104 VSPH 720/2016-140
61 ICm 1190/2015 104 VSPH 720/2016-140 (KSPH 61 INS 36742/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové v právní věci žalobkyně: JUDr. Eva Janíková, sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek- Místek, insolvenční správkyně dlužníka Classic Shops, s.r.o., IČO 26155915, sídlem Školní 111, 252 43 Průhonice, proti žalovanému: DZM-Fashion, s.r.o., IČO 24193755, sídlem K Šeberovu 42, Zdiměřice, 252 42 Jesenice, zast. JUDr. Lukášem Holým, advokátem, sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a o vydání plnění do majetkové podstaty, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 61 ICm 1190/2015-115 ze dne 31.května 2016, ve spojení s usnesením č.j. 61 ICm 1190/2015-123 ze dne 2.června 2016

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 61 ICm 1190/2015-115 ze dne 31.května 2016, ve spojení s usnesením č.j. 61 ICm 1190/2015-123 ze dne 2.června 2016, se v bodech VII.-XIX. výroku zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem vydaným ve spojení s usnesením o doplnění bodu XIX. výroku rozsudku Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, a to Smlouvy o spolupráci, uzavřené dne 21.3.2012 mezi dlužníkem Classic Shops, s.r.o., IČO 26155915 (dále jen dlužník) a žalovaným (bod I. výroku) a převodu finančních prostředků ve prospěch žalovaného dne 15.8.2013 ve výši 115.000 Kč (bod II. výroku), dne 27.8.2013 ve výši 120.000 Kč (bod III. výroku), dne 10.9.2013 ve výši 50.000 Kč (bod IV. výroku), dne 11.9.2013 ve výši 150.000 Kč (bod V. výroku), dne 16.9.2013 ve výši 110.000 Kč (bod VI. výroku). Určil, že jsou neúčinné právní úkony dlužníka-převod finančních prostředků ve prospěch žalovaného ve výši 95.000 Kč ze dne 4.10.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 95.000 (bod VII. výroku), ve výši 165.000 Kč ze dne 11.10.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 165.000 Kč (bod VIII. výroku), ve výši 165.000 Kč ze dne 14.10.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 165.000 Kč (bod IX. výroku), ve výši 110.000 Kč ze dne 18.10.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 110.000 Kč (bod X. výroku), ve výši 50.000 Kč ze dne 5.11.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 50.000 Kč (bod XI. výroku), ve výši 60.000 Kč ze dne 5.11.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 60.000 Kč (bod XII. výroku), ve výši 100.000 Kč ze dne 19.11.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 100.000 Kč (bod XIII. výroku), ve výši 65.000 Kč ze dne 25.11.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 100.000 Kč (správně 65.000 Kč; bod XIV. výroku), ve výši 40.000 Kč ze dne 3.12.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 40.000 Kč (bod XV. výroku), ve výši 150.000 Kč ze dne 9.12.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 150.000 Kč (bod XVI. výroku), ve výši 110.000 Kč ze dne 16.12.2013 a žalovanému uložil povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 110.000 Kč (bod XVII. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu isir.justi ce.cz 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013) nákladů řízení (bod XVIII. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za podanou žalobu ve výši 2.000 Kč (bod XIX. výroku).

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že se insolvenční správkyně JUDr. Eva Janíková (dále jen správkyně) dlužníka domáhala podanou žalobou ze dne 24.3.2016 určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle § 240, § 241 a § 242 insolvenčního zákona (dále jen IZ), a to Smlouvy o spolupráci, uzavřené dne 21.3.2012 mezi dlužníkem a žalovaným a převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného, učiněných dlužníkem na základě této smlouvy. Žalobu doplnila dne 15.1.2016 o nároky na vydání plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka, pokud se týká namítaných neúčinných převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného, uvedených pod body VII.-XVII. výroku rozsudku a soud I. stupně tuto změnu žaloby usnesením ze dne 21.1.2016 připustil. Správkyně se v podané žalobě dovolávala, že dlužník a žalovaný jsou osobami navzájem blízkými prostřednictvím osoby Jana Pevného jako jednatele v obou společnostech, a dále prostřednictvím společníků dlužníka a žalovaného Ing. Vladimíra Pevného a Hany Samcové. Uvedla, že dle Smlouvy o spolupráci ze dne 21.3.2012 se dlužník zavázal hradit veškeré výdaje spojené s podnikáním žalovaného a zároveň mu hradit provizi ve výši 15% z uskutečněných tržeb prodaného zboží dlužníka žalovaným, že jde o zkracující právní úkony dlužníka v situaci, kdy na sebe v době úpadku přebíral nové závazky ze smlouvy o spolupráci, a tím došlo ke zkrácení splatných pohledávek věřitelů, jelikož pohledávky některých věřitelů byly splatné dříve, nežli vznikly tvrzené pohledávky žalovaného za dlužníkem, nejméně pokud se týká věřitelů, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení dlužníka, věřitele DITTMAR GmbH & Co. KG, SWINGER INTERNATIONAL S.P.A., nebo Finanční úřad pro Středočeský kraj, jejichž pohledávky dlužník při přezkumném jednání nepopřel, byl si těchto závazků vědom a neuhradil je, a naopak úmyslně zkrátil možnost uspokojení těchto věřitelů tím, že bezdůvodně zvýhodnil platbami žalovaného. Podle názoru správkyně jednal dlužník v situaci svého úpadku, ve které se nacházel již ke dni 5.8.2013, v úmyslu zkrátit věřitele právními úkony ve prospěch osob jemu blízkých ve smyslu § 242 IZ, právní úkony dlužníka lze považovat rovněž za úkony bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, jelikož se zavázal jak k poskytnutí bezúplatného plnění, tak i k poskytnutí plnění obvyklé ceně podstatně vyšší než protiplnění, jehož se mu podle smlouvy mělo dostat, a zároveň s přihlédnutím k tomu, že smlouva o spolupráci byla pro dlužníka nepřiměřeně nevýhodná. Podle názoru správkyně lze zároveň posoudit tyto právní úkony jako zvýhodňující žalovaného ve smyslu § 241 IZ, jelikož se mu dostalo vyššího uspokojení, nežli jaké by mu náleželo, pokud by dlužník řádně uhradil splatné závazky věřitelů.

Žalovaný namítal, že Smlouva o spolupráci představovala běžný právní úkon, že byla kombinací komisionářské smlouvy a smlouvy o obchodním zastoupení, na jejímž základě se žalovaná zavázala zařídit vlastním jménem pro dlužníka na jeho účet prodej zboží a dlužník se zavázal zaplatit žalované náklady spojené s provozem prodejny a sjednanou provizi, takový způsob nastavení prodeje zboží se nevymyká běžné obchodní praxi, přitom veškeré tržby z prodeje zboží na prodejně byly bez dalšího kumulovány na bankovním účtu dlužníka a žalovaný s prostředky získanými z prodeje zboží na prodejně nemohl nijak disponovat. Podle jeho názoru nejde o právní úkon, kterým by se dlužník zavázal k poskytnutí bezúplatného plnění nebo protiplnění, jehož cena by byla podstatně nižší než obvyklá cena, platby dlužníka ve prospěch žalovaného na základě smlouvy o spolupráci odpovídaly skutečným nákladům na realizaci prodeje zboží v prodejně, jednalo se o obvyklé náklady, které by dlužník, pokud by zajišťoval prodej zboží sám, musel hradit, plnění ve prospěch žalovaného souviselo výlučně se zajištěním prodeje, dlužník po rozhodné období nevyplácel žalovanému žádnou provizi (odměnu), ačkoliv ve smlouvě o spolupráci zakotvena byla, odporované platby představuji nutné náklady na zajištění prodeje zboží v prodejně v nájmu žalovaného, jednalo se o obchodní systém za účelem diverzifikace rizik, uskutečňovaný v běžném obchodním styku a jediným úmyslem dlužníka a žalovaného bylo v době uzavření 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013)

Smlouvy o spolupráci ze dne 21.3.2012, jež byla fakticky ukončena ke dni 20.12.2013, realizovat (zajistit) prodej zboží dlužníka. Namítal, že se žalobce domáhal podanou žalobou původně jen vyslovení neúčinnosti právních úkonů, že po uplynutí zákonné lhůty stanovené v § 239 odst. 3 IZ, která uplynula dne 25.3.2015, nebylo nepřípustné rozšíření žaloby o další nároky na vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty, neboť pro uplatnění takového nároku platí stejná zákonná lhůta, jelikož nárok na vyslovení neúčinnosti a nárok na vydání plnění tvoří jeden nedělitelný komplex, musí být oba uplatněny v zákonné lhůtě, a proto je nárok na vydání plnění do majetkové podstaty prekludován.

Soud I. stupně shledal žalobu o nárocích na vyslovení neúčinnosti smlouvy o spolupráci a právních úkonů převodu finančních prostředků, doručenou insolvenčnímu soudu dne 24.3.2015, za včasnou, podanou ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku usnesením insolvenčního soudu dne 25.3.2014 (A-24). Pokud se týká nároku na vydání peněžních prostředků do majetkové podstaty dlužníka z neúčinných právních úkonů dlužníka soud I. stupně uvedl, že právo na peněžité plnění není vázáno na povinnost uplatnit je ve lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ, a že prekluzivní lhůta 1 roku, uvedená v § 239 odst. 3 IZ, se vztahuje jen na podání odpůrčí žaloby, že u tohoto práva nenastala prekluze, a proto soud připustil navrhovanou změnu žaloby usnesením ze dne 21.1.2016.

Pokud se týká zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, Smlouvy o spolupráci ze dne 21.3.2012, soud I. stupně uvedl, že za situace, že se žalobce domáhá současně určení neúčinnosti právních úkonů, převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného, je požadavek na určení neúčinnosti smlouvy o spolupráci nadbytečný, jehož určení by nepřineslo ničeho více, nežli se žalobkyně domáhá dalšími nároky na určení neúčinnosti převodů finančních prostředků.

K zamítnutí nároku o určení neúčinnosti právních úkonů, převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného, jak bylo uvedeno pod body II.-VI. výroku rozsudku, soud I. stupně uvedl, že pokud se žalobkyně nedomáhala současně s vyslovením neúčinnosti právních úkonů také vydání peněžitého plnění z takto neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka, je nárok jen na vyslovení neúčinnosti právních úkonů v rozporu se současným zněním a výkladem insolvenčního zákona ve smyslu § 239 odst. 4 IZ a se záměrem zákonodárce, u peněžitých plnění je na místě trvat pro účely úspěchu žaloby na vyslovení neúčinnosti právního úkonu na tom, aby byla podána současně žaloba i na vydání peněžitého plnění. Jelikož tak žalobkyně v těchto případech nepostupovala, byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.

Ohledně nároků o určení neúčinnosti právních úkonů a jejich vydání do majetkové podstaty dlužníka tak, jak byly vymezeny pod body VII. až XVII. výroku rozsudku, shledal soud I. stupně, že je žaloba po právu z důvodu, že odporované právní úkony byly svou povahou úmyslně zkracujícími právními úkony, jelikož dlužník věděl o splatných pohledávkách svých věřitelů, a to nejméně Finančního úřadu pro Středočeský kraj, DITTMAR GmbH & Co. KG a SWINGER INTERNATIONAL S.P.A., a tím, že peněžní prostředky zasílal odporovanými platbami v době od 4.10.2013 žalovanému, bylo jeho úmyslem neuspokojit splatné závazky vůči těmto věřitelům, přičemž žalovanému byl takový úmysl dlužníka znám vzhledem k silnému personálnímu propojení dlužníka a žalovaného, jejichž jediným jednatelem byla v rozhodné době jediná osoba, Jan Pevný, a dále prostřednictvím osob společníků Ing. Václava Pevného a Hany Samcové, kteří byli společníky jak ve společnosti dlužníka, tak žalovaného. Soud I. stupně usoudil, že odporované právní úkony byly učiněny v době posledních 5 let před zahájením insolvenčního řízení a bylo jim proto možné odporovat ve smyslu § 242 IZ a zároveň podle § 239 odst. 4 IZ vyhověl nároku na vydání peněžitých plnění z takto neúčinných právních úkonů, ohledně nichž byla žaloba shledána po právu. 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013)

Soud I. stupně dále shledal, že posuzované odporované právní úkony dlužníka nejsou neúčinné ve smyslu § 240 IZ, že se nejedná o právní úkony bez přiměřeného protiplnění, jelikož si smluvní strany Smlouvy o spolupráci poskytovaly vzájemná plnění, kdy žalovaný prodával zboží dlužníka, celou tržbu mu odevzdával, činil tak bez úplaty pro sebe, jelikož v té době od září 2013 do prosince 2013, ani později, nebyla žalovaným účtována provize, na které se dohodli ve Smlouvě o spolupráci a dlužníkem nebyla po celou tuto dobu zaplacena, činil tak bez úplaty pro sebe a platby poskytnuté dlužníkem využil k zaplacení nákladů na provoz provozovny, neboť pokud by dlužník prodával své zboží sám za obdobných podmínek, musel by vynaložit náklady, jaké vynaložil žalovaný, a proto plnění dlužníka ve prospěch žalovaného není plněním bez přiměřeného protiplnění.

Zároveň neshledal soud I. stupně posuzované odporované úkony dlužníka neúčinnými ani ve smyslu § 241 IZ, tj. že by se žalovanému dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení. Na žalovaného totiž není možno pohlížet jako na věřitele dlužníka z hlediska odporovaných právních úkonů, převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného, jelikož Smlouva o spolupráci ze dne 21.3.2012 byla svou podstatou komisionářskou smlouvou, uzavřenou ve smyslu § 577 zákona č.513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), žalovaný na jejím základě obstarával prodej zboží pro dlužníka na účet žalovaného , dlužníkovi náležel celý zisk z prodeje, a měl proto také nést náklady, které byly nutné k zajištění prodeje v prodejně.

O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 151 o.s.ř., za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení s ohledem na přibližně stejný poměr jejich úspěchu ve věci.

Jen proti bodům VII.-XIX. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ve spojení s usnesením o doplnění bodu XIX. výroku rozsudku podal žalovaný včas odvolání a navrhoval je zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Trval na nepřípustnosti změny-rozšíření žaloby o další výroky, jimiž se žalobce domáhal po uplynutí lhůty k podání žaloby dnem 25.3.2015 dalších žalobních nároků na vydání peněžitého plnění z namítaných neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka a trval na tom, že nárok na vydání plnění je součástí odpůrčího nároku a musel být uplatněn v zákonem dané propadné lhůtě podle § 239 odst. 3 IZ. Soud I. stupně podle jeho názoru pochybil, pokud při jednání konaném dne 3.9.2015 žalobce nepřímo poučil o této jeho povinnosti doplnit neúplný žalobní petit a porušil tím zásadu rovnosti stran. Dále žalovaný nesouhlasil s posouzením sporných plateb jako úmyslně zkracujících právních úkonů podle § 242 IZ a uvedl, že soud I. stupně při jednání konaném dne 3.9.2015 seznámil účastníky se svým právním názorem, že prokáže-li žalovaný svá tvrzení o úhradách záloh na náklady spojené s provozem obchodu a využití finančních prostředků pro tyto účely, nepovažoval by tyto platby za úmyslně zkracující věřitele, na základě čehož by žalovaný jednoznačně prokazatelně a nezpochybnitelně doložil a prokázal využití veškerých sporných plateb jako záloh na náklady spojených s provozem obchodu, avšak soud I. stupně shledal tyto sporné platby za úmyslně zkracující právní úkony, ačkoliv žalobkyně tyto skutečnosti nijak nerozporovala. Podle názoru žalovaného soud I. stupně rezignoval na bližší zkoumání naplnění jednotlivých předpokladů úmyslně zkracujících právních jednání, v průběhu řízení změnil právní názor, aniž by žalovanému umožnil uplatnit jakoukoliv obranu, aniž by jej podle § 118a odst. 2 o. s. ř. poučil, a aniž by seznámil účastníky řízení se svým právním názorem. Tím se stalo jeho rozhodnutí překvapivým, došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces, jelikož se soud I. stupně vůbec nezabýval tvrzením žalovaného o nenaplnění předpokladů pro úmyslně zkracující právní jednání z pohledu následku v podobě zkrácení věřitelů, subjektivní stránky dlužníka a jeho úmyslu zkrátit věřitele, subjektivní stránky žalovaného a jeho vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Dále se žalovaný podrobně zabýval aplikovatelnosti § 42a 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013) odst. 2 ve spojení s § 116 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) v poměrech odporovatelnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona a v § 242 odst. 2 IZ upravené domněnky vědomosti žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení ostatních věřitelů a měl za to, že při výkladu osoby blízké měl za to, že žalovaný nikdy nebyl osobou blízkou dlužníkovi ve smyslu § 242 odst. 2 věta druhá IZ, nikdy s ním netvořil koncern, avšak tuto skutečnost soud I. stupně vůbec nezkoumal, přičemž žalovaný poukázal na vlastnickou strukturu dlužníka a žalovaného v rozhodné době s tím, že dlužník a žalovaný netvoří a nikdy spolu netvořili koncern ve smyslu § 66a odst. 7 obch. zák., a proto bylo na žalobkyni úmysl dlužníka a vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele prokázat.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2).

Podle § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odst. 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odst. 2).

Podle § 237 odst. 1 IZ povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle § 239 IZ odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odst. 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odst. 3).

Podle § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013) kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (4).

Podle § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

Podle § 242 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3).

Podle § 3 IZ dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (odst. 1). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud (odst. 2). Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat (odst. 3). 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013)

S výjimkou případu neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů podle § 242 IZ se k závěru o zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele.

Předpokladem závěru o dlužníkově neúčinném právním úkonu je, že jej dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo jde o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, a zároveň je naplněna některá ze skutkových podstat neúčinného právního úkonu tím, že neúčinný právní úkon vedl ke zkrácení uspokojení pohledávky některého z věřitelů.

Správkyně se včas podanou žalobou domáhala určení neúčinnosti právních úkonů podle § 239, § 240, § 241 IZ a § 242 IZ spočívajících v uzavření Smlouvy o spolupráci dne 21.3.2012 mezi dlužníkem a žalovaným a v převedení finančních prostředků dlužníkem ve prospěch žalovaného v podobě záloh na náklady spojené s provozem obchodu (prodejny) žalovaného. Dále v řízení uplatnila dne 15.1.2016 nároky na vydání plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty dlužníka, pokud se týká namítaných neúčinných převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného uvedených pod body VII.-XVII. výroku rozsudku a soud I. stupně tuto změnu žaloby usnesením ze dne 21.1.2016 připustil. Povinnost domáhat se vydání dlužníkova plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty není spojeno s lhůtou upravenou v § 239 odst. 3 IZ.

V odvolacím řízení zůstala spornou správkyní namítaná neúčinnost právních úkonů, převodů finančních prostředků ve prospěch žalovaného, a zda je povinností žalovaného vydat do majetkové podstaty plnění nabyté z takto neúčinných právních úkonů, soud I. stupně dovodil úmysl (záměr) dlužníka zkrátit věřitele v souvislosti s převedením finančních prostředků dlužníkem ve prospěch žalovaného v podobě záloh na náklady spojené s provozem obchodu (prodejny) žalovaného, namísto aby uhradil již splatné pohledávky jiných věřitelů dlužníka, které neplnil, ačkoliv o nich věděl a při přezkumném jednání je nepopřel. Úmysl dlužníka pak dovodil z toho, že převedl finanční prostředky na žalovaného jako osobu blízkou, jejíž vědomost o dlužníkově úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jí musela být známa. Tyto úvahy však neobstojí, jelikož z pouhé vědomosti žalovaného o zadluženosti dlužníka neplyne bez dalšího jeho úmysl zkrátit uspokojení věřitelů, přičemž na věci nemění ničeho ani to, že tatáž osoba vykonávala funkci jednatele u dlužníka i u žalovaného. Úmysl dlužníka podle § 242 IZ zkrátit uspokojení ostatních věřitelů nelze bez dalšího dovodit jen z toho, že v době převodu finančních prostředků měl i další věřitele se splatnými závazky, jimž neplnil, nýbrž úmysl zkrátit věřitele dlužníkem musí být nepochybně prokázán. Za zcela zásadní pak odvolací soud považuje, že v případě skutkové podstaty úmyslného právního úkonu dlužníka, a učiněného ve prospěch osoby blízké insolvenční zákon nepředpokládá, jako je tomu u skutkových podstat podle § 240 nebo § 241 IZ, že je tím úpadek dlužníka dán, není-li prokázán opak. To znamená, že se měl soud I. stupně zabývat v případě závěru o neúčinném právním úkonu podle § 242 IZ nejenom úmyslem dlužníka zkrátit ostatní věřitele, ale i úpadkovou situací dlužníka v době namítaných právních úkonů. Soud I. stupně se ve svých zjištěních a závěrech majetkovou a finanční situací dlužníka v době namítaných právních úkonů, popř. zda vedly k dlužníkovu úpadku, nezabýval a již jen tím zatížil řízení vadou.

V daném případě je zřejmé, že Smlouva o spolupráci ze dne 21.3.2012, ohledně níž neúčinnost vyslovena nebyla, měla povahu rámcové smlouvy uzavřené ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., jíž se řídily smluvní strany při realizaci jednotlivých právních úkonů, při nichž vznikaly jednotlivé smluvní vztahy samostatně při uskutečňování sjednaného předmětu plnění, dodání konkrétního zboží dlužníkem do prodejny žalovaného, čemuž odpovídala povinnost žalovaného provést jeho prodej, podat dlužníku zprávu o prodeji zboží minimálně jednou za kalendářní měsíc, vždy k 5. kalendářnímu dni měsíce následujícího, nebo na výzvu dlužníka a provést vyúčtování zboží minimálně jednou za každý kalendářní měsíc, kdy za tuto 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013)

činnost vznikal v každém jednotlivé případě nárok žalovaného na provizi podle vyúčtování prodaného zboží, jako odměna ve výši 15 % z maloobchodní ceny bez DPH dosaženého výsledku dle jednotlivých vyúčtování prodaného zboží za kalendářní měsíc a povinnost dlužníka hradit náklady spojené s provozem obchodu . Dle Dodatku č. 1 ke Smlouvě o spolupráci ze dne 11.2.2013 mělo být prováděno pro účely stanovení odměny vyhodnocení dosažených výsledků a zisku a uhrazených nákladů spojených s provozem obchodu nově vždy pololetně, a to k 30.6. a k 31.12 příslušného roku. Odvolací soud zjistil, že se soud I. stupně nezabýval věcí samou z tohoto výše naznačeného pohledu, když z neúplných žalobních tvrzení nevyplynulo ničeho o existenci a realizaci jednotlivých konkrétních závazkových vztahů mezi dlužníkem a žalovaným, jež spočívaly v dodání konkrétního zboží dlužníkem do provozovny žalovaného v určitém množství a čase, v jeho prodeji žalovaným, v provedení pravidelného vyúčtování, na jehož podkladě by bylo teprve možno dovodit, zda jsou vzájemná plnění dlužníka a žalovaného vyvážená a v obvyklé výši, tj. zda hodnota plnění ze strany žalovaného spočívající v uskutečnění prodeje zboží odpovídá hodnotě protiplnění poskytovaného žalovanému dlužníkem v podobě úhrad nákladů spojených s provozem obchodu žalovaného, zda prodej věcí žalovaným přinesl dlužníku takový prospěch v podobě zisku z tržeb za prodané zboží, že by bylo lze dospět k závěru, že výše nákladů hrazených dlužníkem ve prospěch žalovaného odpovídala tomuto prospěchu, tj. zisku dlužníka z prodeje uskutečňovaného žalovaným v každém jednotlivém případě. Zároveň se soud I. stupně nezabýval ani tím, zda hodnota, kterou se zavázal dlužník plnit ve prospěch žalovaného v podobě nákladů spojených s provozem obchodu je v každém jednotlivém případě obvyklou, přiměřenou cenou plnění, za něž mu byla poskytnuta přiměřená protihodnota s přihlédnutím k tomu, že uzavřená rámcová smlouva obsahuje prvky komisionářské smlouvy ve smyslu § 577 obch. zák., jež spočívá v zařízení obchodní záležitosti pro komitenta, jenž se zavazuje zaplatit komisionáři úplatu, v daném případě v podobě sjednané provize ve výši 15 % z maloobchodní ceny bez DPH dosaženého výsledku dle jednotlivých vyúčtování prodaného zboží za kalendářní měsíc. Soud I. stupně měl vyhodnotit v každém jednotlivém (samostatném) obchodním případě realizovaném v rámci smlouvy Smlouva o spolupráci ze dne 21.3.2012, ohledně něhož se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti právních úkonů dlužníka pod body VII. až XVII. výroku napadeného rozsudku, s ohledem na § 588 obch. zák., zda hrazené náklady dlužníkem byly vynaloženy nutně nebo užitečně pro účely naplnění svého závazku. Povinností soudu I. stupně tedy bylo mimo jiné vyhodnotit, zda při uskutečňování každého jednotlivého závazkového vztahu byla sjednaná náhrada nákladů obchodu nutná nebo užitečná s ohledem na rozsah jednotlivého poskytovaného plnění (prodeje) ze strany žalovaného. Těmito skutečnostmi se soud I. stupně nezabýval a nevedl účastníky k doplnění tvrzení a dokazování v závislosti na jednotlivých jejich břemenech tvrzení a dokazování, ačkoliv bez znalosti těchto veličin nelze spravedlivě věc projednat a rozhodnout, ať již se týká posouzení namítaných právních úkonů podle § 240 IZ, § 241 IZ nebo podle § 242 IZ. Jinými slovy řečeno, soud I. stupně pochybil, když o věci rozhodl i přes absenci rozhodujících žalobních tvrzení, bez nichž-jak vyloženo shora-nebylo lze skutkový stav věci zjistit správně a úplně.

Odvolací soud dodává, že k naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle § 240 IZ nebo § 241 IZ se nevyžaduje dlužníkům úmysl zkrátit věřitele, nýbrž že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Podle § 240 odst. 2 IZ a § 241 odst. 2 IZ se má za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění (zvýhodňující právní úkon) učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013) blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Citované ustanovení občanského zákona účinného v době právních úkonů, o něž v řízení jde, vymezuje osoby blízké dvojím způsobem, jednak v závislosti na určitém příbuzenství, jednak v závislosti na jiných vztazích. V první kategorii jde o příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžela a registrovaného partnera, v druhé kategorii pak o jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by dotyčný pociťoval jako svou vlastní. Zatímco v prvém případě jsou určité osoby osobami blízkými na základě vymezeného příbuzenského poměru nebo manželského poměru, v druhém případě se stávají osobami blízkými až na základě konkrétních existujících faktických poměrů. Za vztah obdobný rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský (tj. vztah jednoho manžela k příbuzným druhého manžela), vztah jednoho z manželů k dítěti i dětem druhého manžela, ale i vztah druha a družky. V těchto případech však je nutnou podmínkou, aby jejich faktické (skutečné) vztahy byly takové, že by újma vzniklá jedné z takových osob byla důvodně pociťována druhou osobou jako její vlastní újma.

Soudní judikatura (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 53/2004) pak připouští možnost, aby takový vztah vznikl i mezi osobami fyzickými a osobami právnickými např. v případě, kdy se jedná o osobu fyzickou, která vykonává funkci v orgánech obchodní společnosti. Dále při výkladu § 196a obchodního zákoníku dospěla judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2010 ve věci 29 Cdo 4822/2008) k obdobnému závěru, že osobou blízkou členům statutárního orgánu obchodní společnosti může být i právnická osoba např. za situace, kdy vykonává též v této společnosti činnost člena statutárního orgánu. Jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení jinou osobou, tvoří tyto řízené osoby s řídící osobou koncern (holding); není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a jí ovládané osoby tvoří koncern (srov. § 66a odst.7 obch. zák.).

V daném případě z výpisů z obchodních rejstříků dlužníka a žalovaného vyplynulo, že jednatelem v obou společnostech byl v rozhodné době namítaných právních úkonů Jan Pevný a není tedy pochyb o tom, že je možno na dlužníka a žalovaného pohlížet jako na osoby navzájem blízké v důsledku tohoto personálního propojení dlužníka a žalovaného, bez ohledu na jejich propojení prostřednictvím společníků dlužníka a žalovaného v osobách Ing. Vladimíra Pevného a Hany Samcové, kteří byli v rozhodné době společníky v těchto společnostech.

Osoba dlužníku blízká u těchto skutkových podstat neúčinnosti právního úkonu nemá jinou možnost obrany než prokázat, že dlužník v době uskutečnění tohoto právního úkonu nebyl v úpadku. Tj. jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době namítaných právních úkonů nebyl v úpadku.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů shledal, že je rozsudek soudu I. stupně v odvoláním dotčených bodech VII.-XIX. výroku nepřezkoumatelný, a proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř., napadený rozsudek bodech VII.-XIX. výroku včetně závislých bodů o nákladech řízení a povinnosti uhradit soudní poplatek za podanou žalobu, zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodl o vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto soudem I stupně i o nákladech odvolacího řízení. Soud I. stupně je vázán právním názorem odvolacího soudu a jeho úkolem bude nejprve vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení a dokazování, jak popsáno výše. 61 ICm 1190/2015 (KSPH 61 INS 36742/2013)

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Praze dne 25.října 2016

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová