104 VSPH 820/2015-28
156 ICm 2156/2015 104 VSPH 820/2015-28 (KSPL 56 INS 21610/2014)

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce atelier POINT, spol. s r.o., IČO 26403366, sídlem Prokopova 238/21, 301 00 Plzeň, zastoupeného Mgr. Kateřinou Hůlkovou Ludvíkovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 43, 301 36 Plzeň proti žalovanému JUDr. Ing. Petru Štillipovi, IČO 49780328, sídlem Lukavická 16, 301 00 Plzeň, insolvenčnímu správci dlužníka Igora anonymizovano , anonymizovano , IČO 69274665, o určení pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 2156/2015-17 ze dne 22. září 2015,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. 156 ICm 2156/2015-17 ze dne 22. září 2015 se v bodě II. výroku mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením rozhodl o zastavení řízení (bod I. výroku), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 9.712,-Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 4.000,-Kč žalobci.

Na odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobce domáhal žalobou ze dne 29.5.2014 určení pravosti a vykonatelnosti pohledávky z titulu nezaplacené ceny díla za zpracování projektové dokumentace přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka Igora anonymizovano . Podáním doručeným soudu dne 14.9.2015 vzal žalobce žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný vzal zpět své popření pohledávky, proto soud prvního stupně postupoval podle § 96 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 202 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), pod nějž-podle názoru soudu prvního stupně-lze podřadit i situaci, kdy insolvenční správce svou nedbalostí způsobí vyvolání incidenčního sporu. V daném případě žalovaný vzal své popření pohledávky zpět z důvodu poskytnutí neúplných a nepřesných informací dlužníkem a získaných z dlužníkova účetnictví, tedy sám uznal, že k popření pohledávky není důvod; za této situace měl soud požádat o vyloučení pohledávky z přezkumu.

Toto usnesení co do výroku o nákladech řízení pod bodem II. napadl žalovaný včasným odvoláním a požadoval, aby jej odvolací soud zrušil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Namítal, že pohledávku popřel na základě mylných informací dlužníka, jenž v žalovaném vyvolal dojem, že měl zřízenu datovou schránku. Při přezkoumávání pohledávek žalovaný postupoval s odbornou péčí a nelze mu klást za vinu, že neshromáždil všechny potřebné listinné důkazy před přezkumným jednáním.

Žalobce se k odvolání nevyjádřil. 156 ICm 2156/2015 (KSPL 56 INS 21610/2014)

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném bodu II. výroku, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v insolvenčním zákoně stanoveno jinak. Takovou zvláštní úpravu rozhodování o nákladech incidenčního sporu (odlišnou od obecné úpravy obsažené v o.s.ř.) ale insolvenční zákon zakotvuje, a to § 202 IZ pro spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek s tím, že podle odstavce 1 věty první tohoto ustanovení v takovém sporu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Z toho plyne, že i kdyby insolvenční správce-jako je tomu i v posuzované věci-zavinil zastavení řízení, nelze aplikovat § 146 odst. 2 o.s.ř. a uložit žalovanému povinnost k náhradě nákladů, neboť to vylučuje speciální ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ, které v takovém sporu právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci ostatním účastníkům odpírá. Okolnost, žalovaný popřel pohledávku nedůvodně a žalobce pak byl nucen uplatnit své právo žalobou, přitom nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu § 202 odst. 2 IZ vylučovala aplikaci odstavce prvého tohoto ustanovení, jedná se o posouzení vycházející z hmotného práva, které při zkoumání procesního zavinění v souvislosti s náhradou nákladů řízení nemá místo.

V této souvislosti je třeba poukázat na specifika postavení insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Insolvenční správce není zástupcem dlužníka ani jednotlivých věřitelů, nýbrž jako zvláštní subjekt insolvenčního řízení má vůči těmto subjektům samostatné postavení. Jeho ustavení sleduje veřejný účel spočívající v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace, a v tomto směru mu zákon stanoví oprávnění, jejichž využití má povahu výkonu pravomocí. Z těchto pozic je třeba nahlížet i na postup insolvenčního správce při přezkoumávání přihlášených pohledávek, včetně rozhodování o jejich uznání nebo popření, jakož i na jeho účast na souvisejících soudních řízeních, jejichž předmětem jsou spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nebo jiné incidenční spory. V těchto sporech vystupuje jako účastník vzhledem ke svému oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, na jehož základě jedná svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1IZ).

Ustanovení § 202 odst. 1 IZ sice pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení ve výše uvedených incidenčních sporech zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle § 142 a násl. o.s.ř., a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný, z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je však odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a) IZ). Pokud by se uplatnila uvedená obecná úprava podle občanského soudního řádu, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti. V případě neúspěchu by navíc zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími svými výdaji (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp.zn. I. ÚS 2739/12). Obdobné závěry vyslovil Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k právní úpravě podle § 25a zákona o konkursu a vyrovnání, která rovněž jako napadené ustanovení zakládala v případě správce konkursní podstaty výjimku z výše uvedených obecných pravidel (srov. usnesení ze dne 14.6.2006 sp. zn. II. ÚS 182/04; usnesení ze dne 29.11.2006 sp. zn. II. ÚS 288/06). 156 ICm 2156/2015 (KSPL 56 INS 21610/2014)

Napadené usnesení proto odvolací soud v bodě II. výroku podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm.c) o.s.ř.).

V Praze dne 11. listopadu 2015

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová