104 VSPH 749/2017-75
37 ICm 2234/2017 104 VSPH 749/2017-75 (KSCB 26 INS 1500/2017)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Alexandry Jiříčkové v právní věci žalobce Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, sídlem F. A. Gerstnera 1/5, České Budějovice, proti žalovanému Insolvency Project v.o.s., sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, insolvenčnímu správci dlužníka Lukáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Malšice 131, zastoupenému JUDr. Milanem Novákem, advokátem, sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o určení pořadí pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 37 ICm 2234/2017-57 ze dne 15. srpna 2017,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 37 ICm 2234/2017-57 ze dne 15. srpna 2017 se mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že pohledávka žalobce uplatněná v insolvenčním řízení dlužníka Lukáše anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 56 INS 17089/2011 přihláškou pohledávky č. j. 321969/17/2212-00540-301135 ze dne 16. února 2017 ve výši 11.996 Kč, není pohledávkou vyloučenou ze způsobu řešení úpadku. isir.justi ce.cz 37 ICm 2234/2017 (KSCB 26 INS 1500/2017)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokáta JUDr. Milana Nováka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 12.342 Kč.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích pod bodem I. výroku určil, že pohledávka žalobce přihlášená přihláškou pohledávky č. j. 321969/17/2212-00540-301135 ze dne 16. 2. 2017 ve výši 11.996 Kč, je pohledávkou vyloučenou ze způsobu řešení úpadku ve smyslu § 170 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a pod bodem II. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

-usnesením č. j. KSCB 26 INS 1500/2017-A-6 ze dne 27. 1. 2017 byl zjištěn úpadek Lukáše anonymizovano (dále jen dlužník), bylo povoleno jeho řešení oddlužením a žalovaný byl ustanoven insolvenčním správcem;

-přihláškou ze dne 20. 2. 2017 žalobce přihlásil vykonatelné pohledávky za dlužníkem v celkové výši 678.448 Kč podle výkazu nedoplatků sestaveného ke dni 27. 1. 2017, přihlášeny byly i sporné pohledávky žalobce v celkové výši 11.996 Kč, jejichž titulem byly výměry pokut za opožděné tvrzení daně z 5. 12. 2016 ve výši 320 Kč, 2.568 Kč, 2.454 Kč, 1.526 Kč a 3.116 Kč (uplatněny jako dílčí nároky poř. č. 12-16); k přihlášce žalobce doložil jednotlivé platební výměry, z nichž plyne, že se jedná o uložené pokuty za opožděná podání daňového přiznání;

-vyrozuměním ze dne 26. 4. 2017 žalovaný žalobci s poukazem na § 170 písm. d) insolvenčního zákona (dále jen IZ) sdělil, že sporné pohledávky ve výši 11.996 Kč nebudou přezkoumány a v insolvenčním řízení uspokojovány.

Soud I. stupně vyšel z toho, že platebními výměry vyměřené pokuty za opožděné tvrzení daně náleží pod pojem penále za nezaplacení daní ve smyslu § 170 písm. d) IZ, a tedy pohledávky přihlášené z titulu těchto pokut mají být zařazeny do seznamu pohledávek a přezkoumávána v insolvenčním řízení. Tento závěr soud odůvodnil odkazem na § 2 odst. 3 zák. č. 280/2009 Sb. (daňový řád), podle něhož se daní rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek, dále peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto daňového řádu a peněžité plnění v rámci dělené správy (odst. 3); podle daňového řádu zahrnuje rovněž daňový odpočet, daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně (odst. 4). Příslušenstvím daně se rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně (odst. 5). Z komentáře k tomuto ustanovení vyplývá, že příslušenství daně zahrnuje úrok z prodlení, úrok z posečkané částky, penále, pokuty, a to pořádkovou pokutu a dále pokutu za opožděné tvrzení daně ve smyslu § 250 daňového řádu, 37 ICm 2234/2017 (KSCB 26 INS 1500/2017) o níž se v daném případě jedná. Protože měl soud I. stupně za to, že jsou žalobcem přihlášené pohledávky z titulu pokut za opožděné tvrzení daně podřaditelné pod pojem penále za nezaplacení daní a nemají být pohledávkami vyloučenými ze způsobu řešení úpadku, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 o.s.ř. s tím, že úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalovaný včas odvolání, v němž navrhoval, aby jej odvolací soud změnil a žalobu zamítl. Namítal, že pokuta za opožděné tvrzení daně představující sankci za opožděné podání daňového přiznání je institutem odlišným od penále, které je ve výčtu výjimek uvedených v § 170 písm. d) IZ, podle daňového řádu se jedná o samostatné instituty, pohledávky z titulu pokuty jsou v insolvenčním řízení vyloučeny z uspokojení a odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze.

Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a aniž při splnění podmínek § 241 odst. 3 o.s.ř. nařizoval jednání, dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 170 písm. d) IZ se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.

Podle § 2 daňového řádu se daní pro účely tohoto zákona rozumí a) peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek, b) peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona, c) peněžité plnění v rámci dělené správy (odst. 3). Daň podle odstavce 3 zahrnuje rovněž daňový odpočet, daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění a příslušenství daně (odst. 4). Příslušenstvím daně se rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona. Úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně (odst. 5).

Podle § 250 odst. 1 daňového řádu daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů ve výši a) 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně, b) 0,05 % stanoveného daňového odpočtu za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanoveného daňového odpočtu, nebo c) 0,01 % stanovené daňové ztráty za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daňové ztráty. 37 ICm 2234/2017 (KSCB 26 INS 1500/2017)

Podle § 251 odst. 1 daňového řádu daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit penále z částky doměřené daně tak, jak byla stanovena oproti poslední známé dani, ve výši a) 20 %, je-li daň zvyšována, b) 20 %, je-li snižován daňový odpočet, nebo c) 1 %, je-li snižována daňová ztráta.

Z výše citovaných ustanovení daňového řádu jednoznačně plyne, že daňový řád u příslušenství daně odlišuje penále, jež nejsou vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení, a pokutou. Proto § 170 písm. d) IZ vylučující z uspokojení v insolvenčním řízení též mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka nutně dopadá na nezaplacenou pokutu, na rozdíl od penále, na něž toto ustanovení nedopadá podobně jako na další v něm vyjmenované pohledávky. Jinak řečeno, v insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené pokuty ani jejich příslušenství a pohledávku přihlášenou z titulu uložené pokuty nelze uspokojit v žádném ze způsobů řešení dlužníkova úpadku.

Vrchní soud v Praze v rozsudku vydaném dne 24. 9. 2015, č. j. 44 ICm 1408/2014, 101 VSPH 308/2015-176, KSPA 44 INS 6314/2011, vyšel z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí č. j. Afs 81/ 2004-54 ze dne 26. 10. 2005, jenž dovodil, že by odporovalo principu racionality a bezrozpornosti právního řádu, bylo-li by nahlíženo na peněžitou mimosmluvní sankci stanovenou předpisem veřejného práva jinak jen proto, že byla stanovena rozhodnutím správního orgánu v režimu a postupem stanoveným v daňovém řádu, který veškeré pohledávky podle tohoto zákona, jež vznikly rozhodnutím finančního úřadu, pojmenovává jako pohledávky daňové a nepoužívá termín smluvní sankce , a že právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší interaktiv stejného náhledu na srovnatelné právní instituce (v dané věci na mimosmluvní sankce), byť upravené v rozdílných právních předpisech, či dokonce odvětvích .

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud dospěl k závěru, že je odvolání žalovaného důvodné, a proto rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl postupem podle § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady sestávají z paušální odměny advokáta za 3 úkony právní služby ve výši 3.100 Kč za 1 úkon podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. (porada a převzetí, vyjádření k žalobě, sepis odvolání), tří režijních paušálů advokáta po 300 Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 12.342 Kč.

Pro úplnost považoval odvolací soud za vhodné doplnit, že soud I. stupně měl správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z § 202 odst. 1 IZ. 37 ICm 2234/2017 (KSCB 26 INS 1500/2017)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích. Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 4. listopadu 2017 Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela