104 VSPH 722/2015-38
42 ICm 1525/2015 104 VSPH 722/2015-38 (KSCB 26 INS 34337/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. Filipa Pundy, sídlem Klášterská 126/II, 377 01 Jindřichův Hradec, insolvenčního správce dlužnice Renaty anonymizovano , anonymizovano , bytem Palackého 544, 378 21 Kardašova Řečice, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Kolářovou, advokátkou, sídlem Klášterská 126/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti žalované Bolona a.s., IČO: 28568249, sídlem Jiráskova 81/13, 779 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem, sídlem Mánesova 11/3b, 370 01 České Budějovice, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. července 2015, č.j. 42 ICm 1525/2015-22,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. července 2015, č.j. 42 ICm 1525/2015-22 s e p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že pohledávka P4-1 ve výši 13.000,-Kč, pohledávka P4-2 ve výši 19.435,75 Kč a pohledávka P4-3 ve výši 50.000,-Kč, (KSCB 26 INS 34337/2014) všechny uplatněné žalovanou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 INS 34337/2014 nejsou přihlášeny po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Od 15.4.2010 má dlužnice živnostenské oprávnění k podnikatelské činnosti v oboru hostinské činnosti. Ke dni 31.12.2011 bylo ukončeno provozování živnosti dlužnice v její původní provozovně a v době od 2.1.2012 do 2.1.2014 měla přerušeno provozování živnosti.

V čestném prohlášení ze dne 15.12.2013 dlužnice prohlásila, že je podnikatelkou a že úvěr hodlá použít výhradně pro účely podnikání a je si vědoma, že uvedením nepravdivých tvrzení může zkreslit rozhodování žalované o poskytování úvěru. Zároveň vyplnila, že je podnikatelkou od roku 2010 a že z podnikání pobírá průměrný měsíční příjem ve výši 12.000,-Kč. V prohlášení z téhož dne pak dlužnice uvedla, že má dluhy u fyzických osob ve výši 88.000,-Kč a nemá dluh u žádné právnické osoby.

Dne 27.12.2013 uzavřeli žalovaná a dlužnice smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě žalovaná poskytla dlužnici úvěr ve výši 130.000,-Kč, jenž se jí dlužnice zavázala vrátit v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 2.600,-Kč, přičemž úrok z úvěru (po příslušném matematickém propočtu) činil částku 182.000,-Kč (2.600 x 120 = 312.000 minus 130.000 = 182.000). V článku I. této smlouvy dlužnice prohlásila, že je podnikatelkou, označila se identifikačním číslem s tím, že předmětem jejího podnikání je hostinská činnost a zároveň uvedla, že účelem této smlouvy je poskytnutí podnikatelského úvěru pro potřeby jejího podnikání a jeho rozvoje. V článku IV. bod 4 této smlouvy se její účastníci dohodli, že z plateb dlužnice na úvěr budou nejprve uhrazeny smluvní úroky, následně úroky z prodlení, smluvní pokuty a v poslední řadě jistina úvěru. V článku XI. pak byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky za každý den prodlení.

Úvěr byl dlužnici zesplatněn z důvodu jeho nehrazení přípisem ze dne 9.4.2014.

Přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P4 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení dlužnice (po částečných zpětvzetích pohledávek) dílčí pohledávku č. 1 ve výši 130.000,-Kč jako neuhrazenou jistinu ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 27.12.2013 s tím, že dlužnice zaplatila na splátky tohoto úvěru částku 13.000,-Kč, která však byla v souladu se smluvním ujednáním stran započtena na smluvený úrok z úvěru a nikoli na jistinu. Dílčí pohledávku č. 2 přihlásila ve výši 19.496,-Kč z titulu smluveného úroku z jistiny uvedeného úvěru a dílčí pohledávku č. 3 přihlásila ve výši 50.000,-Kč jako částečně kapitalizovanou smluvní pokutu za nesplácení tohoto úvěru. Všechny pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti JUDr. Lenky Vrzalové, sp. zn. NZ 10/2014, N 10/2014. (KSCB 26 INS 34337/2014)

Při přezkumném jednání popřel žalobce dílčí pohledávku č. 1 co do výše 13.000,-Kč z důvodu, že dlužnice tuto částku z úvěru již žalované uhradila, dílčí pohledávku č. 2 co do výše 19.435,75 Kč s odůvodněním, že dlužnice sjednávala úvěr jako spotřebitel a úvěrová smlouva neobsahovala informace uvedené v příloze č. 3 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), a proto se podle § 8 tohoto zákona úvěr úročí pouze diskontní sazbou a ujednání o ostatních platbách jsou neplatná. Ze stejného důvodu popřel i dílčí pohledávku č. 3, přičemž dále uvedl, že smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně je neplatně sjednána pro její nepřiměřenou výši, jež je v rozporu s dobrými mravy.

Na těchto důvodech popření setrval žalobce i v žalobě a doplnil, že dlužnice se sice při sjednávání úvěru označovala jako podnikatelka a disponovala živnostenským oprávněním, měla však v té době přerušenou živnost, úvěr tedy nesjednávala jako podnikatelka a ani jej nepoužila na podnikatelské účely, ale na úhradu svých závazků vůči COFIDIS s.r.o., pro něž bylo vedeno exekuční řízení.

S odkazem na § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se soud I. stupně nejprve zabýval otázkou, zda se na sjednaný úvěr hledí jako na podnikatelský či spotřebitelský a zda se tak na něj vztahují informační povinnosti poskytovatele úvěru a důsledky jejich nedodržení stanovené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Dospěl přitom k závěru, že pokud dlužnice v době, kdy disponovala živnostenským oprávněním, opakovaně prohlásila, že v době uzavírání úvěru podniká (uvedla svoje identifikační číslo a předmět podnikání, prohlásila, že úvěr hodlá použít v rámci své podnikatelské činnosti a zároveň v čestném prohlášení vyplnila správný údaj o počátku podnikatelského oprávnění a uvedla i průměrný měsíční příjem dosahovaný z podnikatelské činnosti), nemůže zjištění, že dlužnice měla v době sjednávání úvěru přerušenou živnostenskou činnost, či tvrzení, že nevystupovala jako podnikatelka, vést k závěru, že je osobou, jíž by měl soud poskytnout ochranu jako spotřebiteli a že by žalovaná měla nést následky svého případného nesplnění informačních povinností stanovených v zákoně o spotřebitelském úvěru. Poukazoval na to, že dlužnice žalované opakovaně tvrdila (a toto tvrzení mělo i reálný základ), že je osobou disponující živnostenským oprávněním, je zapsána v živnostenském rejstříku a vystupuje jako podnikatelka a pokud tedy žalovaná tyto informace od dlužnice získala (a nabyla vědomí, že dlužnice není spotřebitelem), nebyl dán žádný důvod, aby vůči ní dbala na zvýšenou informační povinnost. Z těchto důvodů vyhodnotil soud jako nesprávnou argumentaci žalobce ohledně nutnosti pohlížet na dlužnici jako na spotřebitele, vyhodnotit sjednané úročení a smluvní pokuty jako neplatné a hledět na úvěr jako na úročený pouze diskontní sazbou.

Na základě toho soud uzavřel, že mezi účastníky nesporná platba 13.000,-Kč, byla v souladu s (výše uvedenou) dohodou dle čl. IV. bodu 4 úvěrové smlouvy žalovanou oprávněně započtena na úrok z úvěru a nikoli na jeho jistinu.

Zároveň se soud neztotožnil s přesvědčením žalobce o nemravné výši sjednané smluvní pokuty (0,2 % denně), kterou považoval za běžnou v rámci nebankovních úvěrů. K tomu doplnil, že i při případném přepočítání výše této smluvní pokuty z částky, kterou se dlužnice zavázala žalované uhradit, tj. z částky 312.000,-Kč, ve vztahu k reálné jistině úvěru 130.000,-Kč, by smluvní pokuta činila 0,48 % (KSCB 26 INS 34337/2014) denně, přičemž soudní judikatura opakovaně dospěla k závěru, že smluvní pokuta v rámci 0,5 % denně není nemravně sjednaná. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1682/2007.

Dospěl tak k závěru, že dílčí pohledávka č. 1 byla žalovanou oprávněně započtena na úročení úvěru v souladu se smluvním ujednáním a že dílčí pohledávky č. 2 a č. 3 mají v popřené výši oporu v platném ujednání účastníků, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 163 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ, s tím, že plně procesně úspěšné žalované nemůže v daném řízení přiznat náklady řízení vůči žalujícímu insolvenčnímu správci.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se žalobce včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení. Namítal, že na základě provedených důkazů dospěl soud k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uváděl, že úvěrová smlouva ze dne 27.12.2013 má charakter spotřebitelského úvěru, jelikož dlužnice tento úvěr sjednávala jako spotřebitel a nikoli v rámci své podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu svého povolání a tento závazkový vztah proto podléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Namítal, že vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva neobsahovala náležitosti uvedené v příloze č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, pokládá se úvěr podle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru za úročený ve výši diskontní sazby a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Uváděl, že proto popřel dílčí pohledávku č. 1 ve výši 13.000,-Kč, neboť tato částka již byla uhrazena ve splátkách, a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 19.435,75 Kč a č. 3 ve výši 50.000,-Kč z důvodu neplatnosti ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr.

Namítal, že označení dlužnice v úvěrové smlouvě také jejím identifikačním číslem, označení smlouvy jako smlouvy o podnikatelském úvěru a včlenění pasáží o tom, že úvěr bude použit na podnikatelské účely, bylo ze strany žalované pouze účelové, aby se tak vyhnula nutným ochranným ustanovením vztahujícím se k ochraně spotřebitele. Poukazoval přitom na to, že text úvěrové smlouvy byl předem připraven a sepsán výlučně žalovanou a dlužnice úvěrovou smlouvu pouze podepsala, aniž měla reálnou možnost změnit její znění. Dále k tomu uváděl, že úvěrová smlouva byla uzavřena dne 27.12.2013, přičemž dlužnice ukončila činnost v provozovně dne 31.12.2011 a následně, v období od 2.1.2012 do 2.1.2014, přerušila provozování živnosti, v době uzavření úvěrové smlouvy tedy nepodnikala a úvěr tak nemohl být čerpán pro účely podnikání. Uváděl, že podle sdělení dlužnice jí byla žalovanou z poskytnutého úvěru vyplacena částka 11.074,-Kč, částku 20.000,-Kč si žalovaná započetla na poplatky za poskytnutí úvěru, částka 10.000,-Kč připadla zprostředkovateli úvěru a zbývající prostředky ve výši 88.926,-Kč byly použity na úhradu exekuce vedené proti dlužnici pro oprávněného COFIDIS s.r.o., vůči němuž měla dlužnice dluh vymáhaný soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, v exekuci vedené (KSCB 26 INS 34337/2014) pod sp. zn. 137 Ex 16732/13, který tím byl plně uhrazen. Z toho dovozoval, že poskytnutý úvěr nebyl čerpán pro podnikatelské účely, pročež závazkový vztah mezi žalovanou a dlužnicí podléhá režimu zákona o spotřebitelském úvěru.

Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil z důvodů, jež uváděla již před soudem I. stupně.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení jemu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, neboť z hlediska skutkových zjištění soudu i jeho právní argumentace je rozsudek věcně správný a na jeho přesvědčivé odůvodnění lze odkázat, jelikož ani ve stádiu odvolacího řízení nebylo zjištěno nic, co by bylo způsobilé vést odvolací soud k jeho změně, či zrušení.

Soudem I. stupně provedené důkazy a správná zjištění z nich soudem dovozená jsou spolehlivým a dostatečným podkladem pro jeho právní závěr, že dlužnici v souvislosti se smlouvou o podnikatelském úvěru, již uzavřela s žalovanou, nenáleží ochrana spotřebitele podle zákona o spotřebitelském úvěru, a z toho vyplývající závěry o přípustnosti smluvních ujednání o pořadí úhrady nároků (čl. IV. bod 4 smlouvy), smluvním úroku z jistiny (čl. IV. bod 2. smlouvy) i o smluvní pokutě (čl. XI. smlouvy), z nichž se podává oprávněnost sporných pohledávek žalované. Je tomu tak zejména proto, že dlužnice byla v době uzavření smlouvy dne 27.12.2013 podnikatelkou, což se podává z výpisu z živnostenského rejstříku. Žalované věřitelce také již před podpisem smlouvy (dne 15.12.2013) písemně čestně prohlásila, že je podnikatelkou od roku 2010 a úvěr použije výhradně do podnikání. Rovněž smlouva, označená jako smlouva o podnikatelském úvěru, obsahovala její prohlášení, že je podnikatelkou, přičemž účelem smlouvy bylo poskytnutí podnikatelského úvěru pro potřeby jejího podnikání a jeho rozvoje. Jednání dlužnice při uzavírání smlouvy tedy jevilo všechny znaky jednání v rámci její podnikatelské činnosti. Nebyl proto dán žádný důvod, aby s ní žalovaná jednala jako se spotřebitelem (srov. § 3 písm. a/ zákona o spotřebitelském úvěru). Na tom nic nemění ani skutečnost, že ve výpisu z živnostenského rejstříku dlužnice bylo vyznačeno ukončení činnosti v provozovně ke dni 31.12.2011 a přerušení provozování živnosti v době od 2.1.2012 do 2.1.2014, jelikož k uzavření smlouvy došlo na samém konci ohlášeného období přerušení provozování živnosti, tedy v době, kdy by bylo lze oprávněně očekávat, že se podnikatel může pokoušet obnovit své podnikání, přičemž za tím účelem rovněž může činit právní úkony směřující k opatření potřebných finančních prostředků. Jinak řečeno, uzavření smlouvy o podnikatelském úvěru podnikatelem v době jednoho týdne před skončením doby ohlášeného přerušení provozování živnosti lze kvalifikovat jako jednání v rámci jeho podnikatelské činnosti. Zároveň soud I. stupně správně posoudil jako přípustnou výši sjednané smluvní pokuty a svůj závěr řádně odůvodnil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu I. stupně je věcně správný, a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení. (KSCB 26 INS 34337/2014)

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 věta první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalovaná, jež byla ve sporu o pravost a výši pohledávky proti žalujícímu insolvenčnímu správci zcela úspěšná, se rovněž práva na náhradu nákladů řízení při jednání odvolacího soudu výslovně vzdala. Odvolací soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. května 2016

Mgr. Markéta H u d e č k o v á, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Němcová Michaela