutkovému stavu věci uvedla, že dlužník uzavřel se žalovaným dne 13. 9. 2011 smlouvu o dílo na rekonstrukci tělocvičny základní školy Generála Klapálka, Kralupy nad Vltavou, na jejímž základě došlo k realizaci díla a vyúčtování ceny díla. Nedoplacená část ceny díla byla vyúčtována fakturami dlužníka a činila ke dni 14. 3. 2013 celkem 7.002.006 Kč. Žalovaný vyúčtoval dlužníkovi za porušení smluvních podmínek smluvní pokuty celkem ve výši 5.709.409 Kč, smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou se společností Izolprag-střešní systémy, spol. s r.o., nabyl pohledávku za dlužníkem ve výši 1.346.861 Kč, písemnými jednostrannými zápočty ze dne 26. 4. 2012, 21. 5. 2012 a 30. 7. 2012 započetl tyto své nároky proti pohledávce dlužníka ve výši 7.002.006 Kč, dlužník však nároky žalovaného a provedené zápočty z jeho strany neuznal, a proto se domáhal u Okresního soudu v Mělníku zaplacení nedoplatku částek 5.799.458 Kč a 1.202.854 Kč, dohodou o narovnání ze dne 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013)

14. 3. 2013 došlo mezi dlužníkem a žalovaným k narovnání jejich dosud sporných nároků.

Žalovaný v podaném vyjádření k žalobě uvedl, že dohodu o narovnání nepovažuje za neúčinnou podle § 111 odst. 2 IZ vzhledem k tomu, že rozhodnutí dlužníka uzavřít se žalovaným dohodu o narovnání směřovalo k odvrácení hrozící škody, protože žalovaný nebyl povinen část ceny díla dlužníkovi doplatit v důsledku jejího zániku jednostrannými zápočty pohledávek učiněnými ze strany žalovaného, žalovaný dlužníkovi poskytl právní rozbor, který dlužníkem tvrzenou neplatnost ustanovení o smluvních pokutách jasně vyvrací, dlužník vědom si toho, že nebude úspěšný v soudních sporech o uhrazení nedoplacené ceny díla a bude hradit s větší pravdivostí žalovanému náklady řízení proto uzavřel se žalovaným dohodu. K navrhovanému uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty částku 7.002.006 Kč žalovaný namítal, že na základě jednostranných zápočtů zanikla pohledávka dlužníka ještě před zahájením insolvenčního řízení, případná neúčinnost dohody nemá žádný vliv na zánik pohledávek dlužníka, k němuž došlo před datem 8. 2. 2013 a uložení povinnosti zaplatit částku 7.002.006 Kč by vedlo k bezdůvodnému obohacení na straně dlužníka, a proto navrhoval žalobu v plném rozsahu zamítnout.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že k uzavření dohody došlo podle § 111 odst. 1 a 2 IZ v rozporu s omezením dlužníka nakládat s majetkovou podstatou v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, že jde podle § 111 odst. 3 IZ o neúčinný právní úkon dlužníka vůči jeho věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení, a že plnění z takto neúčinného právního úkonu náleží do majetkové podstaty dlužníka. Ohledně částky 4.030.144,80 Kč proto žalobě vyhověl, v částce 1.625.000 Kč, která byla slevou z ceny díla a neměla peněžní obsah a v částce 1.346.861,20 Kč, která byla pohledávkou společnosti Izolprag-střešní systémy, spol. s r.o., žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) podle poměru úspěchu žalobkyně ve věci s tím, že nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyně ve výši 15.730 Kč činí 9.054 Kč.

Jen proti bodům I. a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný včas odvolání a navrhoval, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Trval na tom, že pohledávka dlužníka ve výši 7.002.006 Kč zanikla v důsledku jednostranného započtení pohledávek žalovaného a ke dni zahájení insolvenčního řízení proto neexistovala a argumentace soudu I. stupně o neúčinnosti dohody na věci nic nemění. Trval na svých argumentech, že uzavřením dohody odvracel dlužník hrozící škodu ve smyslu § 111 odst. 2 IZ, jež by mu vznikla v důsledku jeho povinnosti hradit žalovanému náklady řízení vzniklé v souvislosti s řízením zahájeným u Okresního soudu v Mělníku. Nesouhlasil, že je osobou, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a na jejímž základě dlužník žalovanému plnil, když to byl naopak žalovaný, kdo na základě dohody plnil subdodavatelům částku 3.309.346 Kč, dále zaplatil společnosti Camondo, s.r.o. částku 700.000 Kč, dlužníkovi uhradil 20.788 Kč, to vše zaplatil nad rámec povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo, celkem ve výši 4.030.144,80 Kč, tím byly vzájemné povinnosti účastníků dohody vypořádány a nesouhlasil proto, že mu lze uložit 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013) povinnost zaplatit částku 4.030.144,80 Kč, pokud ji uhradil nad rámec svých povinností, přičemž částku 20.788 Kč uhradil dlužníkovi za trvání insolvenčního řízení. Dále trval na provedení důkazů navrhovaných v průběhu řízení za účelem prokázání svého nároku na úhradu smluvní pokuty vůči dlužníku a zániku vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného v důsledku jednostranných zápočtů.

Vrchní soud v Praze dle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním dotčených bodech I. a II. výroku i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 111 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odst. 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odst. 3).

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (odst. 3). Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013) plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná (odst. 4).

Podle § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

Podle § 585 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).

V daném případě se správkyně domáhala žalobou podanou dne 19. 12. 2014 včas ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dne 20. 1. 2014 (A-29) podle § 239 a § 111 IZ určení neúčinnosti dohody jako právního úkonu, jenž dlužník učinil v rozporu s jeho omezením nakládat s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 a 2 IZ v období po zahájení insolvenčního řízení dne 8. 2. 2013 (A-1) do zjištění úpadku dlužníka usnesením soudu ze dne 20. 1. 2014 (A-29) a namítala, že v důsledku uzavření dohody nemohou být přihlášení věřitelé v insolvenčním řízení dlužníka uspokojeni v takové míře, v jaké by to bylo možné, kdyby dohoda nebyla uzavřena a zároveň neúčinným právním úkonem došlo 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013) ke zvýhodnění žalovaného věřitele na jejich úkor. Dále se domáhala vydání plnění z neúčinného právního úkonu ve výši 7.002.006 Kč do majetkové podstaty dlužníka podle § 239 odst. 4 IZ, jež mělo namítaným odporovatelným právním úkonem z majetkové podstaty ujít.

Odvolací soud zopakoval dokazování podstatnými částmi Dohody o narovnání ze dne 14. 3. 2013, uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným a zjistil, že mezi dlužníkem a žalovaným byly sporné nároky dlužníka na doplacení ceny prací ke dni 14. 3. 2013 ve výši 7.002.006 Kč, provedených dlužníkem na základě smlouvy o dílo ze dne 13. 9. 2011, jejímž předmětem se stala rekonstrukce tělocvičny základní školy Generála Klapálka, Kralupy nad Vltavou, došlo k realizaci díla a k vyúčtování ceny díla. Sporným byl i nárok žalovaného na zaplacení vyúčtovaných smluvních pokut celkem ve výši 5.709.409 Kč a ve výši 700.000 Kč a včetně jednostranného započtení pohledávek žalovaného oproti pohledávce dlužníka. Smluvní strany v dohodě mimo jiné konstatovaly, že podanou žalobou dlužník zahájil u Okresního soudu v Mělníku řízení o zaplacení nedoplatku ceny o dílo, že nedoplacená část ceny díla činí částku 7.002.006 Kč, že žalovaný nabyl smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou se společností Izolprag-střešní systémy, spol. s r.o., pohledávku za dlužníkem ve výši 1.346.861 Kč, písemnými jednostrannými zápočty ze dne 26. 4. 2012, 21. 5. 2012 a 30. 7. 2012 započetl své nároky proti pohledávce dlužníka ve výši 7.002.006 Kč. Dlužník v dohodě poskytl žalovanému slevu z ceny díla ve výši 1.625.000 Kč a vzdal se svého práva uplatňovat vůči žalovanému úhrady víceprací a zavázal se dořešit reklamace žalovaného, oproti tomu žalovaný se zavázal nadále neuplatňovat proti nárokům dlužníka nároky z titulu smluvních pokut a z provedených zápočtů. Dále se zavázal uhradit dlužníku celkem částku 4.030.144,80 Kč, a to ve výši 20.798,23 Kč k rukám dlužníka a ve zbytku k rukám věřitelů dlužníka. Smluvní strany dále konstatovaly, že zaplacením částky 4.030.144,80 Kč, zpětvzetím žaloby ze strany dlužníka v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku budou jejich vzájemné nároky narovnány a nebudou vůči sobě uplatňovat žádná další práva ze smlouvy o dílo.

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně posoudil splnění podmínek správkyní namítané neúčinnosti dohody jako právního úkonu dlužníka, učiněného v rozporu s omezením dlužníka nakládat s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 a 2 IZ v období po zahájení insolvenčního řízení dne 8. 2. 2013 (A-1) s tím, že je takový právní úkon dlužníka dle § 111 odst. 3 IZ neúčinný. Zároveň odvolací soud doplňuje, že uzavřením dohody dlužník zvýhodnil žalovaného ve smyslu § 235 a podle § 241 odst. 3 písm. b) a c) IZ tím, že se s ním dohodl na nahrazení jeho závazků vyplývajících ze smlouvy o dílo ve svůj neprospěch, prominul mu zčásti splnění dluhu tím, že mu poskytl slevu z ceny díla, vzdal se práva na uplatňování nároků vyplývajících z provedených víceprací a dalších případných nároků vyplývajících ze smlouvy o dílo a umožnil zánik svého práva na zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 7.002.006 Kč, čímž žalovaného zvýhodnil na úkor ostatních věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. Odvolací soud přitom nesouhlasil s názorem soudu I. stupně, že dohodou žalovanému poskytnutá sleva z ceny díla ve výši 1.625.000 Kč neměla peněžní obsah a měl za to, že i v tomto případě se dlužník dopustil nedovoleného nakládání s majetkovou podstatou v rozporu s § 111 odst. 1 IZ. Zcela se ztotožnil s názorem správkyně, že dohoda 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013) měla vliv na podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení majetku dlužníka a vedla k jeho zmenšení a to právě tím, že dosavadní závazek žalovaného uhradit dlužníku nedoplatek ceny díla ve výši 7.002.006 Kč zanikl dle podmínek dohody, a že věřitelé dlužníka, přihlášení do insolvenčního řízení, by se tak uspokojili v poměrně menším rozsahu, nežli by jim náležel v případě, že by dlužník disponoval s pohledávkou za žalovaným ve výši 7.002.006 Kč, kterou by byl žalovaný povinen dlužníku zaplatit.

Pokud se žalovaný v řízení dovolával výjimky z omezení dlužníka nakládat s majetkovou podstatou podle § 111 odst. 1 a 2 IZ, spočívající v odvracení hrozící škody, jež by podle tvrzení žalovaného dlužníku vznikla v důsledku jeho povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení vzniklé v řízení zahájeném dlužníkem u Okresního soudu v Mělníku, odvolací soud považuje tuto námitku za pouhou spekulaci žalovaného o výsledku tohoto řízení, nemající žádný reálný podklad, a to ani v uzavření dohody.

Dovolával-li se žalovaný v řízení zániku vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného podle § 358 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a podle § 580 obč. zák. v důsledku jednostranných zápočtů pohledávek, učiněných žalovaným, pak tato jeho námitka nemá v řízení o určení neúčinnosti dohody jako právního úkonu učiněného v rozporu s § 111 a podle § 239 IZ žádnou právní relevanci, nehledě na vyjádřenou pochybnost o existenci a o výši nároků žalovaného na zaplacení smluvních pokut, vyjádřenou v uzavřené dohodě. Pro úplnost odvolací soud připomíná, že proti pohledávce na vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty není přípustné započtení (§ 238 IZ).

K otázce žalovaným namítané jeho povinnosti zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 4.030.144,80 Kč, resp. jakoukoliv částku vyplývající z uzavřené dohody, odvolací soud posoudil, že se žalovanému jejím uzavřením nedostalo žádného reálného plnění, jež by zakládalo právo správkyně podle § 239 odst. 4 IZ domáhat se jeho vydání do majetkové podstaty z titulu neúčinného právního úkonu, a proto odvolací soud shledal tento nárok za nedůvodný. Tím, že nejsou v důsledku pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o neúčinnosti dohody dotčeny vzájemné nároky dlužníka a žalovaného vyplývající ze smlouvy o dílo, mohou se insolvenční správkyně a žalovaný právně relevantním způsobem domáhat jejich splnění, tj. insolvenční správkyně může pravidelným pořadem práva uplatňovat proti žalovanému žalobou podanou v řízení zahájeném u věcně a místně příslušného okresního soudu zaplacení nedoplatku ceny díla a dalších případných nároků vyplývajících ze smlouvy o dílo. Pokud žalovaný prokáže finanční plnění uskutečněné ve prospěch třetích osob na základě dohody, jako neúčinného právního úkonu, jednalo by se o plnění předvídané § 237 odst. 4 IZ.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a rozsudek v bodě I. výroku potvrdil jako věcně správný. V bodě II. výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 4.030.144,80 Kč shledal odvolání žalovaného důvodným, a proto postupoval podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadený rozsudek v této části změnil tak, že se žaloba zamítá. S ohledem na shodný úspěch 194 ICm 4515/2014 (MSPH 94 INS 3346/2013)

účastníků v řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem I. stupně podle § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že změnil závislý výrok o nákladech řízení v bodě II. a III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení se řídí podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. a s ohledem na shodný úspěch účastníků v odvolacím řízení rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Pokud se týká rozhodnutí označeného pod bodem III. výroku tohoto rozsudku o povinnosti žalovaného zaplatit státu na náhradu soudního poplatku za podanou žalobu částku 1.000 Kč, přihlédl odvolací soud k tomu, že soud I. stupně o této povinnosti žalovaného nerozhodl, ač měl, a proto odvolací soud podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění, uložil žalovanému povinnost zaplatit státu soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 1/2 odpovídající jeho úspěchu ve věci podle Položky 13 bod 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků k zák. č. 549/1991 Sb.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 16. května 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela