104 VSPH 721/2015-85
122 ICm 4391/2014 104 VSPH 721/2015-85 (KSPL 27 INS 24015/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Markéty Hudečkové a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v právní věci žalobkyně JUDr. Lenky Žídkové, IČO: 66231817, sídlem Slezská 11, 120 00 Praha 2, insolvenční správkyně dlužnice Ilony anonymizovano , anonymizovano , bytem Tachovská 490, 348 15 Planá, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, sídlem Slezská 2033/11, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Společenství vlastníků pro dům Tachovská čp. 490 Planá, IČO: 73711373, sídlem Tachovská 490, 348 15 Planá u Mariánských Lázní, zastoupenému JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem, sídlem Nádražní náměstí 299/8, 353 01 Mariánské Lázně, o popření vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2015, č.j. 122 ICm 4391/2014-54,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2015, č.j. 122 ICm 4391/2014-54 se mění tak, že se z a m í t á žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Ilonou anonymizovano pohledávku ve výši 55.265,04 Kč, přiznanou mu vykonatelným platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Tachově dne 29. září 2010, č.j. 22 C 811/2009-14, přihlášenou do insolvenčního řízení jako P2-1.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně určil, že příslušenství za prodlení se zaplacením jistiny věřitele č. 2 Společenství vlastníků jednotek pro dům Tachovská čp. 490 Planá (dále jen žalovaný) za dlužníkem Ilonou anonymizovano (dále jen dlužnice), přiznané mu vykonatelným platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Tachově ze dne 29.9.2010, č.j. 22 C 811/2009-14 (dále jen platební rozkaz a okresní soud), isir.justi ce.cz (KSPL 27 INS 24015/2013) je zjištěno ve výši 5.723,10 Kč (bod I. výroku) a žalovanému uložil povinnost zaplatit jednak žalobkyni náklady řízení ve výši 24.602,-Kč a jednak ČR-Krajskému soudu v Plzni soudní poplatek ze žaloby ve výši 5.000,-Kč (body II. a III. výroku).

Soud I. stupně vyšel z následujících zjištění:

Žalovaný je řádně zapsán v rejstříku společenství vlastníků jednotek vedeném u Krajského soudu v Plzni (v oddílu S, vložce 4852).

Platebním rozkazem okresního soudu, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dnem 17.12.2010, bylo dlužnici uloženo zaplatit žalovanému částku 14.753,-Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z jednotlivých částek.

Žalovaný do insolvenčního řízení dlužnice sp.zn. KSPL 27 INS 24015/2013 přihlásil pohledávku (P2-1) sestávající z jistiny ve výši 14.753,-Kč a příslušenství v celkové výši 80.747,24 Kč tvořeného poplatkem z prodlení ve výši 60.988,14 Kč, náklady nalézacího řízení ve výši 13.092,-Kč a náklady exekučního řízení ve výši 6.667,10 Kč, a to jako pohledávku vykonatelnou podle platebního rozkazu okresního soudu. Svůj nárok v přihlášce popsal jako dluh na zálohách za služby spojené s užíváním bytu podle platných právních předpisů a dohody a k přihlášce přiložil platební rozkaz, usnesení o nařízení exekuce a výpočet poplatku z prodlení.

Tuto vykonatelnou pohledávku žalovaného popřela žalobkyně při přezkumném jednání konaném dne 18.11.2014 co do pravosti a výše v rozsahu poplatku z prodlení v částce 55.265,04 Kč a uznala ji v rozsahu jistiny ve výši 14.753,-Kč, zbývající části přihlášeného příslušenství odpovídající zákonnému úroku z prodlení ve výši 5.723,10 Kč a nákladů řízení. Jako důvod popření uvedla, že okresní soud uložil dlužnici a jejímu manželovi povinnost uhradit žalovanému kromě jistiny i poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně z jednotlivých dlužných částek, přičemž takto přiznané příslušenství bylo v rozporu s § 697 obč. zák., podle něhož byl poplatek z prodlení povinen hradit pouze nájemce pronajímateli bytu. V daném případě se však nejednalo o nájemní vztah, jelikož dlužnice s manželem byli vlastníky bytové jednotky a členy společenství vlastníků, kteří řádně nehradili zálohy na služby spojené s užíváním bytu, a žalovaný tak měl vůči dlužnici právo toliko na úrok z prodlení a nikoliv na poplatek z prodlení. Popřená výše přihlášeného příslušenství 55.265,04 Kč pak představovala rozdíl mezi poplatkem z prodlení a zákonným úrokem z prodlení ze stejné jistiny a za (stejné) období trvání prodlení. Namítala, že žaloba podaná u okresního soudu musela trpět nedostatkem skutkových tvrzení.

K námitce žalovaného, že v řízení před okresním soudem nebyl uplatněn nárok na poplatek z prodlení podle § 697 obč. zák., ale nárok, na němž se dohodli vlastníci jednotek, jejichž shromáždění vlastníků přijalo rozhodnutí o povinnosti hradit poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně za prodlení s platbami úhrad za plnění poskytnutá s užíváním bytu, soud konstatoval, že žalovaný takové rozhodnutí nedoložil.

Měl za to, že žalobkyně byla oprávněna popřít vykonatelnou pohledávku žalovaného podle § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť z jeho tvrzení i z obsahu přihlášky vyplynulo, že součástí uplatněného nároku před okresním soudem nebyl poplatek z prodlení podle § 697 obč. zák., ale poplatek z prodlení, jejž měli být podle rozhodnutí shromáždění společenství povinni platit jeho členové v případě opožděných úhrad záloh na služby. Dovodil, že okresní soud v souladu s § 172 o.s.ř. vyšel ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě a na jejich základě vydal platební rozkaz, v němž uložil povinnost k úhradě jistiny včetně poplatku z prodlení, přičemž však žalovaný nemohl okresnímu soudu doložit rozhodnutí shromáždění o povinnosti hradit poplatek z prodlení, jelikož takový důkaz neměl k dispozici. Uvedl, že výše poplatku přijatého rozhodnutím žalovaného se zčásti shodovala se (KSPL 27 INS 24015/2013) zákonným poplatkem z prodlení podle § 697 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., jehož výše však činila 2,5 promile denně, nejméně však 25,-Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Z obsahu výroku platebního rozkazu okresního soudu, jenž nepřiznal poplatek ve výši nejméně 25,-Kč za každý započatý měsíc prodlení, pak dovodil, že předmětem nároku nebyl zákonný poplatek z prodlení, ale poplatek z prodlení podle rozhodnutí shromáždění, jenž byl také žalovaným přihlášen do insolvenčního řízení.

Na základě toho dospěl k závěru, že popěrný úkon žalobkyně nesměřoval proti právnímu posouzení, ale vůči skutkovým okolnostem uplatňovaného nároku, neboť pokud žalobkyně brojila proti přiznanému druhu příslušenství, nenapadala právní posouzení provedené okresním soudem, ale jeho skutkový základ, jelikož odkazovala na to, že důsledkem prodlení člena společenství vlastníků jednotek s plněním příspěvků na náklady spojené se správou domu včetně úhrad za služby spojené s užíváním jednotek je povinnost platit úroky z prodlení, nikoliv poplatek z prodlení. Rovněž poukazoval na to, že platební rozkaz je rozhodnutím ve věci samé, vydané ve zkráceném řízení, jehož skutkovým základem jsou pouze skutečnosti tvrzené žalobcem. Vyjádřil názor, že v dané věci musel být objektivně dán rozpor mezi vylíčenými rozhodujícími tvrzeními žalovaného a žaloba tak byla neurčitá. Rozvedl, že základem platebního rozkazu nebyl nesprávný právní úsudek soudu, ale neurčité podání žalobce (nyní žalovaného), jenž požadoval příslušenství ve výši odporující zákonu, přičemž poukazoval na to, že žalovaný ani v rozkazním řízení nedoložil dohodu či rozhodnutí společenství o povinnosti k úhradě poplatku z prodlení. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že žalovaný neměl nárok na úhradu poplatku z prodlení ve výši přesahující zákonný úrok z prodlení, a proto žalobě vyhověl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve věci úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v celkové výši 24.602,-Kč za odměnu advokáta za 5 úkonů po 3.100,-Kč, 5 režijních paušálů po 300,-Kč, 2 náhrady za promeškaný čas po 600,-Kč, cestovné automobilem z Prahy na 2 jednání a zpět po 1.066,-Kč a 21% DPH. S ohledem na zákonné osvobození žalobkyně od soudních poplatků rovněž podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. uložil neúspěšnému žalovanému, aby státu zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 5.000,-Kč podle položky 13 sazebníku soudních poplatků.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni se žalovaný včas odvolal a navrhoval, aby jej odvolací soud změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne. Namítal nesprávnost závěru soudu I. stupně, že popěrný úkon žalobkyně nesměřoval vůči právnímu posouzení, ale proti skutkovým okolnostem nároku, a vyjadřoval přesvědčení, že popěrný úkon směřoval právě proti právnímu posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 věta za středníkem IZ. Uváděl, že vydáním platebního rozkazu byl učiněn jediný skutkový závěr, a to že je mezi stranami obsah žalobního návrhu nesporný. Namítal, že proti takovému skutkovému závěru popěrný úkon žalobkyně nesměřoval, přičemž veškeré další závěry okresního soudu (zejm. o tom, zda jsou dány důvody pro vydání platebního rozkazu) jsou právním hodnocením věci, proti němuž nemůže popěrný úkon směřovat. Tvrdil, že platební rozkaz byl doručen žalované dlužnici, jež proti němu nepodala odpor a nabyl tak právní moci s účinky pravomocného rozsudku podle § 174 odst. 1 o.s.ř. Rozvedl, že v důsledku procesního chování dlužnice, jež byla v celém řízení nečinnou, však nenabyl účinky standardního rozsudku, nýbrž rozsudku pro uznání či pro zmeškání. S odkazem na § 153b odst. 1 o.s.ř. dovozoval, že veškeré skutečnosti, které obsahoval žalobní návrh, na jehož základě byl vydán platební rozkaz, byly učiněny nespornými (včetně výše a důvodu příslušenství pohledávky) a okresní soud tak správně aplikoval § 120 odst. 3 o.s.ř. a vzal za svá shodná tvrzení účastníků, a proto nemohl skutkově posuzovat výši příslušenství pohledávky. Uváděl, že závěry okresního soudu, že v dané věci bylo možné vydat platební rozkaz, jsou závěry právními (a nikoli skutkovými) a jejich zpochybnění proto nemohlo být důvodem popření jeho pohledávky. (KSPL 27 INS 24015/2013)

Dále uváděl, že soud I. stupně určil výši příslušenství jeho pohledávky na základě nesprávného závěru, že základem platebního rozkazu nebyl nesprávný právní úsudek soudu, ale jeho neurčité žalobní podání, s čímž nesouhlasil a namítal, že hodnocení určitosti žalobního návrhu (úvaha o aplikaci § 43 odst. 1 o.s.ř.) je úvahou právní a že okresní soud před vydáním platebního rozkazu po učiněném právním hodnocení věci dospěl k závěru, že není důvod pro použití § 43 odst. 1 o.s.ř., pročež nebylo přípustné popřít jeho pohledávku z důvodu zpochybnění tohoto právního závěru okresního soudu. Poukazoval na to, že při přezkumném jednání žalobkyně popřela část příslušenství jeho pohledávky z důvodu, že mu mělo být platebním rozkazem údajně přiznáno příslušenství pohledávky ve formě zákonného poplatku z prodlení podle § 697 obč. zák., jež mu nenáleželo, přičemž až později doplnila jako důvod popření, že platební rozkaz neobsahuje žádné právní posouzení věci, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho vydání a že platební rozkaz tedy vůbec neměl být okresním soudem vydán. K vyvrácení námitek žalobkyně odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, z jehož odůvodnění citoval a namítal, že se jedná o námitky proti právnímu hodnocení věci soudem ve smyslu § 199 odst. 2 IZ.

Žalobkyně ve svém vyjádření považovala odvolání za nedůvodné a navrhovala potvrzení napadeného rozsudku, jímž se soud I. stupně ztotožnil s její argumentací, vycházející z rozhodnuti Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013 a určil, že byla oprávněna popřít vykonatelnou pohledávku žalovaného, neboť dovodil, že její popěrný úkon nesměřoval proti právnímu posouzení, ale vůči skutkovým okolnostem. Uváděla, že pohledávku popřela z důvodů skutkových (skutkového základu žalobou uplatněného nároku) a nikoli pro nesprávné právní posouzení nároku okresním soudem, jenž vydal platební rozkaz. Poukazovala na to, že platební rozkaz neměl být vůbec vydán, jelikož pro jeho vydání nebyly splněny zákonné předpoklady dle § 172 o.s.ř., neboť jeho základem bylo neurčité žalobní podání požadující příslušenství ve výši, jež nevyplývala ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě. Namítala, že uplatněné právo tedy nevyplývalo ze skutečností uvedených v žalobě, což ve spojení s absencí řádné činnosti soudu, jenž skutková tvrzení prokazatelně vůbec nezkoumal, vedlo k vyprodukování platebního rozkazu ve prospěch žalovaného. Uváděla, že její důvody popření pravosti vykonatelné pohledávky pravomocně přiznané platebním rozkazem spočívaly ve skutkových námitkách, jež dlužnice neuplatnila (nemohla uplatnit) v řízení před jeho vydáním. Považovala za zřejmé, že objektivně musel být dán rozpor mezi rozhodujícími žalobními tvrzeními, pročež byla žaloba neurčitá a soud, jenž vydal platební rozkaz, měl z úřední povinnosti postupovat podle § 43 o.s.ř. a vyzvat k odstranění vad žaloby, což se nestalo. Namítala, že v řízení před okresním soudem (ani v řízení před soudem I. stupně) žalovaný nedoložil dohodu či rozhodnuti společenství o povinnosti k úhradě poplatku z prodlení. Poukazovala rovněž na skutečnost, že jak návrh na vydání platebního rozkazu, tak i přihláška pohledávky byla zpracována stejným advokátem, který si tak musel být vědom všech souvislostí. Konečně namítala, že postup žalovaného věřitele je způsobilý založit důvodnou obavu z toho, že se jednalo o projev snahy nepoctivě dosáhnout nepřiměřené výhody.

Odvolací soud podle § 212 a 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a po částečném zopakování a doplnění dokazování platebním rozkazem okresního soudu a seznamem přihlášených pohledávek (B-4), dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Projednávanou žalobou, jež došla soudu dne 12.12.2014, se žalobkyně domáhala určení, že je příslušenství za prodlení se zaplacením jistiny zjištěno ve výši 5.723,10 Kč. Následně upřesnila žalobní návrh tak, že se domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku ve výši 55.265,04 Kč, přiznanou mu vykonatelným platebním rozkazem vydaným okresním soudem, přihlášenou do insolvenčního řízení jako P2-1. Dle odvolacího soudu se nejednalo o změnu žaloby, o níž by musel soud rozhodovat, ale toliko o přípustné upřesnění (KSPL 27 INS 24015/2013)

žalobního nároku, neboť se jím žalobkyně domáhá obsahově téhož určení, jako původním žalobním petitem uvedeným v žalobě.

Podle § 172 odst. 1 věty první o.s.ř., soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.

Podle § 199 odst. 2, odst. 3 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Ohledně důvodů popření přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu učinil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tyto právní závěry (obsažené v právní větě): U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci. U rozsudků pro uznání a pro zmeškání se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) promítá v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 157 odst. 3 o. s. ř.). U platebního rozkazu včetně elektronického platebního rozkazu a u směnečného nebo šekového platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být taková rozhodnutí vydána) projevuje v tom, že soud taková rozhodnutí (jež neobsahují žádné odůvodnění) vydal. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2, věta první, část věty za středníkem, o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že rozsudek pro uznání obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství pohledávky.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že nemá pochyb o tom, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží (místo úroků z prodlení přizná poplatek z prodlení), je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci ( jiným právním posouzením věci).

V rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1 000 000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. (KSPL 27 INS 24015/2013)

Připomněl, že v rozhodnutí sen. zn. 29 ICdo 7/2013 uvedl, že skutečnost, že byla vydána rozhodnutí, která formálně neobsahují odůvodnění, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, výslovně uváděje, že u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu je tímto předpokladem především to, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.). Uzavřel, že tím, že soud vydal elektronické platební rozkazy č. 1 a 2, tedy osvědčil, že podle něj uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (včetně požadovaného smluvního úroku z prodlení). Jestliže skutečnosti uvedené v žalobách (podaných na elektronickém formuláři) ozřejmovaly, že je uplatněn nárok ze spotřebitelských smluv (což ale nebylo zkoumáno), pak námitka, že bylo možné platně sjednat úrok z prodlení pouze do výši stanovené občanskoprávními předpisy, vycházející z ustálené judikatury (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky Tábor ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněný pod číslem 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je ryze námitkou právní, zapovězenou ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

V projednávané věci bylo žalovanému proti dlužnici pravomocným a vykonatelným platebním rozkazem okresního soudu přisouzeno také sporné příslušenství jeho pohledávky spočívající v poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částek a za období uvedená v platebním rozkazu, jež žalovaný řádně přihlásil do insolvenčního řízení v celkové výši 60.988,14 Kč. Toto příslušenství popřela žalobkyně při přezkumném jednání co do pravosti a výše v částce 55.265,04 Kč a uznala je toliko ve (zbývající) výši 5.723,10 Kč. Jako důvod popření přitom uvedla, že je dlužnice vlastnicí bytové jednotky a členkou žalovaného, jemuž řádně nehradila zálohy na služby spojené s užíváním bytové jednotky; okresní soud vydal platební rozkaz, jímž jí zavázal uhradit žalovanému kromě jistiny i poplatek z prodlení z dlužných částek ve výši 2,5 promile denně, což je v rozporu se zákonem, neboť dle § 697 obč.zák. je poplatek z prodlení povinen uhradit pouze nájemce pronajímateli bytu a dlužnice nebyla k žalovanému ve vztahu nájemce k pronajímateli, pročež jí nevznikla povinnost k úhradě přihlášeného poplatku z prodlení. Až v průběhu incidenčního sporu žalobkyně nově proti sporné pohledávce namítala, že v řízení před okresním soudem musel být dán rozpor mezi rozhodnými žalobními tvrzeními, žaloba byla neurčitá (jelikož požadovala příslušenství ve výši, jež nevyplývala ze skutkových tvrzení v ní obsažených), okresní soud měl postupovat podle § 43 o.s.ř., což neučinil a že platební rozkaz neměl být vydán z důvodu nesplnění předpokladů podle § 172 o.s.ř.

Na základě těchto zjištění a veden právními závěry uvedenými shora dospěl odvolací soud (odlišně od soudu I. stupně) k závěru, že námitky žalobkyně proti sporné pohledávce přiznané pravomocným platebním rozkazem, týkající se přiznání jiného druhu příslušenství, než mělo žalovanému náležet a nesplnění podmínek pro rozhodování ve věci platebním rozkazem z důvodu vad žaloby, jsou námitkami, jež se týkají jiného právního posouzení věci, jež však žalobkyně neměla k dispozici podle § 199 odst. 2 IZ, neboť právní posouzení věci-též ohledně posouzení náležitostí žaloby a uplatněného příslušenství-se projevilo již v tom, že okresní soud rozhodl platebním rozkazem, a v případě druhého okruhu námitek (ohledně vad žaloby) též podle § 199 odst. 3 IZ, jelikož z těchto důvodů pohledávku nepopřela a nepřípustně je uplatnila až v průběhu incidenčního sporu. Jelikož žalobkyně uplatnila proti sporné pohledávce toliko námitky, jež jí byly zapovězeny § 199 odst. 2, 3 IZ, nemohla být v incidenčním sporu úspěšná.

Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil napadený rozsudek a žalobu v celém rozsahu zamítl.

Změnou rozhodnutí ve věci samé (jelikož žalobkyně nebyla v řízení úspěšná) se také stal nedůvodným přenos poplatkové povinnosti na žalovaného postupem podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, o němž soud I. stupně rozhodl v bodě III. výroku napadeného rozsudku, jenž byl proto změnou rozsudku odvolacím soudem rovněž odklizen. (KSPL 27 INS 24015/2013)

Současně odvolací soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 věta první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalovaný, jenž byl v tomto sporu zcela úspěšný proti žalující insolvenční správkyni, se zároveň výslovně vzdal náhrady nákladů řízení. Odvolací soud proto žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 2. května 2016

Mgr. Markéta Hudečková, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová