104 VSPH 762/2016-74
41 ICm 284/2015 104 VSPH 762/2016-74 (KSHK 45 INS 27373/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobce: Česká insolvenční, v.o.s., IČO 28810341, sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, insolvenční správce dlužníka Begokon CZ, s.r.o., IČO 28099796, sídlem Velký Dvůr 861, 691 23 Pohořelice, zast. JUDr. Martinem Kulířem, advokátem sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, proti žalovaným: č. 1 BEGOKON, p.v.o.d. v likvidácii, IČO 36038679, sídlem Žilinská 8, 811 05 Bratislava, Slovenská republika, a č. 2 JUDr. Marek Glemba, sídlem vchod Májkova 3, Odborárské námestie 3, 811 07 Bratislava, Slovenská republika, správce konkursní podstaty úpadce BEGOKON, p.v.o.d. v likvidácii, IČO 36038679, sídlem Žilinská 8, 811 05 Bratislava, Slovenská republika, do níž vstoupilo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, sídlem Zieglerova 189, 500 39 Hradec Králové, o určení neúčinnosti právních úkonů a o vydání plnění, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 41 ICm 284/2015-48 ze dne 29. července 2016

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 41 ICm 284/2015-48 ze dne 29.července 2016 se v bodech III. a V. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zastavil řízení ve vztahu k žalovanému č.1 BEGOKON, p.v.o.d. v likvidácii (dále jen úpadce) o určení neúčinnosti právních úkonů, kterými dlužník Begokon CZ, s.r.o., isir.justi ce.cz (KSHK 45 INS 27373/2013)

IČO 280 99 796 (dále jen dlužník) uhradil úpadci následující částky: z b.ú. 2105683070/2700 dne 3.11.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 50.000 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 3.11.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 50.000 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 9.11.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 50.000 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 9.11.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 50.000 EUR; z b.ú.2105683070/2700 dne 9.11.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 50.000 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 9.11.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 50.000 EUR;z b.ú. 2105683070/2700 dne 1.12.2010 na b.ú. SK6211110000006617271000 částku ve výši 5.000 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 29.12.2010 na b.ú. SK4475000000004001409789 částku ve výši 4.006,00 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 29.12.2010 na b.ú. SK4475000000004001409789 částku ve výši 3. 269,97 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 29.12.2010 na b.ú. SK4475000000004001409789 částku ve výši 3.086,77 EUR; z b.ú.2105683070/2700 dne 29.12.2010 na b.ú. SK4475000000004001409789 částku ve výši 50.000 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 26.4.2011 na b.ú. SK7902000000001362656853 částku ve výši 255.818,93 EUR; z b.ú. 2105683070/2700 dne 4.5.2011 na b.ú. SK4475000000004001409789 částku ve výši 150.000 EUR; z b.ú. 234311434/0300 dne 17.7.2012 na b.ú. SK4475000000004001409789 částku ve výši 233.750 EUR; z b.ú.227571692/0300 dne 9.10.2012 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 600.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 14.11.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 846.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 15.11.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 6.000.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 16.11.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 500.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 11.10.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 3.000.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 16.9.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 3.100.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 20.9.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 6.000.000 Kč; z b.ú. 227571692/0300 dne 24.5.2011 na b.ú. SK5575000000004008777517 částku ve výši 2.300.000 Kč (bod I. výroku), a o vydání částek 22.346.000 Kč a 1.004.931,67 EUR do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku); ve vztahu k žalovanému č.2 JUDr. Marku Glembovi, správci konkursní podstaty úpadce (dále jen SKP), zamítl žalobu o určení neúčinnosti týchž právních úkonů (bod III. výroku), ) a o vydání týchž částek do majetkové podstaty dlužníka (bod IV.výroku); a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V.výroku).

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Hradci Králové mimo jiné uvedl, že Česká insolvenční, v.o.s., insolvenční správce dlužníka (dále jen správce), se podanou žalobou domáhal alternativně proti úpadci a SKP určení neúčinnosti právních úkonů, bezhotovostních plateb, poskytnutých dlužníkem úpadci a dále se domáhal uložení povinnosti úpadci a SKP vydat přijaté peněžní částky do majetkové podstaty dlužníka. Žalobu odůvodnil tím, že z účetních a bankovních podkladů zjistil provedení těchto plateb, aniž by zjistil jakékoliv protiplnění poskytnuté úpadcem ve prospěch dlužníka oproti těmto platbám a měl za to, že protiplnění poskytnuto nebylo. Uvedl, že dlužník a úpadce byli v rozhodné době osobami blízkými, byli součástí stejného koncernu, měli jednotné řízení a byli též personálně propojeni prostřednictvím osob v žalobě vyjmenovaných, a že tyto právní úkony zkracují (KSHK 45 INS 27373/2013) možnost uspokojení věřitelů dlužníka nebo zvýhodňují některé věřitele. Dovolával se proto, že šlo o úkon dlužníka bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona (dále jen IZ) z důvodu, že žádné protiplnění poskytnuto nebylo.

Úpadce v postavení žalovaného č. 1 se k žalobě nevyjádřil. Žalovaný č.2 SKP navrhl zamítnutí žaloby. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, jež vstoupilo do řízení podáním ze dne 17.3. 2015, navrhovalo rovněž zamítnutí žaloby.

Soud I. stupně ve věci soud postupoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 2015/848 ze dne 20.5. 2015 o insolvenčním řízení (dále jen Nařízení), jelikož se jedná o insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem, jak stanoví § 426 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Uvedl dále, že podle čl. 18 Nařízení se účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní řízení týkající se majetku nebo práva náležejícího do majetkové podstaty dlužníka řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná. Že na majetek úpadce jako žalovaného č. 1 je vedeno konkursní řízení ve Slovenské republice, kde je řízení upraveno zákonem č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukuralizácii, jehož § 47 ods. 5 stanoví, že súdne a iné konania, ktoré sa týkajú majetku podliehajúceho konkurzu patriaceho úpadcovi, možno po vyhlásení konkurzu začať len na návrh správcu, návrhom podaným voči správcovi v súlade s týmto zákonom alebo z podnetu orgánu príslušného na konanie, pričom účastníkom konania namiesto úpadcu je správca. Ve vztahu k úpadci jako žalovanému č. 1 řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil z důvodu, že zahájené konkursní řízení na majetek úpadce představuje neodstranitelnou podmínku tohoto řízení.

Ve vztahu k žalovanému č. 2 SKP se zabýval namítanou neúčinností právních úkonů dlužníka podle § 235 a § 240 IZ a odkázal na právní úpravu čl. 7. odst. 2 písm. m/ Nařízení s tím, že rozhodným právem pro danou věc je právo členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno. Uvedl, že správce neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že finanční převody byly úkony dlužníka bez přiměřeného protiplnění či bezúplatné, jelikož pouhé tvrzení o tom, že správce nezjistil žádné skutečnosti, čeho se dané platby týkaly, nepostačuje k závěru o nedostatku protiplnění ze strany úpadce, jako neúčinného právního úkonu, aniž by správce v podané žalobě v tomto směru cokoliv tvrdil. Žalobu proti žalovanému 2 SKP z těchto důvodů zamítl, a to i ohledně požadavku na uložení povinnosti SKP vydat přijaté finanční prostředky do majetkové podstaty dlužníka, jako výroku závislého na výroku o neúčinnosti právního úkonu. O nákladech řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich úhradu právo, jelikož je nikdo nepožadoval.

Jen proti bodům III. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydanému ve vztahu k žalovanému č. 2 SKP podal správce včas odvolání a navrhoval je změnit a žalobě vyhovět tak, že jsou právní úkony dlužníka, spočívající v úhradách jednotlivých částek ve prospěch úpadce, vůči věřitelům dlužníka neúčinné ve smyslu § 240 odst. 1 IZ, jelikož byly finanční transakce provedeny bez právního titulu a bez protiplnění, úpadce a dlužník byli v rozhodné době osobami blízkými, k těmto platbám neexistují v účetnictví dlužníka žádné příjmové účetní doklady, správce nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o poskytnutí jakéhokoliv protiplnění ze strany úpadce a nelze než dovodit, že žádné protiplnění poskytnuto nebylo. Podle jeho názoru argumenty soudu I. stupně neobstojí, jelikož (KSHK 45 INS 27373/2013)

žalobce nenese v tomto případě důkazní břemeno ohledně povinnosti prokázat, že protiplnění ze strany úpadce poskytnuto bylo, a měl za to, že důkazní břemeno tíží SKP, jenž takovou skutečnost neprokázal, ačkoliv byl k tomu povinen.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním dotčených bodech III. a V. výroku včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a o.s.ř., a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 o.s.ř. dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2).

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3).

Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve (KSHK 45 INS 27373/2013) prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (4).

Předmětem odvolacího řízení zůstal spor vyvolaný správcem proti žalovanému č. 2 SKP, a to jen ve vztahu k namítané neúčinnosti právních úkonů, převodů finančních prostředků dlužníkem ve prospěch úpadce z důvodu, že jde o právní úkony podle § 240 IZ bez přiměřeného protiplnění ve prospěch osoby dlužníku blízké, a že správce v účetnictví dlužníka nenalezl žádné účetní doklady a nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o poskytnutí jakéhokoliv protiplnění úpadce ve prospěch dlužníka, odpovídající těmto platbám, a měl za to, že žádné protiplnění poskytnuto nebylo.

Odvolací soud zastává názor, že nelze úspěšně odporovat jen převodům finančních prostředků učiněným bez prokázání jejich právního důvodu (jemuž naopak odporovat lze), když takové (faktické) převody nejsou ve své podstatě ničím jiným než plněním bez právního důvodu; domáhat se vrácení takto ušlého plnění nelze odpůrčí žalobou, ale běžnou žalobou na vydání bezdůvodného obohacení (žalobou na plnění) u věcně a místně příslušného okresního soudu.

Zároveň odvolací soud dodává, že v případě, že by se jednalo o neúčinný právní úkon dlužníka na základě některé ze skutkových podstat uvedených v § 240 až § 242 IZ, pak povinností správce bylo tvrdit a prokázat, že byl neúčinný právní úkon učiněn dlužníkem v době, kdy byl dlužník v úpadku, nebo šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, a zároveň, že je naplněna některá ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu tím, že neúčinný právní úkon vedl ke zkrácení uspokojení pohledávky některého z věřitelů. Odvolací soud shledal, že správce k otázce existence úpadku dlužníka v době úhrad jednotlivých finančních částek ve prospěch úpadce nic netvrdil ani nedokládal, což je však v daném případě, kdy nebyla naplněna některá ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu dlužníka, tj. ani skutková podstata právního úkonu bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ, bez jakékoliv relevance na projednávanou věc.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora nezbylo, nežli rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v bodech III. a V. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdit ve výroku jako věcně správný, včetně závislého výroku o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu žalobce a žalovaného č. 2 se řídí podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovaný č.2 však žádné náklady nepožadoval.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (KSHK 45 INS 27373/2013)

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 28. listopadu 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Pokorná