104 VSPH 664/2015-49
79 ICm 3168/2014 104 VSPH 664/2015-49 (KSUL 79 INS 12041/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Alexandry Jiříčkové a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci žalobce: O2 Czech Republic, a.s., IČO 60193336, sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4-Michle, proti žalovanému: Ing. Peter Režnický, sídlem Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava, insolvenční správce dlužníků Juraje anonymizovano , anonymizovano a Jarmily anonymizovano , anonymizovano , IČO 10438785, oba bytem Štefánikova 1966, 440 01 Louny, zast. Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, sídlem Na Úvoze 392, Bohumín-Záblatí, o určení pravosti pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 3168/2014-30 ze dne 30.června 2015

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 79 ICm 3168/2014-30 ze dne 30.června 2015 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem určil, že je po právu pohledávka žalobce P6 ve výši 30.077,38 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků Juraje anonymizovano a Jarmily anonymizovano (dále také dlužníci), vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 12041/2014 (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků pohledávku P6 ve výši 30.077,38 Kč z titulu ceny za poskytnuté telekomunikační služby dlužníkům u pevné telefonní stanice 607 582 282, 607 825 829, vedené pod referenčním číslem 3610300206, za období od 15. 7. 2008 do 15. 12. 2008, že dne 2. 2. 2012 podal žalobce návrh na rozhodnutí sporu k Českému telekomunikačnímu úřadu, o němž nebylo zatím rozhodnuto., že při přezkumném jednání konaném dne 26.8.2014 byla pohledávka popřena insolvenčním správcem co do pravosti a výše 30.077,38 Kč z důvodu jejího promlčení a žalobce proto podal dne 24.9.2014 žalobu o určení pravosti pohledávky P6 ve výši 30.077,38 Kč. Soud I. stupně z listin a shodných tvrzení účastníků dovodil, že dlužníci uzavřeli smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb, podle níž žalobce žalovaným poskytl telekomunikační služby v celkové výši 30.077,38 Kč. Cenu za sjednané služby dlužníci neuhradili, smlouva o poskytování telekomunikačních služeb je obchodním závazkovým vztahem podle § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a je spotřebitelskou smlouvou. V daném případě se uplatní § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a u této úvěrové smlouvy je nutno použít pro posouzení promlčení úpravu podle obchodního zákoníku. Pokud mezi stranami spotřebitelské smlouvy byla sjednána jiná nežli tříletá promlčecí doba ve všeobecných obchodních podmínkách, nárok žalobce nemůže být promlčen, protože do uplatnění práva věřitelem promlčecí doba neuplynula. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a podle § 202 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Žalovaný ve včas podaném odvolání nesouhlasil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a navrhoval rozsudek změnit tak, že se žaloba zamítá. Uvedl, že k platnosti dohody uzavřené dle § 262 odst. 2 obchodního zákoníku je vyžadována písemná forma, přičemž z konstrukce bodu 2 Všeobecných podmínek (dále jen VP) vyplývá, že k uzavření písemné dohody nedošlo. Dále nesouhlasil, že bylo v řízení prokázáno uzavření úvěrové 79 ICm 3168/2014 (KSUL 79 INS 12041/2014) smlouvy tím, že by žalobce poskytoval služby na splátky a nebylo prokázáno, že se promlčecí doba řídí obchodním zákoníkem. Podle jeho názoru se promlčecí doba řídí občanským zákoníkem a je tříletá, proto byla námitka promlčení uplatňovaná žalovaným důvodná, soud I. stupně se nedostatečně vypořádal se skutkovými okolnostmi věci a dospěl k nesprávným právním závěrům.

Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalovaného navrhoval rozsudek potvrdit jako věcně správný z důvodů uvedených soudem I. stupně v odůvodnění rozsudku. Měl za to, že došlo k uzavření jednotlivých závazkových vztahů, a to podpisem žádosti dlužníka o poskytování služeb, v níž vyslovil souhlas s VP i ceníkem žalobce, jako nedílnými součástmi smlouvy, proto přijetím této žádosti žalobcem a její akceptací tím, že žalobce provedl aktivaci SIM karet, došlo k dohodě o podřízení závazkového vztahu obchodnímu zákoníku a promlčecí doba je proto čtyřletá.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení jeho vydání předcházející podle § 211, § 212a a aniž nařizoval jednání podle § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. dospěl k těmto zjištěním a závěrům.

Přihláškou P6 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení dlužníků nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 30.077,38 Kč z titulu ceny poskytnutých telekomunikačních služeb dlužníkům u pevné telefonní stanice 607 582 282, 607 825 829, vedené pod referenčním číslem 3610300206, za období od 15. 07. 2008 do 15. 12. 2008 s tím, že dne 2. 2. 2012 podal návrh na rozhodnutí sporu k Českému telekomunikačnímu úřadu, o němž nebylo zatím rozhodnuto. Při přezkumném jednání konaném dne 26.8.2014 byla pohledávka P6 popřena insolvenčním správcem co do pravosti a výše 30.077,38 Kč z důvodu jejího promlčení. Žalobce podal dne 24.9.2014 žalobu o určení pravosti pohledávky včas podle § 198 IZ.

Soud I. stupně odůvodnil rozsudek tak, že dlužník podepsal Žádost o poskytování služeb elektronických komunikací sítí O2, jejíž nedílnou součástí se staly VP, dlužník podpisem žádosti potvrdil, že se s nimi seznámil, stejně tak jako s ceníkem a dalšími materiály žalobce, žádost podepsal dlužník jako fyzická osoba, nikoliv jako podnikatel, proto byl v postavení jako spotřebitele, mezi účastníky závazkového vztahu došlo k dohodě, že se bude jejich závazkový vztah-smlouva o úvěru řídit obchodním zákoníkem, proto je promlčecí doba čtyřletá a nárok žalobce promlčen není.

Podle § 262 obchodního zákoníku strany si mohou dohodnout, že se jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odst. 1). Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu (odst. 2). Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pro něž si strany zvolily použití tohoto zákona podle odstavce 1, jestliže osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona (odst. 3). Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (odst. 4). 79 ICm 3168/2014 (KSUL 79 INS 12041/2014)

Podle § 43a odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.

Podle § 43c odst. 1 obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu.

Podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

Z toho plyne, že ustanovení občanského zákoníku (§ 51a a násl. obč. zák.) nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Za spotřebitelskou smlouvu dle § 51a a násl. obč. zák. by bylo možno považovat nejenom samotnou smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací sítí O2 (prokáže-li se, že byla platně uzavřena), ale i dohodu uzavřenou dle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku o podřízení stran obchodnímu zákoníku (prokáže-li se, že byla platně uzavřena). Proto se dále uplatní na danou věc nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, ve kterém Ústavní soud uvedl v odstavci č. 30 odůvodnění, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Ústavní soud dále v odstavci 33 svého odůvodnění nálezu dovodil, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ústavní soud též poukázal na § 6 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dovodil v odstavci 29 svého odůvodnění: V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud k uvedenému odkazu na § 6 o. z. uvádí, že toto ustanovení se použije dle § 3030 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností o. z., tj. před 1. 1. 2014.

Odvolací soud dospěl k závěru, že se soud I. stupně v odůvodnění rozsudku nevypořádal jednak s tím, zda a v jaké rozsahu došlo mezi účastníky k uzavření platné smlouvy o poskytování služeb telefonního operátora, přičemž jeho závěr, že byla uzavřena smlouva dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, tj. smlouva o úvěru, nemá podle názoru odvolacího soudu podklad v žádné listině předložené účastníky řízení a lze pochybovat o tom, že by bylo lze výkladem vůle účastníků popřípadě dospět k této právní kvalifikaci plnění spočívající v poskytování služeb telefonního operátora. Nevypořádal se ani s tím, zda byla 79 ICm 3168/2014 (KSUL 79 INS 12041/2014) platně uzavřena písemná dohoda dle § 262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku o podřízení účastníků závazkového vztahu obchodnímu zákoníku a v souladu s aktuální rozhodovací praxí nevysvětlil, zda popřípadě písemně uzavřená dohoda dle § 262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku byla ujednáním, jež lze začlenit do VP, které nadto nebyly dlužníkem podepsány a měly být dlužníku předloženy tak, aby měl možnost se s nimi seznámit. Nepřezkoumatelný je proto závěr soudu I. stupně dovozující bez bližšího vysvětlení, že k promlčení nároku žalobce nedošlo.

Povinností soudu je podle § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku mimo jiné stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy. To znamená, že je v odůvodnění svého rozhodnutí povinen uvést, které skutečnosti významné pro rozhodnutí věci, byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé, prokázané i neprokázané skutečnosti musí stručně a jasně uvést, jak ke svému závěru dospěl, z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu ustanovení § 132 až § 135 o.s.ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků na provedení důkazů.

Podle § 132 o.s.ř. hodnotí soud provedené důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Této povinnosti však soud I. stupně nedostál, neboť jen vyjmenoval listiny, z nichž v řízení vyšel, dovolal se shodných tvrzení účastníků, aniž by je konkrétně uvedl, učinil skutkové a právní závěry, které nemají oporu v soudem vyjmenovaných listinách, nevysvětlil ani, jak ke svým skutkovým a právním závěrům dospěl a nevypořádal se s namítaným promlčením nároku žalobce výše uvedeným způsobem. Rozsudek soudu I. stupně je tedy z těchto důvodů nepřezkoumatelný.

Odvolací soud proto postupoval podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadený rozsudek zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V konečném rozhodnutí bude soudem I. stupně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 17.prosince 2015

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Hana Bulínová