104 VSPH 750/2017-51
87 ICm 1647/2017 104 VSPH 750/2017-51 (KSLB 87 INS 24712/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Petry Švamberkové v právní věci žalobce Mgr. Václava Hebkého, sídlem Černokostelecká 1805/121, 110 00 Praha 10, insolvenčního správce dlužníka Marka anonymizovano , anonymizovano , bytem Soukenická 834/1, 460 06 Liberec, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Intrum Justitia Czech, s.r.o., IČO 272 21 971, sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o popření pohledávek, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. 87 ICm 1647/2017-14 ze dne 12. října 2017,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č.j. 87 ICm 1647/2017-14 ze dne 12. října 2017 s e p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, zamítl žalobu na určení, že popření pohledávek žalovaného uplatněných přihláškou č. P6 v insolvenčním řízení dlužníka vedeném pod sp. zn. KSLB 87 INS 24712/2016, v rozsahu dílčí pohledávky P6/2 ve výši 39.462,35 Kč a v rozsahu dílčí pohledávky P6/3 ve výši 33.531,94 Kč, bylo učiněno po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud I. stupně reprodukoval žalobní tvrzení a vyjádření žalovaného, načež vyšel z následujících zjištění:

1) Přihláškou pohledávky P6 žalovaný jako věřitel uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka Marka anonymizovano (dále jen dlužník) pohledávky v celkové výši 184.948,38 Kč, přičemž dílčí pohledávka P6/2 ve výši 39.462,35 Kč byla přihlášena z titulu sjednané smluvní pokuty ve výši 37.465,85 Kč a z titulu nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.996,50 Kč jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu č. j. 403 Rozh 7809/2014-7 ze dne 28.11.2014. Dílčí pohledávka P6/3 ve výši 33.531,94 Kč z titulu smluvní pokuty dle čl. 7 odst. 7.2 písm. b) smluvních isir.justi ce.cz 87 ICm 1647/2017 (KSLB 87 INS 24712/2016) ujednání dohody o uznání dluhu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 37.465,85 Kč od 1.8.2014 do zaplacení byla přihlášena jako vykonatelná na základě téhož rozhodčího nálezu. 2) Dlužník jako spotřebitel uzavřel s právním předchůdcem žalovaného dne 29.4.2008 smlouvu o úvěru na částku 75.000 Kč, pohledávka z této smlouvy byla postoupena žalovanému a postoupení bylo dlužníku oznámeno. 3) Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 9. 2013, č. j. 27 C 105/2011-59, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit věřiteli ze smlouvy o úvěru částku 130.545,-Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 5.220 Kč. 4) Dohodou o uznání dluhu se splátkovým kalendářem č. 5421132102 ze dne 9. 4. 2013 uznal dlužník svůj závazek vůči věřiteli co do důvodu a výše a zavázal se jej uhradit do 10 dnů ode dne podpisu dohody. Pro případ porušení povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 37.465,85 Kč, kterou se dlužník zavázal uhradit společně s uznaným dluhem v 70 měsíčních splátkách po 2.700 Kč. Pro případ porušení závazku dlužníka hradit měsíční splátky byla čl. 7 odst. 7.2 písm. b) smluvních ujednání sjednána smluvní pokuta ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení. 5) Rozhodčí smlouvou ze dne 9. 4. 2013 se účastníci dohody o uznání dluhu č. 5421132102 dohodli na řešení sporů o nároky z dohody v rozhodčím řízení před jedním z výslovně určených rozhodců, mimo jiné i před Mgr. Janem Fišerem. Rozhodci byli řádně označeni identifikačním číslem, číslem pod nímž jsou vedeni u České advokátní komory a sídlem, případně ti z rozhodců, kteří nebyli advokáty, byli označeni datem narození či sídlem, případně obojím. Strany se rovněž dohodly, že rozhodce může nařídit ústní jednání na žádost některého z účastníků, nebo jestliže předložené písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. V ostatních případech nebude ústní jednání nařizováno. Lhůta k vyjádření se k návrhu činila 30 dnů. Rozhodčí smlouva stanovila podmínky přezkumu rozhodčího nálezu včetně lhůty pro podání žádosti o přezkum. 6) Rozhodčím nálezem č.j. 403 Rozh 7809/2014-7 ze dne 28. 11. 2014 vydaným rozhodcem Mgr. Janem Fišerem bylo dlužníku uloženo zaplatit věřiteli částku 37.465,85 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z této částky ode dne 1. 8. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu. Dlužníku byla současně uložena povinnost zaplatit náklady rozhodčího řízení ve výši 1.996,50 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 22.12.2014 a dne 26.12.2014 se stal vykonatelným. Z odůvodnění rozhodčího nálezu vyplývá, že dlužníku byla poskytnuta možnost se v rozhodčím řízení písemně vyjádřit a dlužník této možnosti nevyužil. Dále z něho vyplývá, že rozhodce posoudil nároky věřitele a dospěl k závěru, že jsou důvodné.

Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud I. stupně konstatoval, že dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalovaného smlouvu o úvěru dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch.zák.). Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla žalovanému přiznána rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19.9.2013. Účastníci smlouvy o úvěru uzavřeli podle § 2053 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) dohodu, kterou dlužník uznal svůj dluh; současně uzavřeli ve smyslu § 1902 o.z. dohodu o změně závazku, kterou se dlužník zavázal uhradit svůj dluh vůči žalovanému ve splátkách ve sjednané lhůtě a pro případ porušení této povinností sjednali v písemné formě smluvní pokutu, a to formou jednorázové smluvní pokuty ve výši 37.468,85 Kč a dále ve výši 0,15 % denně z dlužné částky. Téhož dne uzavřeli písemnou rozhodčí smlouvu, kterou svěřili pravomoc rozhodovat spory související s nároky z uzavřené dohody o uznání dluhu jednomu z vymezených rozhodců. Spor z dohody o uznání dluhu, kdy tato dohoda stanovila nové zajištění postoupené pohledávky a změnu podmínek jejího splácení, je sporem majetkovým, v rámci něhož je možné uzavřít smír. V tomto směru se tedy jedná o doložku, která je uzavřena v souladu s § 2 zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZoRŘ). V rozhodčí doložce je jednoznačně určeno 10 rozhodců oprávněných rozhodovat spor vzniklý z dohody a spory s ní související, přičemž výběr rozhodce je na té osobě, která podává žalobu, nikoli pouze na žalované. Vyloučení ústního jednání rovněž nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 87 ICm 1647/2017 (KSLB 87 INS 24712/2016)

1616/2014 ze dne 29.9.2014). S ohledem na shora uvedené měl soud I. stupně za to, že sjednaná rozhodčí smlouva je ujednáním o rozhodci ad hoc a je dle § 7 odst. 1 ZoRŘ platně sjednána. Soud I. stupně tedy sporné pohledávky posoudil jako vykonatelné, citoval § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a konstatoval, že rozhodce v rozhodčím nálezu provedl právní posouzení, shledal nárok žalobce důvodným, odkázal na aktuální judikaturu soudů ohledně smluvních pokut a uložil žalovanému povinnosti v souladu s uzavřenou dohodou stran. Soud I. stupně tak měl za to, že lze na základě uvedených skutečností dospět k závěru, že se rozhodce posouzením smluvních pokut zabýval, přičemž při jejich posouzení vycházel z principu autonomie vůle v soukromoprávních vztazích. Rozhodčí nález tak právní posouzení smluvní pokuty obsahuje, žalobce v řízení neuplatnil žádné skutkové námitky, nýbrž pouze námitky jiného právního posouzení, a proto soud žalobu zamítl. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 202 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci se žalobce včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobě vyhoví. Namítal, že předmětem uznání dluhu byla pohledávka, která již byla přiznána rozhodnutím soudu, a tvrdil, že není možné, aby byla taková pohledávka nově navýšena o smluvní pokutu 0,15 % denně z dlužné částky, jedná se o ujednání, které se příčí dobrým mravům, tedy neplatné ujednání podle § 580 o.z.); lze uvažovat i o aplikaci § 1796 o.z., jelikož ujednání o smluvní pokutě dlužník uzavíral vědom si existence exekučního titulu žalovaného, tedy pod možnou výhodou oddálení exekuce sjednáním splátek byl ochoten přistoupit na zjevně nevýhodnou výši smluvní pokuty. In eventum si dlužník nebyl vědom sjednání nového závazku a dohodu uzavřel v důsledku vyvolání omylu (583 o.z.). Z uznání závazku navíc není patrné, že by bylo sjednáno zaplacení nové smluvní pokuty (ke dni uznání závazku); uznat lze toliko existující závazek. K rozhodčí smlouvě žalobce uvedl, že měla být sjednána neplatnou, neboť došlo k jednostrannému určení rozhodce ze strany žalovaného, soud I. stupně se tedy měl zabývat skutkovými námitkami uplatněnými v žalobě a odkázal na související rozhodnutí soudu I. stupně, jež citoval.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a odkazoval na ustálenou judikaturu a literaturu k § 199 odst. 2 IZ ohledně nemožnosti uplatnit jako důvod popření vykonatelné pohledávky jiné právní posouzení věci s tím, že se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku.

Vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž zároveň v odvolacím řízení nevyvstala potřeba opakovat či doplňovat dokazování, vyzval odvolací soud usnesením ze dne 10.11.2017 účastníky řízení, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobkyně proti napadenému rozsudku bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, s tím, že pokud se účastník ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude odvolací soud (podle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu /dále jen o.s.ř./) předpokládat, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí.

Žalobce, jehož právnímu zástupci byla tato výzva doručena dne 17.11.2017, ani žalovaný, jemuž byla výzva doručena dne 13.11.2017, se k ní ve stanovené 15 denní lhůtě, ani později, nevyjádřili a odvolací soud tak má za to, že souhlasí s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání.

Odvolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), podle § 212 a § 212a o.s.ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 IZ přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

Podle § 199 IZ (ve znění do 30.6.2017), insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. 87 ICm 1647/2017 (KSLB 87 INS 24712/2016)

Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

V projednávané věci odvolací soud vycházel ze shora uvedeného skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, jenž nebyl v odvolacím řízení zpochybněn, a sdílí i jeho závěry ohledně platnosti rozhodčí smlouvy a vykonatelnosti pohledávky, na něž pro stručnost odkazuje s výhradou, že právní vztah mezi účastníky měl být posuzován podle zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále je obč. zák.), což však na správnost závěrů soudu I. stupně vyjádřených v napadeném rozsudku, nemá žádný vliv. K odvolací argumentaci odvolací soud uvádí, že pokud žalobce spatřoval neplatnost rozhodčí smlouvy spočívající v rozporu s dobrými mravy v důsledku toho, že měl být rozhodce určován toliko věřitelem z úvěrové smlouvy, pak je v čl. III odst. 3.1 rozhodčí smlouvy ze dne 9.4.2013 jednoznačně uvedeno, že volba rozhodce náleží straně žalující (tedy nikoli výlučně věřiteli). Pokud rozhodčí smlouva v čl. I. a II. stanovila, že v rozhodčím řízení budou rozhodovány veškeré spory, které vznikly nebo v budoucnu vzniknou z dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem ze dne 9.4.2013, rozhodně se nejedná o neurčité ujednání. Dlužník a původní věřitel uzavřeli dohodu o uznání závazku, jíž dlužník ve smyslu § 588 obč.zák. svůj závazek z úvěrové smlouvy uznal co do důvodu a výše, současně uzavřeli dohodu o změně závazku (§ 516 obč. zák.), kterou se dlužník zavázal uhradit svůj dluh ve splátkách ve sjednané lhůtě a pro případ porušení této povinnosti strany sjednaly v písemné formě smluvní pokutu (§ 544 obč. zák), a to jednak jednorázovou částkou ve výši 37.468,85 Kč a dále ve výši 0,15% denně z dlužné částky.

Odvolací soud konstatuje, že rozhodčí smlouvou byla dána pravomoc rozhodce Mgr. Jana Fišera rozhodovat spor mezi žalovaným a dlužníkem vyplývající z dohody o uznání dluhu, přičemž rozhodčí smlouva byla platně sjednána, jak plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 1616/2014 ze dne 29.9.2014, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodně jeden z několika jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právní úkonem.

Poněvadž jsou sporné pohledávky žalovaného na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu pohledávkami vykonatelnými, uplatní se tak v otázce jejich popření žalujícím správcem omezení důvodu popření podle § 199 odst. 2 IZ.

Soud I. stupně proto zcela správně vyšel ze závěrů dovozených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013 (R 106/2013), z nichž vyplývá, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy nebo rozhodce anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k 87 ICm 1647/2017 (KSLB 87 INS 24712/2016) pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o.s.ř.). U platebního rozkazu, včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o.s.ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky.

Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že námitky žalobce, jež jako důvody popření uplatnil v žalobě (absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě) za situace, kdy o sporných pohledávkách rozhodl rozhodce na základě nároku uplatněného rozhodčí žalobou, představují jiné právní posouzení věci, jež však nemůže být důvodem popření vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 IZ).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 věta první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem- pobočka v Liberci, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 18. prosince 2017

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová